ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.82.2005
sp. zn. 8 Afs 82/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: T. H.,
zastoupeného JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem se sídlem Liberec 2, Kostelní 10/5,
proti žalovanému: Celnímu ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem Elišky Krásnohorské
2378/24, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. 2. 2005, čj. 59 Ca 54/2004 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Celní ředitelství Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 24. 3. 2004, čj. 2570/04-21,
zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí (§59 odst. 2 správního řádu) Celního
úřadu v Liberci (celní úřad) ze dne 20. 2. 2004, čj. E 317-04/04-1063-01/SD007-R,
jímž posledně uvedený uložil žalobci sankci propadnutí zboží [§135 odst. 5
zákona č. 353/2003, o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o spotřebních daních“)], konkrétně 414 lahví lihovin specifikovaných
v rozhodnutí, za jiný správní delikt (§133 odst. 1 zákona o spotřebních daních), kterého
se žalobce dopustil tím, že tyto lihoviny prodával v prostoru u hraničního přechodu S. –
M., který vykazuje pojmově znaky tržiště podle ustanovení §132 písm. d) zákona o
spotřebních daních.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočky v Liberci. V návrhu argumentoval tím, že lihoviny neprodával
na tržišti, nýbrž v provozovně určené kolaudačním rozhodnutím k prodeji zboží,
konkrétně balených potravin, balených nápojů, ovoce a zeleniny. Nejednalo se tedy
o stánek ve smyslu §132 písm. a) zákona o spotřebních daních. Alkohol tak nebyl nabízen
na tržnici, nýbrž ve stavbě určené kolaudačním rozhodnutím k prodeji mj. i balených
nápojů ve smyslu §133 odst. 1 citovaného zákona.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 17. 2. 2005, čj. 59 Ca 54/2004 - 29, zamítl.
V odůvodnění uvedl, že §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních taxativně vymezuje
místa, kde je prodej lihovin a tabákových výrobků zakázán, a to tak, že je tento prodej
lihovin zakázán na tržištích, tržnicích a mimo provozovny, určené k prodeji zboží
a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím. Dovodil, že a contrario platí, že lihoviny
lze prodávat mimo tržiště a tržnice a v provozovnách určených k prodeji zboží
a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím. Zákon stanoví pouze zákaz, ze kterého
lze dovodit, kde je lihoviny možné prodávat. To znamená, že prodej lihovin
ve zkolaudované provozovně na tržišti není možný.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uvedl, že v žalobě
namítal, že alkohol nenabízel na tržnici nebo na tržišti, ale ve stavbě určené kolaudačním
rozhodnutím k prodeji balených nápojů. Stěžovatel má za to, že úvaha, k níž krajský soud
dospěl výkladovou metodou a contrario ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních
daních, logice odporuje; naopak lze dovodit, že prodej lihovin a tabákových výrobků
je povolen v „kamenném“ obchodě, který je zkolaudován pro jejich prodej. V opačném
případě by byli omezeni ti, kteří mají oprávnění k prodeji tohoto zboží v prodejně
(provozovně) na základě kolaudačního rozhodnutí příslušného stavebního úřadu.
Zkolaudovaná prodejna vytváří svůj vlastní prostor, který je obestavěný bez volného
přístupu a který je nutno z provozu tržiště nebo tržnice jednoznačně vyloučit. Tento
názor je shodný s názorem JUDr. Otakara Motejla, veřejného ochránce práv, uvedeným
ve Zprávě o šetření ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 1220/2004/VOP/PS, a obdobně
se vyjádřilo i Ministerstvo průmyslu a obchodu dne 16. 2. 2004, pod čj. 59527/03/4400.
Stěžovatel rovněž namítá závěr krajského soudu, podle kterého až při jednání
soudu přednesl žalobní bod směřující k posouzení otázky, zda prodejní prostor
u hraničního přechodu S. – M. naplňuje znaky tržiště ve smyslu §132 písm. d) zákona
o spotřebních daních. V žalobě je jasně uvedeno, že alkohol k prodeji nenabízel
ani na tržnici ani na tržišti. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 2. 5. 2005 uvedl, že plně
respektuje závěry soudu. Žalobce nenapadal hodnocení prostoru v lokalitě hraničního
přechodu S., v němž se nachází jeho provozovna, jako tržnice či tržiště. Dále pak odkázal
na první část svého vyjádření k žalobě.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se obdobným případem zabýval již ve svém rozhodnutí
ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Afs 83/2005 (doposud nepublikováno), a neshledal žádný
důvod pro odchýlení se od právních závěrů v něm uvedených. Nelze tedy přisvědčit
názoru stěžovatele, podle kterého „z logiky věci a z gramatického výkladu“ §133 odst. 1
zákona o spotřebních daních plyne, že prodej tohoto zboží je povolen v tzv. kamenném
obchodě, a to bez ohledu na to, kde se nachází. Stěžovatel dovozuje, že citovanou
normu je třeba vykládat tak, že stanoví omezující podmínky kumulativním způsobem,
tedy že pro zákaz prodeje předmětného zboží nepostačuje, že je prodáváno na tržišti
nebo na tržnici, nýbrž že zároveň nesmí být prodáváno v nezkolaudovaných
provozovnách. Tento výklad však podle Nejvyššího správního soudu odporuje znění
a také smyslu citované normy. Jejím smyslem je totiž vymezení prostor, kde mj. nemůže
být předmětné zboží prodáváno (tržiště, tržnice), a to v zásadě bez ohledu na způsob
tohoto prodeje (pultový či stánkový prodej).
Ustanovení §133 odst. 1 cit. zákona je nutno vykládat v jeho vazbě na §132
písm. a) téhož zákona, podle něhož je stánkem prostor ohraničený pevnou
nebo přenosnou konstrukcí, zvláště nespojené se zemí pevným základem, kde prodávající
vystavuje, nabízí nebo prodává zboží. Dle §132 písm. d) zákona o spotřebních daních, je
tržištěm volně přístupný prostor, kde dochází k nabídce a prodeji zboží nebo poskytování
služeb, přičemž tento prostor umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být
nebo je vybaven stánky, pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena
pro prodej zboží nebo poskytování služeb. Podle §132 písm. e) cit. zákona, je tržnicí
vymezený uzavíratelný zastřešený nebo nezastřešený přístupný prostor, kde dochází
k nabídce a prodeji zboží nebo poskytování služeb na místech pronajatých k tomuto
účelu, přičemž tento prostor umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být
nebo je vybaven stánky nebo jednoduchými objekty, popřípadě pulty, stolky
nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej zboží nebo poskytování služeb.
V posuzované věci stěžovatel poukazuje na kolaudační rozhodnutí ze dne
7. 12. 2000, čj. 4565/2000/OVŽP-0341, vydané Městským úřadem ve Frýdlantu,
stavebním úřadem (založeno ve správním spise), z něhož je patrno, že bylo vydáno právě
pro užívání prodejního stánku na tržnici S..
Ze shora uvedené argumentace ovšem vyplývá, že právní závěry krajského soudu
i obou správních orgánů plně korespondují s dikcí a smyslem popsané právní úpravy,
neboť i zkolaudovaný prodejní stánek lze považovat za jednoduchý objekt, který může
být součástí tržnice. V těchto závěrech Nejvyšší správní soud vychází i ze své ustálené
judikatury (srov. rozsudek ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 Afs 118/2005 - 61, a rozsudek ze dne
23. 11. 2006, čj. 5 Afs 89/2005 - 54, oba dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud uzavírá, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí nedopustil nezákonnosti
v namítaném smyslu (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.).
Stěžovatel dále namítá závěr krajského soudu, že žalobce přednesl žalobní
bod směřující k posouzení otázky, zda prodejní prostor u hraničního přechodu S. – M.
naplňuje znaky tržiště ve smyslu §132 písm. d) zákona o spotřebních daních, teprve při
jednání krajského soudu. Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Z
textu žaloby je zřejmé, žalobce pouze namítal, že zboží nenabízel na tržišti, ale ve stavbě
určené kolaudačním rozhodnutím k prodeji balených nápojů. Z této formulace nelze bez
dalšího dovodit žalobní námitku, že provozovna stěžovatele nebyla součástí tržiště, a to
tím spíše v návaznosti na shora uvedené odůvodnění, tj. vyslovenou prioritu povahy
prostoru před povahou prodejny. Krajský soud proto aplikoval procesní ustanovení o
rozšíření žalobních bodů zcela správně.
Stěžovatel rovněž bez dalšího upřesnění uvedl, že rozsudek krajského soudu
trpí vadami řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Takové tvrzení stěžovatele
nelze v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu považovat
za řádně uplatněný stížní důvod (srov. např. rozhodnutí ze dne 24. 11. 2004,
čj. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud shledal všechny stížní námitky nedůvodnými, a proto
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž
by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu