ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.89.2007:67
sp. zn. 7 Afs 89/2007 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava a
Přívoz, Na Jízdárně 3, za účasti Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou
se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava a Přívoz, Nemocniční 2902/13, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2007, č. j. 22 Ca 351/2005 –
31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni účastníka řízení, advokátce Mgr. Ritě Kubicové, se u r č u j e
na odměně za zastupování částka 2400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 22 Ca 351/2005 – 31,
zrušil k žalobě Ing. V. K. (dále jen „účastník řízení“), rozhodnutí stěžovatele ze dne
25. 7. 2005, č. j. 2209/150/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání účastníka řízení
proti platebnímu výměru Finančního úřadu Ostrava II. (dále jen „správce daně“) ze dne
15. 4. 2003, č. j. 64568/03/389960/3609, jímž byla účastníku řízení stanovena daň
z nemovitostí za rok 2003 ve výši 5346 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány
nepostupovaly v řízení v souladu se zákonem. Stěžovatel se v napadeném rozhodnutí
nezabýval účastníkem řízení uplatněnou námitkou podjatosti pracovníků správního orgánu I. a
II. stupně. V důsledku toho odvolací řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní stěžovatel namítal, že krajský soud
nesprávně posoudil žalobní bod, podle něhož se v odvolacím řízení nevypořádal se vznesenou
námitkou podjatosti pracovníků správních orgánů obou stupňů. Má za to, že jeho postup
po podání této námitky byl zcela v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a že se jí proto nemusel v odvolacím
řízení zabývat. Bez bližšího upřesnění totiž nelze namítat podjatost správního orgánu
jako takového, ale pouze podjatost osob provádějících konkrétní správní akty. Účastník řízení
byl tudíž ohledně svého návrhu na vyloučení pracovníků obou správních orgánů (§26 zákona
o správě daní a poplatků) vyzván, aby podle ustanovení §21 odst. 8 zákona o správě daní
a poplatků doplnil jména a příjmení konkrétních pracovníků, jejichž vyloučení z daňového
řízení se domáhá. Současně byl i řádně poučen, že pokud výzvě nevyhoví, nebude
k jeho podání přihlíženo (§21 odst. 9 citovaného zákona). Účastník řízení, ačkoliv výzvu
převzal, řádně na ni neodpověděl a ve stanovené lhůtě neuvedl jména a příjmení konkrétních
pracovníků. Důvodně a v souladu s ustanovením §21 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
byla proto tato námitka posouzena, jako by nebyla podána. Za doplnění vznesené námitky
podjatosti ze dne 18. 6. 2003, ani za nově podanou námitku podjatosti, nelze podle obsahu,
a ani data, považovat podání ze dne 24. 8. 2003. V tomto podání totiž také nejsou uvedena
konkrétní jména a příjmení pracovníků správních orgánů a jeho obsah lze spíše považovat
za dehonestaci osoby ředitele stěžovatele. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou.
Má za to, že podané výzvě zcela vyhověl, když k požadavku stěžovatele specifikoval,
že podjatost se týká všech pracovníků. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z předložených správních spisů vyplývá, že účastníku řízení byla platebním výměrem
správce daně ze dne 15. 4. 2003, č. j. 64568/03/389960/3609, ve znění rozhodnutí o opravě
zřejmých omylů a nesprávností ze dne 30. 5. 2003, č. j. 81271/03/389960/3609, stanovena
daň z nemovitostí za rok 2003 ve výši 5346 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal
účastník řízení odvolání, které doplnil podáními ze dne 1. 10. 2003 a 8. 12. 2003 (dále
jen „odvolání“). V něm výslovně poukázal mimo jiné i na své podání ze dne 18. 6. 2003
adresované řediteli stěžovatele, v němž vznesl námitku podjatosti Finančního úřadu
ve Frýdlantu nad Ostravicí, Finančního úřadu Ostrava II. a stěžovatele. Výzvou ze dne
24. 7. 2003, č. j. 7853/150/2003 stěžovatel uložil účastníku řízení, v souvislosti se vznesenou
námitkou podjatosti, aby doplnil jména a příjmení konkrétních pracovníků Finančního úřadu
Ostrava II. a Finančního ředitelství Ostrava, jejichž vyloučení se domáhá. Účastník řízení
na tuto výzvu reagoval sdělením, že namítaná podjatost se týká všech pracovníků. Stěžovatel
na námitku podjatosti ve svém rozhodnutí nahlížel, jako by nebyla vznesena.
Podle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady
řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §26 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, daňový subjekt, další
osoby zúčastněné na řízení i pracovník správce daně jsou povinni neprodleně oznámit
vedoucímu pracovníkovi správce daně skutečnosti uvedené v odstavcích 1 a 2 a další
skutečnosti nasvědčující podjatosti pracovníka správce daně. Podle odst. 1 a 2 citovaného
ustanovení je pracovník správce daně z daňového řízení vyloučen vždy, jestliže by rozhodoval
o daňových záležitostech vlastních nebo daňových záležitostech osob blízkých, jakož i
v případě, že se v téže věci zúčastnil daňového řízení jako pracovník správce daně jiného
stupně. Podle odst. 5 citovaného ustanovení pracovník, o jehož nepodjatosti jsou pochybnosti,
smí do doby, než bude rozhodnuto o jeho podjatosti, provést ve věci jen nezbytné úkony. O
vyloučení pracovníka z daňového řízení v předmětné věci rozhodne vedoucí pracovník
správce daně. Rozhodnout o vyloučení může i z vlastního podnětu. Při námitce podjatosti
vedoucího pracovníka správce daně rozhodne o vyloučení vedoucí pracovník nadřízeného
správce daně podle odst. 6 citovaného ustanovení.
Podle ustanovení §21 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků má-li podání vady,
pro které není způsobilé k projednání, vyzve správce daně daňový subjekt nebo jinou osobu
zúčastněnou na řízení, aby je podle jeho pokynu a ve lhůtě, kterou správce daně stanoví,
odstranil. Současně ho poučí o následcích spojených s jejich neodstraněním. Pokud je den
zahájení řízení dnem počátku běhu lhůty pro rozhodnutí správce daně nebo pokud je počátek
běhu lhůty od tohoto dne odvozován, běh lhůty se vydáním výzvy podle tohoto odstavce
přerušuje a nová lhůta počne běžet až ode dne, kdy dojde k odstranění vad. Odst. 9 citovaného
ustanovení stanoví, že bude-li podání opraveno ve stanovené lhůtě, hledí se na ně tak,
jako by bylo předloženo bez vady v den původního podání. Bude-li opravené podání
předloženo až po uplynutí lhůty, považuje se za podané dnem, kdy bylo podáno po opravě.
Nebude-li vyhověno výzvě správce daně, hledí se na toto podání, jako by vůbec nebylo
podáno.
V předmětné věci je třeba posoudit, zda lze stěžovateli vytýkat, že se nezabýval
námitkou podjatosti pracovníků uvedených správních orgánů obou stupňů a zda tedy zatížil
řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Otázka podjatosti pracovníka správce daně z důvodů uvedených v ustanovení §26
zákona o správě daní a poplatků má nejen rovinu osobní, ale také, a to především, rovinu
věcnou. Pokud tedy v řízení před správními orgány účastník řízení dovozoval podjatost
jejich pracovníků, čemuž jednoznačně svědčí jeho podání ze dne 18. 6. 2003 a 24. 8. 2003,
jakož i poukaz (namítaná vada řízení) obsažený v jeho odvolání (viz. doplnění odvolání
ze dne 1. 10. 2003), mělo být z jeho strany současně řádně specifikováno, u jakých
pracovníků podjatost dovozuje a především, v čem konkrétně tato podjatost spočívá.
V dané věci tomu tak nebylo, a proto stěžovatel důvodně postupoval v intencích
ustanovení §21 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel však pochybil, když svou
výzvou uložil účastníku řízení pouze povinnost konkretizovat jména a příjmení jednotlivých
pracovníků obou správních orgánů, jejichž vyloučení z daňového řízení se domáhá,
aniž by současně u nich vyžadoval uvést konkrétní důvody, které by této podjatosti
nasvědčovaly. Nesprávný byl rovněž postup stěžovatele, když dovodil, že účastník řízení
na uvedenou výzvu nereagoval, a proto byl oprávněn aplikovat ustanovení §21 odst. 9
věta třetí zákona o správě daní a poplatků. Na výzvu stěžovatele ze dne 24. 7. 2003,
č. j. 7853/150/2003 účastník řízení, byť opožděně, ale výslovně reagoval sdělením,
že námitka podjatosti se týká všech pracovníků. Pokud tedy účastník řízení k výzvě sdělil,
že de facto dovozuje podjatost u každého jednotlivého pracovníka správce daně a stěžovatele,
bylo přepjatým formalismem dovozovat, že na výzvu nereagoval. Lze také konstatovat,
že uvedení jména není jediným možným způsobem, jakým lze bez jakýchkoliv pochyb
identifikovat toho kterého pracovníka správního orgánu. Lze tak učinit např. i uvedením
jeho funkce (ředitel, vedoucí oddělení, odboru, apod.). Nebylo proto možno bez dalšího učinit
závěr, že výzvě nebylo vyhověno, a že proto bylo třeba aplikovat ustanovení §21 odst. 9 věta
třetí zákona o správě daní a poplatků. Naopak, na místě bylo vyzvat účastníka řízení k tomu,
aby u jednotlivých pracovníků správce daně a stěžovatele řádně konkrétně oznámil zákonné
důvody podjatosti (§26 odst. 1, 2 zákona o správě daní a poplatků), případně oznámil důvody
jiné (§26 odst. 3 citovaného zákona). Je tomu tak proto, že o podjatosti nelze kvalifikovaně
rozhodnout bez toho, aby u jednotlivých pracovníků tyto pochyby byly řádně specifikovány.
Teprve pokud by na následující výzvu nebylo vůbec reflektováno, byl by případný poukaz
stěžovatele na postup podle ustanovení §21 odst. 9 věta třetí zákona o správě daní a poplatků.
Pokud proto stěžovatel v odvolacím řízení nepřihlédl k námitce nesprávného
a nezákonného postupu správních orgánů v souvislosti s námitkou podjatosti pracovníků
správce daně i stěžovatele, zatížil své řízení, jak důvodně uvedl krajský soud, vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost napadeného správního rozhodnutí. V důsledku toho nebyla
totiž vyřešena otázka, zda na napadeném správním rozhodnutí neparticipovaly podjaté osoby.
Závěr stěžovatele, že se nemusel vznesenou námitkou podjatosti zabývat, je nesprávný
i z toho důvodu, že jím dovozovaný postup podle ustanovení §21 odst. 9 zákona o správě
daní a poplatků předcházel poukazu účastníka řízení na podjatost pracovníků správce daně
v doplnění odvolání ze dne 1. 10. 2003. Správní orgány jsou povinny v daňovém řízení
postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy (§2 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků). Podle ustanovení §21 odst. 6 citovaného zákona pak platí, že rozhodující
pro řízení je obsah podání, i když je nesprávně označeno. Pokud by správní orgán vycházel
z principů zakotvených v těchto ustanoveních, bylo třeba uplatněný poukaz považovat
za novou námitku podjatosti i s vadami, pro které nebyla způsobilá projednání.
Bylo proto třeba i v tomto případě nutné postupovat v intencích ustanovení §21 odst. 8, 9
zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel však takto nepostupoval a místo toho pouze
odkázal, výlučně v souvislosti s námitkou vznesenou podáním ze dne 18. 6. 2003,
na ustanovení §21 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků.
Nelze pominout ani skutečnost, že rozhodnutí stěžovatele by bylo třeba zrušit
i jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodu, protože se stěžovatel, mimo jiné,
nevypořádal právě s namítanou vadou řízení před správním orgánem. Účastník řízení de facto
totiž v podaném odvolání namítal, že není v souladu se zákonem rozhodnout ve věci dříve,
než bude rozhodnuto o jeho podnětu k osvědčení podjatosti. Stěžovatel však tento odvolací
důvod ve smyslu ustanovení §48 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků zcela
pominul. Nevypořádal se tak se všemi důvody uvedenými v odvolání, jak stanoví ustanovení
§50 odst. 7 citovaného zákona. Tento nesprávný procesní postup pak sám o sobě naplňuje
důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí i podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
V dané věci není případný poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 3. 2006, č. j. 2 Ans 4/2005 - 70, protože meritem uvedené věci bylo
přezkoumání rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu účastníka řízení pro nedostatek
aktivní legitimace. Naopak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Afs 20/2003 - 23 (publikovaný pod č. 114/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu) byl vysloven právní závěr, že „Z logiky věci pak je zjevné, že vznesená
námitka podjatosti způsobuje, že v řízení o věci samé nesmí být takovým pracovníkem
správce daně, případně vedoucím pracovníkem, činěny žádné úkony, vyjma úkonů
neodkladných. Má-li však mít rozhodnutí o tom, zda je pracovník správce daně vyloučen,
smysl, musí předcházet rozhodnutí o věci samé. Nebyly-li tyto podmínky splněny,
může osoba dotčena takovým nezákonným rozhodnutím ve věci samé podat žalobu
k příslušnému soudu a napadat tak skutečnost, že ve věci samé bylo rozhodnuto osobou
podjatou. Případné vady způsobené nesprávnou aplikací §26 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.
lze ve správním soudnictví napadnout jedině žalobou směřující proti meritornímu rozhodnutí
správce daně o daňové povinnosti poplatníka“.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníkovi řízení žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Účastníkovi řízení byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupcem
advokátka a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Advokátka vypracovala vyjádření ke kasační stížnosti, a proto jí náleží
odměna za jeden úkon právní služby 2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1
písm. d) citované vyhlášky a náhrada hotových výdajů 300 Kč podle §13 odst. 3 citované
vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu