ECLI:CZ:NSS:2007:7.APS.3.2007
sp. zn. 7 Aps 3/2007 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky S. – L. s. r. o., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem
v Olomouci, Riegrova 12, za účasti Celního úřadu Olomouc, se sídlem v Olomouci,
Sladkovského 37, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. 3. 2007, č. j. 22 Ca 67/2007 – 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 3. 2007, č. j. 22 Ca 67/2007 - 10, odmítl
žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem Celního úřadu
Olomouc (dále jen „celní úřad“), jenž spočívá v nejednotné aplikaci komunitárního práva,
a proto navrhla, aby soud přikázal celnímu úřadu zařazovat stěžovatelkou dovážená vína
Kagor, Kagor VK a Muškát moldavský do položek celního sazebníku jednotně tak, jak jsou
tato vína zařazována členskými státy Evropské unie, zdržet se protiprávního zásahu
spočívajícího v rozdílném zařazování dovážených vín stěžovatelkou od jejich zařazování
v jiných členských státech Evropské unie a jednotně používat celní předpisy Evropských
společenství. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka spatřuje
nezákonný zásah správního orgánu v postupu celního úřadu, který vždy sazebně zařazuje
jí dovážené zboží do jiné položky než do té, která by měla být na toto zboží správně
aplikována. Z ustanovení §82 s. ř. s. ale vyplývá, že se žalobou na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu lze úspěšně bránit jen tam, kde takový zásah není rozhodnutím.
Stěžovatelka se v tomto případě nemohla žalobou dovolávat ochrany před nezákonným
zásahem správního orgánu, protože se o sazebním zařazení zboží vždy rozhoduje správním
rozhodnutím o celním dluhu, kde je vždy řešena právě i otázka sazebního zařazení zboží
(§320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení
s ustanovením §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti
uvedla, že členské státy Evropské unie musí zajistit, aby jednotlivci mohli požívat práv, která
vyplývají z komunitárního práva. Pokud členský stát nedesignuje k plnění tohoto úkolu
nějaký specifický orgán, který by se touto ochranou zabýval, musí tento úkol zajistit soud,
jenž má obecnou kompetenci. Je proto nepřípustné, aby v tomto případě krajský soud
rezignoval na svou povinnost a zbavil se pravomoci ve věci rozhodnout. Vína Kagor
a Kagor VK jsou přitom zařazována ve Slovenské republice, Rumunsku a Bulharsku
pod položku 2204, kdežto Celním úřadem Olomouc pod položku 2206. Stěžovatelka z těchto
důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Celní úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas s právnímu závěry
krajského soudu, které vedly tento k odmítnutí žaloby. Navíc mimořádný opravný prostředek
nenapadá rozhodnutí soudu ve věci samé, a proto není důvodu blíže se vyjadřovat k postupu
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických i právnických osob způsobem a za podmínek stanovených soudním řádem
správním nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento
zákon (§2 s. ř. s.).
Podle ustanovení §82 s. ř. s. je k podání žaloby legitimován každý, kdo tvrdí,
že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
(dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu
nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo; taková osoba se může žalobou u soudu
domáhat ochrany proti zásahu, trvá-li nebo trvají-li jeho důsledky anebo hrozí-li jeho
opakování.
Podle ustanovení §85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy
domáhat jinými právními prostředky nebo domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah
byl nezákonný.
Pojem „zásah“ s. ř. s. nedefinuje a nečiní tak obecně ani jiný zákon. Soudní judikatura
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2004, č. j. 3 As 52/2003 - 278,
www.nssoud.cz) vykládá pojem „zásah“ tak, že jím mohou být aktivní úkony správních
orgánů nebo jiných součástí veřejné správy v rámci výkonu veřejné moci, souvisejících
většinou s výkonem správní činnosti. Může se např. jednat o jednorázový a protiprávní útok
orgánů veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům, který v době svého působení
představuje trvalé ohrožení stavu po právu existujícího. Pod pojem zásahu tedy spadá velké
množství faktických činností správních orgánů, k nimž jsou různými zákonnými předpisy
oprávněny. Jde především o úkony neformální, pro které mohou, ale i nemusí být stanovena
pravidla, jako například faktické pokyny (typicky v dopravě) nebo též bezprostřední zásahy
(při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy). Obecně tedy úkony, které nejsou
činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby vůči nimž směřují. Tyto osoby
pak jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání
strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu
či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě
nerespektování pokynu či příkazu (když ovšem i donucení je zahrnuto pod legislativní zkratku
„zásah“). Nestačí však, bude-li prokázána nezákonnost zásahu, ale musí být současně
i prokázáno, že žalobce byl nezákonným zásahem přímo zkrácen na svých subjektivních
právech.
Z výše uvedeného, a zejména z dikce ustanovení §82 s. ř. s. „kdo tvrdí, že byl přímo
zkrácen na svých právech nezákonným zásahem … správního orgánu, který není
rozhodnutím“, vyplývá, že zcela samostatný procesní institut žaloby proti nezákonnému
zásahu správního orgánu nemůže být vykládán jako náhražka žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu. Není proto v procesní dispozici účastníka řízení volit, kterou z těchto žalob
bude pro sebe považovat za výhodnější a které řízení tedy bude iniciovat. Určujícím kritériem
pro podání této žaloby totiž není procesní taktika žalobce, nýbrž povaha napadeného úkonu.
Platí přitom, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu má přednost před žalobou proti
nezákonnému zásahu v tom smyslu, že lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými
právními prostředky, je tak účastník řízení povinen učinit. Přímo žalovat nezákonný zásah
je proto možno jen tehdy, jestliže ochrana jinými právními prostředky není možná. Vztah
obou uvedených žalobních typů lze charakterizovat tak, že prioritu má žaloba proti
rozhodnutí, kdy sekundární možnost podání úspěšné žaloby proti nezákonnému zásahu
nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu (srov. i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 - 42, který byl uveřejněn
pod č. 720/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
V dané věci stěžovatelka brojí žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu,
jenž spatřuje v postupu celního úřadu, který sazebně zařazuje jí dovážené zboží (víno) do jiné
položky celního sazebníku než do té, jenž by měla být na toto zboží správně aplikována.
Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud v napadeném usnesení zcela přesně
uvedl, že zásahy správního orgánu provedené rozhodnutím (správním aktem) jsou podle
ustanovení §82 s. ř. s. vyloučeny ze žalobní legitimace k podání žaloby proti nezákonnému
zásahu správního orgánu. Pokud proto celní úřad rozhodoval o sazebním zařazení dováženého
zboží správním rozhodnutím, mohla stěžovatelka proti takovému rozhodnutí podat žalobu
podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s. Žaloba proti nezákonnému zásahu podle ustanovení
§82 a násl. s. ř. s. zde s ohledem na prioritu žaloby podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s. proto
nemá místo a je nepřípustná. Stěžovatelka tudíž podala nepřípustnou žalobu a krajský soud
ji důvodně odmítl.
Stěžovatelka nesprávně v kasační stížnosti dovozuje, že krajský soud rezignoval
na svou povinnost a zbavil se pravomoci ve věci rozhodnout. Krajský soud jen vycházel
z pravomoci správních soudů, která je upravena v ustanovení §4 s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení totiž správní soudy rozhodují o 1) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti
veřejné správy, 2) ochraně proti nečinnosti správního orgánu, 3) ochraně před nezákonným
zásahem správního orgánu, 4) kompetenčních žalobách, 5) ve věcech volebních a ve věcech
místního referenda, 6) ve věcech politických stran a politických hnutí, 7) o zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem a 8) ve věcech porušení povinnosti
veřejných funkcionářů podle zvláštního právního předpisu. Vztah mezi jednotlivými
žalobními typy, resp. mezi žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a žalobou na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu, je upraven v ustanovení §65 a násl. s. ř. s.
(žaloba proti rozhodnutí správního orgánu) a v ustanovení §82 a násl. s. ř. s. (žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu), v nichž jsou stanoveny odlišné
zákonné podmínky pro jejich použití. Pokud jsou pak dovážená vína ve Slovenské republice,
Rumunsku a Bulharsku zařazována pod položku 2204 celního sazebníku, kdežto celním
úřadem pod položku 2206, má stěžovatelka možnost, za splnění všech zákonných podmínek
uvedených v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., brojit proti správním rozhodnutím vydaným
v této věci, a to podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Pokud by tato žaloba proti
vydanému správnímu rozhodnutí byla podána, krajský soud by za splnění všech zákonných
podmínek musel o ní věcně rozhodnout. Práva stěžovatelky proto uvedenou úpravou
pravomoci správních soudů nejsou nikterak dotčena.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost proti napadenému
usnesení krajského soudu není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci
rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a celnímu
úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu