ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.38.2006
sp. zn. 7 As 38/2006 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelů a) K. F. S. H. AG, zastoupeného JUDr. Janem Matějkou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Národní 32, b) Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6,
Antonína Čermáka 2a, za účasti S. L. N.V., zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, v řízení o kasačních stížnostech proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006, č. j. 7 Ca 180/2005 – 48,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006, č. j. 7 Ca 180/2005 – 48,
bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele b) ze dne 9. 5. 2005, č. j. O-161467, jímž byl zamítnut
rozklad účastníka a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále
jen „Úřad“) ze dne 2. 4. 2003. č. j. 12252/2002 o zamítnutí námitek podaných proti zápisu
přihlašovaného slovního označení zn. sp. O-131467 ve znění „A. S.“ do rejstříku ochranných
známek (dále jen „rejstřík“). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že musí přisvědčit
žalobní námitce, že odůvodnění rozhodnutí není řádně zdůvodněno. Jak sám stěžovatel b)
v tomto odůvodnění uvedl, zaměnitelnost je posuzována zejména z vizuálního, fonetického
a významového hlediska, přičemž pro její konstatování může být rozhodující i podobnost
z jediného aspektu. Při konkrétním hodnocení otázky zaměnitelnosti však poté již stěžovatel
b) provedl pouze hodnocení z významového hlediska a ostatní aspekty ponechal stranou. Již
z tohoto důvodu tak odůvodnění napadeného rozhodnutí neobstojí a bylo by na místě zrušit je
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Městský soud však
navíc považoval za nutné uvést, že podle jeho názoru přihlašované označení slovní „A. S.“ je
natolik obecné, že postrádá rozlišovací schopnost a nemá tak absolutní zápisnou způsobilost.
Oba slovní prvky, jimiž je označení tvořeno, jsou slovy obecné mluvy. Ač slovo „aroma“ je
slovem cizího původu, v českém jazyce již zdomácnělo a jeho použití je v současné mluvě
běžné, zejména ve spojení s pochutinami jako je káva. Slovo „souznění“ je pak sice slovem
poněkud knižním, ale stále se jedná o slovo obecné mluvy, které má v jazyce konkrétní
význam a nelze bez dalšího tvrdit, že z používání vyšlo. Samotným spojením těchto dvou
slovních spojení nedojde k stěžovatelem b) tvrzené distinktivitě, neboť tato slova mají svůj
konkrétní význam a jejich pouhým spojením žádného výrazného odlišujícího znaku
nenabudou. Navíc nelze přehlédnout, že přihlašovatel přihlásil toto označení jako slovní a
zápisem do rejstříku by mu byla poskytnuta nejsilnější možná ochrana. Otázka zaměnitelnosti
by v budoucnu byla velmi obtížně řešena i v případech, kdy by jiní podnikatelé přihlašovali
známky obsahující slova „aroma“ a „souznění“. Distinktivitu tak obecného slovního spojení
„A. S.“ nelze zdůvodnit pouze tím, že se jedná o originální a netradiční spojení čichového a
zvukového vjemu, jak uvedl stěžovatel b) v napadeném rozhodnutí. Pro takový závěr je
zapotřebí posoudit velké množství aspektů jiných, které musí celé slovní spojení rozebrat
komplexně, zvlášť když se jedná o slova z obecné mluvy a přihlašované označení je slovní.
V dané věci městský soud upozornil na závěry Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“)
obsažené v rozsudku ze dne 21. 10. 2004, OHIM v. Erpo Möbelwerk GmbH, C-64/02. Dále
považoval městský soud za nutné vyjádřit se k tomu, zda je účastník oprávněn úspěšně
vznášet námitky do absolutní zápisné způsobilosti. Z konkrétně citovaných ustanovení zákona
č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“) lze
podle jeho názoru vyčíst, že po zveřejnění přihlášky je oprávněn kdokoliv podat připomínky,
kterými zpochybní závěr Úřadu o tom, že přihlašované označení je zápisně způsobilé.
Vymezené osoby pak mohou podat námitky proti zveřejněnému označení. Námitky jsou
speciálním druhem výtek proti zveřejněnému označení, které přináležejí pouze vymezeným
osobám. Namítatel je oprávněn vznášet námitky, ale může vznášet i připomínky. Pokud
namítatel ve svých námitkách vznese i připomínky, uplatňuje své právo jako kdokoliv a Úřad
na tyto připomínky musí brát zřetel a řádně se s nimi vypořádat. Bylo by nemístným
formalizmem, pokud by namítatel musel podávat dva druhy výtek – námitky a připomínky
zvlášť.
Stěžovatel a) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. poukázal na to, že je především nutné si uvědomit,
jaké rozhodnutí bylo předmětem řízení, jež vedlo k vydání napadeného rozhodnutí městského
soudu. Jednalo se o rozhodnutí o rozkladu, v němž účastník v procesní pozici žalobce
argumentoval pouze za účelem obhájení zaměnitelnosti jeho starších kombinovaných
ochranných známek tvořených vyobrazením obalu na kávu s nedistinktivním prvkem A.
s přihlášeným označením. Účastník v rozkladovém řízení v žádném případě neuplatňoval
absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti napadeného označení, které měly spočívat
v nedostatečné rozlišovací způsobilosti slovního spojení „A. S.“. Stěžovatel b) v rozhodnutí o
rozkladu znovu posoudil argumenty účastníka, které se nelišily od argumentů uvedených
v námitkách, a znovu potvrdil stanovisko o nezaměnitelnosti. S ohledem na nabytí účinnosti
zákona o ochranných známkách pak v souladu s ustanovením §52 odst. 3 citovaného zákona
přezkoumal rovněž splnění podmínek zápisu napadeného označení podle §§1, 2, 5, a 6,
tohoto zákona. Nezabýval se již znovu otázkou rozlišovací způsobilosti slovního spojení „A.
S.“, neboť tuto otázku již vyřešil ex officio v průzkumovém řízení a účastník ji ani
v námitkovém řízení ani v řízení o rozkladu neotevřel. Teprve v žalobě vznáší námitku, zda
„konstatování žalovaného o originálním a netradičním spojení čichového a zvukového vjemu
přihlašovaného označení postačují k řádnému odůvodnění jeho zápisné způsobilosti“. V té
době však již bylo přihlašovací řízení o napadeném označení ukončeno pravomocným
rozhodnutím, které vedlo k zápisu přihlášky č. 161467 „A. S.“ do rejstříku. Účastník má stále
možnost podat u Úřadu návrh na neplatnost ochranné známky „A. S.“ a nic mu nebrání ji
využít. Městský soud měl proto z uvedených důvodů námitku o nedostatku rozlišovací
způsobilosti přihlášeného slovního spojení „A. S.“ odmítnout jako opožděnou. Již z tohoto
důvodu je na místě napadený rozsudek zrušit z důvodu jeho nezákonnosti. Nesprávný a v
rozporu se zákonem o ochranných známkách i s judikaturou ESD ve známkoprávních věcech
je rovněž výklad soudu o rozlišovací způsobilosti slovního spojení „A. S.“. Podle obecné
ustálené známkoprávní praxe, která je v souladu se zákonem č. 137/1995 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, platným v době podání přihlášky předmětné ochranné známky, i s nyní
platným zákonem o ochranných známkách, a která odpovídá příslušným předpisům
komunitárního práva a rozhodovací praxi ESD, má ochranná známka rozlišovací způsobilost
tehdy, je-li jako celek schopná odlišit v očích spotřebitelů jí označené výrobky (služby) od
shodných nebo podobných výrobků (služeb) jiného výrobce. To ostatně uznává i městský
soud, když tuto zásadu s odkazem na rozhodnutí ESD výslovně cituje. Podle stěžovatele a)
má netradiční slovní spojení „A. S.“ jako celek vysokou rozlišovací způsobilost pro jeho
výrobky, což vyplývá výhradně z originality tohoto neobvyklého spojení jinak běžně
užívaných výrazů. V tomto směru stěžovatel b) nepochybil, když konstatoval dostatečnou
rozlišovací způsobilost a naopak stanovisko městského soudu se ve světle jím citovaného
rozhodnutí ESD jeví jako neodůvodněné, vnitřně rozporné a nezákonné. K výkladu městského
soudu o možnosti uplatnit připomínkové, tj. absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti,
současně s námitkami, stěžovatel a) uvedl, že stávající právní úprava zákona o ochranných
známkách jednoznačně rozlišuje procesní legitimaci osob oprávněných podat námitky od
obecné možnosti uplatnit neformální podnět – připomínky. Rozdíly u obou institutů spočívají
v prvé řadě ve lhůtě a další zásadní rozdíl je ve způsobu, jakým Úřad o nich rozhoduje.
Z vyjmenovaných rozdílů obou institutů je zřejmé, že jejich uplatnění v jediném podání, které
má za následek vydání jediného rozhodnutí, je v rozporu s platným zákonem o ochranných
známkách, který řízení o nich striktně odděluje a stanoví pro ně zvláštní podmínky, navzájem
neslučitelné. Právní názor vyslovený městským soudem je nesprávný, odporuje platné právní
úpravě a navíc je v rozporu i s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 11. 2005, č. j. 2 As 16/2005 – 89. Ačkoliv tento rozsudek byl vydán v řízení,
v němž se postupovalo podle zákona č. 137/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 137/1995 Sb.“) je vyslovený právní názor analogicky použitelný i na daný
případ. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel a) navrhl, aby napadený rozsudek
byl zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Rovněž stěžovatel b) v zákonné lhůtě podal kasační stížnosti na základě ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z důvodu nezákonnosti rozhodnutí, která podle jeho názoru
spočívá v nesprávném posouzení právních otázek soudem. Především se domnívá, že správní
soud není příslušný k hodnocení některých otázek, které v odůvodnění rozsudku provádí,
a zavazuje tak správní orgán při jeho dalším rozhodování nad zákonnou míru, podává
zavádějící a nesrozumitelný výklad některých právních institutů podle zákona o ochranných
známkách a nesprávně hodnotí dostatečnost odůvodnění napadeného správního rozhodnutí.
Správnímu soudu podle stěžovatele b) nenáleží provádět posouzení rozlišovací schopnosti
a zápisné způsobilosti přihlašované ochranné známky. To je jako posouzení jedné z podmínek
zápisné způsobilosti označení věcí Úřadu. Pokud Úřad nevybočí z mezí povolené správní
úvahy a tato má oporu ve skutkových zjištěních a je řádně odůvodněna, není možné závěry
správního orgánu napadat. Není úkolem správního soudu nahrazovat názor správního orgánu.
Pro podporu svého názoru použil stěžovatel b) citaci z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
č. j. 7 A 147/99 - 35 a z rozsudku Městského soudu chybně označeného č. j. 7 Ca 201/200,
který byl přijat už v době účinnosti s. ř. s. Pokud městský soud odkazuje na rozhodnutí
ESD, zmíněné rozhodnutí nijak nepodporuje jeho názor na výklad pojmu rozlišovací
způsobilost, který vyjadřuje v rozsudku, nýbrž spíše naopak. Citovaná věta je nejen vytržena
z kontextu rozsudku, ale zároveň nemá žádný relevantní význam vzhledem k názoru, který
městský soud vyjadřuje. Dále stěžovatel b) vyjádřil nesouhlas s výkladem institutu námitek
a připomínek podaných městským soudem. Směšování námitek a připomínek nemá žádnou
oporu v zákoně a je naopak se zněním a smyslem zákona v přímém rozporu. Odlišení námitek
a připomínek spočívá primárně v jejich obsahu, tedy právě v důvodech, ze kterých mohou
být vzneseny. Jedná se o dva rozdílné právní nástroje, s rozdílným okruhem osob aktivně
legitimovaných k jejich podání a rozdílným režimem projednání. Zákon nezavádí řízení
o připomínkách z toho důvodu, že Úřad zkoumá absolutní podmínky zápisu z úřední
povinnosti v rámci věcného průzkumu podle ustanovení §22 zákona o ochranných známkách,
tedy i v případě, kdy nebyly připomínky vzneseny. V důsledku uvedených skutečností
připomínky ani nejsou předmětem rozhodnutí o námitkách. Nadto městský soud zcela
opomněl objasnit, jak vztahuje svůj výklad námitek a připomínek na rozhodovaný případ
a v čem spatřuje konkrétně důvod nezákonnosti správního rozhodnutí, pro který je ruší.
Nesouhlas vyslovil stěžovatel b) také s tvrzením, že bylo provedeno hodnocení pouze
z významového hlediska a ostatní aspekty byly ponechány stranou. Stěžovatel b) si je vědom
všech hledisek, ze kterých je nutno zaměnitelnost posuzovat, a pokud se v rozhodnutí
výslovně některým hlediskem nezabývá, vyplývá srovnání z takového hlediska z odůvodnění
implicitně. Stěžovatel b) neponechal zcela stranou vizuální aspekt, neboť v rozhodnutí
je konstatováno, že namítané mezinárodní ochranné známky č. 701272 a č. 624006 jsou
známky barevné kombinované a představují obal výrobku a přihlašovaná ochranná známka
je typově známka slovní, u které vizuální stránka nehraje podstatnou roli. S ohledem
na přihlašovanou a namítanou ochrannou známku, není ponechán velký prostor pro možnost
vizuálního srovnání. Fonetické srovnání není podle názoru stěžovatele b) v uvedeném případě
relevantní. Je nasnadě, že slovní prvek „aroma“ je z fonetického hlediska shodný se slovním
prvkem „aroma“ a slovní prvek „souznění“ je naopak naprosto odlišný od prvku „D. E.“, resp.
„D. E. A. 1753“. Z uvedených důvodů stěžovatel b) navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel b) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele a) poukázal na to, že podal
proti stejnému rozhodnutí kasační stížnost a z tohoto důvodu se omezí pouze na stručné
vyjádření. Přesto, že v tomto případě účastník absolutní zápisnou nezpůsobilostí v námitkách
ani rozkladu neargumentoval, ale i kdyby tomu tak bylo, nemohla být absolutní zápisná
způsobilost zapisovaného označení předmětem posuzování v napadeném rozhodnutí.
O připomínkách, na rozdíl od námitek, není podle ustanovení §24 odst. 2 zákona
o ochranných známkách vydáváno (v rámci řízení o přihlášce) rozhodnutí, a proto
ani nepřichází v úvahu opravný prostředek nebo žaloba ve správním soudnictví. Posuzovat
absolutní zápisnou nezpůsobilost je tedy na základě správní žaloby třetí osoby před zápisem
ochranné známky (na rozdíl od případu, kdy je žalobou napadeno rozhodnutí o výmazu
ochranné známky nebo rozhodnutí o zamítnutí přihlášky označení) pojmově vyloučeno,
a to bez ohledu na to, co je obsahem výtek v rámci správního řízení nebo žaloby. Uvedené
není možné obcházet či zpochybňovat tak, že jsou směšovány institut námitek a připomínek,
které zákon výslovně a jednoznačně zavádí jako dvě odlišné právní kategorie. K argumentaci
městského soudu ustanovením §32 zákona o ochranných známkách stěžovatel b) uvedl,
že význam tohoto ustanovení spočívá v tom, že pokud Úřad zapíše do rejstříku označení,
které není způsobilé zápisu, je možné je prohlásit za neplatné s účinky ex tunc. Z těchto
důvodů stěžovatel b) zopakoval svůj návrh, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Stěžovatel a) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele b) vyslovil souhlas
s argumentací v ní obsaženou, pokud jde o rozlišování institutu námitek a připomínek v řízení
o přihlášce ochranné známky. Východiskem rozlišování těchto institutů je hmotněprávní
distinkce mezi absolutními a relativními důvody výluky ze zápisné způsobilosti, která
má oporu nejen v zákoně o ochranných známkách, nýbrž i ve směrnici č. 104/89/EEC
k aproximaci známkových zákonů členských států EU. Absolutní překážky zápisné
způsobilosti jsou zakotveny zejména v ustanovení §4 a §6 zákona o ochranných známkách.
Jedná se o důvody povahy veřejnoprávní, které Úřad zkoumá, a musí zkoumat, v řízení
o přihlášce ochranné známky z úřední povinnosti. Relativní překážky zápisné způsobilosti
jsou naproti tomu vypočteny v ust. §7 a spočívají v konfliktu přihlašovaného označení
se soukromými právy jednotlivců. Ochranu těchto starších subjektivních práv nesleduje Úřad
z úřední povinnosti, nýbrž v souladu se zásadou vigilantibus iura je ponecháno na vůli
příslušných oprávněných osob, aby svá práva uplatnily cestou podání námitek. V rámci
námitkového řízení pak Úřad přezkoumává pouze ty důvody, pro které byly podány námitky,
tj. příslušné relativní překážky zápisné způsobilosti. Stěžovatel b) proto nepochybil, pokud
se v rámci námitkového řízení již znovu nezabýval otázkou rozlišovací způsobilosti
přihlašovaného označení. Na druhé straně však stěžovatel a) vyjádřil nesouhlas s tím, že
stěžovatel b) v obecné rovině odmítá možnost přezkumu posuzování rozlišovací způsobilosti
a pravděpodobnosti záměny, případně jiných podmínek zápisné způsobilosti v řízení před
správním soudem. Stěžovatel b) zaměňuje institut správního uvážení s institutem neurčitého
právního pojmu. Zatímco v případě správního uvážení nezkoumá správní soud,
zda z možných přípustných řešení bylo přijato právě to nejúčelnější, nýbrž jen to, zda správní
orgán nepřekročil meze správního uvážení stanovené zákonem, v případě neurčitých právních
pojmů je tomu jinak. Výklad neurčitých právních pojmů je soudem přezkoumatelný plně.
Tak je to mimo jiné i v případě hodnocení rozlišovací způsobilosti a pravděpodobnosti
záměny. Při interpretaci a aplikaci těchto pojmů nesleduje správní úřad žádný zvláštní veřejný
zájem a nevolí z více možných řešení, nýbrž má za úkol obecným konzistentním způsobem
interpretovat příslušné pojmy a takto jednotně interpretované je pak aplikovat na konkrétní
skutkové stavy. Při interpretaci těchto pojmů musí přitom vycházet mimo jiné z jejich
interpretace v judikatuře ESD. Z důvodů uvedených v první části vyjádření a také z důvodů
uvedených ve vlastní kasační stížnosti stěžovatel a) navrhl zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili
stěžovatelé v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V dané věci, jak na to také důvodně poukazuje stěžovatel a), je třeba si především
uvědomit, jaké rozhodnutí bylo předmětem přezkumu v řízení před městským soudem.
Jednalo se o rozhodnutí, které bylo vydáno ve správním řízení o námitkách podaných
účastníkem dne 13. 2. 2002, tj. za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb. V návrhu účastník uvedl,
že jej podává v souladu s §9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona a namítal zaměnitelnost
přihlašovaného označení „A. S.“ se slovním prvkem „A.“ obsaženým v jeho starších
mezinárodních ochranných známkách č. 701272 a č. 624006. V rozhodnutí, jímž byly
námitky zamítnuty, Úřad konstatoval, že z důvodu vlastnictví ochranných známek, které
obsahují vedle jiných distinktivních i nedistinktivních prvků i označení vlastnosti, druhu či
kvality zboží, nelze bránit v užívání takového označení jiným osobám. Úřad proto posoudil
napadené označení ve znění „A. S.“ jako nezaměnitelné s namítanými ochrannými známkami
č. 621006 ve znění „D. E. A. S.“ a č. 701272 ve znění „D. E. A. A. 1753 Dynamická
kombinace výrazného aroma a jemné chuti“. Proti tomuto rozhodnutí podal účastník rozklad.
Protože v průběhu rozkladového řízení nabyl účinnosti zákon o ochranných známkách,
postupoval orgán rozhodující o rozkladu, jak také uvedl v napadeném rozhodnutí, podle
tohoto zákona, což znamená, že zjišťoval, zda přihlašovaná ochranná známka nezasahuje do
zákonem chráněných práv vlastníka starší ochranné známky ve smyslu ustanovení §7 odst. 1
písm. a) citovaného zákona.
Podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách se přihlašované
označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříků
podaných u Úřadu vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti
či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb,
na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost
záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost
asociace se starší ochrannou známkou.
Citované ustanovení upravuje problematiku zaměnitelnosti označení, které, na rozdíl
od dřívější právní úpravy (§9 zákona č. 137/1995 Sb.), v podstatě doslova přebírá dikci první
směrnice Rady (ES) 89/104/ES o harmonizaci známkových zákonů členských států (dále
jen „směrnice“). Naproti tomu podle ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb.
mohl podat námitky proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku „majitel, případně
přihlašovatel zaměnitelné ochranné známky s dřívějším právem přednosti, je-li tato ochranná
známka zapsána, případně přihlášena pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby“.
Jak je patrné z odlišné dikce obou zákonů, konstruoval zákon č. 137/1995 Sb.
zaměnitelnost jako potenciální vlastnost samotného označení, spočívající v možnosti
být pokládáno za jiné označení, a to pouze s přihlédnutím k povaze samotného tohoto
označení a onoho jiného označení, tedy bez ohledu na další okolnosti, zejména i bez ohledu
na druhy výrobků a služeb chráněných tím kterým označením. Citovaný zákon, i když na
jiných místech pojem „shodná“ označení používal, nerozlišoval při vymezení práv majitele
ochranné známky mezi shodností a podobností označení, resp. chráněných výrobků a služeb.
Pod pojem zaměnitelné označení tak spadalo jak označení shodné, tak i zaměnitelně podobné.
Nebylo tak ani teoreticky, ale ani z hlediska rozlišení odlišných právních následků, nutno
při aplikaci ustanovení §9 odst. 1 písm. a) a §14 odst. zákona č. 137/1995 Sb. (na rozdíl
od ustanovení §3, které shodnost přihlašovaného označení se starším označením nebo shodu
v prvcích, která by mohly vést k záměně, zakotvovalo jako absolutní překážku zápisné
způsobilosti) rozlišovat mezi označeními shodnými a zaměnitelně podobnými, resp. mezi
výrobky či službami stejného a podobného druhu. Nyní zákon o ochranných známkách přísně
rozlišuje mezi situacemi, kdy dochází ke kolizi dvou shodných označení a situacemi,
kdy dochází ke kolizi dvou podobných, nikoli však shodných označení, a ukládá zkoumat, zda
mezi nimi existuje pravděpodobnost záměny, a to mimo jiné vždy i s ohledem na druhy jimi
chráněných druhů výrobků a služeb.
V důsledku toho, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno nejen za účinnosti
zákona o ochranných známkách, ale i po vstupu České republiky do Evropské unie, musí
být naše vnitrostátní právo, stejně jako ostatních členských států, vykládáno eurokonformním
způsobem (viz rozsudek ESD ze dne 10. dubna 1984, Dorit Harz v.Deutsche Tradax GmbH.,
C-79/83, Recueil, s. 01921, bod 26). Vzhledem k tomu, že k výkladu směrnice existuje
dostatek konzistentní judikatury ESD, je třeba k ní přihlížet i při výkladu příslušných
ustanovení zákona o ochranných známkách.
Z těchto hledisek však rozkladový orgán důvodnost uplatněných námitek,
byť formulovaných ve smyslu dříve platného zákona č. 137/1995 Sb., nezkoumal.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou seznatelné důvody neexistence
pravděpodobnosti záměny přihlašovaného označení a ochranných známek. Proto je závěr
městského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí zcela opodstatněný.
V žádném případě totiž nelze akceptovat názor stěžovatele b), že pokud se některými
hledisky, ze kterých je nutno pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti posuzovat,
výslovně nezabývá, vyplývá srovnání z takového hlediska z odůvodnění implicitně.
Nedůvodná je také námitka stěžovatele b), že v době, kdy probíhalo přezkumné řízení
u městského soudu, již bylo přihlašovací řízení o napadeném označení ukončeno
pravomocným rozhodnutím, které vedlo k zápisu přihlášky č. 161467 „A. S.“ do rejstříku, a
proto měl soud z těchto důvodů námitku o nedostatku rozlišovací způsobilosti přihlášeného
slovního spojení „A. S.“ odmítnout jako opožděnou. Tento stěžovatelem b) navrhovaný
procesní postup nemá oporu v s. ř. s, protože důvody pro odmítnutí návrhu soudem jsou
taxativně stanoveny v ustanovení §46 s. ř. s. a namítaný důvod pod citované ustanovení nelze
podřadit.
V dalším stížním bodu označil stěžovatel a) za nesprávný a v rozporu se zákonem
o ochranných známkách i s judikaturou ESD ve známkoprávních věcech výklad městského
soudu o rozlišovací způsobilosti slovního spojení „A. S.“ a uvedl řadu argumentů, kterými
vyvrací správnost závěrů městského soudu týkajících se této otázky. Naproti tomu stěžovatel
b) ve vztahu k hodnocení rozlišovací schopnosti městským soudem namítal, že správnímu
soudu nenáleží provádět posouzení rozlišovací schopnosti a zápisné způsobilosti přihlašované
ochranné známky, protože není jeho úkolem nahrazovat názor správního orgánu, který byl
vytvořen na základě a v mezích zákona a v rámci hranic volné správní úvahy a byl řádně
odůvodněn.
Obsáhlá argumentace stěžovatele a) polemizující s názorem městského soudu,
že „přihlašované označení slovní „A. S.“ je natolik obecné, že postrádá rozlišovací schopnost,
a nemá tak absolutní zápisnou způsobilost“ je zcela bezpředmětná, a to zejména proto, že
pokud městský soud posoudil napadené správní rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů, nemůže takové rozhodnutí, jak na to také zčásti důvodně poukázal
stěžovatel b) ve své kasační stížnosti, věcně přezkoumávat. V této souvislosti lze poukázat i
na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 9. 6. 2004,
č. j. 5 A 157/2002 - 35, v němž je uvedeno, že dojde-li soud k závěru, že napadené správní
rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž se námitkami žalobce musí věcně zabývat
[§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Obdobně v rozsudcích ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47
(publikovaný pod č. 386/2004 Sb. NSS) a ze dne 28. 11. 2003, č. j. 7 A 38/2001 - 37
(publikovaný pod č. 127/2004 Sb. NSS) byl vysloven právní názor, že ruší-li soud rozhodnutí
správního orgánu pro vady řízení [§76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.], nemusí se zabývat
správností či korektností právního posouzení věci. Ostatně jakékoliv právní posouzení v
situaci, kdy rozhodnutí neobstálo pro vady řízení uvedené v §76 s. ř. s., je předčasné. Nelze
také nezdůraznit, že otázka rozlišovací způsobilosti označení je absolutním důvodem zápisné
nezpůsobilosti, na jehož základě je Úřad z moci úřední nezapíše jako ochrannou známku, a
tento důvod nemůže uplatňovat osoba uvedená v ustanovení §7 zákona o ochranných
známkách (resp. osoba uvedená v ustanovení §9 zákona č. 137/01995 Sb.) v námitkovém
řízení. Jedná se však o vadu, která nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
V dalším stížním bodu jak stěžovatel a), tak i stěžovatel b) v podstatě shodně
označil výklad institutu námitek a připomínek podaný městským soudem za nesprávný, ničím
nepodložený a odporující platné právní úpravě. Stěžovatel b) navíc poukázal na to, že městský
soud opomněl objasnit, jak vztahuje svůj výklad námitek a připomínek na rozhodovaný
případ.
Z napadeného rozsudku skutečně není zřejmé, jaké pohnutky měl městský soud,
že se „musí vyjádřit k tomu, zda žalobce je oprávněn úspěšně vznášet námitky do absolutní
zápisné způsobilosti“. Stejně tak z odůvodnění napadeného rozsudku není vůbec zjistitelné,
proč se tak detailně zabýval otázkou, zda osoba vymezená v ustanovení §7 zákona
o ochranných známkách může uplatnit v námitkách i připomínky. Vzhledem k tomu, že však
městský soud důvodně dovodil nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí, platí
o této otázce totéž, co již bylo výše uvedeno k otázce absolutní zápisné nezpůsobilosti. Navíc
vyjadřoval-li se městský soud k této otázce, zcela vybočil z mezí přezkumu vytyčených
v žalobě. Rovněž tato vada však nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
Z důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, když právní názor
vyslovený k otázce absolutní zápisné způsobilosti a kumulace námitek a připomínek nemůže
být pro účastníky řízení závazný, a proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnosti zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli.
Podle ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
Z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud přiznat právo na náhradu dalších nákladů.
V projednávané věci zúčastněné osobě Nejvyšší správní soud žádnou povinnost, s níž by jí
vznikly náklady, neuložil a zúčastněná osoba právo na náhradu dalších nákladů neuplatnila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu