ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.18.2007
sp. zn. 7 As 18/2007 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky Ing. M. K., zastoupené JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem se sídlem v
Novém Bydžově, Masarykovo nám. 1144, za účasti Krajského úřadu Jihomoravského
kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3/5, a osoby zúčastněné na řízení obce K.,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007,
č. j. 29 Ca 38/2005 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátovi JUDr. Petrovi Gracíkovi se nepřiznává .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně ze dne 9. 1. 2007, č. j. 29 Ca 38/2005 – 60, zamítl žalobu
stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního
plánování a stavebního řádu (dále jen „krajský úřad“) ze dne 30. 5. 2003, č. j. JMK-
15579/2003/OÚPSŘ-So, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno stavební
povolení Obecního úřadu V. n. D. ze dne 7. 4. 2003, č. j. SÚ-51/03-My, na stavbu
„víceúčelové hřiště“ na pozemku p. č. 42 v k. ú. K. Krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že za jedinou podstatnou, v žalobě formulovanou, žalobní námitku shledal
stěžovatelkou namítanou existenci nájemního vztahu k předmětnému stavebnímu pozemku,
na kterém bylo postaveno podle napadeného stavebního povolení „víceúčelové hřiště“ s tím,
že je stěžovatelka stále nájemcem tohoto pozemku. Vedle zpochybnění vlastnictví
předmětného pozemku osobou zúčastněnou na řízení, což však stěžovatelka nijak nedoložila a
neprokázala, již neuplatnila, popř. přesně neformulovala, jiné žalobní námitky. K uplatněné
žalobní námitce (současně odvolací námitce) týkající se nevypořádaného nájemního vztahu
k předmětnému pozemku krajský soud uvedl, že se krajský úřad touto odvolací námitkou
řádně zabýval a dostatečně zdůvodnil, proč jí nelze vyhovět. Podle názoru krajského soudu
není v dané věci podstatné, zda předmětný nájemní vztah byl skutečně ukončen či nikoliv,
protože jeho existence není překážkou vydání stavebního povolení na předmětnou stavbu.
V této souvislosti poukázal na znění §58 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“) upravující podmínky pro vydání stavebního povolení.
Krajský soud dále uvedl, že se nenechal mást eventuálním sporem mezi účastníky, zda
předmětný nájemní vztah byl skutečně ukončen či nikoliv. Případné ukončení nájemního
vztahu záleží zcela na vůli vlastníka pozemku, popř. na dohodě obou účastníků tohoto
nájemního vztahu, a s vydáním stavebního povolení nesouvisí, popř. s ním není nutně spjato.
Pro úplnost krajský soud konstatoval, že stavba víceúčelového hřiště na předmětném
pozemku je v souladu s územním plánem obce K., přičemž v průběhu pořizování a
projednávání územně plánovací dokumentace stěžovatelka neuplatnila svoje námitky proti
navrhovanému způsobu využití předmětného pozemku (funkční určení pro sport a
tělovýchovu).
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní namítala, že předsedkyně
senátu neuvedla a nezhodnotila všechny jí doložené důkazy a nesprávně posoudila právní
otázky, což má za následek nezákonný rozsudek. Předsedkyně senátu nezkoumala existenci
nájemního vztahu mezi osobou zúčastněnou na řízení a stěžovatelkou, pouze se spokojila
s tvrzením zástupkyně krajského úřadu, že nájemní smlouva byla zrušena a nezajímala
se o důkazní materiál – listinu vydanou starostou obce K., že nájemní smlouva nadále trvá a
dokonce tuto listinu, kterou měl zástupce stěžovatelky u sebe, ani nezaložila do spisu. Pokud
předsedkyně senátu označila v dané věci za nepodstatné, zda předmětný nájemní vztah byl
ukončen či nikoliv, je k tomu nutno dodat, že zahájením stavby na pozemku na základě
vydaného stavebního povolení, kde je vlastnictví omezeno užívacím právem třetí osoby, dojde
k trestné činnosti, a to porušení práv třetích osob ze strany osoby zúčastněné na řízení. Dále
zástupce stěžovatelky zpochybnil vlastnictví předmětného pozemku osobou zúčastněnou na
řízení. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že tento důkaz nebyl doložen. K tomu
stěžovatelka poukázala na to, že předsedkyně senátu se o tento důkaz nezajímala, ani ho
nezkoumala, přestože u Okresního soudu ve Znojmě jsou podány dvě žaloby o určení
vlastnictví. Je tedy otázkou, zda v této věci nemělo být řízení přerušeno do doby skončení
těchto řízení. Podle názoru stěžovatelky předsedkyně senátu nezhodnotila skutečnost patrnou
ze správního spisu územní dokumentace, že stěžovatelka se nemohla účastnit ani podat
námitky proti územnímu řízení, protože o tom nevěděla z důvodu, že jí krajský úřad o tomto
řízení neuvědomil. Stěžovatelka také tvrdí, že při územním řízení porušil krajský úřad §37
odst. 2 stavebního zákona. Dále podle preambule Ústavy ČR jsou občané České republiky
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní bohatství, což zemědělská půda
bohatstvím je, což je také zakotveno v §1 odst. 1 zákona č. 231/1999 Sb. Tato vada v postupu
má za následek nezákonný rozsudek a předsedkyně senátu porušila §77 odst. 2 s. ř. s. Dále
pochybila v tom, že neaplikovala platné právní normy o ochraně zemědělského půdního
fondu, čímž porušila mimo jiné i Ústavu ČR. Neoznámením územního řízení porušil stavební
úřad §3 odst. 1 až 4 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“) a §39 o. z. Předsedkyně senátu pochybila v tom, že neaplikovala platné právní normy
správního řízení a tato vada má za následek nezákonný rozsudek a porušení §7 odst. 2 s. ř. s.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti především popsal průběh územního
a stavebního řízení s tím, že o umístění víceúčelového hřiště bylo pravomocně rozhodnuto
v souladu s územním plánem obce K. Územní rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Proto námitky
stěžovatelky, které se týkají vhodnosti umístění víceúčelového hřiště nemohly být předmětem
zkoumání soudu v rámci žaloby proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno stavební povolení a
nemohou být předmětem kasační stížnosti. Pokud se jedná o vlastnictví pozemku p. č. 42
v k. ú. K. a nájemní smlouvu, musí stavebník podle ust. §58 odst. 2 stavebního zákona
prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby, anebo že má k pozemku či stavbě jiné
právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu. Osoba zúčastněná na řízení
doložila výpisem z katastru nemovitostí, že na základě smlouvy o převodu vlastnictví nastaly
účinky vkladu práva dne 29. 4. 2002. Stavební povolení bylo vydáno dne 7. 4. 2003 a
rozhodnutí o odvolání dne 30. 5. 2003. Stěžovatelka však žalobu na určení vlastnictví
k předmětnému pozemku podala u Okresního soudu ve Znojmě až dne 6. 10. 2005 a rozsudek
o zamítnutí této žaloby byl vydán dne 18. 1. 2007. Krajskému úřadu není známo, zda nabyl
právní moci. Stavební úřad tedy neměl důvod k přerušení stavebního řízení. K samotné stavbě
krajský úřad sdělil, že povolená stavba víceúčelového hřiště již byla dokončena a
zkolaudována rozhodnutím ze dne 30. 12. 2006, které nabylo právní moci 26. 1. 2007. Ze
všech výše uvedených důvodů krajský úřad navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření uvedla, že i když se jí spor přímo netýká,
je třeba podle jejího názoru uvést na pravou míru některé informace podané stěžovatelkou,
protože v kasační stížnosti je několik nesmyslů a lží. K věci nájemního vztahu
se stěžovatelkou uznává osoba zúčastněná na řízení, že k její nelibosti nájemní smlouva
doposud trvá a že se mylně domnívala, že tomu tak není. V této souvislosti položila otázku,
zda existence nájemního vztahu má vliv na to, jestli si s pozemkem může tzv. dělat co chce.
Vždyť je vlastníkem tohoto pozemku. Stěžovatelka pozemek stejně neužívala a nechala
jej ve velmi zanedbaném stavu. Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, kterým byla
žaloba stěžovatelky zamítnuta, se stěžovatelka odvolala a soud se bude táhnout do nekonečna.
Ve vztahu k předmětnému pozemku nemůže být řeči o ochraně zemědělského půdního fondu,
protože byl před stavebním řízením z ochrany řádně vyjmut. Stavbou hřiště nebyly, i když
smlouva o nájmu je platná, poškozeny zájmy stěžovatelky, neboť ta se o uvedený pozemek
v té době již nestarala. Kasační stížnost je podle názoru osoby zúčastněné na řízení pouze
sbírkou účelových a z kontextu vystřižených tvrzení, a mnohdy i lží.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti především stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že nezkoumal
existenci nájemního vztahu mezi ní a osobou zúčastněnou na řízení, k čemuž dodala,
že zahájením stavby na pozemku na základě vydaného stavebního povolení, kde je vlastnictví
omezeno užívacím právem třetí osoby, dojde k trestné činnosti, a to porušení práv třetích
osob.
V dané věci je předmětem přezkumu stavební povolení pro stavbu víceúčelového
hříště vydané ve stavebním řízení, které bylo vedeno stavebním úřadem podle ustanovení §54
a násl. stavebního zákona. Stavebník žádající i vydání stavebního povolení, jímž byla v tomto
případě osoba zúčastněná na řízení, musí podle ustanovení §58 odst. 2 stavebního zákona
prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo,
které ho opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby nebo
udržovací práce na ní. Kritéria, podle kterých stavební úřad přezkoumá žádost o vydání
stavebního povolení jsou stanoveny v ustanovení §62 stavebního zákona. Z dikce tohoto
ustanovení nelze v žádném případě dovodit, že by vydání stavebního povolení bránila
případná existence nájemního vztahu k pozemku, na němž má být stavba postavena, jak také
zcela správně dovodil krajský soud. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že soudy
ve správním soudnictví podle ustavení §2 s. ř. s. poskytují ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek
stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Nájemní vztah je však vztahem
soukromoprávním, který nemůže být řešen ani ve stavebním řízení, které je řízením
veřejnoprávním, a ani v přezkumném řízení správním soudem. Proto Nejvyšší správní soud
posoudil tuto námitku jako nedůvodnou.
V podstatě ze stejných důvodů je neopodstatněný i další stížní bod, v němž
je namítáno, že krajský soud se nezajímal o důkaz zpochybňující vlastnictví předmětného
pozemku osobou zúčastněnou na řízení a nepřerušil řízení do doby než bude Okresním
soudem ve Znojmě rozhodnuto o stěžovatelkou podaných žalobách o určení vlastnictví.
Ve správním soudnictví poskytuje soud ochranu pouze veřejným subjektivním právům
žalobce. Veřejné subjektivní právo stěžovatelky, která byla účastnicí řízení o vydání
stavebního povolení podle ustanovení §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, nemůže být
nijak dotčeno tím, zda stavebník je či není vlastníkem pozemku, na němž má být postavena
požadovaná stavba.
Zcela bezpředmětný je stížní bod týkající se územního řízení (zda a proč neuplatnila
stěžovatelka při projednávání územně plánovací dokumentace námitky, zda byla uvědomněna
o územním řízení), protože se jedná o jiné správní řízení, které bylo pravomocně ukončeno
vydáním územního rozhodnutí a nic účastníkům tohoto řízení nebránilo v tom, aby proti
tomuto rozhodnutí podali samostatnou žalobu ve správním soudnictví. Pro úplnost považuje
Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že stěžovatelka byla účastnicí územního řízení,
v jeho průběhu uplatnila také námitky, o kterých stavební úřad rozhodl a územní rozhodnutí
č. 36/2002 ze dne 9. 9. 2002 jí bylo rovněž doručeno.
Pokud stěžovatelka namítala, že krajský soud pochybil v tom, že neaplikoval platné
právní normy o ochraně zemědělského půdního fondu, jedná se o námitku formulovanou
zcela obecně, takže není stížním důvodem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
a Nejvyšší správní soud v tomto rozsahu nemohl napadený rozsudek přezkoumat.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez
jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát a podle
ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových
výdajů stát. V dané věci však Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatelky odměnu
za zastupování nepřiznal, neboť ustanovený zástupce neuvedl, jaké úkony v tomto řízení
vykonal, a ani z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by učinil nějaký úkon, za který náleží
odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu