ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.28.2006
sp. zn. 7 As 28/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem v Brně,
Dobrovského 50, za účasti Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, č. j. 11 Ca 240/2005 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, č. j. 11 Ca 240/2005 - 26
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie (dále jen „Policie ČR“) ze dne 12. 8. 2005,
č. j. SCPP-2536/C-252-2005, kterým bylo změněno rozhodnutí Policie České republiky,
Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, oddělení cizinecké policie
Uherské Hradiště ze dne 16. 5. 2005, č. j. SCPP-28/BR-X-SV-2005 o uložení správního
vyhoštění stěžovateli s platností na dobu 2 let tak, že stěžovateli bylo uloženo správní
vyhoštění s dobou platnosti na 1 rok, tedy do 16. 5. 2006. Městský soud v odůvodnění
v rozsudku uvedl, že stěžovateli, který na území České republiky pobýval od 20. 2. 2005
na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání s dobou platnosti do 28. 4. 2006,
bylo dne 11. 5. 2005 (právní moc dne 13. 5. 2005) vydáno Úřadem práce Brno-město
povolení k výkonu práce v pracovním zařazení pomocný dělník hlavní stavební výroby
s místem výkonu práce B., M. 8 a B., B. 4 s platností do 30. 4. 2006. Ve skutečnosti však
stěžovatel nejméně od 9. 4. do 15. 5. 2005 vykonával pomocné stavební práce na stavbě
silnice v U. B. při výstavbě obchodního domu. Městský soud především neshledal
opodstatněnou žalobní námitku, že správní orgány vykonstruovaly zcela nový skutkový stav a
svá zjištění o výkonu pracovní činnosti stěžovatele založily pouze na listinném důkazu, kde je
uvedeno slovo docházka, protože uvedená listina o docházce za měsíce duben a květen 2005
není osamocená, když ze záznamu o zjištění ze dne 16. 5. 2005 a z protokolu o podání
vysvětlení z téhož dne vyplývá, že stěžovatel na stavbě pracoval již od 9. 4. 2005. Námitku
stěžovatele, že byl nucen podepsat již uvedenou listinu se jeví městskému soudu jako účelová,
protože tomu nenasvědčuje obsah spisu a stěžovatel počátek doby výkonu práce dne
9. 4. 2005 sám uvedl opakovaně do záznamu a protokolu. K námitce o nepřítomnosti
tlumočníka při vyhotovování záznamu o místním šetření a protokolu o podání vysvětlení
městský soud upřesnil, že nemohla být s úspěchem vznesena ve vztahu ke sdělení ze dne
3. 6. 2005. Je tomu tak proto, že stěžovatel v záznamu o místním šetření uvedl, že česky
rozumí a přítomnost tlumočníka nežádá a obsahově shodné stanovisko zaujal i pokud jde o
podání vysvětlení. Z takto zjištěného skutkového stavu městský soud dovodil, že správní
orgány opodstatněně dospěly k závěru, že stěžovatel jednak vykonával pracovní činnost již
v době před vydáním povolení k zaměstnání a jednak vykonával zaměstnání v rozporu
s vydaným povolením, protože bez vyslání na pracovní cestu pracoval na jiném místě než na
které se vztahovalo povolení vydané Úřadem práce Brno-město. Stěžovatel tímto jednáním
naplnil skutkovou podstatu důvodu pro vyhoštění uvedenou v ustanovení §119 odst. 1 písm.
b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), neboť byl na území České republiky zaměstnán bez povolení.
V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. vyjádřil stěžovatel nesouhlas se zamítnutím žaloby. Především
namítal, že správní orgán založil skutečnost o tom, že měl pracovat na území okresu U herské
Hradiště již od 9. 4. 2005 na listinném důkazu, kterým byla tzv. docházka. Tato listina však
nemá žádnou vypovídací hodnotu, protože je v ní uvedeno několik jmen, bez jakéhokoli
označení a není v ní uvedeno, čeho se tento materiál konkrétně týká, k čemu se vztahuje,
kdo ho sepsal a za jakým účelem. Městský soud se víceméně rovněž nezabýval nulovou
důkazní hodnotou uvedené listiny, když pouze uvedl, že nejde o veřejnou listinu, která byla
hodnocena v souvislosti s ostatními důkazními prostředky, a to zejména s jeho výpovědí,
jenž je obsažena v záznamu o místním šetření a v protokolu o podání vysvětlení, v nichž měl
uvést, že na stavbě pracoval od 9. 4. 2005. Již v rámci správního řízení, ale i v řízení před
správním soudem, stěžovatel vždy namítal, že správní orgány s ním jednaly bez tlumočníka
v českém jazyce, ačkoliv jako ukrajinský státní občan češtinu náležitým způsobem neovládá.
Vzhledem k určité příbuznosti jazyků se sice česky dorozumí, ale v žádném případě v tom
rozsahu, aby byl schopen přesně porozumět veškerým skutečnostem, na které byl dotazován
v průběhu správního řízení či veškerým materiálům v českém jazyce, které mu byly
předloženy a dány k podpisu. Pokud měl proto před správními orgány uvést, že na předmětné
stavbě pracoval již v době od 9. 4. 2005, mohlo k tomu dojít pouze z toho důvodu,
že nepochopil smysl a význam otázek, které mu byly položeny. Navíc ani nebyl poučen
o tom, že při provádění úkonů mohl požadovat přítomnost tlumočníka z jazyka
ukrajinského.V případě tohoto poučení by asistenci tlumočníka určitě využil. Pokud je tedy
ve spisovém materiálu uvedeno, že česky rozumí a tlumočníka nežádá, neznamená to,
že ve správním řízení všemu rozumí. V tomto řízení byla proto uvedeným postupem
Policie ČR zkrácena jeho práva v ustanovení §3 odst. 1, 2 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud se vůbec nezabýval ani tím, že v době kontroly měl vydané platné povolení
k zaměstnání od Úřadu práce Brno-město a jelikož byl vyslán zaměstnavatelem na pracovní
cestu, nemohl se ani dopustit žádného protiprávního jednání. Stejně tak se městský soud
nezabýval skutečností, jaký bude mít dopad napadené správní rozhodnutí orgánu
do soukromého a rodinného života stěžovatele. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel
navrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval zásadní stížní námitkou stěžovatele, že s ním
orgány Policie ČR jednaly v českém jazyce bez tlumočníka, ačkoliv jako ukrajinský státní
občan tento jazyk náležitým způsobem neovládá, a nebyl proto schopen všemu přesně
porozumět s tím, že ani nebyl poučen o tom, že mohl požadovat přítomnost tlumočníka
z jazyka ukrajinského.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry městského
soudu a odkazuje na ně, protože vycházejí ze spisového materiálu a mají v něm oporu. Navíc
zdůrazňuje, že v protokolech dne 16. 5. 2005 o zahájení správního řízení, o vyjádření
účastníka řízení, o podání vysvětlení a o seznámení s podklady pro rozhodnutí vyjádřil
stěžovatel též v mateřském jazyce, že česky rozumí a tlumočníka nežádá. Ve správním řízení
tak nevyšla najevo potřeba tlumočníka a stěžovatel v průběhu tohoto řízení neučinil žádný
úkon, který by signalizoval potřebu zajištění tlumočníka z jazyka českého do jazyka
ukrajinského a naopak. Při posuzování této stížní námitky vychází Nejvyšší správní soud
z ustálené judikatury, která byla zaujata k této problematice. Správní řád neměl, na rozdíl
od o. s. ř., ustanovení, podle něhož by účastník správního řízení měl právo jednat před
správním orgánem ve své mateřštině. Pokud tedy účastník neprohlásí, že neovládá jazyk, jímž
se vede jednání, a tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu správního spisu, není nepřítomností
tlumočníka porušeno právo účastníka řízení na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004,
č. j. 6 A 17/2000 - 54, uveřejněný pod č. 341/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu). Jestliže pak cizí státní příslušník výslovně prohlásí, že český jazyk ovládá, rozumí
mu a nepožaduje tlumočníka a protokol obsahující toto prohlášení podepíše, nelze namítat,
že správní orgán porušil zásady uvedené v §3 odst. 4 správního řádu, použil-li tyto protokoly
jako důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 6 A 181/2002 - 34, www.nssoud.cz). Pokud tedy stěžovatel v předmětné věci ve správním
řízení neprohlásil, že neovládá český jazyk, v němž se vedlo jednání, ba naopak uvedl i
v mateřském jazyce, že český jazyk ovládá, rozumí mu, nežádá tlumočníka, nebylo zkráceno
jeho právo na tlumočníka. Nejvyšší správní soud má za to, že správní orgán v daném případě
nepochybil, když s ohledem na okolnosti případu nepovažoval za nutné jednat se
stěžovatelem ve správním řízení za účasti tlumočníka. Proto neshledal věcně opodstatněnou
stížní námitku o porušení práva stěžovatele jako účastníka řízení na tlumočníka, a stejně tak
ani námitku, že stěžovatel nebyl poučen o právu požadovat přítomnost tlumočníka z jazyka
ukrajinského při provádění úkonů správními orgány. Je sice skutečností, že takové poučení
není uvedeno v předtisku protokolu, nicméně poučení v tomto směru bylo stěžovateli fakticky
poskytnuto, protože opakovaně odmítl přítomnost tlumočníka s poukazem na to, že česky
rozumí.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodný ani stížní bod, který působí účelově, v němž
stěžovatel namítal, že správní orgán založil svůj závěr o tom, že měl pracovat na území okresu
Uherské Hradiště již od 9. 4. 2005, na listinném důkazu bez vypovídací hodnoty.
Městský soud k obsahově shodné žalobní námitce v odůvodnění kasační stížností
napadeného rozsudku uvedl, že je třeba zdůraznit hodnocení docházky stěžovatele jednotlivě
a ve všech souvislostech. Docházka za měsíce duben a květen 2005 nebyla hodnocena
izolovaně, ale především s výpověďmi samotného stěžovat ele, který výslovně a opakovaně
v záznamu o šetření na místě a v protokolu o podání vysvětlení potvrdil, že na stavbě v U.
pracoval již od 9. 4. 2005. Rovněž ve vztahu k této stížní námitce se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje se skutkovými a právními závěry městského soudu. Hodnocení důkazů je
myšlenkovou úvahou, při které usuzující přijímá jedno tvrzení a odmítá jiné, přičemž se opírá
o logické, systematické, historické, pravděpodobnostní a věrohodnostní úsudky, které
formuluje v odůvodnění svého rozhodnutí. Správní orgány hodnotily provedené důkazy podle
své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§34
odst. 5 správního řádu), tedy způsobem, který je v souladu se zákonem. Městský soud také
zcela důvodně dospěl k závěru, že docházka stěžovatele do zaměstnání v U. za měsíce duben
a květen 2005 nebyla hodnocena izolovaně, ale především s výpověďmi stěžovatele, který
výslovně a opakovaně, zejména v záznamu o šetření na místě a v protokolu o podání
vysvětlení potvrdil, že na stavbě v U. pracoval již od 9. 4. 2005. Není žádného důvodu
zpochybňovat toto hodnocení důkazů, které provedly správní orgány a posoudil městský soud,
protože důkazy do sebe vzájemně zapadají a vytváří ucelený řetězec. Z listiny o docházce
zřetelně vyplývá, k jakému účelu byla vyhotovena a je i zřejmé, že jsou na ní uváděna jména
pracovníků a počet odpracovaných hodin v jednotlivých dnech toho kterého měsíce, který
sleduje stavbyvedoucí. Pokud jde o stěžovatele, je z této listiny patrno, že pracoval o d
9. 4. 2005 do 15. 5. 2005, s výjimkou dnů 17. 4., 24. 4., 1. 5. 2005. Jestliže stěžovatel
výslovně a opakovaně potvrdil, že na stavbě pracoval již od 9. 4. 2005 a jeho výpověď
odpovídá údajům na listině o docházce, není listina o docházce důkazem nulové hodnoty, ale
naopak důkazem, který podporuje výpověď stěžovatele. Za uvedeného stavu ovšem postrádá
jakékoli opodstatnění námitka stěžovatele, že pokud měl před správními orgány uvést, že na
předmětné stavbě pracoval již v době od 9. 4. 2005, mohlo k tomu dojít pouze proto, že
náležitě neznal český jazyk a z toho důvodu, že nepochopil smysl a význam otázek, které mu
byly položeny.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu není ani věcně opodstatněný stížní bod,
v němž stěžovatel namítá, že v době kontroly prováděné správními orgány měl platné
povolení k zaměstnání od Úřadu práce Brno-město a jelikož byl vyslán zaměstnavatelem
na pracovní cestu, nemohl se ani dopustit žádného protiprávního jednání.
Je třeba zdůraznit, že teprve rozhodnutím ze dne 11. 5. 2005 (právní moc dne
13. 5. 2005) vydal Úřad práce Brno-město stěžovateli povolení k výkonu zaměstnání
v pracovním zařazení pomocný dělník hlavní stavební výroby s místem výkonu práce B., M. 8
a B., B. 4 s platností do 30. 4. 2006. Stěžovatel tedy mohl legálně vykonávat zaměstnání
počínaje dnem 13. 5. 2005, ale ve skutečnosti již nejméně od 9. 4. 2005 vykonával pomocné
stavební práce na stavbě v U. Teprve dne 16. 5. 2005 byl stěžovatel vyslán zaměstnavatelem
na pracovní cestu (akce T., U.) a toto oznámení bylo dáno na vědomí i Úřadu práce
v Uherském Hradišti. Je tedy zřejmé, že stěžovatel v době výkonu zaměstnání od 9. 4. 2005
do 15. 5. 2005, která byla předmětem řízení, nebyl vyslán na pracovní cestu. To ostatně
odpovídá i vyjádření stěžovatele v protokolu o podání vysvětlení, když uvedl, že nemá příkaz
o vyslání na pracovní cestu. Stěžovatel tedy vykonával zaměstnání v U. od 9. 4. 2005 do
13. 5. 2005 bez jakéhokoliv povolení a ve dnech 14. 5. 2005 až 15. 5. 2005 bez předchozího
písemného oznámení Úřadu práce v Uherském Hradišti podle ustanovení §93 odst. 2 zákona
č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, resp. bez vyslání na pracovní cestu a povolení
tohoto úřadu práce ve smyslu ustanovení §93 odst. 1 citovaného zákona. Protiprávnost
jednání stěžovatele je tedy zcela evidentní.
Stejně tak zcela nedůvodná je i stížní námitka o dopadu napadeného rozhodnutí
Policie ČR do soukromého a rodinného života stěžovatele. Je sice nesporné, že každé správní
vyhoštění má dopad do života cizince, ale v případě stěžovatele nelze hovořit o tom,
že by důsledkem rozhodnutí byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného
života. Je tomu tak proto, že sám stěžovatel, jenž může nejlépe posoudit dopady vyhoštění,
uvedl, že na území České republiky nikoho nemá, celá rodina žije na Ukrajině a vyhoštění
proto nebude mít dopad do soukromého a rodinného života.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Policii ČR žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu