ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.10.2006
sp. zn. 8 As 10/2006 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce J. U.,
zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem v Chrudimi, Havlíčkova 99, proti
žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, Pardubice, Komenského náměstí 125,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2005, čj. KrÚ 16369/2005
OOP OVV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 15. 12. 2005, čj. 54 Ca 6/2005-20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím žalobou napadeným změnil rozhodnutí Komise k
projednávání přestupků města Chrudim (správní orgán I. stupně) ze dne 22. 6. 2005, čj.
OSP/3785/2004-176/04, tak, že uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku úmyslného
způsobení škody na cizím majetku poškozením věci z takového majetku podle §50 odst.
1 písm. a) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“), kterého se žalobce dopustil tím, že dne 27. 8. 2004 v areálu
obchodní společnosti P., s. r. o., kovovým trnem úmyslně poškodil pneumatiku pravého
zadního kola osobního automobilu zn. D., ve vlastnictví poškozeného T. Š. Za spáchání
přestupku žalovaný uložil žalobci podle §11 odst. 1 písm. b) a §50 odst. 2 zákona o
přestupcích pokutu ve výši 1200 Kč. Dále žalovaný uložil žalobci povinnost nahradit
náklady řízení stanovené paušální částkou ve výši 1000 Kč (§79 odst. 1 zákona o
přestupcích, za použití vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví
paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb.).
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočky v Pardubicích, který ji rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, čj.
54 Ca 6/2005-20, zamítl.
Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že v posuzované věci neshledal v
procesu hodnocení důkazů správními orgány žádné logické pochybení. O pravosti a
vysoké míře vypovídací hodnoty výpovědi svědka M. N., který z jeřábu viděl, jak se osoba
přesně odpovídající popisu žalobce v inkriminované době ohýbala k zadnímu kolu
poškozeného vozidla, svědčí okolnost, že výpověď byla učiněna bezprostředně po
poškození vozidla. Přesvědčivost uvedené výpovědi byla významně podpořena výpovědí
svědka M. B., který potvrdil výhledové podmínky jeřábníka ve vztahu k místu poškození
vozidla a upřesnil, že před poškozením vozidla na něj jeřábník činil posunky směrem k
předmětnému vozidlu. Výpověď svědka M. N. byla potvrzena rovněž výpovědí
poškozeného. Věrohodnost uvedených svědků, kteří se s žalobcem znají toliko od vidění,
nebyla ve správním řízení zpochybněna. Výpověď svědka S. I. P., kterému žalobce řekl, že
házel kovové ježky pod nějaké auto, představuje odlišný zdroj důkazu. Nelze přitom
pouze na základě tvrzení žalobce bez dalšího uzavřít, že svědek není věrohodný. Takový
závěr nelze učinit ani na základě svědectví Ing. V. J., z něhož vyznívá předpojatý vztah
vůči tomuto svědkovi, ale nevypovídá o jeho pravdomluvnosti či případných pohnutkách
k poškození žalobce. Žalovaný se věrohodností svědků zabýval dostatečně. Proti námitce
žalobce, že se v areálu firmy nachází větší množství obdobných volně ležících předmětů,
svědčí skutečnost, že při ohledání místa spáchaného přestupku nebyl nalezen žádný
obdobný kovový předmět, a rovněž výpověď svědka M. N., který označil předmětný
kovový trn za odlišný od ostatních volně ležících kovových předmětů a za účelově
upravený. Rovněž není důvodná žalobní námitka, že nebylo provedeno ohledání místa
činu, neboť Policie České republiky místo skutku prošetřila a pořídila situační náčrt
poškozeného vozidla a fotodokumentaci. Krajský soud uzavřel, že neshledal žádné z
tvrzených porušení procesních práv žalobce, nepřímé důkazy v posuzované věci tvoří
uzavřený, logicky provázaný, a ničím nenarušený okruh a vedou k jedinému skutkovému
závěru, a sice že žalobce spáchal popsaný skutek ve formě úmyslného zavinění. Žalovaný
pak tento skutek správně kvalifikoval jako přestupek proti majetku podle §50 odst. 1
písm. a) zákona o přestupcích.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Dovolal
se stížních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti je
však zřejmé, že ve skutečnosti jsou stížní námitky podřaditelné důvodu podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť stěžovatel namítal vady řízení před správním
orgánem, které mohly ovlivnit zákonnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti (obdobně jako v žalobě) tvrdil, že svědek M. N. nemohl
z kabiny jeřábu (ve vzdálenosti nejméně 23 m od místa poškození vozidla) vidět, jak se
stěžovatel ohýbá k zadnímu kolu zaparkovaného vozidla, a jeho tvrzení je pouhou
spekulací. Svědek M. B. pak nepotvrdil ani to, že viděl, jak se stěžovatel ohýbá k zadnímu
kolu zaparkovaného vozidla. Svědek S. I. P. měl za trvání pracovního poměru rozpory se
stěžovatelem, jeho pracovní poměr zanikl pro neuspokojivé pracovní výsledky a zřejmě z
těchto důvodů poskytl křivé svědectví. Pokud by stěžovatel skutečně spáchal popsaný
skutek, bylo by nelogické, aby se o tom zmiňoval právě před svědkem P. O pracovních
výsledcích svědka P. a stěžovatele podal svědectví Ing. V. J. Žádný ze svědků ve správním
řízení neuvedl, že viděl, jak stěžovatel klade ocelový trn k pneumatice pravého zadního
kola poškozeného automobilu, celé obvinění je založeno na nepřímém důkazu (svědectví
M. N.) ve spojení s ostatními „zjištěnými“ nepřímými důkazy (svědectví M. B. a S. I. P.).
Správní orgány se nezabývaly otázkou, zda mohl svědek M. N. z kabiny jeřábu popsaný
skutek vidět, sporné je rovněž zaparkování poškozeného automobilu.
Žalovaný se ztotožnil s právním názorem soudu uvedeným v napadeném rozsudku a
navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a
uplatněných důvodů, neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). O věci usoudil
takto:
Provádění důkazů v přestupkovém řízení je úkolem správních orgánů. Správní orgán
je povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit podklady pro
vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je věcí správního
uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazních
prostředků. Pokud je odpovědnost za přestupkové jednání dovozována z nepřímých
důkazů, musí tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný
důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Logická a
ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů musí spolehlivě
prokazovat všechny okolnosti spáchaného skutku, majícího znaky skutkové podstaty
přestupku, nad vší rozumnou pochybnost stavět najisto, že se jednání dopustil právě ten,
kdo má být za přestupek postižen, a současně vylučovat možnost jiného závěru.
V posuzované věci správní orgány vycházely především z výpovědi svědka M. N. o
tom, že z jeřábu na vzdálenost cca 23 m viděl, jak se osoba přesně odpovídající popisu
stěžovatele v inkriminované době ohýbala k zadnímu kolu poškozeného vozidla. Tato
výpověď byla podpořena výpovědí svědka M. B., který potvrdil výhledové podmínky
jeřábníka ve vztahu k místu poškození vozidla a uvedl, že před poškozením vozidla na něj
jeřábník činil posunky směrem k předmětnému vozidlu. Svědek M. B. rovněž uvedl, že
stěžovatel v inkriminované době opravoval stroj cca 30 až 40 m od prostoru pod jeřábem.
Posledně citovanou výpověď potvrdil ve správním řízení i stěžovatel, když uvedl, že se v
předmětné době pohyboval ve vzdálenosti cca 20 až 30 m od poškozeného vozidla (v
kasační stížnosti uvedl vzdálenost cca 15 až 20 m). Shora uvedené výpovědi jsou v
souladu rovněž s výpovědí poškozeného. Svědek S. I. P. vypověděl, že se mu stěžovatel
pochlubil, že házel kovové ježky pod nějaké auto. Správní orgány vycházely také ze
situačního náčrtu poškozeného vozidla a z fotodokumentace, kterou pořídila Policie
České republiky při ohledání místa.
Správní orgány se věrohodností svědků dostatečně zabývaly. Věrohodnost výpovědí
M. N., M. B. a poškozeného nebyla ve správním řízení nijak zpochybněna, když bylo
zjištěno, že se se stěžovatelem znají toliko od vidění. Pokud jde o svědka S. I. P., ten měl
podle tvrzení stěžovatele za trvání pracovního poměru (který již zanikl) se stěžovatelem
rozpory, což potvrdila i výpověď svědka Ing. V. J. Z výpovědi posledně uvedeného
svědka však vyplývá předpojatý vztah vůči svědku P., neboť se o něm vyjádřil tak, že „jeho
temperament odpovídá oblasti, ze které pochází“, ale nevyplývá z ní nic o pravdomluvnosti či
případných pohnutkách svědka P. k poškození stěžovatele. Svědectví Ing. V. J. o
pracovních výsledcích svědka P. a stěžovatele není pro posouzení věci relevantní. Správní
orgány se dostatečně zabývaly rovněž výhledovými možnostmi svědka M. N. z kabiny
jeřábu na místo poškození vozidla (srov. str. 3 odst. 5 a 6 rozhodnutí žalovaného),
vycházely přitom zejména z výpovědi svědka M. B. Zaparkování poškozeného vozidla
jednoznačně vyplývá ze situačního náčrtu a z fotodokumentace, které na místě skutku
pořídila Policie České republiky.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nepřímé důkazy (svědecké výpovědi svědků M. N.,
M. B., S. I. P. a poškozeného) spolu v posuzované věci obsahově plně korespondují a
odpovídají časové a logické posloupnosti jednotlivých dějů v návaznosti na spolehlivě
zjištěné skutečnosti (např. ze situačního náčrtu poškozeného vozidla a z
fotodokumentace, pořízenými Policií České republiky). Nepřímé důkazy tvoří ucelený
logicky provázaný důkazní řetězec. Výpovědi svědků nebyly zpochybněny: ničím
neprokázané tvrzení stěžovatele nemůže věrohodnost svědků relevantním způsobem
samo o sobě zpochybnit. Nejvyšší správní soud neshledal v procesu hodnocení důkazů
správními orgány žádné pochybení. Krajský soud proto správně žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné a protože v
řízení nevyšly najevo vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), kasační stížnost zamítl (§101 odst. 1, věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu
spisu nevyplývá, že by mu náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. května 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu