ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.5.2007
sp. zn. 7 As 5/2007 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem v Mladé
Boleslavi, Okružní 280, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2006,
č. j. 44 Ca 161/2006 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2006, č. j. 44 Ca 161/2006 - 19, odmítl
žalobu stěžovatele o určení odborné způsobilosti, kterou se domáhal proti žalovanému
Ministerstvu vnitra (dále jen „ministerstvo“) vydání rozsudku, že skládal zkoušky z požární
bezpečnosti staveb, získal odbornou způsobilost Z-1032/1997, ze dne 16. 12. 1997
i na podkladě znalosti z požární bezpečnosti staveb a že je oprávněn zpracovávat písemné
textové požární zprávy ke stavební dokumentaci tzv. „požárně bezpečnostní řešení“. Krajský
soud v odůvodnění usnesení uvedl, že vyšel při svém rozhodování z ustanovení §4 s. ř. s.,
z něhož vyvodil, že soudy ve správním soudnictví nemají pravomoc vydávat rozhodnutí
o tom, že občan složil zkoušky a získal tak odbornou způsobilost k určitému oboru a že je
oprávněn zpracovávat písemné odborné zprávy. Za této situace potom nebyla dána jedna
z podmínek řízení, kterou je pravomoc soudu, jež je neodstranitelným nedostatkem.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. V kasační
stížnosti stěžovatel nejprve popsal, o co v celé věci jde. Uvedl, že se již v roce 2002 domáhal
určení své odborné způsobilosti v občanskoprávním řízení. Soudy I. i II. stupně nevzaly
dostatečný zřetel na to, že tato odborná způsobilost slouží k jeho obživě. Nejvyšší soud
v dovolacím řízení po zrušení rozsudků soudů I. a II. stupně dokonce dovodil, že věc nelze
považovat za soukromoprávní vztah, ale za vztah vyplývající z předpisů správního práva.
Proto se stěžovatel obrátil na Ústavní soud, který v usnesení, jímž odmítl jeho ústavní
stížnost, dospěl k závěru, že se „stěžovateli v každém případě dostane soudní ochrany v rámci
případného řízení před správní justicí po eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné
správy“. Oslovil proto Ministerstvo vnitra, ale bezvýsledně, a proto se obrátil na správní soud.
Krajský soud však rovněž žalobu odmítl s poukazem na nedostatek pravomoci. Stěžovatel
proto namítá, že pokud se Nejvyšší soud a Ústavní soud shodly na tom, že jeho věc patří
do pravomoci správního soudu, měl by být právní názor těchto autorit respektován. Krajský
soud proto svým výkladem právních předpisů nerespektuje Ústavu a Listinu základních práv
a svobod, které občanovi zaručují práva. Musí proto existovat způsob, aby nebyl každodenně
poškozován, protože splňuje všechny zákonné požadavky pro výkon odborné práce, kterou
ovládá. Krajským soudem přijatý závěr, že daný problém nepatří do správního soudnictví
je proto základem pro podání další ústavní stížnosti a znamená nesprávné posouzení právní
otázky soudem (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Tento soud rovněž nepřihlédl ani k obsahu
ústavní stížnosti (§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.) a nevysvětlil, proč nerespektoval vyjádření
nejvyšších soudních autorit (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Odmítnutí soudní ochrany
krajským soudem je proto odmítnutím spravedlnosti, protože v občanskoprávním řízení byly
již vyčerpány všechny kroky a žádným výkladem nelze odepřít soudní ochranu (§103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.). Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo souhlas s právním názorem
krajského soudu, který dovodil nedostatek pravomoci správních soudů vydávat rozhodnutí
o tom, že občan složil zkoušky, získal tak odbornou způsobilost k určitému oboru a že je
oprávněn zpracovávat písemné odborné zprávy. Rozhodování o odborné způsobilosti
stěžovatele není a nikdy nebylo předmětem správního řízení před orgány veřejné správy.
S poukazem na tyto skutečnosti ministerstvo navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006,
sp. zn. III. ÚS 446/06, byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 30 Cdo 1520/2005 - 143. Nejvyšší soud podle tohoto usnesení
nepodřadil požadavek stěžovatele, jenž řešily občanskoprávní soudy I. a II. stupně (na určení
oprávněnosti zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě odborné způsobilosti
Z 1032/97 ze dne 16. 12. 1997) mezi soukromoprávní vztahy a dovodil, že jde o spor
vyplývající z předpisů správního práva, který není v pravomoci obecných soudů. Ústavní
soud pak dospěl k závěru, že „stěžovateli se v každém případě dostane v jeho věci soudní
ochrany v rámci případného řízení před správní justicí po eventuálním neúspěšném řízení
před orgány veřejné správy“. Ministerstvo vnitra, generální ředitelství Hasičského
záchranného sboru České republiky sdělilo stěžovateli k jeho žádosti ze dne 15. 8. 2006
dopisem ze dne 25. 9. 2006, že „osvědčení Z-1032/97 ze dne 16. prosince 1997, které
Vám bylo vydáno, Vás opravňuje k činnostem uvedeným v §11 zákona č. 133/1985 Sb.,
o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Rozšíření okruhu činností vyplývajících
z tohoto osvědčení není v kompetenci MV-GŘ HZS ČR“ a že „působným orgánem v dané
věci, tj. způsobu získání praxe, oprávněnosti a potřebné kvalifikace ke zpracovávání požárně
bezpečnostního řešení staveb je Ministerstvo pro místní rozvoj, v jehož kompetenci jsou
právní předpisy řešící tuto problematiku. Proto Vám doporučujeme v dané věci obrátit
se na tento úřad“. Žalobou na určení odborné způsobilosti, kterou podal stěžovatel
ke krajskému soudu se domáhal vydání rozsudku, že skládal zkoušky z požární bezpečnosti
staveb, získal odbornou způsobilost Z-1032/1997 ze dne 16. 12. 1997 i na podkladě znalosti
z požární bezpečnosti staveb a že je oprávněn zpracovávat písemné textové požární zprávy
ke stavební dokumentaci tzv. „požárně bezpečnostní řešení“.
Nejvyšší správní soud především musí zdůraznit, že podmínkami řízení jsou takové
podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé. Nedostatek určité podmínky nebo
její zánik v průběhu řízení má pak procesní důsledky, které jsou závislé na tom, zda jde o
nedostatek podmínky odstranitelný či neodstranitelný. Neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení je především nedostatek pravomoci soudu, pro který se žaloba ve správním
soudnictví odmítá.
Krajský soud správně uvedl, že pravomoc správních soudů je vymezena v ustanovení
§4 s. ř. s., podle něhož soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního
samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud
jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán"), ochraně proti nečinnosti správního orgánu,
c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, d) kompetenčních žalobách,
ve věcech volebních a ve věcech místního referenda, ve věcech politických stran a politických
hnutí, o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem a ve věcech
porušení povinnosti veřejných funkcionářů podle zvláštního právního předpisu (zákon
č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů).
Z obsahu žaloby stěžovatele a ze žalobního petitu, kterým je soud vázán (nemůže
přiznat účastníkům jiná práva a uložit jim jiné povinnosti) je patrno, že se stěžovatel domáhá
vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že skládal zkoušky, získal odbornou způsobilost
a je oprávněn zpracovávat příslušné odborné zprávy. Krajský soud rozhodující o žalobě
stěžovatele takovou pravomoc neměl. Z ustanovení §4 s. ř. s. bez jakýchkoliv pochybností
vyplývá, že soudy ve správním soudnictví nemají pravomoc vydat rozhodnutí o tom, že
stěžovatel skládal zkoušky, získal odbornou způsobilost a je oprávněn zpracovávat písemné
textové požární zprávy. Je tomu tak proto, že žádný z požadavků žaloby uvedený v petitu,
jímž je soud vázán, nelze podřadit pod ustanovení §4 s. ř. s., kterým je vymezena pravomoc
správních soudů. Krajský soud proto v souladu se zákonem pro neodstranitelný nedostatek
podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu) důvodně žalobu stěžovatele odmítl podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Se zřetelem na výše uvedené není opodstatněná jediná a zásadní námitka kasační
stížnosti, že krajský soud nevysvětlil, proč nerespektoval vyjádření nejvyšších soudních
autorit a že odmítnutí soudní ochrany krajským soudem je odmítnutím spravedlnosti, neboť
v občanskoprávním řízení byly již vyčerpány všechny kroky a žádným výkladem nelze
odepřít soudní ochranu. Napadené usnesení krajského soudu není v rozporu s usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 446/06, který vyslovil, že se „stěžovateli
v každém případě dostane soudní ochrany v rámci případného řízení před správní justicí
po eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné správy“, protože Ústavní soud váže
řízení před správním soudem až na eventuální neúspěch v řízení před orgány veřejné správy.
Tento postulát plně odpovídá povaze správního soudnictví. Z tohoto požadavku vyplývá,
že každý by se měl starat o svá práva již ve vztahu ke správním orgánům a teprve poté,
kdy bude jeho úsilí bezvýsledné, je oprávněn se obrátit na správní soud, aby ten přezkoumal
jím namítané nezákonné aktivity správního orgánu. Přezkoumání nezákonných aktivit
správních orgánů správním soudem však není bezbřehé a musí se dít v rámci pravomoci
správních soudů. Správní soud proto nemůže nahrazovat činnost správních orgánů a vydávat
rozhodnutí, která mohou vydat jen tyto orgány. V této věci nevyplývá, a ani stěžovatel netvrdí
opak, že by správní orgán po vydání usnesení Ústavního soudu dne 20. 7. 2006 vydal nějaké
správní rozhodnutí, resp. že by se konalo řízení před orgány veřejné správy. Ministerstvo
pouze dopisem ze dne 25. 9. 2006 sdělilo stěžovateli své stanovisko k jeho žádosti
ze dne 15. 8. 2006 a doporučilo mu další postup. Bylo proto věcí stěžovatele, zda se bude řídit
uvedeným doporučením nebo zvolí jiný postup, pokud se domnívá, že je tento orgán nečinný
(§79 a násl. s. ř. s.). V žádném případě se však stěžovatel nemohl úspěšně domáhat
u krajského soudu žalobou vydání rozsudku, že skládal zkoušky z požární bezpečnosti staveb,
získal odbornou způsobilost Z-1032/1997 ze dne 16. 12. 1997 i na podkladě znalosti z požární
bezpečnosti staveb a že je oprávněn zpracovávat písemné textové požární zprávy ke stavební
dokumentaci tzv. „požárně bezpečnostní řešení“. Znovu je třeba zdůraznit, že krajský soud
k vydání rozsudku v požadovaném znění neměl žádnou pravomoc ve smyslu ustanovení §4
s. ř. s. Nejde tedy o odmítnutí soudní ochrany, ani o nerespektování nejvyšších soudních
autorit, jak se domnívá mylně stěžovatel, ale o nepochopení principů správního soudnictví
stěžovatelem.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl Nejvyšší
správní soud bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl
a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu