ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.155.2006
sp. zn. 7 Azs 155/2006 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a
soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance a JUDr.
Lenky Kaniové v právní věci stěžovatelky T. H. T., zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou,
advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a
migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2006, č. j. 14 Az 366/2004 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného
rozsudku, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán“), ze dne 25. 5. 2004,
č. j. OAM-65/CU-06-09-2004, jímž jí podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nebyl udělen azyl, a zároveň bylo
vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného
zákona.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci azylu, Nejvyšší
správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního
řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že při zjišťování skutkové podstaty
v části správního řízení týkající se posouzení existence důvodů pro udělení humanitárního
azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu byl porušen zákon v ustanovení o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Stěžovatelka
se domnívá, že správní orgán se její žádostí z hlediska možnosti udělení azylu
z humanitárních důvodů zabýval zcela nedostatečně a dále, že odůvodnění správního
rozhodnutí postrádá přesvědčivé zdůvodnění závěru ohledně neudělení humanitárního azylu
ve smyslu ustanovení §14 citovaného zákona. Přestože na udělení azylu dle citovaného
ustanovení není právní nárok, je podle názoru stěžovatelky správní orgán povinen i tuto část
výroku rozhodnutí odůvodnit. Ačkoliv tyto námitky uplatňovala v rámci žaloby podané
ke krajskému soudu, soud k těmto tvrzením podle ní nepřihlédl. Ve vztahu k této námitce
stěžovatelky Nejvyšší správní soud konstatuje, že není pravda, že by se správní orgán
nezabýval a dostatečně a přesvědčivě neodůvodnil své rozhodnutí ve vztahu k neudělení azylu
z humanitárních důvodů podle ustanovení §14 zákona o azylu. Rovněž krajský soud
se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s touto námitkou. Ostatně
jak již správně uvedl krajský soud ve svém rozsudku, na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle ustanovení §14 zákona o azylu není právní nárok (podle usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02). Nejvyšší správní soud považuje v této věci
za nezbytné uvést, že k dané problematice se již dříve vyslovil ve své judikatuře
(např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném
pod č. 375/2004 Sb. NSS a v rozsudku ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72,
www.nssoud.cz), z níž vyplývá, že ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého
právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního
zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární
azyl“ představuje správní uvážení. Otázka „případu zvláštního zřetele hodného“ byla
Nejvyšším správním soudem též opakovaně řešena např. v rozsudku ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, www.nssoud.cz, v němž uvedl, že snaha po legalizaci pobytu
z důvodu společného soužití s manželem žijícím na území České republiky (občanem
Vietnamské socialistické republiky, který však o azyl nepožádal) je sice důvodem
pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších
okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele
hodný ve smyslu §14 zákona o azylu. V dalším Nejvyšší správní soud v této stížní námitce
odkazuje na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se zcela ztotožňuje.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou,
a proto ji podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu