ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.42.2006
sp. zn. 8 Afs 42/2006 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce T. G., a. s.,
zastoupeného Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo
nám. 1808/3, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Prahu 9, se sídlem v Praze 9,
Drahobejlova 48, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2004, čj.
261024/04/009962/8256, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 26. 1. 2006, čj. 6 Ca 14/2005 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční úřad pro Prahu 9 dne 5. 11. 2004 vydal výzvu,
čj. 261024/04/009962/8256, k podání daňového přiznání dle §40 odst. 1 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“), k dani z převodu nemovitostí, a to nejdéle do 15 dnů ode dne doručení výzvy.
Správce daně upozornil na následky předvídané §44 odst. 1 daňového řádu a připojil
poučení s odkazem na §48 odst. 2 a 56a odst. 3 cit. zákona, že proti této výzvě se nelze
samostatně odvolat ani uplatnit mimořádný opravný prostředek.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení shora
uvedeného rozhodnutí žalovaného.
Městský soud žalobu odmítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že jde ve smyslu §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. o nepřípustný návrh. Uvedl, že podmínkou pro soudní přezkum
je především existence rozhodnutí správního orgánu v oblasti veřejné správy, které není
úkonem, jehož přezkum je z důvodů uvedených v soudním řádu správním vyloučen,
popř. žaloba proti němu není přípustná, přičemž poukázal na ustanovení §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s., §46 odst. 1 písm. d), §65 odst. 1, §70 a §68 písm. e) s. ř. s. Své úvahy
dále opřel o ustanovení §8 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o dani z převodu nemovitostí“), §21 odst. 2 téhož zákona a §40 odst. 1
daňového řádu. Uvedl, že v daném případě byl žalobce vyzván k plnění povinnosti, která
pro něho v případě převodu nemovitosti plyne přímo ze zákona (§21 odst. 2 zákona
o dani z převodu nemovitostí), proto žalobou napadené rozhodnutí není rozhodnutím
ve smyslu §65 s. ř. s. Tímto rozhodnutím se nezakládají, nemění, neruší nebo závazně
neurčují práva nebo povinnosti daňového subjektu, ale pouze se vyzývá k plnění zákonné
povinnosti podat daňové přiznání. Otázkou, zda správce daně při vydání takového
rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem, se soud zabývá, namítne-li to žalobce
v řízení o přezkoumání rozhodnutí o vyměření daně. Soud tedy uzavřel, že napadené
rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s., tedy je návrhem
nepřípustným, a uvedl, že na dané rozhodnutí je třeba nahlížet i jako na rozhodnutí
upravující vedení řízení, jenž je ze soudního přezkumu taktéž vyloučeno [§70 písm. c)
s. ř. s.].
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek včasnou kasační stížností
opírající se dle jejího obsahu o důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel předně
nesouhlasí se závěry městského soudu, neboť ten nejdříve uvedl, že výzva napadená
žalobou není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a následně uvedl, že jde současně
o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení. Má za to, že výzva k podání daňového
přiznání je rozhodnutím a poukazuje na §32 daňového řádu. Napadená výzva má
i formální znaky rozhodnutí v souladu s §32 cit. zákona. Jde současně i o rozhodnutí,
jímž se zakládají, mění nebo závazně určují práva a povinnosti stěžovatele, přičemž
poukazuje na §47 daňového řádu. Vyvozuje, že učiní-li správce daně úkon směřující
k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží nová tříletá lhůta k jejímu
vyměření, tzn., že žalovaný „zcela neurčitým úkonem formálně pokryl (protáhl) běh lhůt
k vyměření či dodatečnému stanovení daně, který se týká daně z převodu nemovitostí
o další tři roky (...)“. Z uvedených důvodů je předmětnou výzvu nutno považovat
za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 2006 předně odkázal na své vyjádření
k žalobě a následně uvedl, že předmětnou výzvu považuje za rozhodnutí upravující vedení
řízení, neboť se nejednalo o rozhodnutí o vyměření daně. Navrhl, aby Nejvyšší správní
soud stěžovatelovu kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu
v rozsahu uplatněných námitek.
Předmětem sporu je právní povaha výzvy k podání daňového přiznání dle §40
odst. 1 daňového řádu.
Nejvyšší správní soud předesílá, že se k obdobné otázce již vyjádřil např. ve svém
rozhodnutí ze dne 3. 11. 2005, čj. 2 Afs 140/2005 - 62
1
. Konkrétně k povaze výzev podle
§40 odst. 1 a §43 odst. 1 ve vazbě na §32 odst. 7 daňového řádu uvedl: „Nelze ostatně
přehlédnout ani skutečnost, že předmětné výzvy sice daňový řád vymezuje jako rozhodnutí, která musí
splňovat náležitosti vymezené v ustanovení §32 odst. 2 daňového řádu, svojí materiální povahou se však
jedná spíše o procesní úkony správce daně, představující jistou formu oboustranné komunikace mezi ním
a daňovým subjektem. Zatímco totiž pojem rozhodnutí lze vymezit jako individuální právní akt, kterým
orgán veřejné moci přímo zasahuje do právní sféry dotčeného subjektu, je v daném případě zjevné, že takto
nastaveného definičního kritéria předmětné výzvy nedosahují, jelikož skutečný zásah do právní sféry
stěžovatele představovalo teprve rozhodnutí o vyměření daně (platební výměr) a následná rozhodnutí
o odvolání.“
Jinak řečeno, výzvou k podání daňového přiznání [§40 odst. 1 daňového řádu]
je daňový subjekt správcem daně upozorněn, že nedostál své zákonné povinnosti podat
daňové přiznání v zákonem předvídané lhůtě a je upozorněn na eventuální následky
nesplnění této povinnosti ani v náhradní lhůtě. Tento úkon správce daně není úkonem,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti daňového subjektu
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Povinnost stěžovatele podat daňové přiznání vznikla přímo
ze zákona [§21 odst. 2 zákona o dani z převodu nemovitostí a §40 odst. 1 daňového
řádu]. Smyslem této výzvy je, v souladu se zásadou úzké součinnosti správce daně
s daňovými subjekty [§2 odst. 2 daňového řádu], přispět k naplnění cíle daňového řízení,
jímž je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy [§2 odst. 2
daňového řádu].
Stěžovatel argumentoval tím, že předmětnou výzvu je nutno považovat
za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., neboť je způsobilá založit běh nové lhůty
k vyměření, či doměření daně dle §47 odst. 2 daňového řádu.
Co se týče způsobilosti uvedené výzvy založit běh nové lhůty dle §47 odst. 2 cit.
zákona, Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 1. 2005,
čj. 1 Afs 27/2004 - 80, dospěl k závěru, že: „Výzva podle §40 daňového řádu, splňuje-li ovšem
zákonem stanovené náležitosti daňového rozhodnutí a je-li daňovému subjektu doručena, pak plní úlohu
úkonu směřujícího k vyměření daně a je způsobilá založit běh nové subjektivní tříleté lhůty k vyměření
popřípadě doměření daně ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu“. Tento závěr však nic nemění
na pojetí právní povahy této výzvy. Sám zákon [§47 odst. 2] v daném případě používá
pojem „úkon směřující k vyměření daně“, což implicitně zahrnuje i kategorii procesních
úkonů či rozhodnutí.
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, že výzva napadená žalobou
není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., jestliže následně uvedl, že jde současně o úkon,
jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem [§70 písm. c) s. ř. s.]. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že v §70 s. ř. s. jsou upraveny kompetenční výluky, tj. uvádí
se, které typy rozhodnutí jsou vyloučeny ze soudního přezkoumávání. Pod písm. a) jsou
uvedeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími – tj. rozhodnutími
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.; pod písm. c) jsou uvedeny úkony, jimiž se upravuje vedení
řízení před správním orgánem. Předmětná výzva s ohledem na výše uvedené naplňuje obě
1
dostupné na www.nssoud.cz
kategorie úkonů vyloučených ze soudního přezkumu. Svou materiální povahou se nejedná
o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a lze uzavřít, že jde o určitý typ procesních
úkonů správce daně, jimiž se správní orgán nedotkl práv plynoucích z hmotného práva,
nýbrž zasáhl je do práv daných pro vedení řízení.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační
stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal
kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
bez jednání (§109 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady
řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu