ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.68.2005:37
sp. zn. 7 As 68/2005 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a,
zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12,
za účasti společnosti S., spol. s r.o., zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Zelený pruh 95/97, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 10. 8. 2005, č. j. 30 Ca 51/2005 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen uhradit společnosti S., spol. s r.o., se sídlem v P. 4, B.
957/15, náklady řízení o kasační stížnosti v celkové výši 1279,30 Kč k rukám
jejího zástupce Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97,
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu Prostějov, jehož právním nástupcem je Krajský
úřad Olomouckého kraje (dále jen „správní orgán“), ze dne 20. 5. 2002, č. j. RR 169/2002 Ti,
bylo zamítnuto odvolání společnosti S., spol. s r.o. (dále též „účastník řízení“),
proti rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu v Prostějově ze dne 25. 3. 2002,
č. j. SÚ 599/02-Tom, kterým byl zamítnut návrh účastníka řízení na zřízení věcného břemene
k nemovitostem v rozhodnutí blíže specifikovaným dle ust. §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění platném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o telekomunikacích“), a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Stěžovatel
vycházel z názoru, že v případě, že zřízení věcného břemene je požadováno pro stavbu
již provedenou, byl stavební úřad oprávněn návrh účastníka řízení na zřízení věcného
břemene zamítnout.
Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení žalobu, o které rozhodl krajský
soud napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí stěžovatele i předchozí rozhodnutí
městského úřadu zrušil pro vady řízení s tím, že kompetenci stavebního úřadu
nelze neposoudit jen proto, že o návrhu nelze z faktických důvodů rozhodnout před započetím
stavby, přičemž dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005,
č. j. 5 As 11/2003 - 67.
Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, neboť jeho odůvodnění obsahuje jen velmi kusou zmínku o právním názoru,
kterým byl krajský soud při rozhodování veden, když nikterak nezdůvodnil, proč a na základě
čeho by stavební úřad měl porušit čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Dle názoru stěžovatele není stavební úřad vybaven kompetencí rozhodovat
o zřízení věcného břemene podle ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích i poté,
co byla stavba telekomunikačního zařízení postavena, resp. zahájena. Větu druhou ust. §91
odst. 3 telekomunikačního zákona je dle stěžovatele nutno vykládat v kontextu věty první,
tj. že stavební úřad může rozhodovat o vyvlastnění jen před zahájením stavby.
Tomuto výkladu nasvědčuje nejen gramatický, ale i historický výklad původního ust. §108
odst. 1 stavebního zákona, ve znění platném do 30. 6. 1992. V neposlední řadě vidí stěžovatel
v postupu nastíněném krajským soudem rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, ze kterého vyplývá, že rozhodnutí stavebního úřadu má subsidiární povahu
a lze ho užít jen v případě, není-li možno cíle dosáhnout jinak. Krajský soud nevysvětlil,
proč stavební úřad neměl respektovat ust. §110 stavebního zákona. Dle §135c občanského
zákoníku je to soud, nikoliv stavební úřad, kdo rozhoduje o stavbě na cizím pozemku.
V rámci stavby na cizím pozemku tak stavební úřad nemá žádné kompetence. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené rozhodnutí
zrušil.
Účastník řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost,
že stěžovatel mylně interpretuje ust. §108 stavebního zákona v souvislosti s ust. §90 odst. 1
a §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích týkající se právního institutu vyvlastnění
dle stavebního zákona a zřízení věcného břemene dle telekomunikačního zákona,
když posledně jmenovaný je speciální právní předpis. Vyplývá z něj, že držitel
telekomunikační licence je povinen pokusit se uzavřít s vlastníkem dotčené nemovitosti
smlouvu o zřízení věcného břemene, když tento pokus je povinen prokázat v případě návrhu
na zřízení věcného břemene. Časové hledisko není významné pro rozhodování stavebního
úřadu o zřízení věcného břemene a časový okamžik „před zahájením stavby“ se váže
pouze k povinnosti držitele telekomunikační licence pokusit se uzavřít dohodu s vlastníkem
dotčených pozemků. Zákonem, na jehož základě dojde ke zřízení věcného břemene, je zákon
o telekomunikacích jako zákon speciální, který má při aplikaci přednost před obecnou právní
úpravou obsaženou ve stavebním zákoně. Zákon o telekomunikacích je tak zvláštním
zákonem ve smyslu ust. §108 odst. 1 stavebního zákona. Účastník řízení dále zdůraznil,
že je oprávněn uvedené stavby nejen zřídit, ale i provozovat. Žádný právní
předpis nestanovuje jako podmínku pro zřízení věcného břemene, že toto bude zřízeno
před realizací stavby, a proto nelze připustit restriktivní výklad shora uvedených ustanovení,
neboť kdyby to byl úmysl zákonodárce, nic by nebránilo v tom, aby takový požadavek
v zákoně výslovně stanovil. Účastník řízení dále odkázal na svoji argumentaci
použitou v kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005,
č. j. 30 Ca 63/2005 - 16. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích pro zajištění výkonu oprávnění
podle §90 odst. 1 písm. a) a b) uzavře držitel telekomunikační licence ke zřizování
a provozování veřejné telekomunikační sítě nebo držitel osvědčení o registraci ke zřizování
a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření
televizních signálů po vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby
písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu.
Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný
stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné
telekomunikační sítě nebo držitele osvědčení o registraci ke zřizování a provozování
veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních
signálů po vedení.
Jestliže stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93,
www.nssoud.cz) platí, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání
se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede,
v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových)
její nesprávnost spočívá. Takováto pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném
rozsudku krajského soudu neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné,
jakými otázkami se krajský soud zabýval, jaké skutečnosti tvořily základ jeho rozhodnutí
a z jakých důvodů je výsledek jeho rozhodnutí zrušující, když svůj závěr krajský soud
odůvodnil a v rozhodnutí odkázal i na související judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Proto je tato stížní námitka stěžovatele nedůvodná.
Zásadní stížní námitkou je nesouhlas stěžovatele s výkladem ust. §91 odst. 3
zákona o telekomunikacích tak, jak byl v napadeném rozhodnutí proveden krajským soudem.
Předmětná otázka již byla v praxi Nejvyššího správního soudu řešena opakovaně
(viz např. krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 - 67), přičemž tento názor byl v poslední řadě podroben
i zhodnocení rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu (který ve věci rozhodoval
k návrhu vyjádřenému v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006,
č. j. 7 As 67/2005 - 33). Rozšířený senát však svým rozhodnutím ze dne 20. 3. 2007,
sp. zn. 7 As 67/2005, jen potvrdil stávající judikaturu, když bylo konstatováno, že omezení
vlastnického práva, k nimž zákonodárce v zákoně o telekomunikacích přistoupil,
je proporcionální, tedy v souladu s jinými ústavněprávními garancemi a současně šetří
i jejich podstatu a smysl ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Omezení
vlastnického práva plynoucí z možnosti vyslovit ex actu zřízení věcného břemene
k části nemovitosti pro účely zřízení a provozování telekomunikačního podzemního vedení
vyplývají dle rozšířeného senátu ze zákona, jsou ve veřejném zájmu a náleží za ně náhrada,
proto jsou legitimní a proporcionální. Časový okamžik, kdy by tak mohl orgán veřejné moci
konstituovat ono omezení, pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nepovažoval
z důvodů výše uvedených a rozvedených v předmětném usnesení za určující.
Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že ust. §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích je nutno vykládat pouze tak, že se časová podmínka „před zahájením
stavby“ vztahuje pouze na povinnost držitele telekomunikační licence pokusit se uzavřít
písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu.
Toto časového hledisko tak není možné rozšiřovat, jak to činí stěžovatel, i na případy,
kdy k dohodě mezi shora nastíněnými subjekty nedojde a držitel telekomunikační licence
podává návrh na rozhodnutí o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady
k obecnému stavebnímu úřadu, neboť takovou možnost normativní text neposkytuje.
Je proto povinností stěžovatele, příp. správního orgánu I. stupně, rozhodnout i v takovém
případě o návrhu účastníka řízení při současném splnění dalších podmínek v souladu
s názorem vyjádřeným v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Účastníku řízení, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
byla náhrada nákladů přiznána podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d)
a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon
právní služby ve výši 1000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč, zvýšená
o daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši 204,30 Kč, celkem tedy 1279,30 Kč.
Tato částka bude uhrazena stěžovatelem účastníku řízení do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu