ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.99.2006
sp. zn. 7 Afs 99/2006 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele P. a g. R. a l. f., a. s., zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní
město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2005, č. j. 9 Ca 250/2003 – 34,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2005, č. j. 9 Ca 250/2003 – 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2005, č. j. 9 Ca 250/2003 – 34, odmítl
žalobu, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 18. 8. 2003,
č. j. FŘ - 6537/17/03, jímž bylo částečně vyhověno odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 1, ze dne 23. 4. 2003, č. j. 103916/03/001/960/7437/Ho,
o uložení odvodu neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu tak, že toto rozhodnutí
bylo změněno, a odvod ve výši 431 709 Kč byl snížen na částku 365 182 Kč. V odůvodnění
usnesení městský soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo jinými rozhodnutími finančního
ředitelství dvakrát změněno a tedy již neexistuje v jeho původním výroku o výši uloženého
odvodu v částce 365 182 Kč (resp. po změně napadeného rozhodnutí v řízení podle ust. §55b
zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků v částce 353 782 Kč), tudíž napadené
rozhodnutí už není tím rozhodnutím správního orgánu, proti kterému směřuje žaloba.
Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že řízení podle ust. §55b zákona č. 337/1992 Sb.
o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) dosud nebylo ukončeno
pravomocným rozhodnutím, neboť finanční ředitelství je v tomto řízení vázáno rozhodnutím
o nařízení přezkoumání vydaným podle ust. §55b odst. 4 citovaného zákona. V důsledku
uvedených postupů bude vydáno nové rozhodnutí, v němž je finanční ředitelství vázáno
názorem vyjádřeným v rozhodnutí, jímž bylo přezkoumání nařízeno (§55b odst. 6 zákona
o správě daní a poplatků). Minimálně tedy bude vydáno rozhodnutí s odlišně stanovenou výší
odvodu neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu, proti kterému se stěžovatel
může bránit podáním nové žaloby. Jelikož jde o neodstranitelný nedostatek podmínky
a v řízení nelze dále pokračovat, městský soud podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu
odmítl.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle stěžovatele odmítl městský soud jeho
žalobu v rozporu se zákonem, neboť podmínky pro její odmítnutí nebyly dány. Tím došlo
k porušení práv stěžovatele stanovených v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítal, že městský soud neměl k rozhodnutím vydaným až po zahájení
přezkumného řízení u soudu vůbec přihlížet, neboť s ohledem na ust. §56a odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků se jedná o nulitní právní akty, protože tato rozhodnutí byla vydána
v rozporu se zákonem. Podle výše uvedeného zákonného ustanovení nelze řízení
o mimořádném opravném prostředku podle části páté zákona o správě daní poplatků zahájit
tehdy, probíhá–li již o předmětném rozhodnutí přezkumné řízení u soudu. V daném případě
je zcela nesporné, že řízení, která vyústila ve vydání rozhodnutí, v jejichž existenci městský
soud spatřuje důvody pro odmítnutí žaloby, byla v rozporu se zákonem zahájena až po podání
této žaloby (tedy po 17. 10. 2003). Stěžovatel na tuto skutečnost, byť nikoliv zcela výslovně,
již upozorňoval v odvolání ze dne 20. 2. 2004, které směřovalo proti rozhodnutí finančního
ředitelství ze dne 20. 1. 2004, č. j. FŘ-362/17/04. Z odůvodnění napadeného usnesení sice
vyplývá, že stěžovatel má možnost podat v budoucnu žalobu proti pravomocným
rozhodnutím vydaným v řízeních vedených podle části páté zákona o správě daní a poplatků,
avšak nelze, a to právě s odkazem na ustanovení §56a odst. 2 tohoto zákona, zcela vyloučit,
že by se tento právní názor v budoucnu mohl ukázat jako nesprávný. Pokud by se tak stalo,
pak by stěžovatel z důvodu zmeškání zákonné lhůty neměl již žádnou možnost domoci
se soudního přezkumu napadeného rozhodnutí finančního ředitelství. Z výše uvedených
důvodů navrhl stěžovatel zrušení bodu I. výroku napadeného usnesení a vrácení věci
městskému soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřilo souhlas se závěrem
městského soudu, že napadené rozhodnutí ze dne 18. 8. 2003, č. j. FŘ – 6537/17/03,
již neexistuje v původním výroku, a to z toho důvodu, že původní odvod ve výši 365 182 Kč
byl opraven rozhodnutím ze dne 20. 1. 2004, č. j. FŘ – 362/17/04, o opravě zřejmých omylů
a nesprávností podle ust. §56 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, resp. změněn
rozhodnutím o výsledku přezkumu ze dne 10. 12. 2004, č. j. FŘ – 10658/17/04. Finanční
ředitelství zásadně nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že částka odvodu za porušení
rozpočtové kázně byla stanovena chybně nejen cestou opravy rozhodnutí, neboť nešlo
o opravu zřejmých omylů, nýbrž i v opravené výši uloženého odvodu v částce 353 782 Kč,
a to v rozporu se skutečnostmi uvedenými ve zprávě o kontrole, tedy v nesprávné výši. Toto
tvrzení sice stěžovatel převzal z textu usnesení soudu, nicméně není pravdivé. Rozhodnutí
o výsledku přezkumu pouze nahradilo rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností.
Odvodová povinnost stěžovatele uložená opraveným rozhodnutím byla naprosto shodná
s odvodovou povinností uloženou žalovaným rozhodnutím o odvolání a jak opravené,
tak přezkoumané rozhodnutí o odvolání ukládá shodnou daňovou povinnost, a to povinnost
vyplývající ze zprávy o kontrole. Ani jeden z uvedených aktů nezkrátil práva stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené navrhlo finanční ředitelství zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám shledal vadu uvedenou v odst. 3 citovaného ustanovení,
k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel v podstatě pouze namítal, že městský soud neměl,
s ohledem na ust. §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, k rozhodnutím vydaným
až po zahájení přezkumného řízení u soudu vůbec přihlížet.
Městskému soudu byla dne 17. 10. 2003 doručena žaloba, kterou se stěžovatel
domáhal zrušení napadeného rozhodnutí finančního ředitelství, a tento den je tedy bezesporu
dnem zahájení soudního řízení ve smyslu ust. §32 s. ř. s. Dne 20. 1. 2004 vydalo finanční
ředitelství rozhodnutí č. j. FŘ – 362/17/04 o opravě zřejmých omylů a nesprávností podle
ust. §56 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, kterým změnilo napadené
rozhodnutí tak, že uložený odvod ve výši 365 182 Kč byl nahrazen částkou 353 782 Kč.
Následně v odvolacím řízení ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 3. 11. 2004,
č. j. 52/51 780/2004 – 525, toto rozhodnutí zrušilo a téhož dne nařídilo podle ust. §55b
zákona o správě daní a poplatků rozhodnutím č. j. 52/112 652/2004-525 přezkum rozhodnutí
finančního ředitelství ze dne 18. 8. 2003, č. j. FŘ-6537/17/03, tj. rozhodnutí napadeného
žalobou. Rozhodnutí o výsledku přezkumu pak finanční ředitelství vydalo dne 10. 12. 2004
pod č. j. FŘ – 10658/17/04.
Podle ust. §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků je použití mimořádného
opravného prostředku podle části páté tohoto zákona nepřípustné vůči těm rozhodnutím
správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem. Řízení o mimořádném opravném
prostředku pak nelze zahájit vůči rozhodnutí tehdy, probíhá-li již o něm přezkumné řízení
u soudu.
V dané věci je nesporné, že rozhodnutí finančního ředitelství o opravě zřejmých omylů
a nesprávností, obě rozhodnutí Ministerstva financí (o zrušení výše uvedeného rozhodnutí
a o nařízení přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí) a následné rozhodnutí finančního
ředitelství o výsledku nařízeného přezkumu, byla správními orgány vydána po zahájení
soudního řízení. Tuto skutečnost nechal městský soud zcela bez povšimnutí, nehodnotil,
zda a jaký vliv měla na napadené rozhodnutí a naopak svůj závěr o splnění podmínek
pro odmítnutí žaloby odůvodnil existencí výše uvedených rozhodnutí finančního ředitelství.
Z výše uvedeného důvodu je napadené usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Proto Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3
citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu