ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.35.2006:101
sp. zn. 7 As 35/2006 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních
orgánů a organizací, se sídlem v Bouzově 8, zastoupené JUDr. Irenou Kohoutovou,
advokátkou se sídlem v Kroměříži, Komenského nám. 381, za účasti 1) Národního
památkového ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3, 2) Ministerstva kultury,
se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005, č. j. 6 Ca 280/2004 – 66,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005, č. j. 6 Ca 280/2004 – 66,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2005, č. j. 6 Ca 280/2004 – 66, odmítl
žalobu stěžovatelky proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí Ministerstva kultury
o jejím odvolání proti rozhodnutí Národního památkového ústavu ze dne 25. 10. 2004,
č. j. 8365/2004, kterým nebylo vyhověno její žádosti ze dne 15. 10. 2004 o poskytnutí
informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů, a současně odmítl i žádost stěžovatelky o osvobození od soudních
poplatků a návrh na ustanovení zástupce. Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho,
že přes výzvu i vlastní šetření nebylo prokázáno oprávnění PhDr. Hany Váňové Pavlů,
která předmětnou žalobu a návrhy podala, jednat za stěžovatelku.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ve které namítala, že opakovaně žádala
o ustanovení zástupce, avšak městský soud jí znemožnil doložit požadované skutečnosti
takovým způsobem a formou, které by tento soud nezpochybnil. Vyjádřila nesouhlas
s postupem městského soudu, který vyzýval Národní památkový ústav k předložení nelegálně
získaných kopií jejích interních materiálů a přitom se nezabýval otázkou jejich pravosti.
Opakovaně poukazovala na to, že Národní památkový ústav dne 21. 6. 2004 násilně zabavil
veškeré její interní materiály, když vyměnil zámek u její kanceláře. Městský soud bez uvedení
relevantního důvodu odmítl čestné prohlášení její předsedkyně PhDr. Hany Váňové Pavlů,
aniž uvedl, v čem spatřuje nedostatečnost tohoto prohlášení či nedůvěryhodnost její osoby.
Ustanovený zástupce také mohl pomoci s formulací čestného prohlášení Zdeňka Bočka,
aby nebylo jen z formálních důvodů odmítnuto. Ostatně v tomto směru se stěžovatelka řídila
i vyjádřením místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St,
podle kterého by postačoval jen dotaz na některého z jejích členů směřující k ověření
skutečností uvedených v čestném prohlášení její předsedkyně PhDr. Hany Váňové Pavlů.
Zdeněk Boček je přitom členem výboru odborové organizace a je plně orientován o časové
posloupnosti změn na předsednickém postu, takže by svým čestným prohlášením
neosvědčoval skutečnosti, které by nebyly aktuální. Stěžovatelka dále namítala podjatost
soudkyň JUDr. Karly Cháberové, JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Jany Neckářové
s odůvodněním, že z neznámých důvodů považovaly PhDr. Hanu Váňovou Pavlů a Zdeňka
Bočka za osoby nečestné a stranily Národnímu památkovému ústavu. Zpochybnit
předsednictví PhDr. Hany Váňové Pavlů by přitom mohlo pouze nesouhlasné stanovisko
některého z jejích členů, nikoli však zcela nedůvodné námitky Národního památkového
ústavu, který žádným způsobem nemůže zasahovat do činnosti odborové organizace
a vyjadřovat se k jejímu vnitřnímu uspořádání a volbě orgánu. Zápis z členské schůze konané
dne 15. 8. 2005 s prezenční listinou je proto rozhodujícím důkazem. Městský soud popsaným
postupem porušil čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, nesprávně vyložil
ustanovení §33 odst. 4 s. ř. s. a neodůvodněně odmítl stěžovatelkou jí navržené důkazy
k prokázání tvrzených skutečností. Odmítnutím žaloby pak bylo omezeno i její ústavní právo
podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka proto navrhla,
aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzované věci vycházel ze závěrů,
ke kterým dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve skutkově i právně v podstatě
totožné věci vedené pod sp. zn. 1 As 38/2006.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud námitku stěžovatelky, v níž dovozuje
podjatost soudkyň městského soudu, které ve věci rozhodovaly.
Podle ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s. může účastník nebo osoba zúčastněná na řízení
namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit
do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí -li důvod podjatosti při jednání,
musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka
musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována.
O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li
namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
Skutečnosti, ve kterých stěžovatelka spatřuje podjatost soudkyň městského soudu,
vyplývají z odůvodnění napadeného usnesení, které bylo stěžovatelce doručeno v pondělí
3. 10. 2005. V tomto okamžiku se stěžovatelka dozvěděla o možné podjatosti soudců,
proto je tento den určujícím pro počátek běhu zákonné lhůty pro vznesení námitky podjatosti,
jejíž poslední den připadl na pondělí 10. 10. 2005. Stěžovatelka však uplatnila námitku
podjatosti až v kasační stížnosti, kterou podala u Městského soudu v Praze osobně dne
12. 10. 2005, tj. po uplynutí lhůty pro uplatnění námitky podjatosti. Proto k této námitce
Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poukázat na to,
že z ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. jednoznačně vyplývá, že důvodem pro vyloučení soudce
není jeho právní názor vyjádřený v rozhodnutí, a to ani v případě, že jej Nejvyšší správní soud
později shledá nesprávným. Podobný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud již v usnesení
ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003 - 47, které bylo uveřejněno pod č. 283/2004 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V tomto usnesení Nejvyšší správní soud uvedl,
že „důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci nejsou podle §8 odst. 1
s. ř. s. okolnosti spočívající v postupu soudu podle §36 odst. 3 věty druhé s. ř. s., který vedl
k zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že žaloba
zjevně nemůže být úspěšná, a to ani v případě, že by takové rozhodnutí nebylo věcně
správné“. Námitku stěžovatelky, že soudkyně, které v projednávané věci rozhodovaly,
z neznámých důvodů považovaly PhDr. Hanu Váňovou Pavlů a Zdeňka Bočka za osoby
nečestné a stranily Národnímu památkovému ústavu, pokládá Nejvyšší správní soud
za expresivní vyjádření jejího nesouhlasu s právním názorem městského soudu, podle kterého
stěžovatelka předloženými dokumenty neprokázala, že PhDr. Hana Váňová Pavlů
je oprávněna za ni jednat.
Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje se závěry městského soudu,
že PhDr. Hana Váňová Pavlů neprokázala své oprávnění jednat za stěžovatelku.
Podle ustanovení §33 odst. 4 s. ř. s. za právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu
oprávněn podle zvláštního zákona. Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou
v rozporu se zájmy právnické osoby. Kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění
na výzvu soudu prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat pouze jediná
osoba.
Základními dokumenty, které v případě stěžovatelky mohly sloužit k prokázání
oprávnění PhDr. Hany Váňové Pavlů jednat za stěžovatelku, jsou zápis z ustavující členské
schůze či stanovy, které upravují jednání za stěžovatelku, a zápis z členské schůze, na níž byla
PhDr. Hana Váňová Pavlů zvolena předsedkyní stěžovatelky.
Obsahem soudního spisu je však mimo jiné i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 33 Nc 1461/2004, z něhož je zřejmé, že Národní památkový ústav
bez souhlasu stěžovatelky převzal její interní materiály a jak vyplynulo ze sdělení
stěžovatelky, ta je dosud nemá k dispozici. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
lze proto důvodně předpokládat, že stěžovatelka skutečně bez vlastního zavinění nedisponuje
výše uvedenými dokumenty, které by mohly bezpečně prokázat oprávnění PhDr. Hany
Váňové Pavlů jednat za stěžovatelku. Těmito dokumenty naopak zřejmě disponuje Národní
památkový ústav.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že prokázání oprávnění jednat za právnickou osobu
ve smyslu ustanovení §33 odst. 4 s. ř. s. je jednou z podmínek řízení, a proto nemůže
být závislé na vůli jiného účastníka řízení, zejména ne na protistraně. V opačném případě
by totiž tento účastník řízení mohl zabránit stěžovatelce v přístupu k soudu, což představuje
v právním státě nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu.
Za této situace lze proto považovat za podklady k prokázání uvedené skutečnosti
dokumenty, které stěžovatelka dne 12. 8. 2005, tedy před vydáním napadeného usnesení,
předložila Městskému soudu v Praze, tj. čestné prohlášení Zdeňka Bočka a dopis Národního
památkového ústavu ze dne 12. 5. 2004, ve kterém je PhDr. Hana Váňová Pavlů označena
jako předsedkyně stěžovatelky. Tento dopis totiž vyvrací argument Národního památkového
ústavu, že předsedkyní stěžovatelky v této době byla Šárka Süsserová, zvolená členskou
schůzí konanou dne 18. 12. 2003, a naopak podporuje tvrzení stěžovatelky, že Šárka
Süsserová na funkci předsedkyně rezignovala a členská schůze konaná v březnu 2004
následně opětovně zvolila předsedkyní stěžovatelky PhDr. Hanu Váňovou Pavlů. V opačném
případě by se totiž Národní památkový ústav, který byl o zvolení Šárky Süsserové
informován, neobracel dne 12. 5. 2004 na PhDr. Hanu Váňovou Pavlů jako na předsedkyni
stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud poukazuje i na skutečnost, že žádost o poskytnutí informace
ze dne 15. 10. 2004 za stěžovatelku rovněž podepsala PhDr. Hana Váňová Pavlů
jako její předsedkyně a Národní památkový ústav této žádosti nevyhověl rozhodnutím
ze dne 25. 10. 2004, č. j. 8365/2004, aniž jakkoli zpochybňoval oprávnění PhDr. Hany
Váňové Pavlů za stěžovatelku jednat a naopak ji jako předsedkyni stěžovatelky označil. Není
tedy rovněž pochyb o tom, že Národní památkový ústav s PhDr. Hanou Váňovou Pavlů jednal
jako s předsedkyní stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje se stěžovatelkou, která odkazovala
na vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St,
podle něhož by k prokázání oprávnění jednat za stěžovatelku postačoval dotaz na některého
člena odborové organizace směřující k ověření skutečností uvedených v čestném prohlášení
předsedkyně. Ostatně i městský soud v usnesení ze dne 28. 7. 2005, jímž stěžovatelku vyzval
k prokázání oprávnění PhDr. Hany Váňové Pavlů jednat za stěžovatelku, poukázal
na možnost prokázat tuto skutečnost výslechem svědků. Nejvyšší správní soud proto považuje
důkaz výslechem svědků, který by městský soud zřejmě akceptoval jako důkaz dostatečně
průkazný, za srovnatelně věrohodný s předloženými listinami, jež však městskému soudu
nepostačovaly.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud
nesprávně aplikoval ustanovení §33 odst. 4 s. ř. s., čímž bylo stěžovatelce odepřeno právo
přístupu k soudu a právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
V dalším řízení bude třeba, aby městský soud k volbě předsedkyně stěžovatelky
v březnu 2004 vyslechl jako svědka Zdeňka Bočka, případně provedl i důkazy jiné, jako např.
výslech dalších členů stěžovatelky, jejichž seznam je obsahem soudního spisu, a znovu
vyhodnotil všechny provedené důkazy k prokázání oprávnění PhDr. Hany Váňové Pavlů
jednat za stěžovatelku. Teprve poté je možno rozhodnout o žalobě a stejně tak o žádosti
o osvobození od soudních poplatků a o návrhu na ustanovení zástupce stěžovatelky pro řízení
o žalobě.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl
v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu