ECLI:CZ:NSS:2007:7.APS.4.2007
sp. zn. 7 Aps 4/2007 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky M. S., a. s., zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Příkop 4, za účasti Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, se sídlem ve Žďáru
nad Sázavou, Strojírenská 28, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 12. 6. 2007, č. j. 31 Ca 9/2007 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 6. 2007, č.j. 31 Ca 9/2007 - 16, odmítl
žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem Finančního
úřadu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „finanční úřad“) spočívajícím v požadavku vrátit
přeplatek na dani z příjmů právnických osob, a proto navrhla, aby soud zakázal finančnímu
úřadu pokračovat v porušování jejích práv a současně mu přikázal, aby nepožadoval vrácení
přeplatku na dani z příjmů právnických osob za rok 1995 ve výši 1 405 480 Kč.
V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že stěžovatelka podala dodatečné
přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1995 s daňovou
povinností ve výši 1 405 855 Kč a daň jí v této výši byla vyměřena konkludentně podle
ustanovení §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“). Rozhodnutí o vyměření daně, proti němuž stěžovatelka odvolání
nepodala, nabylo právní moci dne 1. 8. 1996. Poté vydal finanční úřad dne 7. 11. 2005
rozhodnutí č. j. 97619/05/351931/3444 o ověření splnění podmínek neplatnosti tohoto
konkludentního rozhodnutí. Proti němu podala stěžovatelka odvolání, jež bylo zamítnuto
rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 7. 2006, č. j. 10895/06/FŘ 120.
Následně byla stěžovatelka vyzvána přípisem finančního úřadu ze dne 15. 11. 2006,
č. j. 102159/06/351940/2724, k vrácení částky 1 405 480 Kč z titulu bezdůvodného
obohacení, v němž spatřuje nezákonný zásah správního orgánu, proti kterému brojí žalobou.
Z ustanovení §85 s. ř. s. vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu má přednost
před žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Žalobce proto může úspěšně podat
žalobu proti nezákonnému zásahu teprve tehdy, pokud nepřichází v úvahu žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka měla v průběhu správního řízení možnost podat
žalobu proti pravomocnému správnímu rozhodnutí v řízení podle části třetí, hlava druhá,
díl první s. ř. s., ale jelikož tak neučinila, je žaloba podle části třetí, hlava druhá, díl třetí s. ř. s.
nepřípustná.
Proti tomu usnesení krajského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V ní vyjádřila
stěžovatelka nesouhlas s usnesením krajského soudu, protože dopisem ze dne 15. 11. 2006
byla přímo zkrácena na svých subjektivních právech, neboť jí bylo uloženo uhradit finanční
částku. Protože finanční úřad od ní požaduje zaplacení částky 1 405 480 Kč, jedná se o zásah
do jejího základního práva (práva vlastnického), které je chráněno v čl. 11 Listiny základních
práv a svobod. Důsledky takového zásahu i nadále trvají, protože finanční úřad stále žádá
uvedenou částku zaplatit. Stěžovatelka z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Finanční úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas s právními závěry
krajského soudu, které ho vedly k odmítnutí žaloby. Naopak podle názoru finančního úřadu
není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že dopisem ze dne 15. 11. 2006 (žádostí o vrácení
peněžní částky) bylo zasaženo do jejího vlastnického práva, resp., že jí byla odňata část
nabytého vlastnictví a tak zkrácena její práva. Finanční úřad proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené
rozhodnutí v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které
uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických i právnických osob způsobem a za podmínek stanovených s. ř. s. nebo zvláštním
zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon (§2 s. ř. s.).
Podle ustanovení §82 s. ř. s. je k podání žaloby legitimován každý, kdo tvrdí,
že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
(dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu
nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo; taková osoba se může žalobou u soudu
domáhat ochrany proti zásahu, trvá-li nebo trvají-li jeho důsledky anebo hrozí-li jeho
opakování.
Podle ustanovení §85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy
domáhat jinými právními prostředky nebo domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah
byl nezákonný.
Pojem zásah s. ř. s. nedefinuje a nečiní tak obecně ani jiný zákon. Judikatura (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2004, č. j. 3 As 52/2003 - 278,
www.nssoud.cz) vykládá pojem zásah tak, že jím mohou být aktivní úkony správních orgánů
nebo jiných součástí veřejné správy v rámci výkonu veřejné moci souvisejících většinou
s výkonem správní činnosti. Může se např. jednat o jednorázový a protiprávní útok orgánů
veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům, který v době svého působení
představuje trvalé ohrožení stavu po právu existujícího. Pod pojem zásahu tedy spadá velké
množství faktických činností správních orgánů, k nimž jsou různými zákonnými předpisy
oprávněny. Jde především o úkony neformální, pro které mohou, ale též nemusí,
být stanovena pravidla, jako např. faktické pokyny (typicky v dopravě) nebo bezprostřední
zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy); tedy obecně úkony, které
nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby vůči nimž směřují,
a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání
strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického, ústního či jinak vyjádřeného, pokynu
či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě
nerespektování pokynu či příkazu, když ovšem i donucení lze podřadit pod legislativní
zkratku „zásah“. K poskytnutí zákonné ochrany soudem však nestačí, bude-li prokázána
jen nezákonnost samotného zásahu. Současně musí být i najisto postaveno, že žalobce
byl nezákonným zásahem přímo zkrácen na svých subjektivních právech.
Z uvedeného je patrno, že procesní institut žaloby proti nezákonnému zásahu
správního orgánu nemůže být vykládán jako náhražka žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu. Není proto v procesní dispozici účastníka řízení volit, kterou z těchto žalob bude
pro sebe považovat za výhodnější a které řízení tedy bude iniciovat. Určujícím kritériem
pro podání této žaloby totiž není procesní taktika žalobce, nýbrž povaha napadeného úkonu.
Platí proto, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu má před žalobou proti nezákonnému
zásahu přednost v tom smyslu, že lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními
prostředky, je tak účastník řízení povinen učinit. Teprve po vyčerpání těchto jiných právních
prostředků si zároveň otevírá procesní prostor pro případné podání žaloby na ochranu před
nezákonným zásahem. Přímo žalovat nezákonný zásah je proto možné jen tehdy, jestliže
ochrana jinými právními prostředky není možná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 - 42, publikovaný pod č. 720/2005 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu).
V dané věci stěžovatelka brojila žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu,
spočívajícího podle ní v neoprávněné žádosti o vrácení částky 1 405 480 Kč, jenž jí byla
zaslána v roce 2005 z titulu dodatečného stanovení daně z příjmů právnických osob
za rok 1995, který však na základě pravomocného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně
ze dne 13. 7. 2006, č. j. 10895/06/FŘ 120, již odpadl. Za situace, kdy stěžovatelka pro
ochranu svých práv zvolila žalobu podanou v režimu hlavy II. dílu 3 s. ř. s. (řízení o ochraně
před nezákonným zásahem), bylo nutno respektovat ustanovení §85 s. ř. s., podle kterého
je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky.
Krajský soud v napadeném usnesení poukázal na možnost nápravy, kterou stěžovatelka mohla
využít, tzn. podat žalobu proti výše citovanému pravomocnému rozhodnutí finančního
ředitelství. O toto rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 11. 2005, č. j. 97619/05/351931/3444
(ve věci neplatnosti konkludentního dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob
za rok 1995), se totiž opírá žádost finančního úřadu ze dne 15. 11. 2006 o vrácení částky
1 405 480 Kč. Jelikož stěžovatelka tuto možnost, tj. žalobu proti uvedenému správnímu
rozhodnutí podle obsahu správního spisu nevyužila, podala nepřípustnou žalobu, a krajský
soud ji proto opodstatněně odmítl.
Stěžovatelka proto nedůvodně v kasační stížnosti dovozuje, že dopisem
ze dne 15. 11. 2006 byla přímo zkrácena na svých subjektivních právech, neboť jí bylo
uloženo uhradit peněžní částku a že se jedná o zásah do jejího základního práva (práva
vlastnického), když finanční úřad stále žádá zaplatit uvedenou částku. Je tomu tak proto,
že stěžovatelka nerespektovala ustanovení §85 s. ř. s., nehledě na to, že citovaný dopis
finančního úřadu není písemností, v níž by stěžovatelce byla ukládána veřejnoprávní
povinnost zaplatit částku 1 405 480 Kč, a nemůže být proto ani exekučním titulem. Tento
dopis je pouze výzvou k dobrovolnému vrácení této částky obsahující i upozornění,
že v případě nevyhovění žádosti se bude správce daně domáhat svého práva soudní cestou.
Lze tedy souhlasit s finančním úřadem, že není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje,
že dopisem ze dne 15. 11. 2006 bylo zasaženo do jejího vlastnického práva, resp., že jí byla
odňata část nabytého vlastnictví a tak zkrácena její práva.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla
a finančnímu úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu