ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.45.2006
sp. zn. 7 As 45/2006 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele M. s.
v P., zastoupeného JUDr. Pavlem Novickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá
Štupartská 6, za účasti 1) Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, 2)
Statutárního města Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Perštýnské nám. 1, v řízení o
kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, č. j. 7
Ca 112/2004 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým tento soud zamítl jeho žalobu podanou
proti rozhodnutí Ministerstva kultury (dále též „správní orgán“) ze dne 20. 4. 2004,
č. j. 11185/2003, kterým nebyla za kulturní památku podle ust. §2 zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové
péči“), prohlášena budova čp. 120 na K. n. v P., nacházející se na pozemku parc. č. st. 95,
katastrální území P.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady rozsudku v tom,
že provedené řízení trpělo vadou spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, je v rozporu se spisy, a dále, že napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro jeho nesrozumitelnost. Podle stěžovatele městský soud pochybil,
když v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že správní orgán svůj závěr
ohledně významu nemovitosti ve smyslu ust. §2 zákona o státní památkové péči dostatečně
a přesvědčivě odůvodnil. Stěžovatel se domnívá, že městský soud se vůbec nezabýval
a nezohlednil ve svém rozhodnutí jeho námitku poukazující na to, že správní orgán rozhodl
napadeným rozhodnutím nesprávně, když hrubě překročil rámec nestranného správního
uvážení. V této souvislosti stěžovatel rovněž očekával, že soud vytyčí meze „volného“
hodnocení důkazů provedeného správním orgánem a nikoli pouze na tuto zásadu odkáže. Dále
poukazuje na to, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkou v tom smyslu, že napadené
správní rozhodnutí bylo vydáno zcela v rozporu s ustanovením §1 odst. 1 zákona o státní
památkové péči, jehož je stěžovatel hlavním garantem. V neposlední řadě tvrdí, že rozsudek
Městského soudu v Praze je ve výroku I. nepřezkoumatelný, neboť z jeho obsahu nelze
usoudit, jaká žaloba se uvedeným rozsudkem zamítá. Proto navrhl zrušení rozsudku
městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 19. 6. 2006.
V tomto svém vyjádření uvedl, že se domnívá, že městský soud rozhodl na zákl adě přezkumu
napadeného rozhodnutí zcela správně a důvody, které ho k zamítnutí žaloby vedly,
zcela srozumitelně a podrobně odůvodnil. Dle názoru správního orgánu stěžovatel v kasační
stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti, které by správní orgán nebral při svém rozhodování
v úvahu, a proto nadále trvá na tom, že v rámci řízení o prohlášení výše uvedené budovy
za kulturní památku postupoval zcela dle zákona o státní památkové péči a že jeho rozhodnutí
ze dne 20. 4. 2004, č. j. 11185/2003, je správné. Správní orgán proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody
kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Dle ust. §1 odst. 1 zákona o státní památkové péči stát chrání kulturní památky
jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele
životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné
podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu
při péči o kulturní památky, o jejich zachování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji
kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově
pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti.
Dle ust. §2 odst. 1 citovaného zákona za kulturní památky podle tohoto zákona
prohlašuje ministerstvo kultury České republiky nemovité a movité věci, popřípadě
jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu
a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností
a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické,
umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem
a historickým událostem.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s tvrzením městského soudu,
že správní orgán svůj závěr ohledně významu předmětné nemovitosti ve smyslu ust. §2
odst. 1 zákona o státní památkové péči dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Proto Nejvyšší
správní soud zhodnotil obsah spisu Městského soudu v Praze.
Podle stěžovatele městský soud pochybil, když se nezabýval jeho námitkami,
v nichž poukázal na vady, které spatřuje v posuzování věci správním orgánem
a které jsou i obsahem odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Z tohoto důvodu
se stěžovatel nemůže ztotožnit s konstatováním městského soudu, že žalovaný svůj závěr
ohledně významu předmětné nemovitosti ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona o státní památkové
péči dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, přestože městský soud v odůvodnění
svého rozhodnutí uvádí, že podstatou souzené věci je to, zda předmětný dům naplňuje znaky
uvedené v ust. §2 odst. 1 citovaného zákona. Stěžovatel znovu poukazuje na skutečnost,
že městský soud se vůbec nezabýval a nezohlednil ve svém rozhodnutí jeho námitku
poukazující na to, že správní orgán přesto, že měl ke svému rozhodování stanoviska nanejvýš
fundovaných odborníků, včetně doporučujícího stanoviska komise, kterou sám pro účely
posuzování návrhů na prohlášení věcí za kulturní památku zřídil, rozhodl napadeným
rozhodnutím nesprávně, když hrubě překročil rámec nestranného správního uvážení.
V této souvislosti stěžovatel rovněž zmiňuje dodržení zásady volného hodnocení důkazů
správním orgánem, na niž městský soud ve svém rozsudku odkazuje, avšak ve světle
posuzování tohoto konkrétního případu stěžovatel očekával, že soud vytyčí meze „volného“
hodnocení důkazů provedeného správním orgánem a nikoli pouze na tuto zásadu odkáže.
S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje a konstatuje, že postup
městského soudu byl správný, neboť tento soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele,
které se týkají dostatečného a přesvědčivého odůvodnění závěrů správního orgánu. Nejvyšší
správní soud poukazuje na zcela zásadní rozdílnost správního uvážení a zásady volného
hodnocení důkazů, která nebyla v tomto případě ze strany stěžovatele respektována.
K této otázce se již v minulosti Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne
4. 2. 2004, č. j. 6 A 15/2000 - 63, publikovaném pod č. 186/2004 Sb. NSS. Rozhodování
o prohlášení věci za kulturní památku podle ust. §2 odst. 1 zákona o státní památkové péči
není rozhodováním na základě volného uvážení správního orgánu. O diskréční právo
správního orgánu by se jednalo tehdy, byla-li by správnímu orgánu dána volnost zvolit jedno
z více právně dovolených řešení. Jestliže však správní orgán posuzuje na základě podkladů
shromážděných v řízení, zda má příslušnou věc prohlásit za kulturní památku, nebo nikoli,
jde o volné hodnocení důkazů, jež správnímu orgánu obecně náleží. Jedinými „mezemi“
takovéhoto volného hodnocení důkazů pak je, aby správní orgán ve smyslu ust. §34 odst. 5
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, hodnotil důkazy
podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
A dále aby v souladu s ust. §47 odst. 3 citovaného zákona správní orgán v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů. A protože správní
orgán při svém rozhodování těmto požadavkům vyhověl, jak vyplývá z odůvodnění
jím vydaného rozhodnutí – v němž uvedl, že objekt samotný nikterak nevybočuje
z roviny běžné produkce staveb tohoto typu, určení a tohoto časového období, členění fasád
i výzdobné prvky interiérů a stavební detaily byly převzaty z dobových vzorníků
a jsou charakteristické pro běžné budovy úřadů, škol, kasáren a pro méně významné veřejné
stavby, navíc se objekt nachází ve špatném stavebním stavu, výsledkem dlouhodobého
zanedbávání údržby a následně četných nevhodných stavebn ích zásahů je objekt nízké
památkové hodnoty, který nepředstavuje výjimečný doklad historického vývoje, životního
způsobu a prostředí společnosti, ani nevykazuje nadprůměrné historické, umělecké
a technické hodnoty – jeho postup byl v souladu se zákonem.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkou
v tom smyslu, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno zcela v rozporu s ustanovením §1
odst. 1 zákona o státní památkové péči, jehož je stěžovatel hlavním garantem. Ve vztahu
k této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud se s touto námitkou dostatečně
vypořádal, když v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 3 a 4), na které Nejvyšší
správní soud v této souvislosti také odkazuje, dospěl k závěru, že správní orgán rozhodoval
v souladu s účelem zákona uvedeným v ust. §1 odst. 1 citovaného zákona, a neshledal
proto žalobní bod namítající porušení tohoto ustanovení důvodným.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel tvrdí, že rozsudek Městského soudu v Praze
je ve výroku I. nepřezkoumatelný, neboť z jeho obsahu nelze usoudit, jaká žaloba
se uvedeným rozsudkem zamítá. Ani s touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje
a považuje za nezbytné uvést, že k dané problematice se již dříve vyslovil ve své judikatuře
(rozsudek ze dne 10. 2. 2005, č. j. 2 As 38/2004 - 55, publikovaný pod č. 1070/2007 Sb.
NSS), z níž vyplývá, že jsou-li v záhlaví soudního rozhodnutí jednoznačně identifikováni
účastníci řízení (žalobce a žalovaný) a rovněž správní rozhodnutí, které je předmětem
soudního přezkumu, jak tomu bylo v dané věci, nezpůsobuje obecné znění výroku (v daném
případě „Žaloba se zamítá.“) nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
jako důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení
nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu