ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.2.2006
sp. zn. 7 As 2/2006 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Krajského úřadu Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká
Hradební 3118/48, za účasti L. Z., zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se
sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 18, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2005, č. j. 42 Ca 13/2004 – 7,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2005,
č. j. 42 Ca 13/2004 - 7, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2005,
č. j. 42 Ca 13/2004 – 7, bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 6. 3. 2002,
č. j. DS/3460/457/02 a rozhodnutí Okresního úřadu Děčín ze dne 23. 1. 2000,
č. j. RD/42540/2001-SŘ-620, kterým bylo rozhodnuto o uložení pokuty L. Z. (dále jen
„účastnice“) ve výši 4000 Kč a vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6
měsíců a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku
krajský soud především uvedl, že nesdílí názor stěžovatele, že v postupu správního orgánu
I. stupně nebyly zjištěny žádné vady. Jeho předcházející názor byl vyvrácen Nejvyšším
správním soudem a teprve následně byl zákonodárcem vtělen do nového správního řádu.
Dnešní výhrada krajského soudu směřuje primárně opět vůči prvostupňovému rozhodnutí
okresního úřadu a má opět formální příčinu. Ta tkví v takovém nedostatku odůvodnění
sankčního výroku onoho aktu, jenž měl za následek jeho nesrozumitelnost a následnou
nepřezkoumatelnost v odvolacím řízení. Stěžovatel však tento nedostatek nezjistil a svým
rozhodnutím je chybně potvrdil. Důvodem správního řízení proti účastnici bylo způsobení
prakticky bezvýznamné dopravní nehody s malou hmotnou škodou bez jakéhokoliv poškození
zdraví jejích účastníků a bez vlivu alkoholu. Zjevně šlo o takový konflikt, který by se podle
platných předpisů mohl vyřešit na místě dohodou zúčastněných osob a bez účasti policie.
Ta však přece přivolána byla, zřejmě kvůli vyjasnění okolností nehody pro řízení
s pojišťovnou, přičemž konečným důsledkem pro účastnici pak bylo uložení velmi přísného
trestu spočívajícího nejen v nemalé pokutě, ale především v mnohaměsíčním zákazu řízení
všech motorových vozidel. Lze připustit, že pro tak přísný postih měl prvostupňový správ ní
orgán nějaké důvody, byť z podkladové policejní zprávy nic podobného nevyplývá.
Pak je ale měl ve svém rozhodnutí podrobně popsat a uvést, jak a s jakým výsledkem přihlédl
před uložením trestu k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a j eho
následkům, k okolnostem, za nichž byl přestupek spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám
a k osobě pachatele (§12 odst. 1 zákona č. 200/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Ze správním orgánem I. stupně formulovaného odůvodnění ovšem rozhodně nelze zji stit,
zda vyměřená sankce odpovídala souhrnné závažnosti spáchaného přestupku. Tento
nedostatek měl odvolací úřad shledat a zajistit nápravu. Pokud se to nestalo, jsou i jeho postup
a následný verdikt rovněž chybné.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal
že se krajský soud neřídil rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2004 č. j. 7 As
12/2003 – 54, když nepřezkoumal napadené výroky správního rozhodnutí v mezích žalobních
bodů, ale zabýval se pouze jednou ze žalobních námitek, kterou je tvrzená
nepřezkoumatelnost a nepřiměřenost uložené sankce. Z tohoto důvodu zásadně stěžovatel
nesouhlasí ani s vydaným rozsudkem, ani s názorem soudu v jeho odůvodnění uvedeným.
Již v prvním odstavci odůvodnění se soud mimo právní rámec tohoto případu vrací
ke svému předcházejícímu názoru (vyjádřenému rozsudkem ze dne 31. 1. 2003
č. j. 42 Cad 108/2003 - 24) i přes skutečnost, že tento názor byl Nejvyšším správním soudem
vyvrácen a teprve následně zákonodárcem vtělen do nového správního řádu. Podle názoru
stěžovatele takové předjímání budoucí nové právní úpravy právního předpisu do konkrétního
rozhodování případu o přestupku spáchaném dne 1. 4. 2001 rozhodně nepatří. Stěžovatel
neshledal, že by odůvodnění uložené sankce nesplňovalo dikci ustanovení §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“), neboť ta přímo
neukládá odůvodnit uloženou sankci. Jak sám krajský soud uvedl, zrušil napadená rozhodnutí
výhradně z důvodu formální vady. Přitom je zřejmé, že se nejedná o vadu, která by měla vliv
na věcnou správnost zrušených správních rozhodnutí ani nezpůsobuje jejich nezákonnost.
K názoru krajského soudu, že se jednalo o bezvýznamnou dopravní nehodu, která mohla být
vyřešena bez účasti policie, stěžovatel poukázal na to, že účastnice porušením ustanovení §4
písm. a), b) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., způsobila dopravní nehodu, kterou je podle
ustanovení §47 odst. 4 citovaného zákona povinna neprodleně ohlásit policistovi. Vzhledem
k tomu, že při dopravní nehodě došlo k hmotné škodě na majetku třetí osoby (majitele vozidla
R. M.), vznikla účastníkům nehody povinnost ohlásit ji policistovi (§47 odst. 5 zákona č.
361/2000 Sb.). K hodnocení uložené sankce krajským soudem stěžovatel uvedl, že podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích lze uložit za přestupek pokutu do
7000 Kč a zákaz činnosti do 1 roku. Účastnici byla uložena pokuta 4000 Kč a zákaz činnosti
na dobu 6 měsíců. Obě vydaná rozhodnutí podle stěžovatele dostatečně naplňují obsah
ustanovení §47 správního řádu i obsah ustanovení §77 zákona o přestupcích. Vydaná
rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými zákony a ostatními právními předpisy, byla vydána
orgány k tomu příslušnými, vycházejí ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahují
předepsané náležitosti. Proto stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen v celém
rozsahu.
Účastnice ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svá předchozí podání ve věci,
ze kterých je zřejmá její argumentace. Má i nadále zato, že soud postupoval správně, když
zřejmě vadné správní rozhodnutí zrušil. Není smyslem soudního řízení vyčerpávajícím
způsobem konstatovat všechny vady postupu správního orgánu, popř. vady napadeného
správního rozhodnutí. Pro zrušení rozhodnutí správního orgánu je postačující, byť i jediná
podstatná vada řízení či rozhodnutí. Účastnice proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V daném případě se jedná o druhou kasační stížnost proti rozsudku krajského soud u,
jímž bylo opět zrušeno rozhodnutí stěžovatele. Proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační
stížnost podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu.
Stěžovatel proto v kasační stížnosti především namítal, že se krajský soud neřídil
zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, když nepřezkoumal napadené výroky
správního rozhodnutí v mezích žalobních bodů a zabýval se jen jednou ze žalobních námitek.
Tato jediná relevantní stížní námitka je opodstatněná. Protože důvodem prvního zrušení
předmětného rozhodnutí stěžovatele bylo, že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebyla
osoba, které se toto rozhodnutí týkalo, náležitě označena individuálními identifikačními
znaky, zavázal Nejvyšší správní soud krajský soud, aby v dalším řízení v souladu s §75
odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené výroky správního rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Přesto, že v žalobě účastnice namítala, že byla postupem správního orgánu I. stupně zbavena
základních práv účastníka řízení, zejména práva na přítomnost u výslechu svědků spojené
s možností klást jim otázky, dále že kromě vad provádění důkazů bylo vadné i jejich
hodnocení, že písemná vyhotovení správních rozhodnutí obou stupňů jsou nepřezkoumatelná
a že postižení účastnice je zjevně nepřiměřené, krajský soud se omezil pouze na jeden z nich,
který se týkal nepřiměřenosti postihu účastnice, aniž by na další žalobní body jakkoliv
reagoval, např. alespoň tím, že by uvedl, proč se jimi nezabýval. Přitom ale bez jakékoliv
vazby na žalobní body vyslovuje názory týkající se závažnosti dopravní nehody, spekuluje,
zda vůbec byla nutná na místě nehody přítomnost Policie ČR a dokonce vyslovuje hodnotící
závěry o tom, že sankce uložená účastnici za spáchaný přestupek byla velmi přísná. Takový
postup je v rozporu s ust. 75 odst. 2 s. ř. s. Jestliže se tedy krajský soud nevypořádal se všemi
žalobními body, které účastnice uplatnila v žalobě, přičemž je nerozhodné, že je hodnotil
v již vydaných rozsudcích, je takový rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V této souvislosti je nutno také poukázat na to, že sice podle ustanovení §78 odst. 3
s. ř. s. zrušuje-li soud rozhodnutí, může podle okolností zrušit i rozhodnutí správního orgánu
nižšího stupně, které mu předcházelo, ale v takovém případě musí také tento postup
zdůvodnit. Postupem podle citovaného ustanovení se výrazně z asahuje do pravomoci veřejné
správy, a proto je třeba jeho použití citlivě vážit. Nelze totiž přehlédnout, že rozhodnutí
vydaná správními orgány obou stupňů tvoří jeden celek. Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutích (např. ze dne 31. 8. 2004 č. j. 2 Afs 45/2003 - 118, ze dne 16. 12. 2004
č. j. 2 As 21/2004 - 67, ze dne 9. 3. 2006 č. j. 1 Afs 52/2005 - 88 a ze dne 16. 10. 2006
č. j. 2 As 8/2006 - 130) opakovaně uvedl, že odvolací orgán má možnost napravit jak vady
řízení před správním orgánem I. stupně, tak vadnost prvostupňového rozhodnutí Jsou -li vady
odstraněny, resp. napraveny, v řízení před odvolacím orgánem, není správní řízení jako celek
ztíženo vadou, která by způsobovala nezákonnost napadeného správního rozhodnutí. Je proto
nezbytné, aby krajský soud, ruší-li rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, také hodnotil,
zda se jedná o takovou vadu, kterou může či nemůže odstranit odvolací orgán.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž v souladu
s §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumá napadené správní rozhodnutí v mezích všech žalobních bodů
obsažených v žalobě.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu