ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.5.2006
sp. zn. 8 Afs 5/2006 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce RSDr. T. F.,
zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem v Praze 5, Staropramenná 17, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, Praha 1, Štěpánská 28, v
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2003, čj. FŘ-7942/13/02, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2005,
čj. 8 Ca 118/2003 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční úřad (správce daně) doměřil žalobci dodatečným platebním výměrem ze
dne 17. 10. 2001, čj. 228958/01/006911, daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
3. čtvrtletí 1997 ve výši 360 656 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 2. 2003,
čj. FŘ-7942/13/02, zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 12. 8. 2005, čj. 8 Ca 118/2003 - 31, zamítl. Městský soud
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že důkazy předložené žalobcem neprokazují jeho
tvrzení o uskutečnění zdanitelného plnění, jež bylo podkladem faktury č. 01/8/97.
Předložené písemné materiály, vypracované žalobcem, nevypovídají o tom, že byly
vypracovány na základě informací poskytnutých P. V. Z jeho svědecké výpovědi,
nepodložené příslušnými doklady, navíc nelze dovozovat, že se fakticky uskutečnilo
zdanitelné plnění, jež bylo podkladem předmětné faktury. V daňovém řízení, které je
ovládáno zásadou materiální pravdy, vznikly pochybnosti, zda došlo k faktickému plnění,
a správce daně proto vyzval žalobce, aby prokázal faktickou existenci zdanitelného plnění.
Žalobce tak neučinil, neunesl tedy důkazní břemeno ve věci uplatněného nároku na
odpočet daně podle §19 odst. 2 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Otázka
formální bezvadnosti daňového dokladu (faktury č. 01/8/97) nebyla podstatná, neboť ani
formálně bezvadný doklad neprokazuje, že právní vztahy v něm deklarované byly fakticky
uskutečněny. Městský soud doplnil, že nelze přisvědčit tvrzení žalobce, podle nějž jej
správní orgány činí odpovědným za porušení povinností jiným plátcem daně (P. V.).
Tvrzením žalobce, že jej žalovaný zkrátil na jeho právech garantovaných článkem 36
Listiny základních práv a svobod, se soud nemohl zabývat, neboť zcela postrádá
argumentaci.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností.
Dovolal se stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., tj. vad řízení před správním orgánem, které mohly ovlivnit zákonnost, a pro tyto
důvodně vytýkané vady měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ve skutečnosti jsou stížní námitky podřaditelné důvodu podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné
vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel odkázal na své odvolání proti rozhodnutí správce daně a na žalobu proti
rozhodnutí žalovaného. Namítl, že celé daňové řízení bylo liknavé a neobjektivní, daňové
orgány nerozhodovaly na základě skutečně zjištěného stavu, ale na základě svých
subjektivních názorů a přání. Tato výslovná žalobní výtka zůstala soudem nepovšimnuta.
Stěžovatel je činěn odpovědným za porušení povinností jiným plátcem daně (P. V.), aniž
měl možnost tento stav ovlivnit. Rovněž soud hodnotil zcela subjektivně všechny důkazy
předložené stěžovatelem. Soud se navíc v napadeném rozsudku nezabýval žalobní
námitkou, že ho žalovaný zkrátil na jeho právu na nestranný orgán ve smyslu článku 36
Listiny základních práv a svobod a ustanovení §2 odst. 1 a 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“, „d.
ř.“). Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. Uvedl, že většina
stížních námitek je nekonkrétní a podstatou kasační stížnosti je námitka, že stěžovatel
je činěn odpovědným za porušení povinností jiným plátcem daně, aniž měl možnost tento
stav ovlivnit. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť důvodem dodatečného
vyměření daně bylo neunesení důkazního břemene stěžovatelem, který na základě výzvy
správce daně neprokázal skutečnosti, které jej podle §19 odst. 2 zákona o dani z přidané
hodnoty opravňují k nároku na odpočet daně. Odkaz v rozhodnutí žalovaného
na výsledky šetření u pana V., kterého stěžovatel označil jako osobu, jež měla zdanitelné
plnění uskutečnit, je důsledkem postupu správce daně a posléze i žalovaného v souladu s
§2 odst. 3 daňového řádu, neboť oba při hodnocení důkazů přihlédli ke všemu, co v
daňovém řízení vyšlo najevo. Výsledky šetření u P. V. přitom nebyly důvodem, pro který
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele. Ve vztahu k námitce, že se soud nevypořádal s
žalobní námitkou, že žalovaný stěžovatele zkrátil na jeho právech podle článku 36 Listiny
základních práv a svobod a §2 odst. 1 a 7 daňového řádu, se žalovaný ztotožnil s
názorem městského soudu, že tato námitka postrádala argumentaci.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl především nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ]. Žádným
způsobem však nespecifikoval a nekonkretizoval vady v právním úsudku, jichž se soud
podle něj dopustil. Pouhá citace zákonného ustanovení přitom není důvodem kasační
stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 11. 2004, čj. 1 Afs 47/2004 - 74, dostupné na www.nssoud.cz).
Stěžovatel dále odkázal na své odvolání proti rozhodnutí správce daně a na žalobu
proti rozhodnutí žalovaného. Uvedení konkrétních stížních námitek však nelze nahradit
zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, popř. dokonce pouhým
odkazem na takové podání, již proto, že odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným
rozhodnutím (proti rozhodnutí správce daně, resp. žalovaného), než které je předmětem
přezkumu Nejvyšším správním soudem (rozhodnutí městského soudu). Stěžovatel
je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí městského
soudu v kasační stížnosti explicitně uvést a vymezit tak rozsah přezkumu napadeného
rozhodnutí Nejvyšším správním soudem (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2007, čj. 8 Afs 55/2005 - 74, dostupné na www.nssoud.cz).
Stěžovatel namítl, že celé daňové řízení bylo liknavé, neobjektivní, a že daňové
orgány nerozhodovaly na základě skutečně zjištěného stavu, ale na základě svých
subjektivních názorů a přání. V této souvislosti však neuvedl konkrétní skutková tvrzení
a právní důvody, z nichž uvedené vady dovozuje, nespecifikoval, jakých vad v úsudku
se měly daňové orgány dopustit ani jaké skutečnosti zjištěné v řízení opomenuly
(když nevycházely ze skutečně zjištěného stavu). Nejvyšší správní soud proto shledal,
že citované stížní námitky jsou nekonkrétní a vzhledem k zásadě dispoziční
a koncentrační meritorně nepřezkoumatelné [srov. rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 57, publikované
pod č. 835/2006 Sb. NSS, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005,
čj. 8 Azs 52/2005 - 56, ze dne 22. 4. 2004, čj. 6 Azs 22/2004 - 42, a ze dne 22. 1. 2007,
čj. 8 Afs 55/2005 - 74, všechna dostupná na www.nssoud.cz, v nichž Nejvyšší správní
soud vyslovil obdobný právní názor ve vztahu k žalobním bodům (§71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.) ].
Stěžovatel dále uvedl, že liknavé a neobjektivní daňové řízení a rozhodování
daňových orgánů na základě jejich subjektivních názorů namítl již v žalobě. Tato výslovná
výtka zůstala soudem nepovšimnuta. Nejvyšší správní soud ve vztahu ke shora uvedeným
stížním námitkám shledal, že jsou nekonkrétní a meritorně nepřezkoumatelné. Stejný
princip platí i pro žalobní body a řízení o žalobě. Městský soud proto nepochybil, když
nekonkrétní žalobní námitky věcně nepřezkoumal.
Dále stěžovatel namítl, že se městský soud nezabýval žalobní námitkou, podle
níž žalovaný zkrátil stěžovatele na jeho právu na nestranný orgán ve smyslu článku 36
Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 1 a 7 daňového řádu. Z textu žaloby Nejvyšší
správní soud zjistil, že uvedenou námitku stěžovatel žádným způsobem nekonkretizoval,
ani neuvedl jednání nebo opomenutí, kterých se měl žalovaný v této souvislosti dopustit.
Nejvyšší správní soud proto i tuto žalobní námitku nepovažuje za věcně přezkoumatelnou
a kasační námitku za nedůvodnou. Pokud městský soud konstatoval, že předmětná
tvrzení stěžovatele zcela postrádají argumentaci, a soud se jimi proto nemohl zabývat,
nepochybil.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítl, že je jak rozhodnutím žalovaného,
tak rozsudkem městského soudu činěn odpovědným za porušení povinností jiným
plátcem daně (Pavlem Vojtíškem), aniž měl objektivní možnost tento stav ovlivnit.
I tato stížní námitka je obecná, nikoliv však v míře, která by bránila jejímu přezkoumání.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel při místním šetření předložil mj. fakturu
č. 01/8/97, vystavenou dne 4. 9. 1997 daňovým subjektem ag. I. – V., se sídlem P., B. 4,
na částku 2 000 000 Kč za zprostředkování a poradenskou činnost v oblasti podpory
činnosti českých firem ve Francii, Španělsku a Albánii s tím, že informace o této činnosti
budou pravidelně sdělovány. Správce daně měl pochybnosti o faktickém uskutečnění
fakturovaného zdanitelného plnění, proto požádal místně příslušného správce daně (§5
odst. 1 daňového řádu) o ověření této skutečnosti u vystavitele faktury. U ústního jednání
P. V. uvedl, že předal stěžovateli informace, které bezplatně získal na ambasádách, a
vyfakturoval mu za to částku 600 000 Kč. Neprokázal, že zdanitelné plnění skutečně
uskutečnil, nepředložil účetnictví, a dokonce bylo zjištěno, že během účinnosti registrace
k dani z přidané hodnoty nepodal žádné daňové přiznání k této dani. Stěžovatel k výzvě
správce daně, aby prokázal uskutečnění zdanitelného plnění, předložil písemné materiály a
vysvětlující dopis, z nichž však nevyplynulo, že byly stěžovateli předány P. V., resp. že
byly stěžovatelem zpracovány na základě informací předaných P. V. a skutečné provedení
fakturovaného zdanitelného plnění nebylo prokázáno ani výslechem svědka P. V. Správce
daně dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána faktická realizace zdanitelného plnění,
nárok na odpočet daně na základě předmětné faktury byl uplatněn v rozporu se zákonem,
proto vydal dodatečný platební výměr. Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že
předpokladem k uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je prokázání
zdanitelného plnění uskutečněného plátcem uvedeným na dokladu, o němž je řádně
účtováno, přičemž tyto podmínky musí být splněny současně (§19 odst. 1 a 2 zákona o
dani z přidané hodnoty). Dodavatel prokazuje, že zdanitelné plnění uskutečnil tak, jak
bylo deklarováno na daňových dokladech, a odběratel prokazuje, že zdanitelné plnění
přijal rovněž tak, jak bylo deklarováno. Stěžovatel v daňovém řízení přijetí předmětného
zdanitelného plnění neprokázal a vedle vysvětlení předložil pouze formální důkazní
prostředky. Oprávněné pochybnosti o reálném uskutečnění zdanitelného plnění umocňují
nevěrohodné výpovědi vystavitele faktury (P. V.) a jeho výpověď týkající se podávání
daňových přiznání k dani z přidané hodnoty a přiznávání zdanitelných příjmů. Žalovaný
proto uzavřel, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání nároku na
předmětný odpočet daně z přidané hodnoty.
Městský soud se se závěrem žalovaného ztotožnil, konstatoval, že důkazní
prostředky předložené stěžovatelem jeho tvrzení o uskutečnění zdanitelného plnění
deklarovaného předmětnou fakturou neprokazují a z výpovědi P. V. jako svědka, navíc
nepodložené příslušnými doklady, rovněž nelze dovozovat, že se předmětné zdanitelné
plnění fakticky uskutečnilo. Daňové řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy, v řízení
vznikly pochybnosti o tom, zda došlo k faktickému plnění, stěžovatel ani na výzvu
správce daně faktickou existenci zdanitelného plnění neprokázal, a neunesl tak důkazní
břemeno ve věci uplatněného nároku na odpočet daně podle §19 zákona o dani z přidané
hodnoty.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného shledal, že důvodem
dodatečného vyměření daně bylo neunesení důkazního břemene stěžovatelem ve věci
uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Pokud daňové orgány vedle
stěžovatelem předložených důkazních prostředků a výsledků vlastního šetření vycházely
i z výsledků šetření dožádaným správcem daně u P. V., který měl stěžovateli zdanitelné
plnění podle předmětné faktury poskytnout, postupovaly v souladu s ustanovením §2
odst. 3 daňového řádu, podle něhož musí při hodnocení důkazů přihlédnout ke všemu, co
v daňovém řízení vyšlo najevo. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce
stěžovatele, že byl městským soudem a žalovaným činěn odpovědným za porušení
povinností jiným plátcem daně.
Stěžovatel konečně namítl, že městský soud hodnotil jakékoliv důkazy
o uskutečnění zdanitelného plnění předložené jím i P. V. zcela subjektivně, neupřesnil
však, o které důkazy se mělo jednat a v čem mělo spočívat jejich subjektivní hodnocení.
Nejvyšší správní soud proto neshledal tuto námitku věcně přezkoumatelnou.
Nejvyšší správní soud závěrem připomíná, že pro řízení o přezkumu správního
rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a §75 odst. 2 věta
první s. ř. s. a §106 odst. 1 s. ř. s.], a proto obsah a kvalita návrhu, jímž se zahajuje řízení
(žaloby či kasační stížnosti), v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu
(srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004 - 54,
dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné a protože
v řízení nevyšly najevo vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), kasační stížnost zamítl (§101 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.).
Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by mu náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu