ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.26.2005
sp. zn. 8 Afs 26/2005 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce:
L. G. s. r. o., zast. JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem v Praze 4, Michelská 81, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Praze se sídlem Praha 2, Žitná 12, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004,
čj. 10 Ca 243/2004-9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností zrušení usnesení
Městského soudu v Praze vrácení věci k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze odmítl žalobu pro zmatečnost podanou proti usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2004, čj. 2 Afs 85/2004-64, kterým byla podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.) odmítnuta jako opožděně podaná kasační stížnost
stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2004, čj. 38 Ca
430/2001-50. Tímto usnesení městský soud zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele
proti jinému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 38 Ca 430/2001-
39.
Městský soud při odmítnutí žaloby pro zmatečnosti vyložil, že soudní řád správní zná
pouze dva opravné prostředky, a to kasační stížnost proti rozhodnutím krajských soudů, a
obnovu řízení (§114 odst. 3 s. ř. s.). Podle ustanovení §64 s. ř. s. lze navíc použít (a to jen
přiměřeně) občanského soudního řádu, avšak výlučně jen jeho prvé a třetí části. Rozhodl-
li proto Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 7. 2004 o odmítnutí kasační stížnosti
a stěžovatel i přes správné poučení o nepřípustnosti opravného prostředku podal proti
tomuto usnesení žalobu pro zmatečnost, je třeba takovou žalobu odmítnout podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky
řízení. Není tu totiž žádný soud, který by byl funkčně příslušný k jejímu projednání (srov.
č. 107/2004 Sb. NSS).
Stěžovatel podal kasační stížnost a namítl, že městský soud a Nejvyšší správní soud
vůbec nevzaly v úvahu ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, podle něhož
měl městský soud ze zákona zrušit své vlastní rozhodnutí ze dne 19. 4. 2004 v důsledku
včas zaplaceného soudního poplatku za podanou kasační stížnost dne 10. 5. 2004 (i za
situace doručení tohoto rozhodnutí dne 26. 4. 2004). Městský soud prý zcela opominul, že
ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zvláštním předpisem vůči s. ř. s. a
proto byl na místě uvedený postup a nikoliv předložení věci Nejvyššímu správnímu
soudu. Pochybení se dopustil i ten, jestliže namísto rozhodování o kasační stížnosti měl
upozornit městský soud na znění ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
Nesprávným postupem obou soudů proto došlo k odnětí stěžovatelova práva jednat před
soudem a není též jeho vinou, že v České republice není soud, který by byl funkčně
příslušný k projednání žaloby pro zmatečnost.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze žaloby i z napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že jím byla podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky
řízení (neexistence soudu funkčně příslušného k projednání žaloby pro zmatečnost)
odmítnuta žaloba pro zmatečnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21.
7. 2004, čj. 2 Afs 85/2004-64, odůvodněná ustanovením §229 odst. 4 občanského
soudního řádu, podle něhož žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž
pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým
bylo zastaveno odvolací řízení.
Nejvyšší správní soud uvedeným usnesením odmítl podle ustanovení §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. jako opožděně podanou kasační stížnost stěžovatele proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2004, čj. 38 Ca 430/2001-50, jímž bylo pro
nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, čj. 38 Ca 430/2001-39. Nejsou
žádné pochybnosti o tom, že toto usnesení Nejvyššího správního soudu bylo vydáno v
oblasti správního soudnictví. Žaloba pro zmatečnost odůvodněná ustanovením §229
odst. 4 o. s. ř. však není ve správním soudnictví možná a přípustná. Soudní řád správní
takovou žalobu nepřipouští, a ve správním soudnictví ji není možno použít ani přiměřeně.
Je tomu tak proto, že tato žaloba je upravena v části čtvrté občanského soudního řádu a
ustanovení §64 s. ř. s. umožňuje pro řízení ve správním soudnictví, nestanoví-li tento
zákon jinak, toliko přiměřené použití ustanovení prvé a třetí části občanského soudního
řádu. Ve správním soudnictví je tedy za současné právní úpravy vyloučeno podání žaloby
pro zmatečnost, jakožto institutu jiného (občanského) soudního procesu. Nadto ostatně
Nejvyšší správní soud při vydávání usnesení ze dne 21. 7. 2004 nejednal ani jako odvolací
soudem, kterým by bylo odmítnuto odvolání (§229 odst. 4 občanského soudního řádu),
protože správní soudnictví je jednoinstanční. Rozhodnutí krajského soudu nabývá
doručením právní moci (§54 odst. 5 s. ř. s.); kasační stížnost, o níž rozhoduje Nejvyšší
správní soud, je již mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Městský soud se proto věcně zabývat žalobou
pro zmatečnost vůbec nemohl, a podle zákona ji odmítl z důvodu neodstranitelného
nedostatku podmínky řízení podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože tu
žádný soud, který by ji projednat mohl, není.
Neobstojí tedy ani námitka kasační stížnosti, že oba soudy vůbec nevzaly v úvahu
ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, podle níž měl městský soud ze
zákona zrušit své vlastní rozhodnutí ze dne 19. 4. 2004 v důsledku včas zaplaceného
soudního poplatku za podanou kasační stížnost dne 10. 5. 2004 (i za situace doručení
tohoto rozhodnutí dne 26. 4. 2004). Stěžovatel se mýlí, pokud dovozuje, že městský soud
rozhodoval jako soud I. stupně a Nejvyšší správní soud jako soud II. stupně. Jestliže se
tedy stěžovatel dovolává ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, podle
něhož usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení
vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo
právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto
usnesení, potom ani z této dikce nemůže pro sebe nic vytěžit. Není-li sporné, že usnesení
městského soudu ze dne 19. 4. 2004 o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení
soudního poplatku bylo stěžovateli doručeno dne 26. 4. 2004, resp. 29. 4. 2004, pak v
těchto dnech nabylo právní moci (§54 odst. 5 s. ř. s.). Zaplacení soudního poplatku za
podanou kasační stížnost až dne 10. 5. 2004 zrušení usnesení znemožňuje.
Nejvyšší správní soud proto došel k závěru, že kasační stížnost stěžovatele proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, čj. 10 Ca 243/2004-9 není
důvodná a proto ji zamítl ( §110 odst.1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst.1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že se úspěšnému žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. února 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu