ECLI:CZ:NSS:2007:8.ANS.1.2005
sp. zn. 8 Ans 1/2005 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele M.
Ch., zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12,
za účasti Bezpečnostní informační služby, se sídlem v Praze 5, Nárožní 1111/2, v řízení o
kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, č. j.
9 Ca 32/2003 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou kasační stížností ze dne 13. 12. 2004 domáhal zrušení shora
uvedeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým soud zamítl
jeho žalobu na ochranu proti nečinnosti orgánu Bezpečnostní informační služby (dále
jen „BIS“ nebo „správní orgán“) spočívající v nevydání rozhodnutí o žádosti stěžovatele
o přiznání příspěvku za službu (dále „ příspěvek za službu“ nebo jen „příspěvek“) ze dne
11. 2. 2001, jejíž vyřízení stěžovatel opakovaně urgoval, naposledy dne 16. 12. 2002.
Pro případ, že by soud neuznal žalobu na ochranu proti nečinnosti BIS jako důvodnou, uvedl
stěžovatel v žalobě i eventuální petit znějící na ochranu proti nezákonnému zásahu správního
orgánu. Tímto zásahem mělo být sdělení ředitele BIS ze dne 21. 11. 2002,
č. j. 837/2002-BIS-1, že stěžovateli příspěvek za službu nenáleží.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel i přes výzvu soudu k upřesnění žalobního petitu
setrval na původním označení a charakteru žaloby, soud podle obsahu posoudil návrh
jako dvě odlišné žaloby, z nichž každou se stěžovatel domáhal jiného způsobu ochrany svého
práva jiným procesním postupem, a podle ustanovení §39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), věc žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem ředitele BIS vyloučil k samostatnému řízení. O této žalobě
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 29. 6. 2004 pod sp. zn. 9 Ca 266/2003.
Žalobu na ochranu proti nečinnosti orgánu BIS soud projednal pod sp. zn. 9 Ca 32/2003
a shledal ji nedůvodnou, neboť podle jeho názoru nebyly dány zákonné důvody pro to,
aby BIS byla uložena povinnost vydat rozhodnutí o žádosti ze dne 11. 2. 2001. Soud
svůj závěr podrobně odůvodnil s tím, že zásadním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo
zjištění, že BIS nebyla nečinná a o žádosti o příspěvek, v níž stěžovatel uplatňoval
i svůj tvrzený nárok za období před 1. 7. 1991, tj. i za službu ve služebním poměru
podle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/1970 Sb.“), již ředitel BIS rozhodl
rozhodnutím ze dne 27. 7. 2000, č. j. 83-5/2000-BIS-1, ve znění rozhodnutí o odvolání ze dne
5. 1. 2001, č. j. 532-15/2000-BIS-1. Stěžovatelem uplatněný nárok tedy byl věcně předmětem
posuzování orgánů BIS v rámci jejich kompetence v intencích zákona č. 154/1994 Sb.,
o Bezpečnostní informační službě (dále jen „zákon č. 154/1994 Sb.“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil námitky, které nepodřadil jednotlivým
ustanovením s. ř. s., z obsahu stížnosti je však zřejmé, že uplatňuje zákonné důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a namítá tak nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky Městským soudem v Praze a vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Základní pochybení soudu spatřuje
stěžovatel v tom, že neshledal správní orgán nečinným s odůvodněním, že o příspěvku
již ředitel BIS rozhodl dne 27. 7. 2000.
Poukazuje přitom na to, že soud podle jeho názoru přehlédl skutečnost, že stěžovatel
vykonával dva služební poměry, a to služební poměr: A) od 1. 6. 1972 do 31. 3. 1976 u Sboru
nápravné výchovy ČSR (SNV ČSR), od 1. 4. 1976 do 30. 6. 1991 u Sboru národní
bezpečnosti (SNB) se zařazením od 1. 6. 1990 k Úřadu pro ochranu Ústavy a demokracie
(ÚOUD) a od 1. 7. 1991 do 31. 12. 1992 u Federální Bezpečnostní informační služby (FBIS)
a služební poměr B) od 1. 1. 1993 do 30. 4. 1994, kdy byl na základě své přihlášky přijat
do služebního poměru k Bezpečnostní informační službě ČR (dále jen „BIS ČR“).
První služební poměr, jenž stěžovatel označil jako služební poměr „A“, se řídil zákonem
č. 100/1970 Sb., a skončil ke dni 31. 12. 1992 na základě zákona č. 543/1992 Sb., o zrušení
Federální bezpečnostní informační služby (dále jen „FBIS“), ve kterém je v ust. §9 odst. 1
jasně uvedeno, že služební poměry končí z důvodu zrušení FBIS. Služební funkcionáři byli
podle tvrzení stěžovatele následně přijímáni do služebního poměru k BIS ČR se slibem,
že roky služby v předcházejícím služebním poměru, resp. poměrech, jim budou pro účely
nároku na příspěvek započteny. S ohledem na tento fakt a při vědomí právního nástupnictví
výše jmenovaných subjektů stěžovatele ani nenapadlo, že by si měl požádat o příspěvek
za službu za skončený služební poměr „A“ ke dni 31. 12. 1992.
Služební poměr označený stěžovatelem v kasační stížnosti jako služební poměr „B“
trval do 30. 4. 1994. Poté byl stěžovateli na základě jeho žádosti ze dne 21. 3. 1994 přiznán
příspěvek za službu, který byl později i valorizován. Následně mu byla valorizace odňata
a sražena z výplaty jednotlivých dávek a orgány BIS bylo rozhodnuto, že mu příspěvek
nenáleží vůbec. Stěžovateli bylo upřeno jeho nezadatelné právo, když byl zkrácen
o významnou dávku v systému sociální péče, kterou výsluha let je. Stalo se tak v důsledku
zániku ČSFR a pozdějšího formalistického výkladu jednotlivých právních norem ze strany
správních orgánů i soudu, což stěžovatel vnímá jako bezpráví a diskriminaci. On a další
žadatelé o příspěvek, kteří se dostali do obdobné situace, se ocitli v nerovném postavení
ve srovnání s těmi, kteří příspěvek za službu pobírají, ačkoli někteří z nich neodpracovali
ve služebních poměrech ani tolik let, co stěžovatel. Ten je proto přesvědčen, že závěry soudu
jsou nezákonné. O příspěvku za službu ve služebním poměru „B“ bylo rozhodnuto,
byť v rozporu s principy právního státu, o příspěvku za služební poměr „A“ však nikoli.
Protože nikde není uvedeno, že by nebylo možno o příspěvek požádat kdykoli
po skončení služebního poměru označeného jako služební poměr „A“, stěžovatel tak učinil
v žádosti ze dne 11. 2. 2001 a zásadně nesouhlasí s názorem soudu, že o této žádosti již BIS
rozhodla ve svých rozhodnutích ze dne 27. 7. 2000, č. j. 83-5/2000-BIS-1 (v prvním stupni)
a ze dne 5. 1. 2001, č. j. 532-15/2000-BIS-1 (ve druhém stupni). Je totiž podle něj vyloučeno,
aby kdokoli rozhodl o žádosti ještě dříve, než byla vůbec podána (žádost byla podána
11. 2. 2001, tedy o více než 1 měsíc poté, co o ní mělo být rozhodnuto odvolacím orgánem,
a téměř 6 měsíců poté, co o ní mělo být rozhodnuto v prvním stupni). Dále také
podle stěžovatele nelze rozhodnout jedním rozhodnutím o žádostech, které se týkají zcela
jiného služebního poměru. Rozhodnutí ze dne 27. 7. 2000 logicky neobsahuje ani zmínky
o žádosti ze dne 11. 2. 2001, neobsahuje také ani zmínky o aplikaci zákona č. 100/1970 Sb.
Výrok předmětného rozhodnutí zní jasně: „Příspěvek za službu podle §129 a 130 zákona
č. 527/1992 Sb. nenáleží“ (pozn.: zákon č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní informační službě
České republiky). Podstatná je ve věci také skutečnost, že orgán BIS měl rozhodovat
na základě ust. §9 odst. 4 zákona č. 543/1992 Sb. (pozn. zákon č. 543/1992 Sb., o zrušení
Federální bezpečnostní informační služby), neboť nebyl vypořádán nárok na příspěvek
za službu ze služebního poměru skončeného na základě citovaného zákona. Legitimace BIS
k rozhodnutí podle tohoto ustanovení je dána tím, že BIS se stala právním nástupcem FBIS.
Z tohoto pohledu nejsou podle stěžovatele na místě úvahy BIS, které převzal i městský soud,
zda by stěžovateli z hlediska hmotného práva nárok na příspěvek vznikl či nevznikl,
protože tyto úvahy nejsou podle něj pro posouzení toho, zda bylo ve věci rozhodnuto,
relevantní. Stěžovatel je přesvědčen, že o příspěvku za služební poměr „A“ rozhodnuto
nebylo, proto žádá, aby bylo po právu vydáno rozhodnutí, proti němuž je pak možno
odpovídajícím způsobem se případně i bránit.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Zástupce stěžovatele
doručil dne 24. 1. 2007 Nejvyššímu správnímu soudu přípis, jehož přílohou je kopie plného
znění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci M. Ch. vs.
Česká republika (stížnost č. 4295/03), přeloženého do českého jazyka. V textu je vyznačena
pasáž, kde podle jeho názoru dal ESLP stěžovateli za pravdu v tom, že kasační stížnost ze
dne 13. 12. 2004, jež v době projednávání stížnosti u ESLP nebyla ještě rozhodnuta, se
vztahuje k jinému požadavku, než který byl předmětem stížnosti k ESLP.
BIS ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje, s ohledem na skutečnost, že kasační
námitky stěžovatele se v zásadě shodují s jeho námitkami žalobními, na své vyjádření
k žalobě. Proto se již BIS vyčerpávajícím způsobem nezabývá všemi aspekty předmětné věci,
jen dále uvádí, že orgány BIS se již žádostí stěžovatele zabývaly po stránce hmotněprávní
podle zákona č. 527/1992 Sb., a procesně postupovaly podle zákona č. 154/1994 Sb. BIS
dospěla k jednoznačnému právnímu názoru, že služební poměr, který stěžovatel označuje
jako služební poměr „A“, skončil z jiných důvodů, než se kterými zákon č. 100/1970 Sb.
spojuje vznik nároku na příspěvek za službu, a proto povinnost k výplatě příspěvku nemohla
na BIS přejít. Tyto závěry včetně řádného odůvodnění byly již uvedeny v rozhodnutí ředitele
BIS ze dne 5. 1. 2001, č. j. 532-15/2000-BIS-1, kterým bylo rozhodnuto o odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí v prvním stupni ze dne 27. 7. 2000, č. j. 83-5/2000-BIS-1.
Příslušný orgán BIS mohl rozhodovat pouze podle zákona č. 527/1992 Sb. a v rámci tohoto
řízení byl zkoumán a proveden zápočet doby služby i podle zákona č. 100/1970 Sb.
Tímto právním názorem se zabýval ke stížnosti stěžovatele i Ústavní soud a ve svém usnesení
ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. II. ÚS 164/01, shledal, že tento právní názor nevybočuje
z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a odůvodnění napadených
rozhodnutí BIS je srozumitelné a ústavně konformní.
BIS proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Dne 28. 12. 2006
také BIS doručila Nejvyššímu správnímu soudu zkrácenou informaci v českém jazyce
o rozhodnutí senátu páté sekce ESLP ze dne 20. 11. 2006 o stížnosti č. 4295/03 ve věci M.
Ch. proti České republice spolu s originálním zněním v jazyce francouzském jako potvrzení
právního názoru BIS. Stížnost č. 4295/03 totiž ESLP posoudil ve svém celku jako
nepřijatelnou z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti [§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.) ] a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud se zabýval nejen žalobní
námitkou stěžovatele, která směřovala k tvrzené nečinnosti BIS (ta podle jeho názoru
spočívala v tom, že o žádosti o příspěvek za službu ze dne 11. 2. 2001 adresované
Ministerstvu vnitra, jím následně postoupené k vyřízení Bezpečnostní informační službě,
nebylo rozhodnuto), ale v odůvodnění rozsudku se také velmi podrobně vyjadřoval k dalším
námitkám stěžovatele, které směřovaly i do právního hodnocení nároku na příspěvek,
neboť v daném případě bylo rozhodnutí o přiznání či nepřiznání příspěvku výsledkem
interpretace a aplikace právních předpisů, která může být vzhledem ke složitosti posuzované
problematiky a výjimečným okolnostem případu nejednoznačná.
Interpretace a aplikace dotčených právních předpisů provedená BIS i soudy,
které případ stěžovatele posuzovaly předtím, než jeho případ přezkoumal Nejvyšší správní
soud, také úzce souvisí s tím, zda lze či nelze přisvědčit námitce stěžovatele,
že o jeho žádosti z 11. 2. 2001 nebylo rozhodnuto, neboť se jednalo o novou žádost,
o které nemohlo být rozhodnuto rozhodnutími ředitele BIS ze dne 27. 7. 2000,
č. j. 83-5/2000-BIS-1, ve znění rozhodnutí o odvolání ze dne 5. 1. 2001,
č. j. 532-15/2000-BIS-1, jednak proto, že předmětná žádost byla podána později, než byla
vydána citovaná rozhodnutí, a také proto, že se jednalo o žádost o příspěvek za jiný služební
poměr, než o kterém bylo rozhodnuto předchozími rozhodnutími.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti. O žádosti
stěžovatele o příspěvek za službu konanou za uplatňované období před 1. 7. 1991 rozhodl
jako příslušný orgán ředitel BIS rozhodnutím dne 27. 7. 2000 poté, co Obvodní soud
pro Prahu 5 vyslovil nulitu původního správního rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra ze dne 3. 6. 1994 o přiznání příspěvku. V tomto rozhodnutí ředitel BIS
jasně deklaruje, že na něj přešlo právo rozhodnout o žádosti stěžovatele ze dne 21. 3. 1994,
tedy o žádosti podané původně k orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra,
jehož rozhodnutí bylo obvodním soudem prohlášeno za nicotné. Taktéž konstatuje,
že o této žádosti rozhodl podle zákona č. 154/1994 Sb. Rozhodl tak, že příspěvek stěžovateli
nepřiznal, neboť mu výklad zákona č. 527/1992 Sb., platný v době podání žádosti,
jemuž stěžovatel se svými nároky podléhal v době ukončení služebního poměru ke dni
30. 4. 1994, přiznání této dávky neumožňoval. Stejně pak posoudil žádost stěžovatele
i odvolací orgán, když odvolání rozhodnutím ze dne 5. 1. 2001 zamítl. V prvostupňovém
rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že ředitel BIS rozhodoval o žádosti ze dne 21. 3. 1994,
tedy o žádosti o příspěvek za celé období, kdy byl stěžovatel zaměstnán ve služebním
poměru, resp. poměrech, tj. od roku 1972 až do roku 1994, kdy podal žádost o důchod
a zároveň i svou první žádost o příspěvek za službu. Rozhodoval o ní (po prostudování
kompletního spisového materiálu) proto, že původní rozhodnutí orgánu sociálního
zabezpečení Ministerstva vnitra bylo soudem prohlášeno za nulitní a rozhodnutí z 27. 7. 2000
je mělo nahradit. Je proto zřejmé, že tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto i o nároku
stěžovatele podle zákona č. 100/1970 Sb., ačkoli v textu samotného rozhodnutí není
tento zákon výslovně zmíněn. V rozhodnutí o odvolání se však již o zápočtu let ve služebním
poměru podle zákona č. 100/1970 Sb. hovoří (na str. 3), cit.: „…Z hlediska odvolatele
spornou je naopak doba služby možná pro zápočet let ve služebním poměru dle zákona
č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, a to pro období
před 1. 7. 1991…“ Následuje odstavec, ve kterém správní orgán dochází k závěru,
že: „… pro účely příspěvku za službu se započítají pouze doby trvání (délka služby)
služebního poměru příslušníka SNB v služebním zařazení u Úřadu (rozuměj ÚOUD) či u FIS,
tedy u odvolatele od 15. 7. 1990. Dobou služby, rozhodnou pro příspěvek za službu
dle zákona č. 527/1992 Sb. je tedy u odvolatele doba 4 let a 2 měsíců.“
Nejvyšší správní soud proto námitce stěžovatele, že o jím uplatněném nároku nebylo
rozhodnuto, nepřisvědčil. Přisvědčit lze naopak stěžovatelovu argumentu, že podání z roku
2001 bylo novou žádostí, resp. opakovaně uplatněným požadavkem. Tento argument ostatně
přijal i ESLP v odůvodnění svého rozhodnutí ve věci Ch. vs. Česká republika,
na které stěžovatel v kasační stížnosti též poukazuje. Rozhodný ve věci není počet žádostí
ze strany stěžovatele, nýbrž skutečnost, že o uplatněném nároku již bylo jednou rozhodnuto,
a to rozhodnutími ze dne 27. 7. 2000 a 5. 1. 2001. Proto fakt, že stěžovatel svůj nárok
uplatnil opakovaně, nemůže znamenat, že správní orgán má povinnost znovu rozhodnout
o tomtéž nároku. Nejvyšší správní soud, stejně jako před ním i městský soud, posoudil věc
tak, že správnímu orgánu (řediteli BIS) nelze vytýkat nečinnost. Příslušný orgán o nároku
stěžovatele rozhodl, jím vydané rozhodnutí nebylo žádným jiným orgánem zrušeno
a tedy platně existuje. Nutno v této souvislosti také podotknout, že citovanými rozhodnutími
se zabýval nejen Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 164/01 ze dne 27. 8. 2002, ale i ESLP,
s tím, že Ústavní soud neshledal tato rozhodnutí neústavními a ústavní stížnost stěžovatele
odmítl, ESLP pak prohlásil stížnost týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces
za nepřijatelnou z důvodu zjevné neopodstatněnosti (rozhodnutí ESLP ze dne 20. 11. 2006
„Ch. v. Česká republika“, č. 4295/03, dosud nezveřejněné ve Sbírce rozsudků a rozhodnutí).
Nečinnost je jako právní institut upravena v §79 a násl. s. ř. s. V čem spočívá podstata
tohoto pojmu, objasnil opakovaně ve své judikatorní činnosti i Ústavní soud, který nečinnost
posoudil jako tzv. „jiný zásah orgánu veřejné moci“ podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy,
když konstatoval, že „právo na řádný a spravedlivý proces v sobě zahrnuje též právo
na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem“ (viz např. IV.
ÚS 114/96 ze dne 25. 9. 1997). V okamžiku, kdy správní orgán nekoná, tedy nerozhoduje,
ač mu to zákon ukládá, tj. stanoví správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí
nebo osvědčení v určité věci, uplatní se právo subjektů, jejichž oprávněné zájmy či práva byly
nečinností správního orgánu dotčeny, na soudní ochranu. V tomto řízení, zahájeném žalobou
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, soud rozsudkem uloží nečinnému orgánu
povinnost konat a tedy vydat rozhodnutí nebo osvědčení v předmětné věci. Není přitom vůbec
podstatné, má-li subjekt, který se žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
domáhá vydání rozhodnutí ve věci, na určitý obsah rozhodnutí právní nárok či nikoli.
Podstatné je pouze to, zda příslušný správní orgán, jenž má pravomoc rozhodnutí vydat,
tak nečiní, neboť v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu není soud oprávněn
zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí o určitém obsahu, tj. určit jak konkrétně má být
správní orgán činný. Zákonnost již vydaných rozhodnutí soud v tomto řízení
rovněž neposuzuje.
Ve světle výše řečeného je třeba konstatovat, že vydáním citovaných rozhodnutí
ze dne 27. 7. 2000 a 5. 1. 2001 rozhodl ředitel BIS po materiální stránce i o nároku,
jenž stěžovatel opakovaně uplatnil ve své pozdější žádosti ze dne 11. 2. 2001. Nelze
tudíž přijmout jeho argument, že nemohlo být rozhodnuto dřívějším rozhodnutím o pozdější
žádosti, ačkoli se tento argument zdá být na první pohled logickým. V této souvislosti
je totiž nutno striktně rozlišovat žádost a samotný nárok. Vydáním nového rozhodnutí v téže
věci by byla ze strany správního orgánu porušena zásada ne bis in idem (totožnost věci
je dána shodou účastníků a totožností samotné věci, tzn. nároku i důvodu pro vydání
rozhodnutí – srov. rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2006, č. j. 3 Ans 8/2005 - 52), proto ředitel
BIS reagoval na novou žádost již pouze formou vysvětlujícího dopisu ze dne 21. 11. 2002.
Správní orgán tedy nebyl nečinný ani po právní stránce, ani po stránce faktické,
a na stěžovatelem předloženou opakovanou žádost dokonce neformálně odpověděl.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že jakkoliv se stěžovatel
ocitl v horším postavení v důsledku odlišného právního posouzení stejné věci různými senáty
Ústavního soudu (usnesení II. ÚS 164/01 ze dne 27. 8. 2002 ve věci ústavní stížnosti M. Ch.
versus nález IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 ve věci ústavní stížnosti V. M.) než jím
v soudním řízení zmiňovaný V. M., žadatel o stejný příspěvek zastoupený týmž právním
zástupcem, není tato skutečnost pro posouzení předmětu sporu relevantní. V prve citovaném
usnesení se Ústavní soud postavil na stanovisko souladné s předchozím usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2000,
č. j. 16 C 152/98 -23, a tedy že první rozhodnutí o žádosti stěžovatele o příspěvek za službu
orgánem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, kterým byla dne 3. 6. 1994 stěžovateli
tato dávka přiznána, je nicotné, protože bylo vydáno absolutně nepříslušným orgánem.
Naproti tomu v pozdějším nálezu (viz shora) Ústavní soud pojmově rozlišil pravomoc
a kompetenci, a dovodil, že orgán, který přiznal dávku V. M. (taktéž orgán sociálního
zabezpečení Ministerstva vnitra), byl sice orgánem inkompetentním, nikoli však orgánem,
který by nedisponoval příslušnou pravomocí. Správní akt takového orgánu pak podle tohoto
výkladu sice trpí vadou, nemůže ale jít o vadu natolik závažnou, aby způsobila nulitu
předmětného aktu. Proto Ústavní soud v tomto nálezu upřednostnil presumpci správnosti aktů
veřejné moci a ochranu dobré víry nabytých práv před výkladem vedoucím k vyslovení
nicotnosti správního aktu, jenž byl zatížen výše popsanou vadou. Za diskriminaci však nelze
považovat samotný fakt, že jiný senát Ústavního soudu zvolil právní výklad více šetřící
zájmy jiného účastníka řízení, než jak tomu bylo ve věci stěžovatele, tím spíše neposuzoval-li
splnění zákonných podmínek pro přiznání příspěvku za službu. Taktéž není možno vidět
tvrzené bezpráví v tom, že soud nižší instance vyslovil nicotnost původního rozhodnutí
orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra v řízení zahájeném z podnětu stěžovatele,
protože k takové vadě musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. V této souvislosti je nutné
zdůraznit, že Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti stěžovatele zákonné podmínky pro splnění
nároku na přiznání příspěvku posuzoval a stěžovateli nepřisvědčil. Uvedl, že názory BIS, na
nichž jsou předmětná rozhodnutí založena, nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního
hlediska plně akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné,
přičemž jejich vydáním nedošlo k porušení jakýchkoliv práv stěžovatele.
V případě soudního přezkumu žalobou napadených správních rozhodnutí - pokud by
šlo o řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle ust. §65 s. ř. s. - by spornou
otázkou byla nepochybně otázka počtu služebních poměrů stěžovatele, a s ní související
otázka správnosti právního posouzení stěžovatelova nároku na příspěvek za službu,
tak, jak to namítá stěžovatel v kasační stížnosti. Soud by se vzhledem ke specifické historické
situaci, v níž se po roce 1990 opakovaně měnilo jak postavení subjektů, k nimž měl stěžovatel
služební poměr(-y), tak i právní úprava, podle níž se tento služební poměr, resp. poměry,
řídily, musel zabývat zákonností napadeného rozhodnutí. Ředitel BIS však o žádosti
stěžovatele rozhodl podle zákona č. 154/1994 Sb. ve znění platném v době vydání rozhodnutí
orgánu prvního stupně a rozhodnutí orgánu druhého stupně o odvolání, tj. v letech 2000
a 2001, kdy §139 odst. 1 písm. a) a b) citovaného zákona taxativně stanovil pouhé dva typy
rozhodnutí služebních orgánů BIS, které byly podrobeny soudnímu přezkumu. Jednalo
se o „rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle §40 odst. 1 písm. c) nebo d)“
tohoto zákona a „rozhodnutí o náhradě škody, přesahuje-li požadovaná částka 5000 Kč“.
Z toho plyne, že všechna ostatní rozhodnutí služebních orgánů BIS byla v posuzovaném
období ze soudního přezkumu automaticky vyloučena. Institut žaloby na ochranu
proti nečinnosti nemůže nahrazovat jiné zákonné postupy, které slouží k přezkoumávání
zákonnosti rozhodnutí správních orgánů (podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích, ze dne 16. 5. 2006, č. j. 52 Ca 15/2006 - 42), a to ani v případě,
kdy soudní přezkum meritorního rozhodnutí v dané věci nebyl vůbec možný.
Petit správní žaloby podané stěžovatelem u Městského soudu v Praze zněl na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu, s tím, že eventuální petit na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu byl městským soudem vyloučen k samostatnému projednání.
Předmětem této kasační stížnosti je proto pouze rozhodnutí o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu, v tomto případě nečinnosti BIS, a tvrzenou nečinnost
Nejvyšší správní soud neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení a správnímu orgánu náklady řízení nad rámec
jeho činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu