ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.36.2006
sp. zn. 8 Afs 36/2006-98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce J. N.,
zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, Hradec Králové, Horova 17, v
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2004, čj. 4536/130/2004-Kl, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11.
2005, čj. 31 Ca 279/2004-63,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2005, čj.
31 Ca 279/2004-63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 9. 2004, čj. 4536/130/2004-Kl, zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) Finančního úřadu v Hradci
Králové (správce daně) ze dne 7. 5. 2003, 12. 5. 2003 a 13. 5. 2003, čj.
125254/03/228913/1052, 125749/03/228913/1052, 125255/03/228913/1052, 125256/
03/228913/1052, 125257/03/228913/1052, 126679/03/228913/1052, 125258/03/2289
13/1052, 125764/03/228913/1052, 125259/03/228913/1052, 125260/03/228913/1052,
125261/03/228913/1052 a 125768/03/228913/1052, kterými byla žalobci dodatečně
vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 1999 ve výši 849 Kč, únor
1999 ve výši 3038 Kč, březen 1999 ve výši 6759 Kč, duben 1999 ve výši 4470 Kč, květen
1999 ve výši 16 894 Kč, červen 1999 ve výši 5860 Kč, červenec 1999 ve výši 10 186 Kč,
srpen 1999 ve výši 5046 Kč, září 1999 ve výši 3700 Kč, říjen 1999 ve výši 5874 Kč,
listopad 1999 ve výši 2512 Kč a prosinec 1999 ve výši 6795 Kč (celkem ve výši 71 983
Kč).
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci
Králové, který ji rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, čj. 31 Ca 279/2004-63, zamítl.
Rozsudek zdůvodnil tím, že žalobce věcně napadl především způsob stanovení daně,
tj. doměření daně za použití pomůcek [§31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“)].
Krajský soud přisvědčil závěru správce daně a žalovaného, že daň nebylo možno stanovit
dokazováním, a to zejména z těchto důvodů: žalobce uspokojivě nevysvětlil rozpor
zjištěný u akce 4000, kde cena nakoupeného materiálu výrazně převyšovala
vyfakturovanou cenu za celé dílo, z předložených evidencí vedených žalobcem nebylo
možno ověřit, na jaké zakázce byl konkrétní materiál zapracován a vyúčtován, dále bylo
zjištěno, že část nakoupeného materiálu žalobce neuvedl v evidenci zakázek, v průběhu
daňového řízení měnil konečné částky přijatých zdanitelných plnění u jednotlivých
zakázek a vystavoval i daňové doklady, které nebyly obsaženy v jeho evidenci. Správce
daně tak nemohl ověřit, zda žalobcem přijatá zdanitelná plnění byla použita k dosažení
obratu za jeho zdanitelná plnění [§19 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o DPH“)]. V posuzovaném
případě nešlo pouze o dílčí nedostatky v účetnictví žalobce a žalovaný uvedl dostatečné
důvody, proč nepovažoval toto účetnictví za věrohodné [§31 odst. 8 písm. c) daňového
řádu] a proč tedy nebylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním. Jsou-li
splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, je plně na správci daně, z jakých
pomůcek bude vycházet. Vycházel-li správce daně z žalobcem předložených dokladů
(které nebyly způsobilé k prokázání daňové povinnosti dokazováním) a z poznatků
získaných v průběhu řízení, pak je užil jako pomůcek. Je totiž zřejmé, že správce daně dále
provedl šetření i u dvou jiných daňových subjektů, kteří se zabývají podobnou činností
jako žalobce.
K rozhodnutí správce daně ze dne 28. 4. 1998, č. 46, o uložení záznamní povinnosti
podle §39 daňového řádu, (dále jen „rozhodnutí č. 46“), krajský soud konstatoval, že
takové rozhodnutí může jít nad rámec povinností stanovených daňovému subjektu
zákonem, ale jen ve smyslu vedení podrobnějších záznamů, dalšího členění
zaznamenávaných údajů apod.; zákonné povinnosti neodstraňuje ani nenahrazuje
povinnostmi jinými. Rozhodnutí č. 46 bylo koncipováno v uvedeném smyslu. Správce
daně vytkl žalobci zásadní nedostatky v účetnictví, jako konkrétní porušení povinností
vyplývajících ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „zákon o účetnictví“), v návaznosti na Opatření Federálního ministerstva financí čj.
V/20 100/1992, kterým se stanoví účtová osnova a účetní postupy pro podnikatele, (dále
jen „Opatření FMF“), a uvedl je i ve zprávě o daňové kontrole; současně správce daně
vytkl žalobci nedodržení povinností stanovených rozhodnutím č. 46. Samotné rozhodnutí
č. 46 (jako podkladové rozhodnutí) krajský soud neměl za nesrozumitelné, neurčité, ani
nezákonné z tvrzených důvodů, uložená záznamní povinnost nepřekračuje povinnosti
stanovené zákonem o účetnictví a není nepřiměřená. Žalovaný podle krajského soudu
rozhodl o námitkách proti rozhodnutí č. 46 v rámci rozhodnutí týkajícího se daně z
příjmů, což lze považovat za postačující.
Krajský soud dále uvedl, že správce daně nemá povinnost vyhledávat okolnosti, které
by byly uznatelnou výhodou (§46 odst. 3 daňového řádu). Z daňového spisu je zřejmé, že
žalobce neuplatnil v průběhu řízení výhody, které měly být ale nebyly zohledněny, a
nespecifikoval je ani posléze v žalobě.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nicotnosti správních rozhodnutí z
důvodu chybějících základních náležitostí. Požadavky na uvedení konkrétního ustanovení
použitého právního předpisu, všech navazujících předpisů a stanovení základu daně a
daně za jednotlivá zdanitelná plnění ve výroku rozhodnutí totiž nemají oporu v zákoně.
K žalobní námitce, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími důvody, krajský
soud konstatoval, že žalobce kromě důvodů uvedených v žalobě odkázal i na podané
odvolání. Pokud však není v žalobě konkrétně uvedeno, se kterými odvolacími důvody se
žalovaný nevypořádal, nemůže se soud takovou námitkou zabývat. Krajský soud v této
souvislosti poukázal i na §50 odst. 5 daňového řádu (omezený odvolací přezkum
rozhodnutí, jímž byla stanovena daň podle pomůcek).
Námitku, že správce daně provedl výslechy osob u společnosti J., s. r. o., kterých se
žalobce nemohl účastnit a klást svědkům otázky, neshledal krajský soud důvodnou s tím,
že taková skutečnost z daňového spisu nevyplynula.
Námitku porušení zásady dvojinstančnosti řízení, uplatněnou při jednání, krajský
soud posoudil jako uplatněnou po lhůtě pro rozšíření žaloby.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Dovolal
se stížních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v
nesprávném posouzení právní otázky soudem, podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vad
řízení před žalovaným, které mohly ovlivnit zákonnost, a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř.
s., tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti, nedostatku důvodů rozhodnutí
a v jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o
věci samé, jakkoliv své námitky jednotlivým zákonným ustanovením výslovně nepodřadil.
Krajský soud podle stěžovatele nesprávně uvedl, že stěžovatel uspokojivě nevysvětlil
rozpor zjištěný u akce 4000. Stěžovatel přitom vysvětlení podal a soud nespecifikoval,
proč toto vysvětlení není uspokojivé. Stěžovatel nabyl z průběhu řízení dojem, že pro
daňové orgány a soud neexistuje „uspokojivé“ vysvětlení za situace, kdy zakázka skončila
ztrátou, a stěžovatel je vyměřením daně podle pomůcek potrestán za ztrátovost zakázky.
Stěžovatel polemizoval rovněž se závěry krajského soudu o nedostatcích v účetnictví
stěžovatele, jejichž většina byla podle stěžovatele v průběhu řízení odstraněna, resp.
nemohla mít vliv na celkové správné stanovení daňové povinnosti. Uvedl, že nevystavoval
doklady, které nebyly součástí jeho evidence a nic takového ostatně nebylo uvedeno ani
ve zprávě o daňové kontrole. Skutečnost, že stěžovatel některé zakázky neevidoval, by
musel žalovaný prokázat. Krajský soud učinil uvedené závěry, aniž zhodnotil důkazy
provedené v daňovém řízení, a pouze převzal závěry žalovaného.
Stěžovatel shodně s žalobou namítl, že rozhodnutí č. 46 je nezákonné a nepřiměřené.
Krajský soud podle něj nezhodnotil jednotlivé uložené povinnosti z hlediska jejich
souladu se zákonem, ale paušálně odmítl všechny námitky proti uvedenému rozhodnutí.
Závěr krajského soudu, podle nějž byly zásadní nedostatky v účetnictví vytknuty
stěžovateli správcem daně jako konkrétní porušení povinností vyplývajících ze zákona o
účetnictví v návaznosti na Opatření FMF a uvedeny ve zprávě o daňové kontrole, nemá
oporu ve spise. Pokud krajský soud uvedl, že žalovaný rozhodl o námitkách proti
rozhodnutí č. 46 v rámci rozhodnutí týkajícího se daně z příjmů, nespecifikoval, ve
kterém ze tří rozhodnutí týkajících se daně z příjmů stěžovatele tak učinil. Meritorní
rozhodnutí žalovaného o návrhu stěžovatele na zrušení rozhodnutí č. 46 nebylo dosud
vydáno. Závěr krajského soudu je tedy nesprávný a nemá oporu ve spise. Krajský soud se
nevypořádal ani s žalobní argumentací, že stěžovatel záznamní povinnosti v rozsahu
uloženém mu rozhodnutím č. 46 splnil. Rozsudek krajského soudu je proto v této části
nepřezkoumatelný.
Z rozhodnutí žalovaného ani správce daně podle stěžovatele nevyplývá, že by se
daňové orgány vypořádaly s existencí či neexistencí výhod ve smyslu §46 odst. 3
daňového řádu. Ve zprávě o daňové kontrole se o výhodách mluví pouze v části týkající
se daně z příjmů. Rozhodnutí správce daně i žalovaného jsou proto nepřezkoumatelná a
krajský soud měl z uvedeného důvodu rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval
námitkou, podle níž z vyměřovacího spisu není patrno, podle jakých pomůcek nebo na
základě čeho se správce daně odchýlil od údajů v daňových přiznáních za příslušná
zdaňovací období a důvody tohoto rozdílu. Ze zprávy o daňové kontrole i z úředního
záznamu, na který krajský soud odkazuje, je zřejmé, že správce daně při doměření daně
bezezbytku vycházel z účetnictví stěžovatele s tím, že zohlednil chyby a duplicity v
záznamní povinnosti, na které sám stěžovatel v průběhu řízení upozornil. Je-li v úředním
záznamu uvedeno, že správce daně provedl šetření i u dvou jiných daňových subjektů,
pak tak učinil jen proto, aby stanovil průměrnou přirážku k nákladům, kterou použil pro
výpočet fiktivní tržby stěžovatele. Z uvedeného je zřejmé, že daň byla stanovena
výpočtem z údajů v účetnictví stěžovatele.
Stejně jako v žalobě stěžovatel tvrdí, že daňové orgány ve svých rozhodnutích vůbec
neuvedly přezkoumatelnou úvahu, proč nebylo možno stanovit daň dokazováním.
Samotné nesplnění povinností při dokazování je totiž pouze jedním z několika
předpokladů pro stanovení daně podle pomůcek. Závěry krajského soudu navíc usvědčují
z nesprávného postupu daňové orgány, které na jedné straně zpochybnily stěžovatelem
přijatá zdanitelná plnění, ale na druhé straně všechna plnění na vstupu ponechaly v plné
výši a podle pomůcek doměřovaly pouze daň na výstupu.
Stěžovatel zpochybňuje také závěr, podle nějž správní rozhodnutí nejsou nicotná z
důvodu absence základních náležitostí. Pokud krajský soud blíže nerozvádí, proč
neuvedení dalších předpisů nezakládá nicotnost rozhodnutí, je jeho rozsudek v tomto
bodu nepřezkoumatelný. Požadavek na stanovení základu daně a daně za jednotlivá
zdanitelná plnění ve výroku rozhodnutí je podle stěžovatele možné dovodit za zákona.
Dále stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, že z daňového spisu nevyplynulo,
že správce daně provedl výslechy osob u společnosti J., s. r. o., kterých se stěžovatel
nemohl účastnit a klást svědkům otázky. V postupu správce daně shledává stěžovatel
závažnou procesní vadu, pro kterou měla být rozhodnutí žalovaného i správce daně
zrušena.
Konečně stěžovatel namítl, že krajský soud vůbec samostatně nehodnotil důkazy,
které byly v daňovém řízení provedeny, a převzal hodnocení důkazů provedené daňovými
orgány.
Žalovaný se ztotožnil s právním názorem krajského soudu, uvedeným v napadeném
rozsudku, a navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu v souladu s §109 odst.
2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Shledal
přitom vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je
nepřezkoumatelný [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatel v žalobě mj. namítl, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí v rozporu s
§50 odst. 7 daňového řádu nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, tj. že se
řadou odvolacích důvodů vůbec nezabýval. Některé z těchto „nevypořádaných
odvolacích námitek“ v žalobě konkretizoval - např. námitku, že správce daně neunesl své
důkazní břemeno podle §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, námitku, že správce daně
stanovil daň kontumačním způsobem proto, aby stěžovatele potrestal, námitky ve vztahu
k závěrům správce daně stran nesplnění záznamní povinnosti uložené stěžovateli
rozhodnutím č. 46 a námitky ve vztahu k závěrům správce daně stran pochybení
stěžovatele při evidenci rozpracované výroby u akcí č. 2000 – J. a č. 4000 - I.
V této souvislosti krajský soud uvedl, že pokud není v žalobě konkrétně uvedeno, se
kterými odvolacími důvody se žalovaný nevypořádal, nemůže se soud takovou námitkou
zabývat. Krajský soud rovněž poukázal na §50 odst. 5 daňového řádu, podle nějž v
případě odvolání směřujícího proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek zkoumá
odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu
stanovení daně.
Pokud jde o konkretizované „nevypořádané odvolací námitky“, krajský soud se v
rozsudku vůbec nevyslovil k tomu, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval
námitkou, podle níž správce daně stanovil daň kontumačním způsobem proto, aby
stěžovatele potrestal. Námitku ve vztahu k závěrům správce daně stran pochybení
stěžovatele při evidenci rozpracované výroby u akce č. 4000 – I., která byla zopakována v
žalobě, krajský soud přezkoumal věcně, aniž se zabýval namítanou nepřezkoumatelností
rozhodnutí žalovaného v tomto bodě. K námitce, že správce daně neunesl důkazní
břemeno podle §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, krajský soud pouze uvedl, že
žalovaný uvedl dostatečné důvody, proč je účetnictví stěžovatele nevěrohodné a proč tedy
nebylo možno stanovit daň dokazováním. K námitkám ve vztahu k závěrům správce daně
o nesplnění záznamní povinnosti uložené stěžovateli rozhodnutím č. 46 se krajský soud v
rozsudku nevyslovil. K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pak krajský
soud v napadeném rozsudku neuvedl ničeho.
Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že pokud se krajský soud v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu nezabýval řádně uplatněným žalobním bodem,
případně pokud místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního
orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní
rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, čj.
1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, a rozsudek ze dne 1. 6. 2005, čj.
2 Azs 391/2004-62, dostupný na www.nssoud.cz). K takovému pochybení krajského
soudu Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Jakkoli se
mohou krajskému soudu jevit žalobní tvrzení nedůvodná, musí se s nimi ve svém
rozhodnutí vypořádat a řádně zdůvodnit, proč jim nepřisvědčil. Jen tak se soudní
rozhodnutí stává přesvědčivým a je možno přezkoumat správnost závěrů krajského
soudu.
V posuzované věci krajský soud shledal, že pokud není v žalobě konkrétně uvedeno,
se kterými odvolacími důvody se žalovaný nevypořádal, nemůže se soud takovou
námitkou zabývat (současně se však krajský soud nevypořádal ani se všemi v žalobě
konkretizovanými „nevypořádanými odvolacími námitkami“), tedy jinými slovy, že taková
námitka není dostatečně konkrétní, aby ji mohl přezkoumat (nejedná se tak o řádně
uplatněnou žalobní námitku).
Nejvyšší správní soud v posuzované věci závěru krajského soudu nepřisvědčil. Z
předmětné žalobní námitky je jednoznačně patrné, z jakého důvodu považuje stěžovatel
napadené rozhodnutí za nezákonné (žalovaný se ve svém rozhodnutí v rozporu s §50
odst. 7 daňového řádu nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání). Nejvyšší
správní soud v této souvislosti dále připomíná, že pokud se žalovaný v odvolacím řízení
nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, způsobuje to nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí spočívající v
nedostatku důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Takové rozhodnutí měl krajský soud
zrušit, a to bez ohledu na žalobní námitky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.
523/2005 Sb. NSS).
S ohledem na argumentaci shora již pouze obiter dictum Nejvyšší správní soud
doplňuje, že žalobní námitka, s níž se krajský soud řádně nevypořádal, jeví - alespoň na
první pohled - důvodná:
Z daňového spisu totiž vyplývá, že stěžovatel v odvolání proti rozhodnutím správce
daně mj. namítal: že k tomu, aby mu mohla být stanovena daň podle §31 odst. 5
daňového řádu, musí daňový subjekt nesplnit některou z jeho zákonných povinností, tedy
nikoli povinnost stanovenou mu rozhodnutím správce daně, a to ještě takovou měrou, že
není možné stanovit daň dokazováním; že správce daně neuvedl přezkoumatelnou
správní úvahu, na základě které mohl uzavřít, že zákonem stanovené podmínky pro
stanovení daně podle pomůcek byly bezvýhradně naplněny; že správce daně při stanovení
daně podle pomůcek bezezbytku vychází z údajů v účetnictví a v dalších evidencích
vedených stěžovatelem; že správce daně pro již předem připravený závěr, že daň bude
stanovena podle pomůcek, cíleně vytvářel dojem nesplnění záznamní povinnosti, a to
paradoxně právě na základě stěžovatelova účetnictví; že správce daně v odůvodnění svého
rozhodnutí neuvedl, v čem spočíval rozpor v důkazech, co bylo učiněno pro jeho
odstranění, proč se to nepodařilo a ke kterým důkazům se nakonec přiklonil, které odmítl
a proč; že je dána možná podjatost pracovnice správce daně E. F., která se na
předmětném řízení podílela; že je vadný závěr správce daně, že stěžovatel nevedl stavební
deníky v souladu s vyhláškou č. 132/1998 Sb.; a že úvahy správce daně na str. 12/14
přílohy ke zprávě o daňové kontrole jsou zcela nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a
logiku postrádající; dále stěžovatel podrobně uvedl zcela konkrétní námitky vůči
rozhodnutí č. 46 o uložení záznamní povinnosti stěžovateli a vůči správcem daně
tvrzenému nesplnění těchto povinností stěžovatelem.
Citovanými námitkami stěžovatel zjevně mířil do omezeného rozsahu přezkumu
odvolání směřujícího proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek (§50 odst. 5
daňového řádu). Žalovaný se však ve svém rozhodnutí uvedenými námitkami vůbec
nezabýval a žádným způsobem se s nimi nevypořádal. Tím porušil zákonnou povinnost
vypořádat se v rozhodnutí o odvolání se všemi důvody uvedenými v odvolání (§50 odst.
7 věta druhá daňového řádu). Pokud za dané situace krajský soud rozhodnutí žalovaného
přezkoumal a žalobu proti němu jako nedůvodnou zamítl, pochybil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud v posuzovaném případě nepostupoval
správně, když se nevypořádal s řádně uplatněnou žalobní námitkou a nezrušil rozhodnutí
žalovaného pro jeho nepřezkoumatelnost. Rozhodnutí krajského soudu je pak samo v
důsledku uvedené skutečnosti eo ipso nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V řízení tedy vyšla najevo vada, k níž musí kasační soud přihlížet z
úřední povinnosti [§109 odst. 3 s. ř. s. ], Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského
soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský
soud je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku [§110 odst. 3 s. ř. s. ].
S ohledem na shora uvedené odůvodnění Nejvyšší správní soud nepřezkoumával
rozsudek krajského soudu v rozsahu dalších stížních námitek.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci
Králové v novém rozhodnutí [§110 odst. 2 s. ř. s. ].
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. srpna 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu