ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.63.2006
sp. zn. 7 As 63/2006 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a
soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6 - Bubeneč, Ant. Čermáka 2a,
za účasti společnosti P. s.r.o., zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem
v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 23. 8. 2006, č. j. 8 Ca 316/2005 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Stěžovatel je povinen uhradit účastníku řízení společnosti P . s.r.o., odměnu
za zastupování advokátem ve výši 2400 Kč, k rukám JUDr. Jana Součka, advokáta se
sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku městského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 9. 9. 2005, č. j. O-143536, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno
rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „správní orgán“) ze dne 15. 10. 2004,
č. j. O-143536, o zamítnutí návrhu na prohlášení ochranné známky č. 244647 ve znění „sníh
z P.“ za neplatnou. Městský soud dospěl ve svém rozsudku k závěru, že dokazování
v přezkoumávané věci nebylo provedeno v potřebném rozsahu a že skutkový stav nebyl
spolehlivě zjištěn.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítl, že pojem veřejnost nemůže být posuzován
jako neurčitý právní pojem tak, jak je vyloženo v odůvodnění napadeného rozhodnutí
městského soudu. Dle zákona o ochranných známkách je pod pojmem veřejnost nutno
hovořit o té veřejnosti, pro kterou jsou určeny výrobky a služby přihlašované pro určitou
ochrannou známku, neboť je v konkrétním případě určen samotnou povahou výrobku,
nejedná se o neurčitý právní pojem. V daném případě proto tedy pro nejširší možný okruh
osob, protože mražené krémy jsou výrobky běžné denní spotřeby. Dále uvedl, že použití
Akademického slovníku cizích slov místo Slovníku spisovné češtiny není skutečností,
která by měla podstatný vliv na odůvodnění jeho rozhodnutí. Stěžovatel ve svém rozhodnutí
setrval na konstatování neexistence pravděpodobnosti záměny porovnávaných označení
ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách,
a způsob, jak předmětný výraz „polárka" chápe spotřebitelská veřejnost, byl pouze dokreslen
poukazem na rozmělnění distinktivity pojmu „polárka“ v důsledku jeho četného užívání.
K námitce soudu, že se měl ve svém rozhodnutí zabývat konfliktem napadené ochranné
známky s firmou účastníka řízení, stěžovatel uvedl, že v původním návrhu na výmaz
ochranné známky nebyl tento důvod obsažen, proto se jím ani později nemohl zabývat,
neboť by šlo o nepřípustné rozšíření původního návrhu na výmaz. Použití zákona
č. 441/2003 Sb. je možné pouze na neukončená řízení o přihláškách ochranných známek,
nikoliv na jiné typy řízení. Uvedený postup je v souladu s rozsudkem Vrchního soudu
v Praze SJS 443/1999, neboť causa decidendi musí být v řízení na obou stupních totožná.
Proto navrhl zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci zpět k dalšímu
řízení.
Společnost P. s.r.o. (dále též „účastník řízení“) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
uvedla, že pojem „veřejnost“ je nutno vykládat jako rozhodující skupinu kupujících, na které
se zaměřují výrobci a prodejci. U mražených krémů jsou cílovou skupinou děti a mládež,
proto nemají žádný význam argumenty o rozšířenosti „P.“ v kinech před r. 1989 jako téměř
synonyma mraženého krému. Napadený rozsudek dále zcela oprávněně vytýká stěžovateli
i provedení nového důkazu akademickým slovníkem, který je uváděn zcela bez citace,
když pro určení zdruhovění slova je rozhodující význam v době vydání správního
rozhodnutí, užívaný převažující skupinou kupujících. Je zřejmé, že stěžovatel
tak při svém rozhodování nepovažoval za důležité určení doby sběru dat
pro své rozhodování. Rovněž je nutno zdůraznit, že po uplynutí 15 let od vstupu zahraničních
i zdejších nových výrobců na trh názvy výrobků opět plní svoji rozlišovací způsobilost i tam,
kde dříve byly leckdy jediným výrobkem tohoto druhu na českém trhu (což však P. nikdy
nebyla, viz např. E., M., S., N., P.). Nový argument o zdruhovění užitého slova nebyl
pouhým dokreslením odůvodnění rozhodnutí stěžovatele, ale zásadní změnou oproti jeho
dosavadnímu rozhodování. Dále účastník řízení namítl, že se v průběhu řízení změnil právní
stav tak, že mu umožnil též argument konfliktu napadené ochranné známky s jeho firmou.
Argumentace stěžovatele však tuto skutečnost zcela přehlíží. Je tak třeba uvést, že vlastníkem
starší ochranné známky je společnost „P.“, která patří mezi větší výrobce mražených krémů.
Její ochranná známka „P. S.“ se nachází na jejích výrobcích, dodávaných pod jejím logem a
firemním názvem. Tyto skutečnosti dále zvyšují zaměnitelnost s napadenou ochrannou
známkou „sníh z P.“. Stěžovatelovo rozhodnutí se tak jeví těžko pochopitelným, proto
účastník řízení navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ust. §52 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o ochranných známkách“), byl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
podán návrh na výmaz podle §25 dosavadního zákona, bude projednán jako návrh na zrušení
ochranné známky nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou při splnění podmínek
a s účinky stanovenými v tomto zákoně.
Podle ust. §32 odst. 3 cit. zákona úřad prohlásí ochrannou známku za neplatnou
rovněž v řízení zahájeném na návrh osoby uvedené v §7 a z důvodů v tomto ustanovení
uvedených.
Dle ust. §52 odst. 1 cit. zákona ochranné známky zapsané podle dřívějších právních
předpisů zůstávají v platnosti. Je-li podán návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou
z důvodu jejího zápisu v rozporu se zákonem, posuzuje se zápisná způsobilost ochranné
známky podle zákona platného v době zápisu ochranné známky do rejstříku. Ochranná
známka však nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu s tímto zákonem.
Podle ust. §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 137/1995 Sb.“), úřad vymaže ochrannou
známku z rejstříku, jestliže v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu
zjistí, že byla zapsána v rozporu s tímto zákonem; v tomto příp adě se na ochrannou známku
hledí tak, jako by vůbec nebyla zapsána. To neplatí, jestliže známka byla zapsána v rozporu
s §2 odst. 1 písm. b) až d) a svým užíváním v obchodním styku získala rozlišovací
způsobilost pro ty výrobky či služby svého majitele, pro které byla zapsána.
Dle odst. 2 cit. ustanovení úřad vymaže z rejstříku zaměnitelnou ochrannou známku,
jestliže v řízení zahájeném na návrh majitele ochranné známky s dřívějším právem přednosti
zjistí, že napadená ochranná známka je zapsána pro stejné nebo podobné výrobky
nebo služby; úřad výmaz neprovede, jestliže majitel ochranné známky s dřívějším právem
přednosti vědomě strpěl užívání napadené ochranné známky po dobu pěti let od jejího zápisu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti v prvé řadě rozporoval výklad pojmu „veřejnost“
tak, jak byl učiněn městským soudem, neboť se domnívá, že se nejedná o neurčitý právní
pojem, nýbrž že je v každém konkrétním případě určován samotnou povahou výrobku.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že jestliže stěžovatel blíže
neupřesnil tento pojem, nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav, a proto i z tohoto důvodu
rozhodnutí stěžovatele zrušil. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Účastník
řízení podal návrh na výmaz kombinované ochranné známky „sníh z P.“ z důvodu,
že obsahuje prvky již zapsané kombinované ochranné známky „P. s.“, které by mohly vést
k záměně. Proto byl v napadeném rozhodnutí stěžovatel nucen vyřešit otázku, zda na straně
veřejnosti existuje pravděpodobnost záměny či asociace mezi napadenou a namítanou
ochrannou známkou. Vzhledem k okolnosti, že určení okruhu veřejnosti je pro zodpovězení
nastolené otázky klíčové, což ostatně uznává v kasační stížnosti i sám stěžovatel, byl tento ve
svém rozhodnutí povinen vymezit tento pojem, tj. uvést z hlediska jakého okruhu
spotřebitelů je zaměnitelnost posuzována. Jak již bylo několikráte judikováno, obvyklost
označení se posuzuje s ohledem na předpokládané očekávání průměrného spotřebitele
dotčeného druhu výrobku, o kterém se má za to, že je běžně informovaný a přiměřeně
pozorný a obezřetný (rozsudek Soudu prvního stupně Evropských Společenství ze dne 16. 4.
2006, Telefon & Buch Verlagsgesellschaft mbH v. OHIM, T-322/03, bod 50). V odůvodnění
svého rozhodnutí je proto stěžovatel povinen uvést veškerá hlediska, která ho vedla
k uchopení kategorie veřejnosti relevantním způsobem, tj. jaká úvaha předcházela aplikaci
tohoto pojmu na konkrétní skutkový základ známkoprávního posuzování. Takovýto rozbor
však v rozhodnutí stěžovatele obsažen není a není ani součástí rozhodnutí správního orgánu.
Definice tohoto pojmu pro dané řízení se objevuje až v kasační stížnosti, což je však
nedostatečné. Proto je tato stížní námitka nedůvodná.
Jestliže stěžovatel dále nesouhlasí s konstatováním městského soudu,
že jeho rozhodnutí bylo založeno na novém odůvodnění, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že i řízení známkoprávní je dle ust. §45 zákona o ochranných známkách řízením správním,
proto je i na něj nutno aplikovat procesní pravidla stanovená v tomto předpise. Ust. §33
odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění platném
pro projednávanou věc, dává správnímu orgánu povinnost vyrozumět účastníky řízení
o skončeném dokazování, kterou však nelze absolutně vztahovat i na řízení odvolací,
reps. o rozkladu. Pojem „veřejnost“ proto potom znamená především veřejnost,
která je rozhodující skupinou kupujících. V případě, že dokazování provedené odvolacím
orgánem není natolik rozsáhlé, že by odůvodňovalo povinnost správního orgánu vyrozumět
o jeho skončení účastníka řízení, není správní orgán povinen po doplnění dokazování v rámci
odvolacího řízení vyrozumět účastníky řízení o skončení dokazování (dokazování
totiž probíhá jen k předmětu řízení, který je účastníkům znám z předchozího řízení).
Jestliže tedy stěžovatel doplnil správní spis o důkaz Akademickým slovníkem cizích slov
(blíže nespecifikovaným), jednalo se o zcela marginální úkon, proto nebylo třeba samostatně
vyzývat účastníka řízení, aby se k němu vyjádřil. Za závažnější považuje Nejvyšší správní
soud skutečnost, že označení předmětného slovníku tak, jak bylo provedeno stěžovatelem,
prakticky vylučuje ověření skutečností tvrzených v odůvodnění rozhodnutí, neboť zdroj
informace, na kterou je odkazováno, není možno dohledat. Proto se nejedná o korektní
důkaz, což není v souladu s procesními pravidly. Jak je zřejmé, Nejvyšší správní soud byl
nucen korigovat právní názor uvedený v odůvodnění rozsudku městského soudu, který by byl
beze zbytku použitelný pouze v případě doplnění dokazování rozsáhlejšího charakteru;
na danou věc však není aplikovatelný . Tato stížní námitka je proto částečně důvodná,
avšak tato nepřesnost v odůvodnění rozsudku nemá vliv na jeho zákonnost.
Stěžovatel rovněž zdůraznil, že ve svém rozhodnutí setrval na původním stanovisku,
tj. o neexistenci pravděpodobnosti záměny, nepřekvalifikoval jej na tzv. zdruhovění,
jak je uvedeno v rozhodnutí městského soudu. Jak je patrné z odůvodnění napadeného
rozhodnutí stěžovatele (str. 6 a 7) , dospěl tento k závěru o neexistenci pravděpodobnosti
záměny napadané a namítané ochranné známky u obrazových prvků těchto známek z důvodu
nemožnosti zaměnění vyobrazení lžíce se zmrzlinou s vyobrazením medvěda hledícího
ke hvězdám. Slovní prvek „polárka“ byl dle jeho názoru rovněž nezaměnitelným,
neboť vlivem dlouhodobého užívání tohoto pojmu došlo k jeho zdruhovění.
Takovéto posouzení slovního prvku sice nebylo obsahem rozhodnutí správního orgánu,
avšak z hlediska procesních pravidel je zcela legitimní, jestliže odvolací orgán
po provedeném dokazování doplní své rozhodnutí i o otázky neřešené v předchozím řízení.
Je proto nutno přisvědčit stěžovateli, že poukaz na zdruhovění nebyl primárním důvodem
pro zamítnutí rozkladu, nýbrž jen podporou pro vyslovení závěru o nezaměnitelnosti obou
známek. Na druhé straně však Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že odůvodnění této části
rozhodnutí tak, jak bylo provedeno správním orgánem, není přesvědčivé, neboť otázka
zaměnitelnosti nebyla patřičně zdůvodněna. Odkaz na jeden pramen (slovník) rozhodně není
dostačujícím.
Poslední stížní námitkou je nesouhlas stěžovatele s jeho povinností uloženou
mu městským soudem, aby se ve svém rozhodnutí zabýval i tvrzením účastníka řízení
o konfliktu napadené ochranné známky s jeho obchodní firmou. Touto námitkou
se stěžovatel nezabýval s poukazem na skutečnost, že nebyla obsahem původního návrhu
na výmaz. Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu shledal, že v návrhu na výmaz
ochranné známky ze dne 29. 3. 2004 podaném účastníkem řízení je zmíněn i rozpor napadené
ochranné známky s obchodní firmou účastníka řízení, když se k ní ve svém vyjádření
vyslovuje i přihlašovatel napadené ochranné známky. Rovněž tak správní orgán
ve svém rozhodnutí ze dne 15. 10. 2004 (tedy již za platnosti „nového“ zákona o ochranných
známkách) uvádí na str. 6, že „pokud jde o navrhovatelem namítané užití části jeho obchodní
firmy, je nutno dát za pravdu, ….“. Jestliže se tedy námitkou účastníka řízení zabýval
už správní orgán, není možné ji v řízení o rozkladu odmítnout s poukazem na nemožnost
jejího uplatnění podle tehdejší právní úpravy. Již správní orgán totiž provedl
„překvalifikaci“ tohoto poukazu účastníka řízení na námitku a je proto i povinností
stěžovatele s ní jako s takovou v řízení nakládat, tj. zejména se k ní meritorně vyjádřit.
Proto je i tato stížní námitka nedůvodná.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, kter é uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Nepřesnosti v odůvodnění
rozhodnutí městského soudu byly korigovány tímto rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu, když je nutno zdůraznit, že Nejvyšší správní soud zvolil takovýto procesní postup
veden zásadou procesní ekonomie a zejména s ohledem na práva účastníků řízení,
která by utrpěla nadměrným prodlužováním soudního řízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., když stěžovateli, který ve věci neměl úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
nevzniklo, a účastníku řízení, který byl v řízení úspěšný, ale své náklady blíže nevyčíslil,
byla náhrada nákladů přiznána podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d)
a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 2100 Kč
a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy 2400 Kč. Tato částka bude
uhrazena stěžovatelem účastníku řízení k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu