ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.16.2006
sp. zn. 7 As 16/2006 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Mgr. Bc. K. P., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně,
Kuřimská 42, za účasti Krajského soudu v Brně, se sídlem v Brně, Rooseveltova 16, v řízení
o kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2005, č. j. 29
Ca 222/2005 – 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým soud odmítl jeho žalobu podanou proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2005, č. j. 27 Co 138/2005 - 100, kterým mu byla
snížena odměna za podaný písemný znalecký posudek z částky 4667 Kč na částku 3567 Kč.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady usnesení o odmítnutí
v jeho nezákonnosti. Podle stěžovatele nezákonnost spočívá v nesprávném závěru soudu,
že v daném případě není dána pravomoc správních orgánů, ale jde o pravomoc soudní.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodování soudu o znalečném má povahu správního
rozhodnutí. Toto své přesvědčení opírá o usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003
(I. ÚS 360/03 Sb. n. u. ÚS Svazek č. 31 usnesení č. 22 str. 339). Vztah soud – znalec
je dle názoru stěžovatele vztah, který svou povahou odpovídá vztahu veřejnoprávnímu.
Přezkoumání rozhodnutí vzniklých z tohoto vztahu tedy spadá do pravomoci soudů
ve správním soudnictví. Proto navrhl zrušení usnesení krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 27. 3. 2006.
Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se povahy rozhodnutí soudu o znalečném uvádí,
že jej nelze považovat za rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy, jež by podléhalo
přezkumu. Podle krajského soudu je sice nepochybné, že znalec není stranou
sporu v občanském soudním řízení a jeho postavení v tomto řízení je specifické,
avšak pokud jde o jeho nárok na odměnu, vyplývající z ust. §139 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení
s ust. §17 a násl. zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších
předpisů, a ust. §16 a násl. vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích
a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, o této odměně rozhoduje předseda senátu,
proti jehož rozhodnutí je přípustné odvolání (ust. §202 odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Je tedy v části řízení, kde je rozhodováno o odměně znalce (ust. §139 odst. 4
o. s. ř.), také tento znalec účastníkem řízení s právem na opravný prostředek
jako kterýkoliv jiný účastník. Nelze proto hovořit, že „znalci jsou v postavení nerovném,
podřízeném, což plně odpovídá charakteristice veřejnoprávního vztahu“, jak uvádí stěžovatel
v podané kasační stížnosti. Krajský soud dále uvádí, že je mu známo výše zmiňované
usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003, avšak dle jeho názoru nelze toto rozhodnutí
použít v dané věci. Krajský soud se navíc domnívá, že stěžovatel nerozlišuje mezi Krajským
soudem v Brně, zastoupeným jeho předsedou jako orgánem státní správy soudu, a výkonem
nezávislé rozhodovací činnosti tohoto soudu, kterou předseda nemůže a ani nesmí ve smyslu
ust. §118 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech
a soudcích“), jakkoliv ovlivňovat. O znalečném nerozhoduje předseda soudu, senát
či samosoudce, a to v rámci výkonu Ústavou zaručené nezávislé soudní moci, nemá postavení
orgánu veřejné správy. Z uvedených důvodů krajský soud navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody
kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Dle ust. §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách
proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné,
orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou
nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Dle ust. §139 odst. 2 o. s. ř. byl-li podán znalecký posudek nebo proveden
tlumočnický úkon, vzniká právo na náhradu hotových výdajů a na odměnu (znalečné
a tlumočné). Zvláštní předpisy stanoví, komu a v jaké výši se znalečné a tlumočné vyplácí.
Dle ust. §139 odst. 4 citovaného zákona o právech podle odstavců 1 až 3 rozhoduje
předseda senátu.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s posouzením právní otázky,
zda-li má rozhodování soudu o znalečném povahu správního rozhodnutí. Proto Nejvyšší
správní soud zhodnotil obsah spisu Krajského soudu v Brně.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud učinil nesprávný závěr o tom,
že v daném případě není dána pravomoc správních orgánů, ale jde o pravomoc soudní.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodování soudu o znalečném má povahu správního
rozhodnutí. Vztah soud – znalec je dle názoru stěžovatele vztah, který svou povahou odpovídá
vztahu veřejnoprávnímu. Přezkoumání rozhodnutí vzniklých z tohoto vztahu tedy spadá
do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Toto své přesvědčení stěžovatel opírá o usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003 (I. ÚS 360/03 Sb. n. u. ÚS Svazek č. 31 usnesení č. 22
str. 339). Dle názoru stěžovatele je nepodstatné, zda o znalečném rozhoduje soud v řízení
trestním či občanskoprávním nebo obchodněprávním. Rozhodující je postavení znalců
při rozhodování soudů o odměně za jejich činnost – tedy o jejich nárocích, znalci
jsou v postavení nerovném, podřízeném, což plně odpovídá charakteristice veřejnoprávního
vztahu. Toto postavení je stejné před soudem rozhodujícím ve věcech trestního práva či práva
občanského nebo obchodního. Stěžovatel je přesvědčen, že z výše uvedeného
zcela jednoznačně plyne, že znalec se svého nároku může domáhat u soudu, kterému přísluší
rozhodování o nárocích těch, kteří tvrdí, že byli na svých právech zkráceni rozhodnutím
orgánu veřejné správy, neboť v postavení orgánu veřejné správy se nachází soud
při rozhodování o nárocích znalce. Rozhodnutí o znalečném musí tedy podléhat soudnímu
přezkumu jako všechna jiná správní rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s touto námitkou stěžovatele a v této věci považuje
za nezbytné uvést, že k dané problematice se již dříve vyslovil ve své judikatuře (usnesení
ze dne 12. 8. 2003, č. j. 5 As 22/2003 - 41, www.nssoud.cz), z níž vyplývá, že rozhodnutí
soudu podle ust. §139 odst. 4 o. s. ř. o přiznání odměny znalci (včetně náhrady hotových
výdajů) za podaný znalecký posudek je svým obsahem i formou rozhodnutím o nákladech
řízení podle ust. §137 a násl. o. s. ř. Za této situace správní žaloba směřuje právě
pouze proti usnesení, jehož jediným výrokem je výrok o nákladech řízení ve vztahu ke znalci,
kterému byla určena odměna a náhrada hotových výdajů. Krajský soud proto nemohl
postupovat jinak, nežli pro překážku nepřípustnosti správní žaloby tuto odmítnout ve shodě
s ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s názorem
krajského soudu, že rozhodování o znalečném je rozhodovací činností soudu
v občanskoprávním řízení a nejedná se o rozhodnutí správního orgánu v oblasti veřejné
správy ve smyslu ust. §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., které by podléhalo soudnímu přezkumu
podle s. ř. s. Rovněž tvrzení krajského soudu, že v žádném případě nelze hovořit o nerovném,
podřízeném postavení znalců v občanskoprávním řízení pouze na základě skutečnosti,
že znalec není stranou občanského soudního řízení, ale je nutno vidět jeho postavení
v tomto řízení jako toliko specifické, považuje Nejvyšší správní soud za správné.
Pokud jde o výše zmiňované usnesení Ústavního soudu, jedná se o nález dopadající
do oblasti trestního řízení, z tohoto důvodu jsou zde jiné skutkové okolnosti, a proto citované
rozhodnutí Ústavního soudu nelze v tomto případě aplikovat. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že je zajištěna dostatečná ochrana před nesprávným rozhodnutím soudu
rozhodujícího o odměně znalce v občanskoprávním řízení, a to druhostupňovým orgánem,
a tedy odvoláním ke krajskému soudu dle ust. §202 odst. 1 o. s. ř. a contrario, případně
i dovoláním dle §236 a násl. o. s. ř., jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky pro použití
tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
jako důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soud em, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajskému soudu dle obsahu spisu žádné
náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu