ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.39.2007
sp. zn. 7 Azs 39/2007 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci stěžovatelk y
R. S., zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Budějovická
608/108, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2006,
č. j. 29 Az 13/2006 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá jako nepřijatelná.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupci stěžovatelky advokátovi Mgr. Petru Novákovi se u r č u je na odměně
za zastupování částka 2400 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 12. 2006,
č. j. 29 Az 13/2006 - 18, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 10. 1. 2006, č. j. OAM-2149/VL-20-K01-2005, kterým nebyl stěžovatelce udělen azyl
podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka se kasační stížností podanou v zákonné lhůtě domáhala zrušení tohoto
rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je,
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom
může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako
je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází -li tedy stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné
ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž
uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvody podle ustanovení §103
odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka konkrétně namítala, že správní orgán a krajský soud
řádně neposoudily, zda v jejím případě nejsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu, přičemž správní orgán pouze konstatoval, že neshledal
zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu a krajský soud dovodil, že tímto důvodem
je především míněn nedobrý zdravotní stav žadatele či jeho vysoký věk. V jejím případě jsou
však dány jiné závažné důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů, protože v případě
návratu na Ukrajinu má obavy z ohrožení svého zdraví a dokonce i života ze strany
kriminálních struktur a není reálné, aby se obrátila na příslušné a odpovědné orgány, když
v zemi původu panuje korupční prostředí a kriminální struktury prorůstají do státní správy
a orgánů policie.
K problematice humanitárního azylu se ve svých rozhodnutích vyjádřil již Ústavní
soud, např. v usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, v němž uvedl,
že „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), není právní nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného
zvláštního zřetele se z přezkumné činnosti Ústavního soudu vymyká“.
Také Nejvyšší správní soud v celé řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko
k posuzování zákonných podmínek pro udělení humanitárního azylu a možnosti přezkumné
činnosti správních soudů. Opakovaně judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 26. 7. 2006,
sp. zn. 7 Azs 81/2006, www.nssoud.cz.), že „Nejvyšší správní soud vychází při svém
rozhodování z toho, že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců
na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem
poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu
z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl)
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování“. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, rovněž uvedl, že „Azyl z humanitárních důvodů
lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení
důvodů žadatele je otázkou uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního
rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž
a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního
orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95)“. Dále
v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, Nejvyšší správní soud též zdůraznil,
že „Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona
o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu“. Nelze nezmínit ani rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, uveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož „Ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým
právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu
vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení“.
Pokud jde o tvrzenou pravděpodobnou pasivitu a nečinnost policie v zemi původu
v souvislosti s případným vyhledáním její pomoci je třeba poukázat i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68, podle něhož „obecné tvrzení
o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování, za situace,
kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze podřadit
pod zákonem vymezené důvody udělení azylu…“. V tomto případě stěžovatelka v zemi
původu bez dalšího předpokládá nečinnost policie, aniž bere v úvahu možnost obrátit
se v případě potřeby se stížností na příslušné nadřízené orgány policie či jiné ústavní orgány,
pokud by se domnívala, že je policie při vyšetřování případné protiprávní činnosti málo
aktivní.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li
návrh odmítnut.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát a podle
§35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby 2100 Kč (doplnění kasační stížnosti) a podle
§13 odst. 3 citované vyhláška náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč, celkem tedy
2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu