ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.25.2006
sp. zn. 8 Afs 25/2006 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: K..,
zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Husova 7,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1,
Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 29. 11. 2005, čj. 10 Ca 1/2005 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 14. 10. 2004,
čj. FŘ 3318/15/04, zamítlo odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu
pro Prahu 9 ze dne 25. 7. 2003, čj. 197118/03/009512/7548, na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období leden 2003 ve výši 274.637 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze.
V návrhu argumentoval tím, že správce daně ve smyslu §17 odst. 9 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“), řádně nedoručil výzvu ze dne 17. 3. 2003 k odstranění vzniklých pochybností
o údajích v daňovém přiznání a k doložení daňových dokladů k přijatým a uskutečněným
zdanitelným plněním na řádcích č. 304 – 445. K řádnému doručení výzvy nemohlo dojít,
neboť žalobce nemá zřízenu podatelnu a paní P., která písemnost převzala a její převzetí
potvrdila, není oprávněna přijímat jménem žalobce písemnosti určené do vlastních rukou.
Podle §43 odst. 3 daňového řádu nebylo vyměřovací řízení přerušeno a daň byla dle §46
odst. 5 cit. zákona vyměřena konkludentně.
Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, čj. 10 Ca 1/2005 - 36, zamítl.
V odůvodnění uvedl, že z §17 daňového řádu je zřejmé, že na rozdíl od procesních
předpisů preferujících při doručování písemností v soudním řízení úpravu, kam
se doručuje právnickým osobám, daňový řád zvolil odlišný přístup a stanovil, komu
se doručuje. Dále poukázal na ustanovení §47 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 28/2001 Sb.,
o základních službách držitele poštovní licence, jež byla účinná v době v době doručování
předmětné výzvy, dle kterého byl držitel poštovní licence povinen poštovní zásilku
určenou do vlastních rukou adresáta – právnické osoby – předat jen tomu, kdo je
oprávněn za právnickou osobu převzít poštovní zásilku; přičemž §67 odst. 2 vymezoval,
kdo je takovou osobou. Ze sdělení Č. p., s. p., vyplývá, že doporučené zásilky do vlastních
rukou žalobce jsou předávány v podatelně firmy paní J. L., L. L. a paní P. a převzetí
zásilek je stvrzeno podpisem a razítkem firmy. Proto se jeví tvrzení žalobce, že paní P.
v rozhodné době nebyla pověřena přebíráním zásilek, zvláště zásilek do vlastních rukou,
nevěrohodné. Uvedená zaměstnankyně žalobce byla vybavena razítkem s číslem 1, navíc
v rozhodné době na udávané adrese neexistovalo pracoviště označené za podatelnu.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Uvedl, že správce daně
neunesl důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 8 písm. a) daňového řádu, tedy
jednoznačně neprokázal doručení vlastních písemností. Soud se nezabýval všemi důkazy
založenými ve správním spise, jež se vztahují ke způsobu doručení předmětné výzvy.
Konkrétně se jedná o sdělení Č. p., resp. sdělení předsedkyně představenstva stěžovatele.
Zásada volného hodnocení neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr,
které z důkazů provede a které nikoliv. Sdělení Č. p. ze dne 29. 8. 2003, zn. 3383/2003-P
nebylo soudem žádným způsobem hodnoceno, ačkoliv se jednalo o sdělení viníka
nesprávného doručení výzvy. Samotná informace o tom, že předsedkyně představenstva
stěžovatele zastává mj. i funkci pracovnice podatelny je nepravdivá. Soud se rovněž
nezabýval otázkou, k jakému účelu by měla být podatelna u stěžovatele zřízena. Sdělení Č.
p. neobsahuje žádný údaj o tom, ve kterých konkrétních prostorách dvanáctipatrového
penzionu se údajná podatelna nachází a jak je označena. Sdělení Č. p. ohledně podatelny
je zcela nevěrohodným. Stěžovatel poukazuje na protokol o ústním jednání ze dne
4. 11. 2003, čj. 255293/03/009934/4605, kdy byla správcem daně vyslechnuta poštovní
doručovatelka J. F., která předmětnou výzvu předala paní P., za což byla dle jejího
vyjádření ze strany zaměstnavatele, Č. p., finančně postižena. Svědkyně pak k dotazu dále
sdělila, že jinak písemnosti určené do vlastních rukou stěžovatele od jiných orgánů státní
správy ukládá na poště s poučením, že zásilka je považována za doručenou i v případě, že
nebude vyzvednuta. To prokazuje i to, že v dané době u stěžovatele žádná podatelna
neexistovala. Uvedený protokol jakožto soudem opomenutý důkaz prokazuje, že někdo
neznámý doplnil na dodejku výraz „pod“ za účelem vytvoření dojmu, že bylo doručeno
na podatelně a ředitelství Č. p. vystavilo nepravdivé sdělení zn. 3383/2003-P ve snaze
zbavit se odpovědnosti za nesprávné doručení zásilky do vlastních rukou.
Ze sdělení předsedkyně představenstva stěžovatele správci daně, obsahující
informaci, aby veškerá korespondence byla zasílána do kanceláře představenstva v P. 10,
T. 2916/14, vyplývá jen to, že se kancelář představenstva nenachází
na adrese sídla stěžovatele, nýbrž v provozovně penzionu. Z tohoto sdělení nevyplývá,
že by se v penzionu nacházela podatelna, přičemž stěžovatel poukázal na odlišné významy
slov kancelář a podatelna dle Slovníku spisovného jazyka českého. Toto sdělení mělo
pouze ten účel, aby statutární zástupce společnosti nemusel jezdit vyzvedávat písemnosti
určené do vlastních rukou na doručovací poštu v P. 9, tj. více než 10 km vzdálené
pobočky pošty.
Pokud jde o oprávnění paní P. k přebírání zásilek určených do vlastních rukou
stěžovatele, úvaha soudu postrádá jakékoli podrobnější úvahy. Závěr, že je-li některý
zaměstnanec vybaven razítkem firmy, je taktéž bez dalšího pověřen přebíráním zásilek do
vlastních rukou nemůže obstát. V provozovně penzion jsou celkem čtyři pracoviště, kde
jsou zaměstnanci vybaveni firemními razítky, avšak jen za účelem vystavování daňových
dokladů. Z protokolu o ústním jednání čj. 255293/03/009934/4605, se pak podává, že na
otázku správce daně, zda stěžovatel požádal o vydání průkazu zmocněnce, vedoucí
doručovací pošty 106 odpověděla, že stěžovateli byla tato možnost nabídnuta, avšak paní
L. ji neakceptovala. Pošta tedy neeviduje žádné pověření pracovníka stěžovatele
k přijímání jeho zásilek do vlastních rukou.
Stěžovatel tedy uzavírá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku řádného
doručení a s tím související otázku řádného zahájení vytýkacího řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 27. 1. 2006 uvedl, že se plně
ztotožňuje se závěrem městského soudu. V souladu s §17 odst. 12 daňového řádu
je dokladem o doručení řádně vyplněná dodejka. Žalovaný respektoval požadavek
stěžovatelky a písemnosti doručoval na adresu kanceláře představenstva. V daném případě
se doručenka vrátila zpět s tím, že písemnost byla převzata v podatelně dne 21. 3. 2003
paní P. a byla opatřena razítkem společnosti. Odkázal na §67 odst. 2 vyhlášky č. 28/2001 Sb., o základních službách držitele poštovní licence. Podotýká, že se nejednalo o jediný
případ, kdy byla písemnost určená do vlastních rukou stěžovatele doručována paní P. na
podatelně stěžovatele. Co se týče stěžovatelem uváděných svědeckých výpovědí, jde
pouze o části vytržené z textu, což blíže demonstruje.
Žalovaný nepřipouští, že by došlo k neúčinnému doručení výzvy, přesto však
podotýká, že i případné neúčinné doručení výzvy by neznamenalo, že předmětná daňová
povinnost byla vyměřena v rozporu s §46 odst. 5 daňového řádu. Správce daně měl
pochybnosti o údajích uvedených v daňovém přiznání a tyto údaje prověřoval. Nemohlo
tedy dojít ke konkludentnímu vyměření daně. Rozhodnutí je platné dnem jeho vydání
a od tohoto data je správce daně povinen se jím řídit. Pokud by správce daně tedy vydal
dne 17. 3. 2003 výzvu dle §43 daňového řádu, nebyl by po tomto datu ani oprávněn
přistoupit k vyměření podle §46 odst. 5 cit. zákona. Současně uvádí, že dne 20. 6. 2003
vydal správce daně pod čj. 174750/03/009934/0902 výzvu podle §31 odst. 9 cit. zákona
v rámci vytýkacího řízení (§43 daňového řádu) k prokázání skutečností rozhodných
pro daňové řízení. Tuto výzvu převzala osobně paní L., avšak ani k této výzvě stěžovatel
požadované doklady nepředložil. Obdobnou možnost dal správce daně stěžovateli i
v rámci odvolacího řízení, avšak ten ani k této výzvě požadované doklady nepředložil, tj.
neunesl důkazní břemeno a neprokázal oprávněnost nároku na odpočet (§19 odst. 2
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty).
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ze spisu správního orgánu bylo zjištěno, že Finanční úřad pro Prahu 9 vydal
dne 17. 3. 2003 výzvu k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání
(čj. 73547/03/009512/7548). Zásilka byla zaslána na adresu stěžovatele v P. 10, T.
2916/14. Na dodejce je podpisem potvrzeno převzetí písemnosti dne 21. 3. 2003 sl. P.
s dodatelkem „pod“ a otiskem razítka společnosti K., a. s. Č. p. k výzvě správce daně
sdělila, že doporučené zásilky do vlastních rukou jsou „předávány v podatelně firmy paní
J. L., L. L. a paní P.“. Dopisem ze dne 4. 2. 2003 a následně dopisem ze dne 13. 2. 2003 se
zpřesňujícím sdělením stěžovatel požádal o doručování písemností na adresu kanceláře
představenstva ve znění: K., a. s., T. 2916/14, P. 10. Dne 5. 9. 2003 při ústním jednání (čj.
41329/03/009931/4100) paní L. správci daně upřesnila adresu pro doručování
písemností do vlastních rukou stěžovatele tak, že má být doručováno na adresu: J. L., K.,
a. s., T. 2916/14, P. 10.
Nejvyšší správní soud přezkoumal postup správce daně i krajského soudu. Správce
daně se zabýval otázkou zjištění praxe při doručování zásilek stěžovateli. Ze sdělení Č. p.,
a.s., se podává, že mezi osobami přebírajícími doporučené zásilky do vlastních rukou byla
i paní E. P.. K obdobnému závěru lze dospět i zkoumáním dodejek stvrzujících doručení
písemností správcem daně obsažených ve správním spise. Z výpovědi samotné E. P.
(protokol o ústním jednání ze dne 1. 10. 2003, čj. 238529/03/009512/7548) vyplynulo, že
v obchodní společnosti K. byla zaměstnána jako sekretářka a písemnosti určené pro
stěžovatele přebírala a zakládala do doručené pošty, i když zaměstnavatelem nebyla
výslovně pověřena k přebírání písemností. Zásilky určené stěžovateli tedy byly předávány
mj. i E. P.. Statutární orgán stěžovatele ji výslovně k přebírání písemností nezmocnil,
avšak ani k datu doručování předmětné písemnosti nezakázal a nijak jí v této činnosti
nebránil.
Dne 5. 8. 2003 E. P. zaslala správci daně dopis, v němž oznamuje, že doposud
zakládala doporučené dopisy správce daně do vlastních rukou do „šanonu došlé pošty“,
avšak vzhledem k tomu, že správce daně zasílá další dopisy, neví, co s nimi má dělat, a
proto tedy poslední dopis „již raději vrací“. Obdobné sdělení je obsaženo i v dopise
doručeném správci daně dne 18. 8. 2003. I tyto dopisy, jež se mimo jiné jeví značně
účelovými, potvrzují praxi, že E. P. doporučené zásilky do vlastních rukou adresované
stěžovateli běžně přebírala.
Sám stěžovatel požádal správce daně o doručování písemností na uvedenou adresu
s tím, že na této adrese se nacházejí kanceláře představenstva akciové společnosti. Adresu
pro doručování specifikoval pouze firmou a adresou; neuvedl, že by mělo být doručováno
pouze konkrétně určenému členu statutárního orgánu (tak učinil až dne 5. 9. 2003).
Správce daně doručoval písemnosti přesně dle požadavku stěžovatele. Vzhledem k praxi
stěžovatele při přebírání poštovních zásilek jeho zaměstnankyní a taktéž vzhledem
ke skutečnosti, že sám stěžovatel uvedl, že na adrese pro doručování písemností jsou
kanceláře představenstva, není pochyb o tom, že se předmětná poštovní zásilka dostala
do sféry vlivu stěžovatele, resp. není pochyb o materiálním doručení předmětné výzvy.
Jinak řečeno, zásilka byla doručena způsobem umožňujícím stěžovateli seznámit se s jejím
obsahem.
Pouze na okraj je třeba poukázat na rozpor mezi sídlem obchodní společnosti
zapsaným v obchodním rejstříku a faktickým sídlem obchodní společnosti. Dle §18c
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, musí být
sídlo právnické osoby určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem,
kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat. Bylo-li
sídlo představenstva jakožto statutárního orgánu akciové společnosti na jiné adrese,
než na adrese zapsané v obchodním rejstříku, měl správní orgán podat podnět
rejstříkovému soudu k zjednání nápravy.
Dle §17 odst. 9 daňového řádu se písemnosti určené právnickým osobám doručují
v prvé řadě pracovníkům oprávněným za tyto příjemce písemnosti přijímat. Z celkové
úpravy doručování podle daňového řádu nelze vyvodit závěr, že by bylo nutné písemné
pověření zaměstnance právnické osoby k přebírání písemností, což je úpravou do určité
míry rozpornou od úpravy v tehdy účinné vyhlášce č. 28/2001 Sb., o základních službách
držitele poštovní licence. Pověření zaměstnanců k přijímání písemností může tedy mít
i konkludentní povahu. S ohledem na praxi přijímání písemností u stěžovatele zjištěné
správcem daně lze shrnout, že paní E. P. byla osobou oprávněnou za stěžovatele
písemnosti přijímat a že toto její pověření mělo konkludentní charakter.
Svědecké výpovědi poštovních doručovatelek, V. M. a J. F., zachycené v protokolu o
ústním jednání ze dne 4. 11. 2003, čj. 255293/03/009934/4605, nepovažuje Nejvyšší
správní soud za relevantní v posuzovaném případě. Z obsahu protokolu totiž nevyplývá,
že se týkaly doručovací praxe u stěžovatele v předmětném období, konkrétně při doručení
výzvy ze dne 17. 3. 2003, čj. 73547/03/009512/7548. Svědkyně byly dotazovány na
doručení zásilek čj. 242792/03/009934/4605, 242699/03/009934/4605,
247544/03/009512/7548, 247701/03/009512 a 248313/03/009512/7548. Naopak, ze
správního spisu se podává, že doručovací praxe byla odlišná, než jak je zachyceno ve
svědeckých výpovědí poštovních doručovatelek. Např. zásilku do vlastních rukou
čj. 107948/03/009512/7548 převzala dne 11. 4. 2003 paní P., obdobně i zásilku
čj. 129101/03/009512/7548 dne 5. 5. 2003 či dne 3. 7. 2003 zásilku
čj. 174769/03/009512/7548.
Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti ani o sdělení Č. p., a. s., ze dne 29. 8. 2003,
neboť pro jeho obsah lze nalézt oporu v dodejkách založených ve správním spise.
V souzeném případě nelze ani přehlédnout, že výzvou ze dne 20. 6. 2003,
čj. 174750/03/009934/0902, správce daně stěžovatele opětovně vyzval k prokázání
rozhodných skutečností pro daňové řízení, konkrétně předložení blíže specifikovaných
dokladů za zdaňovací období leden – březen 2003, kterou převzal dne 23. 6. 2003.
Stěžovatel však o zákonnosti výzvy polemizoval a vyžadované doklady nepředložil
a neučinil tak ani v rámci odvolacího řízení.
Lze shrnout, že Nejvyšší správní soud neshledal v postupu doručení předmětné výzvy
rozpor se zákonem a nemá pochyb o účinném doručení předmětné výzvy stěžovateli,
potažmo o řádném zahájení vytýkacího řízení ve smyslu §43 daňového řádu. Byť tedy
použil odlišnou argumentaci od městského soudu, na výrok napadeného rozhodnutí
to nemá vliv.
Nejvyšší správní soud shledal všechny stížní námitky nedůvodnými, a proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž
by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu