ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.40.2006
sp. zn. 7 As 40/2006 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a
soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele M. a.
s., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172/I, za
účasti Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Ant. Čermáka 2a, a osoby
zúčastněné na řízení Č. B. E., a. s., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č. j. 7 Ca 66/2004 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 2. 2. 2004, č. j. O-156153, jímž bylo změněno
rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „správní orgán“) ze dne 27. 6. 2002,
o částečném zamítnutí přihlášky obrazové ochranné známky sp. zn. O-156153, po námitkách,
tak, že se námitky podané proti zápisu zveřejněného obrazového označení zamítají
a že se zveřejněné označení postupuje k zápisu do rejstříku ochranných známek pro celý
přihlášený seznam výrobků a služeb.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody obsažené
v ust. §103 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítl, že soud byl nesprávně obsazen,
neboť byl obsazen jinými soudci, než bylo avizováno ve výzvě ze dne 6. 8. 2004. Stěžovatel
rovněž zdůraznil, že úvaha soudu obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že otázka
zaměnitelnosti byla posuzována nezávisle na znaleckých posudcích, neodpovídá odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu, kde jsou závěry znaleckých posudků používány. Soud se tak
měl vypořádat s jeho argumentací obsaženou v žalobě a v písemném vyjádření,
jakož i s argumenty správního orgánu, což neučinil. Stěžovatel proto navrhl zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožnil
s napadeným rozhodnutím. Protože pojem „podobnost“ není definován normativně,
je nutno při jeho výkladu vycházet z účelu ochranných známek, kterým je odlišení výrobků
a služeb různých výrobců. Správnímu orgánu rovněž náleží posuzování, zda v určitém
případě nebezpečí záměny existuje. V daném případě se však o takovouto podobnost
nejedná. Uvedení znaleckého posudku společnosti D. C. sloužilo pouze jako podpůrný fakt,
nikoliv jako východisko pro závěr, že posuzovaná označení nejsou zaměnitelná. Správní
orgán se dále domnívá, že skutečnost, že věc rozhodl senát v čele s předsedou JUDr.
Hejtmánkem na místo JUDr. Hubáčkem není důvodem pro podání kasační stížnosti dle ust. §
103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo
rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ust. §45 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
(zákon o ochranných známkách), ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o ochranných známkách), nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro řízení o ochranných
známkách správní řád, s výjimkou ustanovení o přerušení řízení, lhůtách pro rozhodnutí
a opatření proti nečinnosti.
Dle ust. §34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
v tehdejším znění (dále jen „správní řád“), správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy,
a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Prvně je dle názoru Nejvyššího správního soudu třeba se vypořádat s námitkou
stěžovatele, že v dané věci rozhodoval nesprávně obsazený soud. Ze soudního spisu
tak Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo vydáno
senátem 7 Ca Městského soudu v Praze složeným z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka
a ze soudců Mgr. Aleše Sabola a JUDr. Ivety Šaškové. Soudní spis obsahuje mimo jiné
na č. l. 21 přípis ze dne 31. 5. 2004 nazvaný „Poučení o procesních právech a povinnostech“,
ze kterého vyplývá, že „předmětná věc byla podle rozvrhu práce přidělena k projednání
a rozhodnutí specializovanému senátu 7 Ca. Složení tohoto senátu i senátů zástupčích je dáno
rozvrhem práce, do kterého lze nahlédnout u zdejšího soudu.“ Přípis byl vyhotoven jménem
předsedy senátu JUDr. Jaroslava Hubáčka. Z rozvrhu práce vydaného JUDr. Janem
Sváčkem, předsedou Městského soudu v Praze, zaslaného na vyžádání Nejvyššímu
správnímu soudu tímto soudem, soud zjistil, že v roce 2004 (žaloba byla podána dne
6. 4. 2004) byly členy senátu 7 Ca JUDr. Jaroslav Hubáček jako předseda senátu,
JUDr. Ivanka Havlíková jako zástupce předsedy senátu či soudce a JUDr. Ivo Slanina
jako soudce. V době vydání rozhodnutí ve věci sestával senát 7 Ca dle rozvrhu práce pro rok
2006 z předsedy senátu JUDr. Ladislava Hejtmánka, jeho zástupce Mgr. Aleše Sabola
a ze soudkyně JUDr. Ivety Šaškové.
Pro danou věc je dále rozhodující skutečnost, že ust. §40 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o soudech a soudcích“), stanoví, že základem vnitřní organizace soudu jsou soudní
oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců, a rovněž i fakt, že ust. §42
odst. 1 písm. a) cit. zákona určuje, že v rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují
soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní
tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních.
Dle §41 odst. 2 cit. zákona náleží pravomoc vydat rozvrh práce pro příslušný kalendářní rok
předsedovi soudu po projednání se soudcovskou radou. Je tedy zřejmé, že JUDr. Jan Sváček
jako předseda Městského soudu v Praze byl oprávněn určit obsazení senátu 7 Ca a dále,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno soudci příslušnými dle rozvrhu práce platného v době
vydání rozhodnutí, o čemž se mohl stěžovatel sám přesvědčit nahlédnutím do rozvrhu práce
přímo u Městského soudu v Praze. Proto je tato jeho stížní námitka nedůvodná.
Stěžovatel dále rozporoval hodnocení soudu týkající se otázky použití znaleckého
posudku správním orgánem při posuzování zaměnitelnosti přihlašovaného označení. Předně
je třeba zdůraznit, že posouzení zaměnitelnosti přihlašovaného označení s již zapsanou
ochrannou známkou nebo s přihlášeným označením s dřívějším právem přednosti
je dle stávající judikatury, reprezentované např. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
27. 12. 2001, č. j. 7 A 119/1999 - 32, věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem.
Proto soud může k námitce žalobce (stěžovatele) rozhodnutí správního orgánu zkoumat
v mezích žaloby jen z hlediska ust. §34 odst. 5 správního řádu, tj. zda rozhodnutí obsahuje
úvahu správního orgánu o zaměnitelnosti či nezaměnitelnosti, zda tato neodporuje spisu,
skutkovým zjištěním, zásadám logického myšlení či zda není jinak vadná. Takto je nutno
hledět i na stížní námitku stěžovatele, která ve svém důsledku rozporuje úvahu předsedy
správního orgánu, jenž v rozkladu dospěl ohledně zaměnitelnosti k opačnému závěru než
správní orgán samotný.
V dané věci je třeba zdůraznit, že řízení o námitkách a následně o rozkladu
proti rozhodnutí o námitkách dle zákona o ochranných známkách je řízením správním,
a jako takové se proto řídí nejen obecnými principy správního řízení, ale i správním řádem
s výjimkami stanovenými v ust. §45 odst. 1 cit. zákona. Proto byla společnost Č. B. E., a. s.
(dále též „přihlašovatel“), oprávněna, resp. povinna, v případě, kdy podávala vyjádření
k námitkám proti zápisu zveřejněného označení, navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy.
V dané věci jím byla mj. i písemnost nazvaná „Odborný posudek“ vyhotovená společností D.
C. České republiky se sídlem v Brně dne 29. 10. 2001 a další písemnost označená jako
„posudek“ vyhotovená společností P. s. B., s.r.o., dne 29. 10. 2001. Správní orgán pak byl
povinen vypořádat se s těmito důkazy dle pravidel stanovených správním řádem, tj. zabývat
se všemi důkazními prostředky (tj. i navrženými stranami), provést je či zdůvodnit jejich
neprovedení, zhodnotit je a v neposlední řadě rovněž uvést veškeré své úvahy týkající se
důkazních prostředků do odůvodnění rozhodnutí. V dané věci přihlašovatel sám provedl jím
navržený důkazní prostředek, tj. nechal na podporu svých tvrzení vyhotovit posudky třetí
stranou. Správní orgán byl proto povinen se k nim vyjádřit, tj. provést zhodnocení jejich
obsahu. Bylo proto plně v rámci procedurálního postupu správního orgánu, jestliže se
s těmito posudky ztotožnil, za situace, kdy v odůvodnění uvedl důvody, pro které s nimi lze
souhlasit, resp. pro které se shodovaly s jeho názorem. Z odůvodnění předsedy správního
orgánu je naprosto seznatelné, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by zápisem
zveřejněného označení do rejstříku ochranných známek došlo k zásahu do jeho zákonem
chráněných starších práv, když byla naopak prokázána nezaměnitelnost zveřejněného
označení s namítanou ochrannou známkou. Takto provedené dokazování je plně v souladu se
zásadou volného hodnocení důkazů.
V dané věci je ještě třeba zdůraznit, že výše uvedené posudky, v rozhodnutí
předsedy správního orgánu nazývané „posudek“ či „expertizní posudek“, nelze chápat
jako znalecké posudky ve smyslu ust. §36 správního řádu. Naopak jedná se o listiny,
které jsou dle ust. §34 odst. 2 správního řádu důkazem. Jestliže se městský soud
v odůvodnění svého rozsudku o těchto listinách vyjadřuje jako o znaleckých posudcích,
jedná o se chybu odůvodnění, stejně jako jeho úvaha o tom, že tyto posudky nebyly důkazy;
tyto vady však neměly vliv na zákonnost rozhodnutí městského soudu, takže i tato námitka
stěžovatele je nedůvodná.
Jestliže stěžovatel dále uvádí, že soud se měl vypořádat s jeho argumentací obsaženou
v žalobě a ve vyjádření a rovněž i s argumentací správního orgánu, Nejvyšší správní soud
se k tomuto tvrzení nevyjadřuje, protože se pro jeho nekonkrétnost nejedná o stížní bod.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení
nevznikly, proto mu soud nepřiznal jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu