ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.95.2006
sp. zn. 7 Afs 95/2006 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatelky
společnosti V. a. s.r.o., , zastoupené Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou se sídlem
v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 23, za účasti Ministerstva financí, se sídlem
v Praze 1, Letenská 15, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 21. 12. 2005, č. j. 11 Ca 230/2005 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného
usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud odmítl její žalobu
podanou proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále též „správní orgán“) ze dne 7. 7. 2005,
č. j. 52/63 411/2005-522, jímž bylo rozhodnuto podle ust. §5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), o tom, že se deleguje místní příslušnost ke správě všech daní, s výjimkou daně
z nemovitostí, daně z převodu nemovitostí, daně dědické a daně darovací, stěžovatelky
spravovaných Finančním úřadem pro Prahu 1 na Finanční úřad v Toužimi s účinností
od 1. 9. 2005.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatelka uvedla důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka spatřuje vady usnesení
v jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a dále v nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Podle stěžovatelky nezákonnost tkví v nesprávném závěru soudu, že v daném případě
je rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daně podle ust. §5 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků vyloučeno ze soudního přezkoumání v rámci kompetenčních výluk
ve smyslu ust. §70 písm. c) s. ř. s. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení, které předcházelo
vydání rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daně, byly porušeny zásady
daňového řízení, konkrétně zásada projednací definovaná v ust. §2 odst. 2 zákona o správě
daní a poplatků, a proto tyto podstatné vady zakládají nezákonnost rozhodnutí. S ohledem
na výše uvedené stěžovatelka navrhla zrušení napadeného usnesení městského soudu
a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 2. 3. 2006,
v němž zdůraznil, že se ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze, obsaženém
v napadeném usnesením, což dokládá i jeho postoj k otázce vyloučení rozhodnutí o delegaci
místní příslušnosti ke správě daně ze soudního přezkoumání podle ust. §70 písm. c) s. ř. s.,
neboť tento je založen na stejných právních argumentech, jaké užil městský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, týkající se tvrzeného
porušení zásady daňového řízení obsažené v ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků,
uvedl, že výše zmíněná zásada se uplatňuje v plném rozsahu až ve fázi řízení,
kdy je rozhodováno o stanovení daně a jejím vybírání. Protože rozhodnutím o delegaci místní
příslušnosti ke správě daně bylo pouze činěno opatření, které slouží k rychlejšímu
a hospodárnějšímu vedení řízení, nepředurčuje toto rozhodnutí nijak budoucí stanovení daně;
zároveň nic nebrání tomu, aby daňový subjekt podal návrh na delegaci místní příslušnosti
na původně místně příslušný finanční úřad. Z uvedených důvodů správní orgán navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Dle ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků správci daně postupují v daňovém
řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností
v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují
a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly
zkráceny daňové příjmy.
Dle ust. §5 odst. 3 citovaného zákona na návrh daňového subjektu nebo z podnětu
správce daně může správce daně vyššího stupně nadřízený oběma správcům daně delegovat
místní příslušnost ke správě daně na jiného, pokud shledá důvody takového návrhu
opodstatněnými. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Dle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením
odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Dle ust. §68 písm. e) citovaného zákona žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li
se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona
vyloučeno.
Dle ust. §70 písm. c) citovaného zákona ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny
úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Zásadní stížní námitkou stěžovatelky je její nesouhlas s posouzením právní otázky,
zda-li je rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daně podle ust. §5 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků vyloučeno ze soudního přezkoumání podle ust. §70 písm. c) s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil obsah spisu Městského soudu v Praze.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že soud učinil nesprávný závěr o tom,
že rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daně podle ust. §5 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků je vyloučeno ze soudního přezkoumání v rámci kompetenčních
výluk ve smyslu ust. §70 písm. c) s. ř. s. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že rozhodnutí
správního orgánu není možné kvalifikovat jako rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení
před správním orgánem, neboť má pro daňový subjekt (stěžovatelku) dopady i v oblasti,
která vyvěrá z hmotného práva. Stěžovatelka dále namítá, že řízení před správním orgánem
bylo zatíženo podstatnou vadou, která je důvodem pro vyslovení nezákonnosti
tohoto rozhodnutí. Podle jejího názoru nebyla v předmětném řízení dodržena zásada
projednací, definovaná v ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Dle této zásady
měl správní orgán informovat daňový subjekt (stěžovatelku), že zahájil řízení o změně místní
příslušnosti ke správě daně podle ust. §5 odst. 3 citovaného zákona a měl ji seznámit
s důvody, které podle citovaného ustanovení považuje za opodstatňující pro případnou
delegaci místní příslušnosti. Protože jen na základě takovéhoto postupu se mohla stěžovatelka
ve věci samé kvalifikovaně vyjádřit a eventuálně navrhnout důkazy, které by tyto případné
důvody vyvracely. Ostatně důvody, které správní orgán vedly k vydání rozhodnutí,
jí nejsou dodnes známy, neboť rozhodnutí nebylo v souladu s ust. §32 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků ani odůvodněno. Postup Finančního úřadu v Toužimi považuje
stěžovatelka za šikanózní zneužití pravomocí správce daně a uvádí, že se nejedná o první
případ nezákonného postupu tohoto finančního úřadu. S ohledem na výše uvedené
nelze v jednání správního orgánu spatřovat jen porušení zákona o správě daní a poplatků,
ale rovněž i čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“),
neboť ze strany správního orgánu došlo k porušení „stanoveného postupu“ upraveného
v ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Proto navrhla zrušení usnesení městského
soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud nesouhlasí
s námitkou stěžovatelky týkající se vyloučení rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti
ke správě daně podle ust. §70 písm. c) s. ř. s. ze soudního přezkoumání a v této věci považuje
za nezbytné uvést, že účelem institutu delegace místní příslušnosti ke správě daně je umožnit
správním orgánům změnu obecně stanovené místní příslušnosti správce daně tehdy,
pokud k takovému postupu shledají opodstatněný důvod. Tímto rozhodnutím se v žádném
případě nerozhoduje o daňové povinnosti daňového subjektu, rovněž nejde o rozhodnutí,
kterým se zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti tohoto subjektu ve sféře hmotného
práva, či rozhodnutí, kterým se končí daňové řízení. Stěžovatelka nemůže být takovýmto
rozhodnutím zkrácena na svých právech, protože se o žádných jejích právech nerozhoduje.
Jedná se toliko o úkon, který nemá pro svého adresáta samostatný právní význam,
pouze se jím upravují procesní podmínky pro realizaci daňového řízení, konkrétně otázka,
který z finančních úřadů povede do budoucna daňová řízení týkající se delegovaných daní.
V daném případě má Nejvyšší správní soud za to, že delegace místní příslušnosti ke správě
daně dle ust. §5 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, byť pro ni citovaný zákon stanoví
formu rozhodnutí, není rozhodnutím správního orgánu v materiálním smyslu,
tedy rozhodnutím dle ust. §65 odst. 1 s. ř. s., neboť takové rozhodnutí samo o sobě
nezasahuje do právní sféry jeho adresáta. Je tedy třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí
je rozhodnutím procesní povahy, jímž se upravuje vedení řízení u správce daně ve smyslu
ust. §70 písm. c) s. ř. s. Ostatně tomu odpovídá i skutečnost, že zákon o správě daní
a poplatků nepřipouští proti tomuto rozhodnutí žádný opravný prostředek. Městský soud
proto nemohl postupovat jinak, než pro nepřípustnost správní žalobu odmítnout ve shodě
s ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud bude mít stěžovatelka za to, že byla tímto úkonem
zkrácena na svých právech způsobem, že to mělo za následek nezákonné stanovení
její konkrétní daňové povinnosti, má vždy možnost uplatnit tuto námitku v žalobě
proti takovému meritornímu rozhodnutí správce daně. V dalším Nejvyšší správní soud
v této stížní námitce odkazuje na výstižné odůvodnění napadeného usnesení, s nímž se zcela
ztotožňuje. Námitkou stěžovatelky týkající se porušení zásady daňového řízení uvedené
v ust. §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a jejího ústavního práva zakotveného
v čl. 36 Listiny se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť s ohledem na vyloučení
předmětného rozhodnutí ze soudního přezkoumání podle ust. §70 písm. c) s. ř. s. mu řešení
této otázky nepřísluší.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
jako důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení
úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu
spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu