ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.58.2007
sp. zn. 7 Azs 58/2007 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Bohuslava Hnízdila a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele G. A. L.,
zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Kanálky 3, za
účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2007, č. j. 64 Az 127/2005 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2007, č. j. 64 Az 127/2005 – 18,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 31. 8. 2005, č. j. OAM-568/LE-05-07-2005, jímž byla zamítnuta
jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud
v odůvodnění rozsudku konstatoval, že stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve své vlasti pronásledován z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu, neboť těmto důvodům pro udělení azylu nelze podřadit
snahu stěžovatele legalizovat svůj pobyt v České republice, kam přicestoval proto, že v zemi
svého původu měl špatné ekonomické podmínky, stejně jako jeho rodinní příslušníci.
Skutečnost, že jeho otec byl v roce 2003 zabit a že se proto obával zabití i on, nebyla nijak
potvrzena.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, jejíž důvod
spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Ochrana zájmů stěžovatele,
vzhledem k jeho neznalosti českého práva, vyžadovala ustanovení zástupce a v tomto směru
proto krajský soud pochybil a porušil jeho právo na spravedlivý proces i právo na právní
pomoc v řízení před soudem podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
V důsledku toho se stěžovatel v rámci soudního řízení nemohl relevantně vyjádřit ke svým
tvrzeným důkazům a k důkazům ministerstva. Krajský soud nepřihlédl ani ke skutečnosti,
že stěžovatel nebyl orgány státu jako cizinec neznalý právních předpisů poučen o možnosti
úpravy pobytu cizinců v České republice, jakožto o právu požádat o azyl, když důvody,
pro které o azyl požádal, zjevně existovaly již předtím. Byly to důvody politické spočívající
v tom, že jeho otec byl zabit povstalci z Pobřeží Slonoviny a vzhledem k neurovnaným
politickým poměrům orgány země původu stěžovatele nebyly schopny zajistit potřebnou
ochranu ani jemu, ani jeho rodině přesto, že jim též hrozilo nebezpečí smrti. Povstalci totiž
pak pokračují v rodové linii zabitého otce a zabíjejí i další rodinné příslušníky. Orgány země
původu stěžovatele však vraždu jeho otce nepotrestaly a ani rodině nezajistily žádnou právní
ani faktickou ochranu. Za této situace stěžovatel poskytl veškeré finanční prostředky svým
sestrám a odcestoval do exilu, neboť chtěl studovat a pracovat v bezpečí. V Senegalu
již nikdo z jeho rodiny nežije. Krajský soud si však nevyžádal žádné bližší informace
ani důkazy ke zjištění politické a právní situace v zemi původu stěžovatele, a proto porušil
§12 zákona o azylu. Krajský soud nezkoumal ani otázku, proč nemohl být poskytnut
tzv. humanitární azyl, právě s ohledem na situaci rodiny stěžovatele a okolnosti, že se v České
republice zdržuje delší dobu a uzavřel sňatek s českou státní občankou. Proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek krajského
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázalo na obsah správního spisu,
zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení,
a na vydané rozhodnutí. V průběhu správního řízení stěžovatel sdělil, že nechce v Senegalu
dále setrvat, neboť tam nemá rodinu, střechu nad hlavou, nesehnal by práci a už vůbec
nemůže uvažovat o tom, že by tam založil rodinu. S povstalci z Pobřeží Slonoviny, kteří zabili
v roce 2003 jeho otce, se nikdy nesetkal a neměl s nimi nikdy žádné problémy. Legalizace
pobytu nezakládá nárok na mezinárodní ochranu formou azylu. Právní úpravu pobytu cizinců
na území České republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., jehož institutů měl stěžovatel
možnost využít. Z výše uvedených důvodů ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3
citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitka stěžovatele, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo
na právní pomoc v řízení před soudem podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv
a svobod tím, že mu neustanovil zástupce pro řízení o žalobě, je nedůvodná.
Podle §35 odst. 8 věta první před středníkem s. ř. s. může předseda senátu
navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li
to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že nutným předpokladem pro to, aby soud
účastníkovi ustanovil zástupce, je zejména příslušný návrh a dále splnění dvou podmínek:
1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků
a 2) jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. V projednávané věci však stěžovatel v řízení
před krajským soudem návrh na ustanovení zástupce nepodal, a proto krajský soud
nepochybil, když se otázkou ustanovení zástupce stěžovateli pro řízení o žalobě vůbec
nezabýval.
Rovněž další námitka, že krajský soud nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel nebyl
orgány státu jako cizinec neznalý právních předpisů poučen o možnosti úpravy pobytu cizinců
v České republice, jakožto o právu požádat o azyl, je podle Nejvyššího správního soudu
také nedůvodná. Protože pro řízení ve správním soudnictví platí přísná dispoziční zásada,
může soud ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. správní rozhodnutí přezkoumat pouze
v mezích žalobních bodů, tedy pouze z hlediska důvodů a tvrzení žalobce, v čem napadené
správní rozhodnutí odporuje zákonu. Tímto rozsahem tvrzených nezákonností napadeného
rozhodnutí je soud vázán a nemůže je přezkoumávat nad rámec stanovený žalobou. Vzhledem
ke skutečnosti, že stěžovatel v podané žalobě nenamítal, že nebyl orgány státu jako cizinec
neznalý právních předpisů poučen o možnosti úpravy pobytu cizinců v České republice,
jakožto o právu požádat o azyl, nemohl krajský soud v souladu s uvedenou dispoziční zásadou
k tomuto přihlížet. V této souvislosti je nutno poukázat i na to, že stěžovatel přicestoval do
České republiky letecky dne 24. 8. 2005 a téhož dne poté, co byl zadržen Policií České
republiky a bylo mu uděleno správní vyhoštění, projevil úmysl požádat o udělení azylu.
Během pohovoru uvedl, že do České republiky přicestoval za účelem požádat zde o udělení
azylu. Z těchto skutečností je zřejmé, že stěžovatel si byl vědom svého práva požádat o
udělení azylu v České republice, kterého i následně neprodleně využil.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud si nevyžádal žádné bližší informace
ani důkazy ke zjištění politické a právní situace v zemi jeho původu, čímž porušil §12 zákona
o azylu. Tato námitka není také důvodná. Stěžovatel ve správním řízení neuvedl žádné
skutečnost svědčící o tom, že by v zemi původu mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Proto se ministerstvo nemuselo ve svém
rozhodnutí zabývat politickou situací v Senegalu a nebylo ani povinno shromažďovat
informace o podmínkách v zemi původu stěžovatele. Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně
judikoval (viz. rozsudek ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 27/2003, uveřejněno
pod č. 181/2004 Sb. NSS a rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 22/2003), správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ust. §12 zákona
o azylu jen tehdy, jestliže žadatel alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
citovaného zákona zamítne. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Ze žádného ustanovení zákona nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Skutečnost, že žádost stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Ministerstvo si za této situace pro rozhodnutí
opatřilo dostatek podkladů, když vycházelo z tvrzení stěžovatele uváděných v žádosti
o udělení azylu a v pohovoru k důvodům uvedeným v žádosti. S obsahem protokolu
o pohovoru stěžovatel vyjádřil souhlas a nežádal jeho doplnění ani změny. Takto zjištěný
skutkový stav pak nelze, zejména s ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelem
ve správním řízení, považovat za nedostačující pro rozhodnutí ve věci. Vzhledem k výše
uvedenému a dále k tomu, že stěžovatel provedení žádných dalších důkazů v řízení
před krajským soudem nenavrhoval, neměl krajský soud v řízení o žalobě povinnost
vyžadovat bližší informace a provádět důkazy ke zjištění politické a právní situace v zemi
původu stěžovatele.
Pokud jde o poslední stížní bod týkající se aplikace ustanovení §14 zákona o azylu,
podle kterého lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu,
jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12,
nepovažuje jej Nejvyšší správní soud stejně jako předchozí za důvodný.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12, §13
a §14 stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit.
Tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná,
jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Pokud jsou splněny podmínky stanovené v §16 odst. 1 zákona o azylu pro zamítnutí
žádosti, není zákonný důvod zkoumat případnou existencí důvodů pro udělení azylu podle
§14 zákona o azylu, jak na to poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, protože udělení azylu
podle citovaného ustanovení je za takové situace vyloučeno. Z uvedeného vyplývá,
že nebylo-li rozhodováno o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu, nemohlo
být ani posuzováno, zda by bylo možno udělit azyl podle §14 zákona o azylu. Proto není
opodstatněné, vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že nezkoumal otázku, nejsou-li
v jeho případě splněny podmínky pro udělení azylu podle citovaného ustanovení.
Ze všech důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože by to bylo nadbytečné,
když samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu