ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.12.2006
sp. zn. 7 As 12/2006 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
společnosti H.-I., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Údolní 37, za účasti Ústředního inspektorátu Státní zemědělské a
potravinářské inspekce, se sídlem v Brně, Květná 15, v řízení o kasační stížnosti podané
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2005, č. j. 29 Ca 210/2003 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí
České zemědělské a potravinářské inspekce (právní předchůdce Státní zemědělské
a potravinářské inspekce) ze dne 6. 12. 2002, č. j. 125/119/9/02-SŘ, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele krajského inspektorátu České zemědělské
a potravinářské inspekce v Brně ze dne 6. 9. 2002, č. j. 3599/192/7/2002-SŘ, kterým byla
stěžovateli uložena pokuta podle ust. §17 odst. 3 písm. c) zákona č. 110/1997 Sb.,
o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“), ve výši 250 000 Kč
za porušení povinností uvedených v ust. §10 odst. 1 písm. b) citovaného zákona.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady rozsudku
v jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle stěžovatele nejenom, že krajský soud nesprávně posoudil
předmětnou právní věc v rozporu se zákonem o potravinách, ale též se zákonem č. 1/1993 Sb.,
Ústavou České republiky, a zákonem č. 2/1993 Sb., Listinou základních práv a svobod,
rozšířil svým výkladem působnost zákona na skutečnosti, které pod jeho působnost nespadají
a svým rozhodnutím zkrátil stěžovatele na jeho zákonem chráněných právech, ale také neměl
dostatek důvodů pro své rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že uložením pokuty dle §10
odst. 1 písm. b) zákona o potravinách krajský soud rozšířil rozměr tohoto ustanovení,
protože podle tvrzení stěžovatele je velkoobchodem, který přímo samostatným spotřebitelům
potraviny nedodává, a proto považuje za mylné tvrzení, že kontrolované výrobky byly určeny
k dodání spotřebitelům a dále prodávány. Stěžovatel namítá, že se krajský soud nezabýval
jeho doplňujícími podáními, a to ze dne 8. 1. 2004 a 15. 2. 2005, ve kterých konkretizoval
nedůvěryhodnost výsledků provedených rozborů, s odůvodněním, že se jedná o nové body
žaloby, které byly namítány po uplynutí lhůty k podání žaloby a tudíž se jimi soud nemůže
zabývat. Dále se dle názoru stěžovatele Krajský soud v Brně řádně nevypořádal
s jeho námitkami týkajícími se určení výše pokuty a vzal bez dalšího za svá tvrzení České
zemědělské a potravinářské inspekce. V neposlední řadě stěžovatel rovněž poukazuje
na změnu zákona o potravinách v souvislosti s přistoupením České republiky do Evropské
unie, a to konkrétně na ustanovení §11a citovaného zákona. Proto navrhl zrušení rozsudku
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 19. 1. 2006. Ve vztahu
k námitce stěžovatele týkající se překročení působnosti zákona o potravinách a porušení
Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod uvádí, že z jeho strany nebyla v dané věci
překročena působnost ani meze zákona o potravinách. Působnost potravinářské inspekce
vymezuje ust. §16 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, podle něhož mimo jiné vykonává
dozor při uvádění potravin do oběhu, pokud není prováděn podle písm. b). Brambory
jako potravina rostlinného původu nespadá pod dozor dle písm. b) a spadá tedy do působnosti
potravinářské inspekce. Uváděním do oběhu se rozumí dle ust. §2 písm. p) citovaného
zákona mimo jiné nabízení k prodeji, prodej a také skladování. Z ust. §17 písm. c) citovaného
zákona, podle něhož byla stěžovateli uložena pokuta za porušení povinnosti stanovené
v §10 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, vyplývá, že odpovědnost za dodržování zákona nese
podnikatel uvádějící potraviny do oběhu. Stěžovatel je podnikatelem zapsaným v Obchodním
rejstříku vedeném u Městského soudu v Brně, sp. zn. X, v jehož předmětu podnikání je mimo
jiné uvedeno koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Pokud stěžovatel skladoval
koupené zboží (brambory) klamavě označené za účelem dalšího prodeje, došlo k naplnění
skutkové podstaty podle §17 odst. 3 písm. c) zákona o potravinách. Z uvedeného vyplývá, že
potravinářská inspekce nijak nevybočila z působnosti vymezené zákonem o potravinách.
Pokud se jedná o stěžovatelův poukaz na změnu zákona o potravinách v souvislosti se
vstupem České republiky do Evropské unie, a to konkrétně na ustanovení §11a citovaného
zákona, k tomuto správní orgán uvádí, že jím vydané rozhodnutí ze dne 6. 12. 2002, č. j.
125/119/9/02-SŘ, nabylo právní moci 24. 1. 2003. Ustanovení §11a bylo do citovaného
zákona vloženo až zákonem č. 316/2004 Sb., který nabyl účinnosti 27. 5. 2004. Správní orgán
proto rozhodoval v souladu se zněním zákona o potravinách platným v době rozhodování,
proto poukaz na ust. §11a citovaného zákona nemá ve věci žádný právní význam. Posouzení
další námitky stěžovatele týkající se skutečnosti, že krajský soud se nezabýval jeho
doplňujícími podáními a zhodnotil je jako opožděné, ponechává na Nejvyšším správním
soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Dle ust. §10 odst. 1 písm. b) zákona o potravinách do oběhu je zakázáno uvádět
potraviny klamavě označené nebo nabízené ke spotřebě klamavým způsobem.
Dle ust. §17 odst. 3 písm. c) citovaného zákona podnikateli, který uvádí potraviny
a tabákové výrobky do oběhu a který poruší povinnosti uvedené v §10, uloží příslušný orgán
dozoru pokutu až do výše 3 000 000 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s. Důvod uvedený pod písm. a) citovaného ustanovení předpokládá
nezákonnost v posouzení právní otázky, důvody podřazené písm. b) citovaného ustanovení
vyžadují vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Podle písm. d)
citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Jak je však zřejmé z obsahu kasační stížnosti, stěžovatel v podstatě namítá
pouze nezákonnost posuzované právní otázky, neboť neuvedl, v čem se liší zjištěný skutkový
stav, z něhož správní orgány vycházely, od stavu skutečného, a ani netvrdil, v jakém směru
je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel se totiž v popisu skutkových okolností
nijak neodchyluje od skutkového stavu, z něhož při svém rozhodování vycházel správní orgán
i krajský soud. Není tak sporu o tom, že stěžovatel uváděl do oběhu v provozovně skladu
ovoce a zeleniny konzumní brambory ranné, u kterých byla zjištěna přítomnost cizích odrůd
větší než 2% hmotnosti. Spornou je pouze otázka, zda se tím dopustil porušení povinností
uložených v §10 odst. 1 písm. b) zákona o potravinách, tedy zda uváděl do oběhu potraviny
klamavě označené a naplnil tak skutkovou podstatu podle §17 odst. 3 písm. c) citovaného
zákona. Proto se Nejvyšší správní soud v dalším zaměřil pouze na správnost posouzení
relevantní právní otázky, tzn. přezkoumal napadený rozsudek na základě uplatněného stížního
bodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s posouzením právní otázky,
zda-li stěžovatel jako velkoobchod, který přímo samotným spotřebitelům potraviny nedodává,
může být sankcionován ve smyslu ust. §17 odst. 3 písm. c) zákona o potravinách za porušení
povinností uložených mu ust. §10 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, tedy za uvádění
do oběhu potravin klamavě označených. Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil obsah spisu
Krajského soudu v Brně .
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud nesprávně posoudil právní otázku
týkající se jeho jednání. Domnívá se, že výrobky, u nichž byla provedena kontrola,
byly skladovány v prostorách, které nejsou určeny k prodeji, byly ve vlastnictví stěžovatele,
nebyly nikomu dodány, nacházely se v jeho velkoskladu a nemohly svým označením klamat
spotřebitele ani jiné podnikatele, neboť těmito výrobky nebyly plněny žádné závazky
stěžovatele. Dle tvrzení stěžovatele nemohl správní orgán v době kontroly stanovit,
k čemu je toto zboží dále určeno a ani nijak nedokládá, že by výrobky byly určeny k dodání
spotřebitelům, ale přesto konstatuje, že je dáno do oběhu skladováním, aniž by mohlo být
jasné, co se s potravinami dále děje. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s touto námitkou
stěžovatele a zdůrazňuje správný názor krajského soudu, že ust. §10 odst. 1 písm. b) zákona
o potravinách má jednoznačně na mysli podnikatele, který skladuje potraviny za účelem
jejich uvádění do oběhu, popř. uvádí do oběhu potraviny tak, že je nabízí k prodeji,
a nikoliv jen přímo spotřebiteli, ale i dalším podnikatelům za účelem jejich podnikání.
Tento závěr zcela potvrzuje v daném případě i skutečnost, že stěžovatel je podnikatelem
zapsaným v Obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Brně, sp. zn. X, v jehož
předmětu podnikání je mimo jiné uvedeno koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej.
Proto pokud stěžovatel skladoval koupené zboží (brambory) klamavě ozn ačené za účelem
dalšího prodeje a nesplnil proto povinnosti uložené mu ust. §10 odst. 1 písm. b) citovaného
zákona, došlo k naplnění skutkové podstaty podle §17 odst. 3 písm. c) citovaného zákona, a
proto Česká zemědělská a potravinářská inspekce nijak nevybočila z působnosti vymezené
zákonem o potravinách, když stěžovateli uložila za toto porušení pokutu.
Dále stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že krajský soud se nezabýval
jeho doplňujícími podáními, a to ze dne 8. 1. 2004 a 15. 2. 2005, ve kterých konkretizoval
nedůvěryhodnost výsledků provedených rozborů, s odůvodněním, že se jedná o nové body
žaloby, které byly namítány po uplynutí lhůty k podání žaloby a tudíž se jimi soud nemůže
zabývat. Tato skutečnost měla podle stěžovatele za následek vydání rozhodnutí na základě
nezákonných a tedy neplatných výsledků rozborů, které provedla laboratoř nevyhovující
akreditačním podmínkám. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje
a konstatuje, že postup krajského soudu byl správný, když se opožděnými žalobními
námitkami stěžovatele nezabýval, protože se jednalo obsahově o námitky nové, které nebyly
uplatněny v zákonné lhůtě pro podání žaloby. V této věci považuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné uvést, že k dané problematice se již dříve vyslovil Ústavní soud ve své judikatuře
(nález ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97), z níž vyplývá, že „žalobce sice může změnit
rozsah, v jakém rozhodnutí správního orgánu napadá, a uvádět příslušné důvody (tzv. žalobní
body), avšak rozšiřovat je může pouze do konce lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby,
tj. do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni,
pokud zvláštní zákona nestanoví jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout. Není proto možné
po uplynutí této lhůty vznášet v průběhu řízení další výhrady proti správnímu rozhodnutí.
To znamená, že k žalobním bodům, které byly uplatněny později, soud nemůže přihlížet.
Vzhledem k zásadě dispoziční obecný soud ani nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí
nad rámec vymezený žalobcem v žalobě, a tedy z vlastní iniciativy jeho projev nahrazovat
a sám místo něho vyhledávat právní vady napadeného aktu.“
Stěžovatel ve své kasační stížnosti pouk ázal rovněž na změnu zákona o potravinách
v souvislosti s přistoupením České republiky do Evropské unie, a to konkrétně na ustanovení
§11a citovaného zákona. Ve vztahu k této námitce zastává Nejvyšší správní soud stejný
názor, jaký vyjádřil správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, a to že rozhodnutí
vydané tímto orgánem dne 6. 12. 2002, č. j. 125/119/9/02-SŘ, nabylo právní moci
24. 1. 2003. Ustanovení §11a bylo do citovaného zákona vloženo až zákonem č. 316/2004 Sb., který nabyl účinnosti 27. 5. 2004. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že správní
orgán rozhodoval v souladu se zněním zákona o potravinách platným v době
jeho rozhodování, proto poukaz na ust. §11a citovaného zákona nemá ve věci žá dný právní
význam.
Jak již bylo výše uvedeno, nesprávnost rozsudku shledává stěžovatel také v tom,
že Krajský soud v Brně se řádně nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se určení výše
pokuty a vzal bez dalšího za svá tvrzení České zemědělské a potravinářské inspekce.
Ani s tímto důvodem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje a odkazuje na obsáhlé, výstižné a
pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je zcela zřejmé, že pokuta, která hrozila
stěžovateli až do výše 3 000 000 Kč, byla uložena v první desetině zákonné sazby a odpovídá
zjištěnému a prokázanému protiprávnímu jednání stěžovatele.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
jako důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení
nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu