ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.34.2007
sp. zn. 7 Azs 34/2007 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele T. N. V., zastoupeného
Mgr. Ondřejem Pivoňkou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 47 Az 48/2006 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupci stěžovatele advokátovi Mgr. Ondřeji Pivoňkovi se u r č u je na odměně
za zastupování částka 2400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 47 Az 48/2006 - 20 zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 8. 2006,
č. j. OAM 843/LE-C06-C09-2006, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel se kasační stížností podanou v zákonné lhůtě domáhal zrušení předmětného
rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu
veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout,
že stěžovateli byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním
jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž
uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost o důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Na prvém místě stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ministerstvo nezjistilo
dostatečně a úplně skutkový stav věci a v důsledku toho pochybilo i v právním posouzení celé
záležitosti. Ministerstvo ani krajský soud již neprovedly další dotaz na doplnění skutkových
tvrzení a prokázání skutkového stavu, aby takto doplněný stav mohl být posouzen i podle
jiného zákonného ustanovení. Jelikož nebyly zjištěny dostatečné důvody pro rozhodnutí,
napadené rozhodnutí je proto též nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitka o neúplném zjištění skutkového stavu
věci a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je zcela obecná a není z ní patrno, v jakém směru
a jakých konkrétních pochybení se měl správní orgán a krajský soud dopustit při zjišťování
skutkového stavu věci. Takto formulovaná výhrada je v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, který např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www. nssoud. cz zaujal názor, že „není důvodem kasační stížnosti
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo
jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady
v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném
pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde uvedl, že „pokud
stěžovatel v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které
konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí
chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní
soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatel v kasační
stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně
skutečný stav věcí, pokud sám neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení
svědčí“.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že ministerstvo i krajský soud nevzaly
v úvahu možnost řešit zjištěný skutkový stav podle odlišného ustanovení, konkrétně podle
ustanovení §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že se v konstantní judikatuře již vyslovil
k zákonným podmínkám zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. V rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90 www.nssoud.cz řešil vzájemný vztah výroku podle ustanovení §16
a §14 zákona o azylu a uvedl, že „správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody
pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich
vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností
taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě
podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem
ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních
§13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není,
dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona
do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona“. Z výše
uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 zákona o azylu vylučuje současné posouzení této žádosti podle §14 téhož zákona.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti a Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl (§104a odst. 1
s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
Mgr. Ondřej Pivoňka, který podle obsahu spisu dne 12. 3. 2007 vypracoval doplnění
a konkretizaci důvodů kasační stížnosti. Za tohoto stavu činí odměna advokáta částku
2400 Kč (jeden úkon právní služby za 2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1
písm. d) citované vyhlášky a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč podle §13 odst. 3
citované vyhlášky). Jiné úkony právní služby nebyly doloženy.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu