ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.11.2007
sp. zn. 7 As 11/2007 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Ing. P. L., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem
v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, za účasti Krajského úřadu Moravskoslezského
kraje, se sídlem v Ostravě- Moravská Ostrava a Přívoz, 28. října 117, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006, č. j. 58 Ca 23/2005 –
27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, č. j. 58 Ca 23/2005 - 27 zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru
dopravy a silničního hospodářství (dále jen „krajský úřad“) ze dne 2. 5. 2005,
č. j. DSH/3754/05/Pt, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Bílovec, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 3. 3. 2005,
č. j. 6953-04, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož se dopustil tím, že dne 5. 6. 2004
v době od 10,00 hod. do 10,45 hod. parkoval se svým osobním vozidlem A. 80 ve S. v ulici
M. poblíž domu č. 623 na úseku označeném dopravní značkou B29 „Zákaz stání“ a byla mu
uložena pokuta ve výši 200 Kč. Krajský soud po velmi podrobném vyhodnocení výpovědí
stěžovatele před správními orgány a před soudem dospěl k závěru, že stěžovatel nejméně 45
minut parkoval s vozidlem na místě, kde je zákaz stání (včetně doby jednání s policistou). Při
zastavení na místě, kde je dopravní značka „Zákaz stání“ se však předpokládá, že řidič
vozidla jen vynese náklad, případně náklad naloží, a to se nestalo. Stěžovatel, jak sám uvedl,
pobýval ve svém bytě nejméně 15 až 20 minut a při tom viděl policistu, jak stojí u jeho
vozidla. Svědek J. T. vypověděl, že doba, kdy odcházel do obchodu a kdy se vracel, mohla
být okolo 20 až 30 minut. Na tom stěžovatel staví a určuje podle toho dobu parkování na
onom místě. Tento svědek však viděl stěžovatele prvně, když stál u automobilu se svým
synem při příjezdu. Svědek ale zaregistroval i to, že se stěžovatel poté vrátil k automobilu
pro počítačovou tiskárnu a znovu odešel ke vchodu domu, kde bydlel. To znamená,
že je zde další doba, kdy stěžovatel šel do sklepa pro rybářské potřeby. Nelze proto dojít
k závěru, že by doba, po kterou stěžovatel parkoval vozidlo na místě zákazu stání,
byla odpovídající době, jak se u tohoto parkování předpokládá. Ve prospěch stěžovatele nelze
vytěžit nic ani z toho, že policista uvedl, že neviděl stěžovatele, jak vynáší z automobilu
náklad. To je logické, protože policista dojel na místo později, tj. v době, kdy ho již viděl
stěžovatel ze svého bytu a kdy již měl tiskárnu doma. Stěžovateli také nic nebránilo,
aby po vynesení počítačové tiskárny zaparkoval automobil na blízké parkoviště, neboť mohl
počítat s tím, že je-li synovi tak nevolno, bude péče o něj trvat delší dobu. Tvrzením
proti tvrzení je to, že stěžovatel měl policistovi sdělit, že v bytě zapojoval počítač,
což stěžovatel popřel. Pokud se stěžovatel hájí tím, že dobu parkování ovlivnila nevolnost
jeho syna, jde o tvrzení účelové. Jestliže policista zastavil policejní vozidlo za vozidlem
stěžovatele a zapnul výstražný majáček, pak si stěžovatel při vědomí, že stojí na místě zákazu
stání, musel uvědomit, že policista čeká na příchod řidiče, jehož automobil stojí na tomto
místě zákazu. Stěžovatel však pozoroval policistu relativně dlouhou dobu z okna,
a nic mu proto nebránilo, aby mu sdělil, z jakého důvodu v bytě prodlévá. Z jednání
stěžovatele tudíž vyplývá jednoznačný závěr, že vyčkával, zda policista neupustí od zákroku.
Ve výpovědi policisty naopak nebyly shledány žádné okolnosti, které by zpochybnily
jeho výpověď. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel parkováním na místě zákazu
stání nejméně po dobu 35 až 40 minut (kromě jednání s policistou) porušil ustanovení §4
písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel
vytýkal krajskému soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav a při hodnocení důkazů
vycházel ze stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování. Jedná se o nesprávné
posouzení časového úseku od jeho příjezdu automobilem až po řešení celé věci policistou.
Před správním orgánem i před krajským soudem vypovídal stěžovatel shodně,
ale na konkrétní otázky odpovídal u soudu podrobněji než před správním orgánem.
Jeho výpovědi jsou tak i přes odstup času konstantní a neměnné. Naproti tomu časová
konstrukce krajského soudu o tom, jak dlouho trvalo jeho vystoupení z automobilu, vyložení
nákladu, odchod z bytu do automobilu apod. nemá oporu v provedených důkazech
a je v rozporu s realitou. Krajský soud dovodil, že vystoupení z auta a vyložení nákladu trvalo
nejméně 10 minut, 15 až 20 minut trvalo jeho synovi, než se mu ulevilo, 5 minut trvalo
naložení rybářských prutů a 10 minut jednání s policistou. S takovým hodnocením důkazů
nelze souhlasit, protože jde o uměle vytvořenou konstrukci krajského soudu, jak dlouho
mu ta která cesta trvala. Od počátku se snažil pravdivě uvést, jak k celé události došlo.
Jeho výpověď plně koresponduje s výpovědí svědka T., a logicky proto zapadá do sledu celé
události. Naproti tomu je proti těmto důkazům postavena výpověď policisty M. M. Svědecká
výpověď tohoto policisty je však nepravdivá. Především neodpovídá skutečnosti jeho tvrzení,
že mu sám sdělil čas zaparkování svého vozidla před domem, který odhadl na desátou hodinu
dopoledne. Není také pravdivé tvrzení policisty, že mu vysvětloval nemožnost přeparkování
vozidla na parkoviště v důsledku zapojování počítače v bytě. Posléze je v rozporu se
skutečností i výpověď policisty, že neviděl skládání nákladu. Odpověď na otázku, zda nesl do
auta počítač nebo tiskárnu je podstatná nejen proto, zda policista vypovídal pravdivě či
nikoliv, ale zejména z pohledu toho, co doma dělal. Pokud by zapojoval počítač, jak tvrdí
policista, nepochybně by parkování automobilu na inkriminovaném místě bylo přestupkem,
neboť takový postup by nebylo možné podřadit pod neprodlené vyložení a naložení nákladu.
Výpověď policisty, který nejdříve tvrdí, že mu stěžovatel sdělil, že doma zapojoval počítač a
zároveň policista tvrdil, že stěžovatel nesl do auta počítač, je pak vyvrácena výpovědí samého
policisty, který k dotazu stěžovatele připouští, že stěžovatel do auta počítač přinášel. Nemohl
proto počítač doma zapojovat, když jej přinesl do auta. Tyto podrobnosti však krajský soud
zcela pominul. Obdobně je tomu, i pokud policista tvrdí, že si nevšiml jeho syna, a také
neviděl, že by do auta cokoliv skládal. Skutečnost, že jeho syn stál vedle auta je přitom
potvrzována i výpovědí svědka T. Pokud krajský soud dovozuje, že měl, s ohledem na
zdravotní těžkosti svého syna, automobil zaparkovat na parkovišti vzdáleném cca 100 m, pak
takový postup nebylo možno na něm požadovat. Synovi se totiž udělalo nevolno náhle,
v době, kdy již došli společně do bytu. Z odůvodnění rozsudku však není zřejmé, jak krajský
soud hodnotil jeho výpověď, v níž se vyjadřuje k nevolnosti syna. Výpověď svědka M. mohla
být motivována i tím, že v roce 2004 sloužil na stejném oddělení policie s policistou, který byl
potrestán v souvislosti s aférou cyklisty V. S., jenž byl zbit a stěžovatel organizoval
manifestace za potrestání zmíněného zákroku. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti především uvedl, že všechny námitky
stěžovatele byly předmětem soudního řízení a krajský soud se s nimi náležitým způsobem
vypořádal. Proto krajský úřad navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V této věci není sporu o tom, že stěžovatel dne 5. 6. 2004 v dopoledních hodinách
parkoval se svým osobním vozidlem A. 80 ve S. na místní komunikaci v ulici M. poblíž domu
č. 623 na úseku označeném dopravní značkou B29 „Zákaz stání“. Správní orgány a krajský
soud v průběhu řízení hodnotily výpověď stěžovatele, který vypovídal jako žalobce i před
krajským soudem, svědecké výpovědi policisty M. M. a J. T. a obsah správního spisu (úřední
záznam Policie České republiky, obvodního oddělení S. ze dne 5. 6. 2004, náčrtek místa
spáchání přestupku, výpis z evidenční karty řidiče Ing. P. L. ze dne 14. 6. 2004, oznámení
přestupku ze dne 5. 6. 2004 a 15. 6. 2004, zahájení řízení o přestupku ze dne 4. 11. 2004,
protokol o ústním jednání ze dne 2. 12. 2004, rozhodnutí Městského úřadu v Bílovci ze dne
3. 3. 2005, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 2. 5. 2005). Správní
orgány po provedení dokazování a jeho vyhodnocení dovodily, že doba parkování trvala
od 10,00 hod. do 10,45 hod. a že stěžovatel porušil povinnost uvést osobní automobil
na inkriminovaném místě do klidu jen na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení
nebo vystoupení přepravovaných osob nebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu.
Krajský soud se s tímto vyhodnocením a posouzením věci ztotožnil. Stěžovatel naopak tvrdí,
že na inkriminovaném místě neparkoval 45 minut, ale jen 20 až 30 minut, a to jen na dobu
nezbytně nutnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti především vytýká krajskému soudu, že při hodnocení
důkazů vycházel ze stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování a že v důsledku
toho i nedostatečně zjistil skutkový stav. Konkrétně stěžovatel v podstatě poukazoval na to,
že jeho výpověď je konstantní a neměnná, logicky zapadá do sledu událostí a je v souladu
s výpovědí svědka J. T., zatímco výpověď svědka M. M. označil za nepravdivou.
Nejvyšší správní soud má za to, že v této věci jde o hodnocení důkazů správními
orgány i krajským soudem, který doplnil dokazování výslechem stěžovatele, a musel
proto také hodnotit provedený důkaz jednotlivě i v souhrnu s důkazy provedenými v řízení
před správními orgány (§52 odst. 1, §77 odst. 2 s. ř. s.).
Hodnocení důkazů podle vlastního uvážení správního orgánu (§34 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je myšlenkovou úvahou, při které usuzující
přijímá jedno tvrzení a odmítá jiné, přičemž se opírá o logické, systematické, historické,
pravděpodobnostní, věrohodnostní atp. úsudky, které uvede v odůvodnění svého rozhodnutí.
Takovým hodnocením však není, jestliže správní orgán jeden důkaz pouze přijal
a protichůdný pouze jako nevěrohodný odmítl, aniž by vyložil, proč tak učinil, když navíc
nevyužil možnosti provést ke sporné skutečnosti dostupné důkazy další (srov. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1996, č. j. 6 A 561/94 - 22). Ve vztahu ke skutkovému
stavu může správní orgán pochybit v zásadě trojím způsobem. Užitou právní kvalifikaci opře
o skutkový stav, který tu ve skutečnosti není, tj. nemá oporu v souhrnu důkazů, které byly
provedeny. K tomu je třeba počítat i případy, kdy důkazy byly získány způsobem, který
je v rozporu se zákonem. Jedná se o chybu v objektivní stránce utváření podkladu
pro rozhodnutí. Druhým pochybením je případ, kdy správní orgán sice provede všechny
potřebné důkazy a provede je zákonným způsobem, ale vyvodí z nich závěr o skutkovém
stavu nesprávným logickým úsudkem, takže skutkový stav z důkazů nevyplývá. Jde o chybu
v subjektivní stránce utváření podkladu pro rozhodnutí. Konečně může správní orgán
pochybit i v tom, že zjistí úplně a řádně skutečnosti právně významné, ale nesprávně
je po právní stránce kvalifikuje, tj. užije právní předpis, který na zjištěný skutkový stav
nedopadá, anebo předpis jinak nepoužitelný (neústavní, nezákonný, neplatný, neúčinný).
Vzhledem k tomu, že důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského úřadu měl být
neúplně zjištěný skutkový stav věci, který měl původ ve vadném hodnocení provedených
důkazů, považuje Nejvyšší správní soud za nutné vyjádřit se nejdříve k otázce, do jaké míry
je soud ve správním soudnictví oprávněn hodnotit dostatečnost skutkových zjištění a způsob
jejich hodnocení správním orgánem. Především je nutno uvést, že princip volného hodnocení
důkazů, na kterém je dokazování ve správním řízení zásadně založeno, nelze ztotožňovat
s diskrečním oprávněním správního orgánu. To již svou podstatou představuje právní
hodnocení věci a musí navíc vždy vyplývat z explicitního zákonného zmocnění. Odhlédne-li
se od výjimky vnášející do řízení před správními soudy princip revizní (§78 odst. 2 s. ř. s.),
je řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. řízením kasačním (§71 odst. 1
písm. d), §75 odst. 2, věta první, §78 odst. 1 s. ř. s.). To znamená, že přezkum soudů v tomto
řízení se omezuje na „revisio in jure“, tedy výlučně na přezkoumávání zákonnosti napadených
správních aktů. Zjišťování skutkového stavu představuje naproti tomu hodnocení skutkové.
S ohledem na shora popsanou charakteristiku přezkumného soudního řízení tedy není zásadně
podřízeno soudní kontrole. Jelikož však skutkové hodnocení věci nelze chápat jen ve smyslu
mechanického shromažďování skutkových podkladů, ostatně i to musí z logiky věci sledovat
potřeby následného právního hodnocení, ale je třeba jím rozumět též třídění a hodnocení
těchto podkladů, je zřejmé, že právní a skutkové hodnocení věci nelze striktně oddělit.
Již předválečná judikatura tak postupně připustila jistou soudní kontrolu i nad rámec otázek
ryze právních. Postupně se tak ustálil názor, že soudy mohou ve skutkových věcech
posuzovat, zda má rozhodnutí dostatečný podklad ve správním spisu, zda skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, není s obsahem správního spisu v rozporu a zda výsledek,
ke kterému správní orgán dospěl, je logicky možný. V této souvislosti lze poukázat
např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 11. 1995, sp. zn. 6 A 243/93, ve kterém
se uvádí, že „soud není oprávněn (...) zabývat se problematikou věcně, přehodnocovat
po této odborné stránce soustředěné podklady na místě správního orgánu a samozřejmě
ani soustřeďovat podklady nové a jejich hodnocením dospívat k jiným skutkovým zjištěním“.
Závěry výše uvedené lze proto shrnout tak, že soudu ve správním soudnictví nepřísluší
zavazovat správní orgán v tom, jaké konkrétní důkazy má provést a jak má tyto důkazy
hodnotit. Soud je pouze oprávněn uložit správnímu orgánu zjištění konkrétních skutkových
okolností věci. Jakými důkazními prostředky se tak stane je však plně v pravomoci správního
orgánu. Soud mu může pouze provedení určitých důkazů doporučit.
Posouzení, zda krajský úřad neporušil zásadu volného hodnocení důkazů,
lze tak zredukovat na hodnocení skutkových zjištění vztahujících se k prokázání toho,
zda stěžovatel porušil povinnost uvést osobní automobil na inkriminovaném místě zákazu
stání do klidu jen na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení
přepravovaných osob nebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu. Krajský úřad např.
rozebral, že stěžovatel mohl uvést nevolnost svého syna, jako hlavní faktor nepřeparkování
automobilu z místa zákazu stání, ve vyjádření o dopravním přestupku, které mu bylo
policistou předloženo, ale stěžovatel vyjádření odmítl. Nevolnost syna pak začal uplatňovat až
při projednání přestupku u správního orgánu I. stupně. Neexistoval však žádný logický důvod,
aby stěžovatel začal toto uvádět až ve správním řízení, ačkoliv tak mohl učinit již dříve.
Ostatně ani svědek T. toto tvrzení nepodpořil. Krajský soud proto tvrzení stěžovatele v tomto
směru důvodně považoval za účelové. Stěžovatel se tedy ve všech otázkách nevyjadřoval
neměně a konstantně. Obdobně nepřesvědčivě vyznívá tvrzení stěžovatele, že byl nucen
zaparkovat automobil v zákazu stání, neboť musel být se synem doma z důvodu jeho
nevolnosti. Ale přitom vynášel z auta počítačovou tiskárnu. Nebyl ani žádný důvod k tomu,
aby si policista vymýšlel dobu ukončení parkování v místě zákazu stání v 10, 45 hod., protože
tento údaj je podporován i listinnými důkazy. Svědek T. sice uváděl, že se okolo automobilu
vracel asi za 20 nebo 30 minut, ale na tomto údaji nelze stavět, protože není jasné, v kolik
hodin šel poprvé kolem zaparkovaného automobilu a do jaké míry přesně sledoval běh času.
Není také důvodu nevěřit policistovi v tom, že mu stěžovatel říkal, že automobil nechal
zaparkovaný do doby než zapojil doma počítač. Policista by pro nepravdivé tvrzení neměl
žádný rozumný důvod a jednak nemohl vědět, zda má stěžovatel doma počítač či nikoliv.
Krajský soud po výslechu stěžovatele u ústního jednání v odůvodnění svého rozsudku ještě
rozvinul uvedené úvahy krajského úřadu. V podrobnostech je proto třeba odkázat na úvahy
tohoto soudu, jež jsou uvedeny a obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku. Byť je
předmětem řízení přezkoumání rozhodnutí o uložení bagatelní pokuty za dopravní přestupek,
postup správních orgánů ani krajského soudu netrivializuje práva stěžovatele a nenese ani
znaky jakékoliv libovůle.
Nejvyšší správní soud nepopírá, že za porušení principu volného hodnocení důkazů
lze považovat situaci, kdy správní orgán bez bližšího vysvětlení akcentuje toliko některé
z provedených důkazů, zatímco jiné (protichůdné) opomíjí, přičemž taková situace může vést
až k tomu, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí,
je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu (§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že závěr o porušení povinnosti stěžovatele
uvést osobní automobil na inkriminovaném místě zákazu stání do klidu jen na dobu nezbytně
nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob nebo
k neprodlenému naložení nebo složení nákladu se opírá o řádně provedené důkazy.
Tyto důkazy byly vzájemně konfrontovány a uvedeny též důvody, proč některé z nich
jsou vyhodnoceny jako nevěrohodné. Krajský soud v rámci tohoto hodnocení žádný
z podstatných důkazních prostředků neopomenul a jeho hodnotící úvahy nejsou ani v rozporu
s principy obecné či právní logiky. Nejde tedy o případ jednostranného přístupu k hodnocení
zjištěných skutečností krajským soudem. Jelikož krajský soud dospěl k závěru, že správní
rozhodnutí mají dostatečný podklad ve správním spisu, že skutková podstata, z níž bylo
vycházeno, není v rozporu s obsahem správního spisu a že závěr, ke kterému správní orgán
dospěl, je logicky možný, potom se i Nejvyšší správní soud se závěry krajského soudu
ztotožňuje. Způsob provedeného hodnocení důkazů může vést ke zrušení rozhodnutí
jen tehdy, pokud došlo k takovému hodnocení důkazů, které je v rozporu s obsahem spisu
a závěry soudu tak nejsou podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo jsou s nimi
v rozporu, anebo, že se soud nevypořádal se všemi výsledky dokazování, anebo že závěry,
k nimž soud dospěl při hodnocení důkazů, odporují základním zásadám logického myšlení
a uvažování. Nic takového Nejvyšší správní soud při přezkoumání napadeného rozsudku
krajského soudu nezjistil, byť stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti na nepodstatné
rozpory, jako např. zda stěžovatel přenesl do bytu z vozidla počítač nebo tiskárnu k počítači.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu