ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.37.2006
sp. zn. 8 Afs 37/2006 - 126
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce P. O.,
zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem Na Příkopě 391/7, 110 00
Praha 1, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, 140 96
Praha 4, proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004, čj. 2004/1838/2, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, čj. 6 Ca 114/2004 -
77,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, čj. 6 Ca 114/2004 – 77,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dne 9. 3. 2004 rozhodl žalovaný o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí
Celního ředitelství Brno ze dne 17. 10. 2003, čj. 3120-02/03-0101-21, kterým nebyla
povolena obnova řízení ve věci pravomocného platebního výměru vydaného Celním
úřadem Břeclav - dálnice dne 2. 11. 1995, kterými byl žalobci vyměřen celní dluh. Své
rozhodnutí odůvodnil žalovaný tím, že v posuzovaném případě marně uplynuly zákonné
lhůty pro možnost povolení obnovy řízení podle §54 odst. 3 zákona České národní
rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), které n elze
prodloužit ani povolit navrácení v předešlý stav.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k městskému soudu,
který ji následně zamítl a ztotožnil se s argumentací žalovaného. Podle názoru soudu
není možné v daném případě aplikovat ustanovení §268 odst. 4 zákona č. 13/1993 Sb.,
celní zákon, ve zněn pozdějších předpisů, neboť v roce 1995, kdy nabyly právní moci
platební výměry, jimiž byl žalobci vyměřen celní dluh, bylo vyměření celního dluhu a jeho
zapsání do účetních dokladů upraveno v §26 8 a násl. celního zákona ve znění účinném
do 30. 6. 1997. Nová právní úprava se nemohla dotýkat řízení pravomocně skončeného
před její účinností. V řízení o žádosti o obnovu řízení správní orgány musely vycházet
z okamžiku, kdy byl celní dluh pravomocně vyměřen.
V kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu podané v zákonné
lhůtě z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel vyjádřil
nesouhlas se závěry krajského soudu. Uvedl, že návrh na obnovu řízení podal dne
3. 3. 2003 z důvodu uvedeného v §54 odst. 1 písm. b) daňového řádu a že subjektivní
lhůta k podání žádosti podle §54 odst. 3 daňového řádu byla splněna, neboť
o konkrétních důvodech obnovy se dozvěděl dne 28. 2. 2003; rovněž dle stěžovatele byla
splněna i podmínka objektivní lhůty a odkázal na §268 celního zákona. Ustanovení §268
cit. zákona, jehož se městský soud i žalovaný dovolávají, bylo do celního zákona včleněno
zákonem č. 1/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění
pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2002. Jestliže k pravomocnému
vyměření celního dluhu došlo v roce 1995 podle tehdy platné právní úpravy, v řízení
o žádosti o obnovu řízení musejí správní orgány a soudy vycházet z právní úpravy,
kdy celní dluh byl pravomocně vyměřen, nikoliv z právní úpravy pozdější. Soud se měl
zabývat i otázkou, zda podle těchto ustanovení daň ještě doměřit. Stěžovatel se tedy
domnívá, že lhůta pro vyměření cla (§264 cit. zákona) v celním zákonu účinném v roce
1995 není omezena. Jak soud, tak i žalovaný vyšli z nesprávného názoru, že objektivní
lhůta je tříletá podle právních předpisů platných v současnosti.
Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn.
IV. ÚS 267/02 a IV. ÚS 393/02, v nichž Ústavní soud uvedl, že „odmítá akceptovat takový
výkon státní moci, který zjevně ignoruje požadavek pro právní stát samozřejmý, tj. že nalézání práva
má směřovat k řešení spravedlivému“. Uvádí, že za spravedlivé považuje nařízení obnovy řízení,
v němž by se prokázalo, kdo způsobil celní dluh. Formální vyměření celního dluhu
řidičům, kteří plnili příkazy zaměstnavatele a vlastníka zboží je nespravedlivé.
Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005,
čj. 6 A 175/2002 - 86. Konečně žalobce podotýká, že se případem zabýval i Veřejný
ochránce práv, který předmětná rozhodnutí označil za nesprávná a nespravedlivá. Žalobce
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu
v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16. 1. 2006 uvedl, že napadený
rozsudek považuje za věcně správný, ztotožnil se s argumenty městského soudu a navrhl
zamítnutí kasační stížnosti. Stěžovatelem zmiňovaní řidiči se sami postavili do role
deklaranta, tj. osoby odpovědné za splnění podmínek stanovených celními orgány.
Odkazy na nálezy Ústavního soudu a rozsudek Nejvyššího správního soudu
jsou dle názoru žalovaného pro daný případ právně bezvýznamné. Ke stanovisku
Veřejného ochránce práv pak uvedl, že celní orgány musí především respektovat zákon.
Pokud zjistí, že celní dluh nebyl uhrazen, je jejich zákonnou povinností celní dluh vyměřit
a vymáhat.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího
obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku běhu objektivní lhůty
pro nařízení obnovy řízení. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal kasační stížností
napadený rozsudek městského soudu, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109
odst. 2 a 3 s. ř. s.).
K tomu bylo ze spisu městského soudu zjištěno, že stěžovatel v řízení o žalobě tvrdil,
že v daném případě nové skutečnosti rozhodné pro nařízení obnovy řízení vy šly najevo
po nahlédnutí do trestního spisu a že do té doby mu nebylo známo, že na pátém dílu
tranzitního celního prohlášení existuje registrační číslo, což nasvědčuje tomu, že na všech
transakcích se podíleli i celníci, neboť pouze celní orgány mohly vědět, jak má registrační
číslo vypadat (protokol o jednání ze dne 6. 9. 2005, čj. 6 Ca 114/2004 - 73).
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel požádal návrhem ze dne 3. 3. 2003,
doručeným Celnímu úřadu Břeclav – dálnice dne 4. 3. 2003 o obnovu řízení, v němž byly
vydány platební výměry ze dne 2. 11. 1995 (čj. 29-2342/CD/95, 29-2343/CD/95,
29-2344/CD/95, 29-2345/CD/95 a 29-2346/CD/95), z důvodu zjištění nových
skutečností, jež nemohl uplatnit v původním řízení s tím, že se o těchto nových
skutečnostech zjištěných ze spisu vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn.
2 To 35/2002 dozvěděl dne 28. 2. 2003 v advokátní kanceláři JUDr. Jana Pavloka.
Nejvyšší správní soud předesílá, že názor k posouzení předložené právní otázky
již demonstroval např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2007, čj. 1 Afs 117/2006 - 64 či ze dne
30. 8. 2007, čj. 2 Afs 51/2006 - 69 (zveřejněny na www.nssoud.cz), a že neshledal důvod
k odchýlení se od něj.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §54 odst. 3 d aňového řádu platí, že žádost
o povolení obnovy řízení musí být podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel
prokazatelně dozvěděl o důvodech obnovy řízení, nejpozději však před uplynutím lhůty,
ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Tyto lhůty nelze prodloužit ani povolit
navrácení v předešlý stav.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 30. 8. 2007,
čj. 2 Afs 51/2006 - 69, do účinnosti zákona č. 113/1997 Sb., kterým byl mj. změněn
i celní zákon, tj. do 30. 6. 1997, nelze hovořit o tom, že v této době plynula objektivní
lhůta pro povolení obnovy řízení, jak je stanovena v §54 odst. 3 daňového řádu. Tento
stav zůstal zachován i od 1. 7. 1997 do 30. 6. 2002, neboť nadále neexistovaly žádné
maximální lhůty pro vyměření cla. Změnu přinesl až zákon č. 1/2002 Sb., kterým byla
v §268 celního zákona zavedena pevná maximální lhůta pro zápis částky celního
dluhu do evidence; zápisem bylo pak podmíněno vyměření cla. Ustanovení §268
odst. 2 a 3 celního zákona uvádí, že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak,
nelze částku cla zapsat do evidence po uplynutí 3 let od konce roku, v němž celní dluh
vznikl. Byl-li před uplynutím lhůty uvedené v odstavci 2 učiněn úkon směřující k vyměření
částky cla nebo k jejímu dodatečnému vyměření, běží tříletá lhůta znovu od konce roku,
v němž byla příslušná osoba o tomto úkonu zpravena. Vyměřit a doměřit částk u cla
a zapsat ji do evidence však lze nejpozději do 10 let od konce roku, v němž celní dluh
vznikl. Podle §268 odst. 4 celního zákona však současně platí, že lhůty pro vyměření
částky cla a její zapsání do evidence uvedené v odstavcích 2 a 3 neplatí v případě,
kdy příslušná částka cla nemohla být vyměřena a zapsána do evidence v důsledku jednání,
které má znaky trestného činu. Nutno dodat, že ustanovení §320 odst. 1 písm. c) celního
zákona uvádí, že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními
orgány obecné předpisy o správě daní a poplatků. Podobný standard pak zůstal zachován
i po vstupu České republiky do Evropské unie dnem 1. 5. 2004, kdy se v České republice
stalo přímo aplikovatelným nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým
se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, 19. 10. 1992, s. 1; v češtině Zvláštní
vydání Úř. věst., kap. 2, sv. 4, s. 307, dále jen „celní kodex Společenství“) – viz čl. 221
celního kodexu Společenství.
V posuzovaném případě stěžovatel podal žádost o obnovu řízení dne 3. 3. 2003.
Správní orgány jsou při povolování obnovy řízení povinny postupovat podle procesních
ustanovení upravujících řízení o obnově, které jsou účinné v době jejich rozhodování,
mezi něž patří i délka lhůt k podání žádosti o povolení obnovy. Tuto délku není možné
posuzovat podle ustanovení zákona platných a účinných v době vydání předmětných
platebních výměrů, neboť fáze o povolení obnovy je odlišná od fáze řízení ve věci samé,
a k takovému postupu, který by de facto tříštil úpravu povolení obnovy řízení, nedává
zákon žádný prostor (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007,
čj. 1 Afs 117/2006 - 64).
Obnova řízení je institutem umožňujícím mimořádné přezkoumání v případě,
že jsou zjištěny nové skutkové okolnosti nebo závažné vady řízení, které mohly
mít vliv na vydané rozhodnutí. Obnova řízení může být nařízena správním orgánem
z moci úřední i povolena na základě žádosti účastníka řízení. Objektivní lhůta přitom
musí být v obou případech shodná (§54 odst. 3, §55 odst. 2 daňového řádu).
Daňový řád lhůtu limituje odkazem na lhůtu pro vyměření daně (v daném případě cla).
Celní zákon jako lex specialis [viz §320 odst. 1 písm. c)] k daňovému řádu pak stanoví
lhůty pro vyměření či doměření cla a jeho zapsání do evidence a z nich činí výjimku
uvedenou v §268 odst. 4. Toto ustanovení prvotně slouží k tomu, aby mohl být celní
dluh vyměřen a zapsán do evidence i po uplynutí základní lhůty v případech, kdy k tomu
nedošlo v důsledku jednání majícího znaky trestného činu. Tato lhůta má zabránit úniku
cla v důsledku trestné činnosti. Současně však má tato výjimka význam i pro stanovení
lhůty pro obnovu řízení. Proto je při posouzení zachování lhůty k povolení či nařízení
obnovy řízení také nutno vycházet z charakteru institutu obnovy řízení jako prostředku
k nápravě nezákonného rozhodnutí, který slouží jak správnímu orgánu, tak i účastníku
řízení. Neplatí-li tedy lhůta, kterou je omezena možnost povolení či nařízení obnovy
řízení v případě, kdy nedošlo k vyměření cla a jeho zapsání do evidence v důsledku
jednání, které má znaky trestného činu, musí se tato výjimka týkat jak případů nařízení
obnovy, tak i případů povolení obnovy na základě návrhu. Je vyloučeno, aby neomezená
možnost pro provedení obnovy řízení sloužila pouze v neprospěch povinného subjektu
(dlužníka) a v jeho prospěch by jí nebylo možno užít s odůvodněním, že celní dluh byl
jakkoli zapsán do evidence a někomu byl vyměřen. Za ústavně konformní výklad §268
odst. 4 celního zákona lze považovat jen takový výklad, který není znevýhodněním
jednoho z oprávněných k využití institutu obnovy řízení. Stanoví-li tedy §268 odst. 4
celního zákona výjimku z objektivní lhůty pro vyměření cla a pro její zapsání do evidence,
vztahuje se tato výjimka i na případy neexistujícího či nesprávného zápisu a vyměření,
pokud jsou následkem jednání m ajícího znaky trestného činu.
Závěr městského soudu o nemožnosti posouzení lhůty podle §268 odst. 4 celního
zákona nelze akceptovat.
Podmínkou pro užití uvedené výjimky však je, že šlo o důsledek jednání majícího
znaky trestného činu. Celní zákon nezv olil formulaci obvyklou ve správním řízení
(§63 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, nebo §100 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem). Není tedy
nezbytné pravomocné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení; nicméně znaky
konkrétního trestného činu musí být naplněny a musí být dána souvislost mezi tímto
jednáním a následkem spočívajícím v tom, že clo nebylo vyměřeno tomu, komu ze zákona
být vyměřeno mělo. Naplnění těchto podmínek je oprávněn posoudit celní orgán.
Tyto skutečnosti však městský soud (ani žalovaný) v úvahu nevzal a nezabýval se jimi,
proto jeho rozhodnutí nemůže obstát.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento
soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.
rozhodoval bez nařízení jednání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. listopadu 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu