ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.43.2006
sp. zn. 7 As 43/2006 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele L.
M., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7,
za účasti Krajského úřadu kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, v řízení o
kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2006, č. j. 57 Ca
55/2004 – 60, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 6. 2006, č. j. 57 Ca 55/2004 – 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým soud zamítl jeho žádost o osvobození od soudních
poplatků, neboť stěžovatel nesplnil zákonné předpoklady pro toto osvobození.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady napadeného usnesení v jeho nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a v nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se stěžovatele jako podnikatelského
subjektu. Dále podotkl, že i když měl krajský soud k dispozici všechny relevantní skutečnosti,
soudem byly zohledněny jen některé z nich. V neposlední řadě stěžovatel namítl, že postup
soudu by za jistých okolností mohl znamenat ohrožení Listinou základních práv a svobod
zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces obsaženého v čl. 36.
Stěžovatel se proto domnívá, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků,
proto navrhl zrušení napadeného usnesení krajského soudu. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ke kasační stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou, a proto
navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s posouzením právní otázky,
zda-li splnil podmínky pro přiznání nároku na osvobození od soudních poplatků tak, jak ji
zhodnotil krajský soud. Nejvyšší správní soud proto zhodnotil obsah spisu Krajského soudu
v Brně.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud nesprávně posoudil právní otázku
týkající se stěžovatele jako podnikatelského subjektu. Krajský soud označil stěžovatele
za podnikatelský subjekt, a to na základě skutečnosti, že stěžovatel je společníkem obchodní
společnosti M., s. r. o., se sídlem v N., P., zapsané ve vložce č. xx oddílu C obchodního
rejstříku vedeného Městským soudem v Praze. S touto námitkou se ztotožňuje i Nejvyšší
správní soud a nepovažuje stěžovatele za podnikatelský subjekt ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník), jak je
chybně uvedeno v odůvodnění usnesení krajského soudu. Na druhou stranu však Nejvyšší
správní soud nesouhlasí se stěžovatelovým tvrzením, že mu tato forma účasti na výše uvedené
obchodní společnosti M., s. r. o., nemůže a ani fakticky neslouží jako zdroj finančních
prostředků. Tato obchodní společnost je právnickou osobou založenou za účelem dosahování
zisku, a proto podíl společníka na tomto zisku lze za normálních okolností předpokládat.
Nejvyšší správní soud proto má za to, že je nutné zohlednit tuto skutečnost při posuzování
majetkových, výdělkových a osobních poměrů stěžovatele.
Stěžovatel rovněž upozorňuje na nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu,
a to z důvodu, že ačkoli bylo tomuto soudu předloženo daňové přiznání za daňové období
roku 2005 a tudíž soud měl k dispozici všechny relevantní skutečnosti, soudem byly
zohledněny pouze stěžovatelovy příjmy z pronájmu ve výši 668 387 Kč, avšak výdaje
(tj. náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení těchto příjmů) ve stejné výši,
tj. 668 387 Kč, již zohledněny nebyly. Stejně tak příjmy stěžovatele ze závislé činnosti
ve výši 48 082 Kč za období leden až září 2005 byly zhodnoceny pouze ve vztahu k období,
ve kterém byly dosaženy. Příjem ve výši 48 082 Kč měl být, dle stěžovatele, zohledněn ve
vztahu k celému roku 2005, tj. k 12 kalendářním měsícům, protože od října 2005 byl
stěžovatel hlášen na Úřadu práce v Jihlavě jako uchazeč o zaměstnání. Stěžovatel dále
nesouhlasí s tím, že krajský soud usnesení zdůvodnil pouhým výpočtem a porovnáním tohoto
výpočtu s částkou, která je uvedena v nařízení vlády č. 505/2005 Sb., o zvýšení částek
životního minima, vypočítávající částky životního minima, které jsou vymezeny na zajištění
výživy a ostatních základních potřeb občana a zajištění nezbytných nákladů na domácnost,
aniž by zhodnotil faktickou výši nebo objem finančních prostředků stěžovatele. Stěžovatel
se proto z výše uvedených důvodů domnívá, že soud chybně přihlédl výlučně k jeho příjmům,
avšak nepřihlédl k jeho výdajům, a z těchto důvodů došel k nesprávnému závěru
o skutečnosti, že průměrný měsíční příjem stěžovatele činí 62 318,50 Kč.
S ohledem na danou skutkovou situaci a na skutečnost, že dle s. ř. s. prokazuje nárok
na přiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatel, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že krajský soud nepochybil, když osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost
stěžovateli nepřiznal.
Jak již bylo Nejvyšším správním soudem v minulosti judikováno, při podání návrhu
na individuální osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. musí žalobce
v žádosti o osvobození od soudních poplatků jednak uvést, v čem spatřuje nedostatek
prostředků, z nichž by měl zaplatit soudní poplatek, a jednak toto tvrzení doložit. Stěžovatel
svou žádost odůvodnil odkazem na své osobní, majetkové a výdělkové poměry, avšak toto své
tvrzení, což je pro posouzení jeho nároku zásadní, již dostatečně nedoložil. Stěžovatel
sice předložil krajskému soudu vyplněný tiskopis o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech, fotokopii přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2005, fotokopii potvrzení
o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a z funkčních požitků, sražených zálohách na daň
a daňovém zvýhodnění podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů, avšak neprokázal, že by zaplacením soudního poplatku za kasační stížnost ve výši
3 000 Kč bylo ohroženo uspokojování jeho nezbytných potřeb a osob na něm výživou
odkázaných. Soud dále konstatuje, že samotné daňové přiznání nemůže bez dalšího
prokazovat všechny osobní a majetkové poměry stěžovatele, neboť v řízení
dle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. je nutno zohlednit celkovou situaci stěžovatele, nikoliv jen příjem
podléhající dani z příjmů za zdaňovací období roku 2005, ale také například skutečnost,
že stěžovatel je společníkem obchodní společnosti. Nejvyšší správní soud proto souhlasí
s postupem krajského soudu, když v této věci posuzoval nejenom výši příjmů a množství
disponibilních finančních prostředků s nařízením vlády č. 505/2005 Sb., o zvýšení částek
životního minima, ale také posuzoval možnost a schopnost stěžovatele tyto prostředky
si opatřit.
V neposlední řadě se stěžovatel domnívá, že postup soudu by mohl za jistých
okolností, zejména pokud nedojde k nápravě v rámci řízení u Nejvyššího správního soudu,
znamenat ohrožení Listinou základních práv a svobod zaručeného práva stěžovatele na soudní
ochranu a spravedlivý proces obsaženého v čl. 36, a to z důvodu, že při rozhodování
o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží nejen k majetkovým a sociálním poměrům
žadatele, ale též k výši soudního poplatku a k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá
dokazování, a mimo jiné rovněž k povaze uplatněného nároku. Dalším důvodem je nemožnost
uplatňovat nebo bránit své právo. Jako poslední důvod stěžovatel uvádí, že soud vzhledem
k jeho majetkovým a sociálním poměrům zřejmě zcela vůbec nezvážil možnost poskytnout
osvobození od soudních poplatků též jen zčásti.
Ani s těmito důvody se Nejvyšší správní soud neztotožňuje, protože v případě,
kdy krajský soud postupoval v souladu s hmotnými a procesními právními předpisy,
které se vztahují k této věci, nemohlo dojít k ohrožení Listinou základních práv a svobod
zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud
je proto toho názoru, že postup krajského soudu nebyl v rozporu se zákonem, protože při
svém rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků zohlednil všechny výše
uvedené skutečnosti, a to i přesto, že následně tuto žádost zamítl.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud nepochybil, když rozhodl tak,
že nárok na osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal, proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 cit. zákona,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Nejvyšší
správní soud o tomto návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím na věci odpadl
pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu žádné náklady nevznikly, proto mu soud
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu