ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.26.2007
sp. zn. 7 Azs 26/2007 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci stěžovatelky
K. U., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2006, č. j. 29 Az 20/2005 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9. 2006,
č. j. 29 Az 20/2005 - 37, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 30. 11. 2005, č. j. OAM-2010/VL-20-04-2005, kterým stěžovatelce
nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně rozhodnuto, že se na ni nevztahuje
překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž
uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že ministerstvo při zjišťování skutkového
stavu věci porušilo ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů a že krajský soud v rozporu
se zákonem žalobu zamítl, aniž se v rozsudku zabýval relevantním způsobem obsahem
několika vyjmenovaných listin.
Uvedený stížní bod je zcela obecný a není z něho patrno, v jakém směru a jakých
konkrétních pochybení se měl správní orgán a krajský soud dopustit při zjišťování skutkového
stavu věci. Takto formulovaná výhrada je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu týkající se konkretizace stížních námitek. Nejvyšší správní soud v usnesení
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz, vyjádřil názor, že „není
důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný
text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval,
a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele
dopustil“. Obdobně se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky
obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí
žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních
skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží
svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“. Ostatně ministerstvo a krajský soud
při svém rozhodování o udělení azylu vycházely ze standardních důkazů, kterými byla žádost
stěžovatelky o udělení azylu ze dne 25. 10. 2005, pohovor provedený se stěžovatelkou
dne 4. 11. 2005, zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv
v Mongolsku za rok 2004 a aktuální databáze ČTK.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala, že správní orgán, ani krajský soud,
nijak neozřejmily, jaké konkrétní skutkové důvody vedou k aplikaci ustanovení §14 zákona
o azylu a že navíc splňuje i důvody pro udělení tzv. humanitárního azylu, neboť je zdravotně
omezena na běžném způsobu života a jedině rodina, jenž žije v České republice, ji může
poskytnout náležitou péči.
Nejvyšší správní soud odkazuje na velmi obsáhlou judikaturu k podmínkám udělení
humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu, v souladu s níž bylo také v dané
věci rozhodnuto. Ústavní soud se vyslovil k problematice humanitárního azylu, např.
v usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, v němž uvedl, že „Na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), není
právní nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele
se z přezkumné činnosti Ústavního soudu vymyká“. Nejvyšší správní soud pak v celé řadě
rozhodnutí uvedl další aspekty k posuzování zákonných podmínek pro udělení humanitárního
azylu a možností přezkumné činnosti správních soudů. Opakovaně judikoval, viz např.
rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Azs 81/2006, www.nssoud.cz, že „Nejvyšší správní
soud vychází při svém rozhodování z toho, že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem
pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami
pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není
(a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování“. V rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz, rovněž uvedl, že „Azyl z humanitárních důvodů
lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení
důvodů žadatele je otázkou uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního
rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž
a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního
orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95)“.
Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55,
www.nssoud.cz, zdůraznil, že „Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak
omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Posléze nelze nezmínit
ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72,
uveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle
něhož „Ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je kombinací neurčitého právního
pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele
hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
představuje správní uvážení“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelky
nepřijatelnou a odmítl ji (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věta první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu