ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.49.2006
sp. zn. 7 As 49/2006 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Ing. S. Ch., zastoupeného Mgr. Vladimírem Novotným, advokátem se sídlem
v Praze 2, Lípová 15, za účasti Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1,
Mariánské nám. 2, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
27. 3. 2006, č. j. 10 Ca 328/2005 - 22,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2006, č. j. 10 Ca 328/2005 – 22,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2006, č. j. 10 Ca 328/2005 - 22 odmítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru
občanskosprávních agend (dále jen „účastník“) ze dne 7. 10. 2005,
č. j. MHMP 201566a/2005, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odboru občanskosprávního ze dne 8. 7. 2005,
č. j. OOS/ZTP-49a/2005, jímž byl na návrh manželů P. zrušen údaj o místu trvalého pobytu
stěžovatele na adrese P. – S., N. T. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení
konstatoval, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí účastníka doručeno dne 18. 11. 2005 a
dvouměsíční lhůta k podání žaloby ode dne doručení uplynula dne 18. 1. 2006. Stěžovatel
proti tomuto rozhodnutí sice podal včas žalobu, v níž namítl nesprávný postup a nesprávné
posouzení věci s tím, že další důvody budou rozvedeny v následném podání, ale v rozporu s
ustanovením §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., do 18. 1. 2006 neuvedl, z jakých skutkových a
právních důvodů považuje napadené výroky za nezákonné nebo nicotné. Jelikož tyto důvody
nebyly soudu sděleny ve lhůtě, která je stanovena pro podání žaloby, nebylo ani možno
správní rozhodnutí přezkoumat. Městský soud nevyzýval stěžovatele k doplnění žaloby proto,
že napadené správní rozhodnutí je z přezkoumání vyloučeno ustanovením §70 písm. a) s. ř. s.
Je tomu tak proto, že údaj o místu pobytu má ve shodě s judikaturou Ústavního soudu pouze
evidenční charakter, a napadené rozhodnutí není proto po materiální stránce správním aktem,
kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti ve smyslu ustanovení §
65 odst. 1 s. ř. s. Se zřetelem k tomu, že jde o takový nedostatek podmínky řízení, pro který
nelze pokračovat, městský soud žalobu odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě proti tomuto usnesení z důvodu podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., vyjádřil stěžovatel nesouhlas s rozhodnutím
městského soudu. Stěžovatel namítal, že z ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nevyplývá,
jak konkrétně mají být žalobní důvody uvedeny. Jelikož při sepisování žaloby nebyl právně
zastoupen a sám nemá právnické vzdělání, pouze uvedl, že „došlo k nesprávnímu posouzení
všech okolností a k nesprávnému postupu ve věci, na základě čehož bylo rozhodnuto
o zrušení trvalého pobytu žalobce na adrese P. – S., N. T.“ Se zřetelem k tomu je proto
přesvědčen, že obecně žalobní důvody v dostatečném rozsahu sdělil a tyto pak mohly být
případně na základě výzvy městského soudu upřesněny. To se však nestalo a ani skutečnost,
kdy sám uvedl, že jeho podání bude doplněno, nezakládá důvod k odmítnutí žaloby. Proto
navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah napadeného usnesení
městského soudu, s nímž se plně ztotožnil a současně uvedl, že ministerstvo vnitra neshledalo
opodstatněným podnět stěžovatele k přezkoumání napadeného správního aktu. Z těchto
důvodů navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud stěžovatel namítal, že z ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nevyplývá,
jak konkrétně mají být žalobní důvody uvedeny a že obecně sdělil v dostatečném rozsahu,
Nejvyšší správní soud tuto stížní námitku neshledal důvodnou.
K projednávané problematice se opakovaně vyslovil Ústavní soud i Nejvyšší správní
soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 631/99 a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 22/2004). Oba tyto soudy
poukázaly na to, že v režimu správního soudnictví je nezbytné uvést žalobní body, jimiž
žalobce konkretizuje svá tvrzení týkající se porušení zákona. Musí uvést konkrétní skutkové
i právní důvody, kterými vymezuje ve vztahu k rozhodujícímu soudu přezkum zákonnosti
žalobou napadeného správního rozhodnutí.
Je proto věcí žalobce, aby stanovil meze přezkumu soudem, a to jak kvantitativně
(označením jednotlivých výroků, které napadá), tak i kvalitativně (uvedením žalobních bodů).
Žalobce proto musí včas a dostatečně konkrétně popsat důvody, pro které má za to,
že je napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobce může měnit rozsah, v němž rozhodnutí
správního orgánu napadá a uvádět i příslušné důvody. Rozšiřovat je však může pouze
do konce lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Po jejím uplynutí
již není možné vznášet v průběhu řízení další výhrady proti správnímu rozhodnutí
a k žalobním bodům uplatněným později soud nemůže přihlížet. Vzhledem k tomu, že řízení
ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, nemůže soud přezkoumávat správní
rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem v žalobě a z vlastní iniciativy jeho projev
nahrazovat a sám vyhledávat právní vady napadeného aktu. Z důvodu zvláštní povahy
správního soudnictví a způsobu rozhodování v něm tudíž neplatí obecná zásada, podle
níž k zákonem stanoveným obsahovým náležitostem návrhu nepatří právní zdůvodnění
návrhového žádání (§79 o. s. ř.).
Žalobní tvrzení stěžovatele v podané žalobě, že napadené správní rozhodnutí
je výsledkem nesprávného posouzení všech okolností a nesprávného postupu ve věci,
na jejichž základě bylo rozhodnuto o zrušení jeho trvalého pobytu, je podle názoru
Nejvyššího správního soudu zcela obecné. V žalobě bylo třeba uvést žalobní body, jimiž
stěžovatel konkretizuje svá tvrzení o porušení zákona či jiného právního předpisu (skutkové
a právní důvody) a jimiž ve vztahu k rozhodujícímu městskému soudu vymezuje rozsah
přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí, jehož se žalobou dovolává. Stěžovatel naprosto
opomenul obsahovou argumentaci ve vztahu k tvrzenému porušení zákonnosti v napadeném
správním rozhodnutí. V důsledku toho pak ze žaloby v rozporu se zákonem nevyplývá, v čem
konkrétně nezákonnost předmětného správního rozhodnutí spatřuje. To, že si stěžovatel sám
byl vědom nedostatečnosti podané žaloby potvrzuje i to, že v ní uvedl, že podrobnější
rozvedení důvodů bude doplněno v samostatném podání.
Dále stěžovatel v kasační stížnosti namítal i to, že sdělené žalobní důvody mohl
upřesnit na základě výzvy městského soudu, která ale nebyla vydána, a proto ani jím uvedená
skutečnost, že jeho podání bude doplněno, nezakládalo důvod k odmítnutí žaloby.
Nejvyšší správní soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003,
sp. zn. II. ÚS 392/01, který v obdobné věci zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne
24. 4. 2001, č. j. 38 Ca 408/2000 - 34 a současně z hlediska výzvy k odstranění vad žaloby
vyslovil právní názor, že ani lhůta 5 dní, byť je značně krátká a byť je do ní zahrnuta sobota
i neděle, neznemožňuje soudu, aby stěžovatele vhodným způsobem vyzval k odstranění vad.
V případě potřeby i telegraficky, či ho předvolal, aby odstranil vady do protokolu. Se zřetelem
k tomuto nálezu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovateli bylo postupem
městského soudu, který ho vůbec nevyzval k odstranění vad žaloby, znemožněno účinně se
domáhat ochrany svého práva, a tím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36
odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, žaloba
stěžovatele byla doručena městskému soudu dne 27. 12. 2005, tedy 22 dnů před koncem lhůty
k podání žaloby uvedené v ustanovení §72 odst. 1 věty první s. ř. s. Pokud žaloba
neobsahovala vymezení důvodů nezákonnosti, šlo o vadu odstranitelnou, a bylo proto
povinností městského soudu vyzvat stěžovatele k jejímu odstranění. Městský soud
tak neučinil s odůvodněním, že napadené správní rozhodnutí je z přezkoumání soudem
vyloučeno. Nejvyšší správní soud má za to, že tento důvod nemůže obstát. Je tomu tak proto,
že nebylo vůbec známo, jaké konkrétní skutkové a právní důvody by stěžovatel v případě
výzvy k odstranění vad namítal do uplynutí lhůty k podání žaloby. To je významné již z toho
důvodu, že rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu není vyloučeno z přezkoumání
soudem přímo ze zákona. K vyloučení rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu
ze soudního přezkumu dospěla praxe výkladem, protože dovodila, že údaj o místu pobytu
má pouze evidenční charakter, a nejde proto o rozhodnutí v materiálním slova smyslu,
které by splňovalo kriteria daná v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Není proto vyloučeno,
že by stěžovatel např. namítal nicotnost napadeného správního rozhodnutí, tedy, že vůbec
nejde o rozhodnutí, které nemůže nabýt právní moci a vykonatelnosti, jež proto nevyvolává
žádné právní účinky ohledně vzniku povinnosti jím ukládané. Případný výrok o nicotnosti
by pak jistě měl přednost před rozhodnutím soudu o vyloučení úkonu správního orgánu
ze soudního přezkoumání podle ustanovení §70 s. ř. s., které předpokládá alespoň prezentaci
ve formě rozhodnutí, i když jinak nejde o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst.1 s. ř. s.,
(z hlediska ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., by zřejmě nešlo o případ uvedený v ustanovení
§68 písm. c) s. ř. s., jenž je tak nepoužitelné, protože zákon č. 71/1967 Sb., správní řád,
ve znění účinném do 31. 12. 2005, vyslovení nicotnosti neupravoval, takže i nicotné
rozhodnutí by muselo být ve správním řízení zrušeno). V této souvislosti je nutno poukázat
také na to, že otázkou přezkumu rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu se zabýval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 67/2005.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů napadené usnesení městského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti
rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
V tomto řízení bude na městském soudu, aby vyzval stěžovatele vhodným způsobem
k odstranění absence konkrétních skutkových a právních důvodů nezákonnosti správního
rozhodnutí v době zbývající do konce uplynutí lhůty k podání žaloby a poté vydal rozhodnutí
odpovídající zákonu. Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného jenom připomíná,
že případy uvedené v ustanovení §70 s. ř. s., zakládají nepřípustnost žaloby ve smyslu
ustanovení §68 písm. e) s. ř. s., kde pak přichází v úvahu odmítnutí žaloby podle ustanovení
§46 odst.1 písm. d) s. ř. s., a nikoliv podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze)
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí ( §110 odst. 3 s. ř. s.).
Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu