ECLI:CZ:NSS:2007:7.AS.8.2007:66
sp. zn. 7 As 8/2007 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatele Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci,
Jeremenkova 40a, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci,
Riegrova 12, za účasti T. I. C. C. R., a. s., zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem
se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 10. 2006, č. j. 30 Ca 140/2006 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit účastníkovi řízení T. I. C. C. R., a. s. na náhradě
nákladů řízení částku 5712 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám
zástupce Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 30 Ca 140/2006 – 41, zrušil
pro vady řízení rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov ze dne 17. 5. 2002,
č. j. RR 180/2002 Ti, a rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově ze dne 25. 3. 2002,
č. j. SÚ/996/02-Tom. Rozhodnutím Okresního úřadu Prostějov bylo zamítnuto odvolání
společnosti T. I. C. C. R., a. s. (dále jen „účastník“) a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu
v Prostějově, kterým byl zamítnut návrh účastníka na vydání rozhodnutí o zřízení věcného
břemene pro stavbu „Tranzitní telekomunikační trasa“, úsek Vyškov – Olomouc. Krajský
soud dospěl k závěru, že v posuzované věci bylo podstatně porušeno ustanovení o řízení před
správním orgánem, a toto porušení mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé. Podle krajského soudu šlo především o to, zda stavební úřad odmítá právem svoji
kompetenci. K této otázce krajský soud uvedl, že veškeré atributy rozhodovací činnosti
zůstávají stavebnímu úřadu zachovány a nelze s poukazem na jinou (soukromoprávní soudní)
proceduru popírat vlastní kompetenci věc posoudit z hlediska splnění zákonem stanovených
podmínek vyvlastnění a rozhodnout o věci samé jen proto, že o návrhu nelze z faktických
důvodů rozhodnout před započetím stavby. Zákonem svěřená kompetence úřadu není závislá
na tom, kdy je návrh podán a nezaniká a nepřenáší se na jiný orgán, není-li dodržen obecný
požadavek ust. §58 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stavební zákon“), tedy průkaz právem vlastnickým či jiným k předmětnému pozemku. V této
souvislosti odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005,
č. j. 5 As 11/2003 - 66.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel jako právní nástupce Okresního úřadu
Prostějov v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a
d) s. ř. s. Namítal, že krajský soud při přezkoumávání správních rozhodnutí vybočil z mezí
daných ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s., a tato rozhodnutí zrušil z jiného důvodu než bylo
žalobou požadováno. Stěžovatel dále s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 As 11/2003 - 50, uvedl, že nelze dovodit subjektivní oprávnění
na vyvlastnění, a proto se ani nelze u soudu dovolat zkrácení na takovém právu.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřoval stěžovatel v tom, že jeho odůvodnění
obsahovalo jen kusou zmínku o právním názoru, kterým byl krajský soud při rozhodování
veden. Podle stěžovatele krajský soud nijak nezdůvodnil, proč by měl stavební úřad porušit
čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedeného právního názoru krajského soudu vyplývá, že stavební úřad má rozhodovat
mimo své kompetence, avšak tento svůj názor krajský soud nijak neodůvodnil. Mezi
účastníky řízení je spornou především otázka, zda byl stavební úřad povinen zřídit věcné
břemeno podle ustanovení §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o telekomunikacích“) i poté, co byla stavba (v tomto případě stavba
telekomunikačního zařízení) již postavena, resp. započata. Stěžovatel má za to, že tomu
tak není a odkázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2006, č. j. 7 As 67/2005 - 33. Z výše uvedených důvodů navrhl zrušení
napadeného rozsudku.
Účastník ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s tvrzením
stěžovatele, že krajský soud při svém rozhodování porušil ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. a
odmítl rovněž námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Dále uvedl, že správní
orgány chybně interpretovaly ust. §91 zákona o telekomunikacích, které je nutno aplikovat
tak, že pro případ, kdy se vlastník dotčené nemovitosti nedohodne se zřizovatelem
telekomunikačního zařízení před zahájením stavby, rozhodne následně o omezení
vlastnického práva v souladu s ust. §108 stavebního zákona a ust. §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích místně příslušný stavební úřad. Ten již není zákonem nijak časově
omezen a je povinen vydat rozhodnutí o zřízení věcného břemene bez ohledu na to, zda byla
realizace stavby již zahájena či dokončena. Podle účastníka trvá stěžovatel na rigidním
výkladu ust. §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích, a to i přes opačný názor krajského
soudu, jehož správnost byla opakovaně potvrzena Nejvyšším správním soudem. Na základě
výše uvedených skutečností účastník navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou směřující proti vybočení z mezí
daných ust. §75 odst. 2 s. ř. s. Argumentaci, kterou se stěžovatel snaží dovodit neexistenci
subjektivního veřejného práva účastníka, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu
akceptovat. V daném případě se jedná o veřejné subjektivní právo na zřízení věcného břemene,
resp. vydání rozhodnutí ve věci jeho návrhu na zřízení věcného břemene, a to při splnění
zákonem stanovených požadavků. V tomto ohledu jde tedy argumentace stěžovatele
nesprávným směrem, nehledě na to, že použitá judikatura byla v daném případě použita
selektivně a účelově. V stěžovatelem citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 As 11/2003 – 50, je uvedeno, že rozhodnutí
správního orgánu o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného
břemene je veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí náleží správním
soudům. V daném případě se při rozhodování o nuceném omezení vlastnického práva uplatňuje
veřejnoprávní metoda právní regulace a je tedy plně na místě přezkum v rámci správního
soudnictví, jemuž lze jistě podrobit i situaci, kdy stavební úřad návrh na zřízení věcného
břemene ve smyslu §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích zamítne tak, jako se to stalo
v případě účastníka. Tato námitka je proto nedůvodná.
Rovněž námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že spornou otázkou
v posuzovaném případě bylo, zda je stavební úřad oprávněn zřídit věcné břemeno podle
ustanovení §91 odst. 3 telekomunikačního zákona i poté, co byla stavba telekomunikačního
zařízení postavena, popřípadě zahájena. V tomto ohledu krajský soud dostatečně jasně
konstatoval, z jakých důvodů považuje všechny atributy rozhodovací činnosti příslušného
stavebního úřadu za zachované s tím, že zákonem svěřená kompetence stavebního úřadu není
závislá na tom, kdy je návrh podán. Současně rovněž připomněl judikaturu Nejvyššího
správního soudu, která konvenuje s daným právním názorem. Zcela nedůvodné je tvrzení
stěžovatele, že krajský soud neodůvodnil možnost porušení Ústavy a Listiny stavebním
úřadem, protože krajský soud Ústavou ani Listinou v napadeném rozsudku neargumentoval.
Stěžejní námitkou ve věci tedy zůstala námitka nesprávného právního posouzení otázky
časového omezení zřízení věcného břemene podle ustanovení §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se této věci
vycházela z názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 – 66,
publikovaném pod č. 630/2005 Sb. NSS. V něm je uvedeno, že „příslušný stavební úřad
nemůže zamítnout návrh na zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, jen s poukazem na skutečnost, že žádost
je podána až po provedené pokládce telekomunikační sítě.“ Poté, co sedmý senát Nejvyššího
správního soudu dospěl při předběžné poradě k právnímu názoru odlišnému od názoru
již vyjádřeného v citovaném rozsudku, byla problematika zřízení věcného břemene stavebním
úřadem až po zřízení stavby podle §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích v souladu
s ustanovením §17 odst. 1 s. ř. s. postoupena usnesením ze dne 27. 7. 2006,
č. j. 7 As 67/2005 - 33 (na něž rovněž odkazoval stěžovatel v kasační stížnosti), k rozhodnutí
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který usnesením ze dne 20. 3. 2007,
č. j. 7 As 67/2005 - 33, tento právní názor potvrdil, přičemž konstatoval, že považuje omezení
vlastnického práva, k němuž zákonodárce zákonem o telekomunikacích přistoupil,
za proporcionální, tedy za takové, jež je v souladu s jinými ústavněprávními garancemi,
a současně je považuje za takové, jež šetří jejich podstatu a smysl ve smyslu čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod. Omezení vlastnického práva plynoucí z možnosti vyslovit
ex actu zřízení věcného břemene k části nemovitosti pro účely zřízení a provozování
telekomunikačního podzemního vedení vyplývají ze zákona, jsou ve veřejném zájmu a náleží
za ně náhrada. Takové omezení je legitimní a proporcionální. Časový okamžik, kdy by tak
mohl orgán veřejné moci konstituovat ono omezení, pak nepovažuje rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu za určující. S ohledem na tento závěr rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu je i tato stížní námitka nedůvodná.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Účastníkovi, který byl v řízení
úspěšný, byla přiznána náhrada nákladů podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. a) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
za 2 úkony ve výši 2 x 2100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč,
zvýšená o daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši 912 Kč, celkem tedy 5712 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu