ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.56.2006
sp. zn. 7 As 56/2006 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele T. C. R., a. s., za účasti Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze
6, Antonína Čermáka 2a, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 10 Ca 216/2005 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2005, č. j. 10 Ca 216/2005 – 60,
odmítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. O 113359.
V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že žaloba podaná dne 24. 7. 2003 byla podána
opožděně, neboť zákonná dvouměsíční lhůta od doručení napadeného správního rozhodnutí
nebyla zachována a zvláštní ustanovení o zachování lhůty v případech, kdy se právní věc
stane předmětem sporu o pravomoc, nelze v této věci aplikovat v důsledku nesprávného
postupu stěžovatele poté, co byla původní žaloba odmítnuta Nejvyšším správním soudem
usnesením ze dne 27. 5. 2003, č. j. 5 A 107/2002 - 28. Lhůta k podání žaloby by v daném
případě byla zachována, kdyby stěžovatel podal žalobu k příslušnému Obvodnímu soudu
pro Prahu 6 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci výše uvedeného usnesení Nejvyššího
správního soudu, a v poté vyvolaném kompetenčním sporu mezi Obvodním soudem
pro Prahu 6 a Nejvyšším správním soudem bylo zvláštním senátem rozhodnuto, že věc
přísluší rozhodnout soudu ve správním soudnictví a usnesení Nejvyššího správního soudu
by bylo zvláštním senátem zrušeno. O žalobě podané u Vrchního soudu v Praze by následně
Nejvyšší správní soud rozhodl meritorně.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby a nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem. V kasační stížnosti namítal, že městský soud odmítl věcně
projednat žalobu z čistě formálních důvodů, neboť nedovodil, že lhůta byla zachována
v důsledku podání žaloby dne 27. 8. 2002 k Vrchnímu soudu v Praze, ačkoliv tak dovodit
mohl. Platná právní úprava totiž explicitně nestanoví, kdy soud nesmí k podání v tomto
případě přihlížet. Napadené usnesení neodpovídá principu materiálního právního státu ani
samotnému poslání soudnictví. Zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že právní názor
stěžovatele na charakter přezkoumávaného správního rozhodnutí byl, na rozdíl od původních
právních názorů soudů, od počátku řízení správný, měl soud dospět k závěru, že v důsledku
včasného podání žaloby u Vrchního soudu v Praze, byla lhůta zachována a měl ji věcně
projednat, neboť s. ř. s. takovému postupu nebrání. Městský soud měl zvolit ústavně
konformní interpretaci zákona a nikoliv prostřednictvím formálního rozhodnutí odmítnout
poskytnutí ochrany právům stěžovatele. Stěžovatel nepopřel, že se dopustil jistého procesního
pochybení, když nepodal žalobu k soudu, který byl označen v rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, ale právní následky spojené s touto skutečností se mu zdají příliš tvrdé
a odporující principům spravedlnosti, zejména proto, že původní právní názor stěžovatele,
že je napadené správní rozhodnutí svým charakterem veřejnoprávní a mělo být projednáno
ve správním soudnictví, byl nakonec potvrzen zvláštním senátem. Formální přístup soudu
přivedl stěžovatele do neřešitelné procesní situace, neboť mu odebral možnost dosáhnout
změny napadeného správního rozhodnutí, což pro něj znamená odepření spravedlnosti, a tedy
porušení práva na soudní ochranu vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Tuto skutečnost umocňuje fakt, že jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 6 A 39/2001 – 85, je napadené správní rozhodnutí s největší
pravděpodobností nezákonné. Podle stěžovatele městský soud neuplatnil při výkladu
podmínek, za kterých lze odmítnout žalobu, princip obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného
usnesení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Úřad ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že institut poučení soudu
jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví ve smyslu ust. §46 odst. 2 věta druhá
s. ř. s. představuje ne nevýznamný výraz dvou právních maxim, jednak v případě soudu,
principu iura novit curia v jeho širším smyslu a jednak požadavku právní jistoty, právního
státu vůbec. Promítnutím zejména druhé z nich do procesních pravidel je i skutečnost,
že postupuje-li účastník řízení v souladu s poučením soudu obsaženým v jeho rozhodnutí,
zákonodárce postavení účastníka výrazným způsobem posiluje pro případ, že by toto poučení
mělo být nesprávné. Jestliže by se stěžovatel řídil poučením obsaženým v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, č. j. 5 A 107/2002 - 28, následoval
by zákonem předvídaný postup, jehož výsledkem je určení, kdo je příslušný ve věci
rozhodnout. Stěžovatel se však poučením neřídil, následkem čehož mu marně uplynula lhůta
podle ust. §46 odst. 2 věta druhá s. ř. s. Je přitom třeba odmítnout možnost aplikace ust. §40
odst. 5 s. ř. s. za situace, kdy by „překážku“ ve smyslu tohoto ustanovení měla představovat
skutečnost, že se stěžovatel neřídil poučením soudu. Poukaz stěžovatele na denegatio iustitiae
považuje účastník za ryze účelový. „Domáhání se stanoveným postupem“ ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž třeba rozumět jako „domáhání se postupem
stanoveným zákonem a postupem stanoveným rozhodnutím, které je secundum et intra
legem.“ Principům spravedlnosti a zákonnosti by jednoznačně odporovalo, jestliže by posílení
postavení účastníka řízení pro případ, že by postupoval podle nesprávného poučení ze strany
orgánu veřejné moci obsaženého v jeho rozhodnutí, bylo vztahováno též na případ,
kdy by se tímto poučením neřídil. S ohledem na to, že městský soud správně posoudil žalobu
jako opožděnou, má účastník za to, že kasační stížnost není důvodná, a proto žádal, aby byla
zamítnuta.
Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka upozornil na to, že dne 22. 3. 2006 vydal
Nejvyšší správní soud rozsudek sp. zn. 7 A 100/2002, v němž v právní i skutkově obdobné
situaci tento rozhodl o tom, že Úřad nebyl oprávněn rozhodnout o námitkách částečným
zamítnutím přihlášky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel jako důvod podání kasační stížnosti uvedl nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí žaloby a nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Podle Nejvyššího správního soudu lze tyto důvody podřadit pod důvod uvedený v ust. §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
V posuzované věci hraje podstatnou roli časový průběh soudního řízení a Nejvyšší
správní soud proto považuje za vhodné jej stručně uvést. Proti rozhodnutí účastníka ze dne
24. 6. 2002 podal stěžovatel dne 27. 8. 2002 žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Jelikož
do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti s. ř. s., Vrchní soud v Praze ve věci nerozhodl, převzal věc
Nejvyšší správní soud. Ten žalobu dne 27. 5. 2003 usnesením č. j. 5 A 107/2002 - 28 odmítl
s odůvodněním, že v daném případě šlo o rozhodování orgánu veřejné správy o právní věci
vyplývající z občanskoprávních vztahů, a proto není soudem příslušným k projednání podané
žaloby, neboť se nejedná o věc patřící do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Zároveň
stěžovatele poučil o možnosti podat do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu
u příslušného okresního (obvodního) soudu. Stěžovatel dne 24. 7. 2003 skutečně sice žalobu
podal, ale k Městskému soudu v Praze, a tedy v rozporu s poučením uvedeným v citovaném
usnesení Nejvyššího správního soudu. Městský soud poté usnesením ze dne 29. 9. 2003,
č. j. 10 Ca 162/2003 – 25, tuto žalobu odmítl, když dospěl ke stejnému závěru jako před ním
Nejvyšší správní soud, tedy že v dané věci není dána věcná příslušnost soudu rozhodujícího
ve správním soudnictví. I toto usnesení obsahuje poučení o možnosti podat žalobu
u okresního (obvodního) soudu ve lhůtě jednoho měsíce od jeho právní moci. Dne 2. 12. 2003
již stěžovatel v souladu s tímto poučením podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6, který
následně navrhl, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o pravomoc podle ust. §1 odst. 1
písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Zvláštní
senát usnesením ze dne 7. 7. 2005, č. j. Konf 42/2005 - 11 rozhodl, že přezkum daného
správního rozhodnutí přísluší soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví a současně zrušil
usnesení městského soudu ze dne 29. 9. 2003, č. j. 10 Ca 162/2003 – 25, a uložil městskému
soudu, aby pokračoval v řízení o podané žalobě. Městský soud žalobu dne 21. 12. 2005
napadeným usnesením pro opožděnost odmítl.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s argumentací stěžovatele, že lhůta pro podání
žaloby byla zachována v důsledku toho, že byla podána k Vrchnímu soudu v Praze dne
27. 8. 2002, což měl dovodit i městský soud, neboť platná právní úprava nestanoví explicitně,
kdy soud nesmí k podání v tomto případě přihlížet.
Pokud by totiž stěžovatel respektoval poučení obsažené v usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 5. 2003, č. j. 5 A 107/2002 – 28, a podal žalobu u Obvodního
soudu pro Prahu 6 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení, řídil by se další
postup podle ustanovení §82 odst. 3 o. s. ř., podle něhož odmítl-li žalobu (návrh na zahájení
řízení) soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, protože šlo
o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, a došla-li soudu
příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce od právní moci usnesení
žaloba v této věci, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá
žaloba. Při takovém postupu by lhůta k podání žaloby byla zachována za předpokladu, že byla
žaloba podána včas u soudu, který ji odmítl podle ust. §46 odst. 2 s. ř. s. Pokud by tedy
stěžovatel do jednoho měsíce od právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu podal
žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 a tento soud by podal návrh na zahájení řízení
o kompetenčním sporu a zvláštní senát by rozhodl o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí
ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení, vedl by tento postup k tomu, že zvláštní senát
by jednak rozhodl v souladu s nynější judikaturou tak, že příslušným vydat rozhodnutí o této
žalobě je soud ve správním soudnictví a jednak by zrušil usnesení Nejvyššího správního
soudu o odmítnutí žaloby a nic by nebránilo tomu, aby bylo ve správním soudnictví
rozhodnuto meritorně. V posuzované věci sice stěžovatel podal žalobu u Obvodního soudu
pro Prahu 6, ale až poté, co byl o této možnosti opětovně poučen v usnesení městského soudu.
V důsledku postupu stěžovatele, který se neřídil poučením Nejvyššího správního soudu
nastala situace, že ohledně původní žaloby podané dne 27. 8. 2002 k Vrchnímu soudu v Praze
platí, že řízení o ní bylo pravomocně skončeno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2003, č. j. 5 A 107/2002 - 28. Toto usnesení nebylo zrušeno a je nadále pravomocné.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu není v tomto případě možné dospět k závěru,
že stěžovatel lhůtu pro podání žaloby neztratil. Při posuzování, zda žaloba byla podána
ve lhůtě, nelze postupovat podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. a §82 o. s. ř., neboť došlo
k přerušení zákonem stanoveného postupu a žalobu podanou dne 24. 7. 2003 u městského
soudu, je třeba považovat za žalobu samostatně podanou (shodně judikoval Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2005, č. j. 4 As 48/2003 – 59 a v rozsudku ze dne 24. 5. 2005,
č. j. 4 As 20/2004 – 50). Lhůtu pro její podání je pak třeba počítat od doručení napadeného
rozhodnutí správního orgánu a městský soud proto nepochybil, když žalobu pro opožděnost
odmítl. Námitka, že v důsledku včasného podání žaloby u Vrchního soudu v Praze byla lhůta
k podání žaloby zachována, je nedůvodná.
V neřešitelné procesní situaci se stěžovatel ocitl svým vlastním přičiněním, a to právě
proto, že nerespektoval poučení Nejvyššího správního soudu. Formální přístup, který
městskému soudu vytýká, je jen konečným důsledkem jeho procesního pochybení. To,
že právní názor stěžovatele, že k rozhodnutí dané věci jsou příslušné soudy správní, byl
později potvrzen zvláštním senátem, je pro posouzení opožděnosti žaloby právně irelevantní.
Pokud by se totiž stěžovatel důsledně řídil poučením Nejvyššího správního soudu, byla by mu
soudní ochrana poskytnuta. Proto jsou nedůvodné i námitky týkající se nerespektování
principu obsaženého v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, odepření spravedlnosti
a ústavně nekonformní interpretace s. ř. s.
Odmítl-li městský soud žalobu jako opožděnou a nezabýval se jí věcně, přezkoumává
Nejvyšší správní soud v kasačním řízení jen to, zda městský soud správně posoudil splnění
procesních podmínek pro odmítnutí a věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže. Nejvyšší
správní soud se proto nezabýval poukazem stěžovatele na jiný rozsudek, kterým Nejvyšší
správní soud rozhodl meritorně ve věci výmazu ochranné známky.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl bez jednání v souladu s ustanovením §109
odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Úřadu žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu