ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.19.2005
sp. zn. 8 As 19/2005 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 12, zastoupeného
JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, za účasti
1) Občanské sdružení S., 2) L. V., zastoupené JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou
se sídlem v Plzni, Modřínová 2, a osoby zúčastněné na řízení L. B., v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, č. j. 8 Ca
183/2003 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen uhradit účastnici řízení, paní L. V., bytem v Plzni,
Kaštanová 9, odměnu za zastupování advokátem ve výši 1075 Kč, k rukám
JUDr. Ivany Čadkové, advokátky se sídlem v Plzni, Modřínová 2, do 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 1. 2005, doplněnou
podáním, jež bylo městskému soudu doručeno dne 22. 3. 2005, se Ministerstvo dopravy
(dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného pravomocného rozsudku
Městského soudu v Praze, kterým soud zrušil jím vydané rozhodnutí ze dne 30. 5. 2003,
č. j. 25/2003-O130-SPR/2, a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání účastníků stavebního řízení, Občanské sdružení S.
(dále také „Občanské sdružení“ nebo jen „Sdružení“), J. a L. B., L. V., a bylo potvrzeno
rozhodnutí Drážního úřadu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 11. 2002,
č. j. 30-1501/02-DÚ/Bd, jímž bylo vydáno stavební povolení pro část stavby „S. S. – lanová a
letní bobová dráha“ v rozsahu stavby vlastní lanové dráhy, a její horní a dolní stanice včetně
technického zázemí.
Městský soud spojil žalobu Občanského sdružení a žalobu L. V. ke společnému
projednání a po provedeném přezkoumání posoudil obě žaloby jako důvodné. Soud dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a řízení před
správním orgánem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
vydaného správního rozhodnutí, a stěžovatel jako odvolací orgán tuto vadu nezhojil, proto je
v souladu s §76 odst. 1 písm. a) a c) ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc
vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti jím uváděné důvody nepodřadil jednotlivým
zákonným kasačním důvodům ve smyslu ustanovení §103 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
však z textu podání dovodil námitku nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
V této souvislosti soud uvádí, že tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje
podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení. Pokud jsou ze znění kasační
stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům, není rozhodující,
že stěžovatel sám podřadil kasační důvody k jednotlivým zákonným ustanovením nepřesně
nebo je vůbec nepodřadil.
Především stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že v napadeném
rozhodnutí správní orgán nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Účastníci
řízení několikrát využili svého práva nahlížet do spisů a pořizovat si z nich výpisy, a Drážní
úřad jim vždy poskytl požadované dokumenty. Zahájení stavebního řízení bylo řádně
oznámeno veřejnou vyhláškou, o upuštění od místního šetření a ústního jednání podle §61
odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební
zákon“), účastníky řízení informoval a náležitě je poučil o 15 denní lhůtě k podání připomínek
a námitek. Zároveň jim sdělil, kde mohou do podkladů k rozhodnutí nahlédnout. Ode dne
6. 8. 2002, kdy skončila lhůta pro podání námitek, bylo do spisu vloženo pouze vyjádření
Sdružení pro ž. p. z. p. v České republice k projektové dokumentaci ze dne 14. 8. 2002,
stanovisko společnosti M. ze dne 1. 10. 2002 a rozhodnutí Okresního úřadu Klatovy ze dne
16. 9. 2002. Zástupci Občanského sdružení S. naposledy nahlíželi do spisu dne 4. 12. 2002 a
měli tedy možnost se s obsahem spisu a veškerými podklady pro rozhodnutí seznámit. Podle
názoru stěžovatele je mimo jakoukoli pochybnost, že žádná ze shora citovaných listin
založených do správního spisu po uplynutí lhůty pro podání námitek nemohla mít vliv na
konečné rozhodnutí Drážního úřadu, resp. případné doplnění stanoviska účastníků řízení
ovlivněné takto nově zjištěnými skutečnostmi nemohlo mít vliv na konečnou podobu
rozhodnutí. Pokud by tomu tak mělo být, účastníci řízení by své argumenty jistě uplatnili
v řízení před správním orgánem ve druhém stupni v době, kdy jim již obsah zmíněných listin
byl znám. Takové námitky nebyly uplatněny ani ve fázi řízení před správním soudem, proto
jde podle přesvědčení stěžovatele o námitky čistě formální, jejichž účelem jsou průtahy řízení,
a tento důvod pro zrušení rozhodnutí ze strany soudu není opodstatněný.
Druhým důvodem, pro který soud zrušil rozhodnutí správního orgánu, byl ten,
že stěžovatel se nezabýval samou podstatou odvolacího řízení, tedy rozdílem mezi kapacitou
lanovky, jak byla projednána v územním řízení, a kapacitou navrhovanou v žádosti o vydání
stavebního povolení. Podle závěru soudu není zřejmé, jak se stěžovatel s odvolací námitkou
vypořádal, zda byla kapacita skutečně rozdílná, a pokud ano, jak tuto skutečnost správní
orgán hodnotil. K tomu stěžovatel uvádí, že lanová dráha se čtyřmístnými sedačkami
byla vybrána ve výběrovém řízení, protože splňovala podmínky požadované pro přepravu
osob se sníženou schopností pohybu a orientace. Kapacitu lanové dráhy nelze zaměňovat
s počtem návštěvníků, který je vždy výrazně nižší oproti schopnosti tohoto zařízení
přepravovat osoby. Na lanovou dráhu mohou nastupovat pouze dva pěší cestující
a proto její skutečná kapacita bude oproti teoretické hodnotě méně než poloviční. Tento závěr
z rozhodnutí správního orgánu jednoznačně vyplývá a nelze přisvědčit tvrzení soudu,
že se stěžovatel jako rozhodující orgán s odvolací námitkou dostatečně nevypořádal. Z textu
je jasně patrné, že ke zvýšení kapacity dopravního zařízení nedošlo, a proto je i tento soudem
uvedený důvod pro zrušení rozhodnutí neopodstatněný.
Občanské sdružení S. ve svém vyjádření ke kasační stížnosti doručeném elektronické
podatelně Městského soudu v Praze dne 6. 5. 2005 a doplněném písemným podáním
shodného znění dne 9. 5. 2005 uvádí, že stěžovatel v podané kasační stížnosti zkresluje
průběh prvostupňového i odvolacího řízení s poukazem na to, že ačkoli průběh řízení v obou
stupních lze zjistit ze správního spisu, považuje za vhodné jej zrekapitulovat. Dne 13. 7. 2002
uplynula lhůta pro podání námitek účastníků (na tomto místě Občanské sdružení připomíná
zásadu koncentrace řízení), dne 19. 7. 2002 správní orgán 1. stupně řízení přerušil a vyzval
stavebníka k doplnění podkladů rozhodnutí a dne 15. 11. 2002 pak vydal rozhodnutí pod č. j.
30-1501/02-DÚ/Bd. Dne 4. 12. 2002 nahlížel zástupce Občanského sdružení do správního
spisu. Je zřejmé, že nahlížení do správního spisu po vydání rozhodnutí ve věci může jen stěží
přispět k naplnění zákonného práva účastníka seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se
k nim. Občanské sdružení trvá na svém stanovisku, které vyjádřilo už v žalobě, a to, že
většina účastníků řízení se dozvěděla o doplnění spisu až ze samotného rozhodnutí. I
v případě, že by se některý z účastníků o nových podkladech dozvěděl, nemohl by k jeho
případnému vyjádření Drážní úřad přihlédnout s ohledem na lhůtu stanovenou v oznámení o
zahájení řízení ze dne 28. 6. 2002 a s ohledem na koncentrační zásadu, kterou je stavební
řízení ovládáno (odkaz na ustanovení §61 odst. 3 stavebního zákona).
Občanské sdružení striktně odmítá v kasační stížnosti uváděné tvrzení stěžovatele,
že po uplynutí lhůty k podání námitek byl správní spis doplněn toliko třemi shora blíže
specifikovanými listinami (vyjádřením Sdružení pro ž. p. z. p. v České republice, stanoviskem
společnosti M. a rozhodnutím Okresního úřadu Klatovy). Podle zjištění Občanského sdružení
byly po lhůtě pro podání námitek do spisu doplněny ještě minimálně následující podklady:
hluková studie, vyjádření Krajského úřadu Plzeňského kraje k posouzení vlivů předmětné
stavby na životní prostředí a vyjádření obecného stavebního úřadu k souladu dokumentace
k žádosti o stavební povolení s územním rozhodnutím. Dále Sdružení upozorňuje na to, že
stěžovatel opomíjí otázku, zda a jakým způsobem byl spis doplňován druhostupňovým
orgánem. K stěžovatelovu argumentu, že zástupce Sdružení nahlížel do doplněného spisu dne
4. 12. 2002, lze uvést, že tento argument, jakkoli lichý vzhledem k tomu, že nahlíženo bylo až
po vydání napadeného rozhodnutí, již nelze použít ve vztahu k ostatním účastníkům řízení,
tedy paní L. V. a manželům B. Tuto skutečnost žalovaný v kasační stížnosti „šetrně“
opomenul. Pozoruhodné je také tvrzení stěžovatele, že případná realizace práva účastníků
řízení vyjádřit se k doplněným podkladům rozhodnutí a navrhnout jejich případné další
doplnění „nemohla mít vliv na konečné rozhodnutí Drážního úřadu“. Zamýšlel-li stěžovatel
svým výrokem upozornit na skutečnost, že jakákoliv, byť i závažná námitka účastníka řízení
týkající se doplněných podkladů, by souhlasné rozhodnutí ve věci nemohla změnit, potvrzuje
tak nepřímo domněnku, že správní řízení mělo charakter toliko formálního procesu s předem
daným výsledkem. Matoucí je také tvrzení, že Sdružení neuplatnilo své námitky k obsahu
doplněných listin poté, co mělo možnost se s nimi seznámit. Tyto námitky totiž tvoří
podstatnou část odvolání i správní žaloby. Stěžovatel podle zjištění Občanského sdružení
ve své rozhodovací praxi v minulosti opakovaně aplikoval svůj názor, který explicitně
vyjádřil ve své kasační stížnosti, a tedy že doplňování spisu po lhůtě k podání námitek,
bez ohledu na zásadu koncentrace řízení, nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Občanské
sdružení má za to, že stěžovatel musí znát judikaturu správních soudů k předmětné otázce
(odkaz na SJS 217/1998, 308/1998, 303/2004, Sbírka rozhodnutí ve věcech správních
č. 15/1993 či Výběr soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 56/1994 a č. 112/1996),
a podanou kasační stížnost proto vnímá jako pokus uvedenou (veskrze konstantní) judikaturu
prolomit. Došlo-li v řízení před orgánem 1. stupně k závažnému porušení procesních práv
účastníků řízení a odvolací orgán nezákonný postup prvostupňového orgánu označil
za bezvadný a odvolání zamítl, pak tato skutečnost nejen mohla mít, ale nutně měla
za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci pro rozpor s ustanovením §59 odst. 2 stavebního
zákona. Jakýkoli jiný výklad by vedl k legalizaci protiprávního postupu správních orgánů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhuje Občanské sdružení Nejvyššímu
správnímu soudu kasační stížnost zamítnout.
Paní L. V. ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že souhlasí s rozsudkem městského
soudu včetně jeho odůvodnění. Stěžovatel se jejími námitkami, jimiž upozorňovala na rozdíl
mezi projektovou dokumentací předloženou v územním a stavebním řízení, a které v řízení
před soudem uplatňovala, zabýval jen okrajově. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze vyjádřil
ohledně této otázky svůj nesouhlas s argumentací soudu. Námitky k nesouladu dokumentace
ke stavebnímu povolení a dokumentace schválené v územním řízení, vznesené již v odvolání,
a posléze i v žalobě, vedou k úvaze o správnosti a zákonnosti podkladů pro rozhodnutí, a to
konkrétně souhlasu obecného stavebního úřadu podle §120 odst. 2 stavebního zákona. Ze
spisu předloženého Městskému soudu v Praze vyplývá, že obecný stavební úřad neměl
jednoznačný názor na soulad projektové dokumentace s platným územním rozhodnutím, když
po vydání souhlasu 15. 7. 2002 tento souhlas zrušil a požadoval vydání nového územního
rozhodnutí, aby následně 22. 7. 2002 po jednání s investorem tento požadavek opět odvolal.
V této souvislosti poukazuje opět na rozsudky Nejvyššího správního soudu (ze dne 29. 8.
2003, č. j. 2 A 1114/2002-OL-23, a ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47).
V řízení o odvolání proti rozhodnutí Drážního úřadu stěžovatel vůbec nereagoval
na její námitku, že jí prvostupňový orgán svým postupem znemožnil vyjádřit se k doplněným
podkladům napadeného rozhodnutí, a tím, že neodstranil vadu spočívající v porušení
ustanovení §33 odst. 2 správního řádu, porušil ustanovení §59 odst. 1 správního řádu.
Stěžovatel jako odvolací orgán neučinil žádné kroky vedoucí k nápravě, ani se s touto
konkrétní námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí řádně nevypořádal. Rozsudek Městského
soudu v Praze zcela koresponduje s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným
v rozsudku ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 - 36, kde se uvádí, že: „Smyslem §33
odst. 2 správního řádu je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí mohl
uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci.“ Účastník řízení si sám nemůže učinit právně relevantní
úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno. Z výzvy správního
orgánu k seznámení musí být zřejmé, že shromažďování podkladů bylo ukončeno.
Dále poukazuje na to, že z její strany se nejedná pouze o formální námitku, protože bez výzvy
správního orgánu do spisu nenahlížela, ani si z něj nepořizovala výpisy. Argumentace
stěžovatele se tak vztahuje pouze k jednání druhého účastníka řízení. Závěrem konstatuje,
že obsah kasační stížnosti je v zásadě jen polemikou s názory Městského soudu v Praze,
aniž by byly specifikovány důvody ve smyslu ustanovení §103 s. ř. s. Proto navrhuje,
aby kasační stížnost proti výše specifikovanému rozsudku Městského soudu v Praze
byla zamítnuta.
L. B. se jako osoba zúčastněná na řízení k obsahu kasační stížnosti taktéž vyjádřila, a
to v tom smyslu, že s rozsudkem městského soudu souhlasí a v plném rozsahu odmítá
argumentaci stěžovatele v jeho kasační stížnosti. Podle jejího názoru byla procesní práva
účastníků řízení v předmětné věci skutečně porušena. Do spisu coby účastník řízení skutečně
před vydáním rozhodnutí nahlížela, ale stěžovatel se nezmiňuje o tom, že poté byl spis ještě
doplňován, a to dosti masivně, zejména druhoinstančním správním orgánem, který navíc
nevyrozuměl účastníky, že shromažďování podkladů bylo skončeno a nestanovil jim lhůtu pro
seznámení s takto doplněným spisem a k eventuálním dalším návrhům. Ze spisu vyplývá, že
pochybnosti o správnosti postupu správního orgánu měl i obecný stavební úřad, který nejprve
vydal souhlas podle §120 odst. 2 stavebního zákona, pak ho zrušil pro nesoulad ve stavebních
dokumentacích předkládaných dotčeným úřadům a požadoval vydání nového územního
rozhodnutí. Po jednání s investorem však svůj požadavek vzal zpět. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 – 36, navrhuje, aby
kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Soud posoudil formální náležitosti
kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, že soud po spojení žalob
Občanského sdružení S. a paní L. V. ke společnému projednání přezkoumal napadené správní
rozhodnutí v mezích žalobních bodů uplatněných oběma výše jmenovanými účastníky řízení a
po prostudování předloženého správního spisu a nařízeném jednání přisvědčil především
dvěma žalobním námitkám. Tato úvaha městského soudu představovala tzv. „ratio
decidendi“, tj. vedla ve svém důsledku ke zrušení napadeného rozhodnutí. Soud jednak
přisvědčil žalobní námitce, že je právem účastníků stavebního řízení seznámit se s celým
obsahem správního spisu, tzn. se všemi skutečnostmi a podklady pro rozhodování správního
orgánu a že výkon tohoto práva byl jak Občanskému sdružení, tak i paní L. V., v řízení před
orgánem prvního stupně znemožněn, neboť Drážní úřad ve věci rozhodl, aniž by jim sdělil, že
správní spis byl na základě jeho výzvy doplněn o další podkladové materiály. Daly se totiž
předpokládat další návrhy účastníků řízení i jejich vyjádření k podkladům obsaženým ve
spise. Tito účastníci si nepochybně nemohli sami učinit úsudek o skončení shromažďování
podkladů a nelze tak učinit závěr, že rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Stěžovatel proto podle názoru soudu pochybil, když odvolání účastníků řízení v tomto směru
nevyhověl, neboť popsaná procesní vada je způsobilá vyvolat nezákonnost vydaného
rozhodnutí. V případě Občanského sdružení S. tak byla navíc ze stavebního řízení vyloučena
účast občanů na ochraně přírody, která je podstatou žalobní legitimace každého občanského
sdružení zabývajícího se ochranou životního prostředí, zvláště s ohledem na skutečnost, že
takové sdružení samo není nositelem práv a povinností vyplývajících z hmotného práva a
právě uplatňováním procesních práv plní své poslání. Soud pak přisvědčil i žalobní námitce,
že stěžovatel se v odvolání nezabýval podstatou odvolacího řízení, která spočívala v rozdílu v
kapacitě lanovky tak, jak byla projednána v územním řízení, a kapacitou navrhovanou
v žádosti o vydání stavebního povolení. Soud konstatoval, že stěžovatel se ve svém
rozhodnutí nevypořádal s tím, zda kapacita lanovky byla skutečně rozdílná, a pokud byla, jaké
stanovisko k této skutečnosti zaujal.
Soud se tzv. „obiter dictum“ stručně vyjádřil i k dalším žalobním bodům,
které však již důvodnými neshledal.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, v níž stěžovatel v kasační stížnosti
polemizuje s názorem městského soudu, že se stěžovatel jako odvolací orgán nezabýval
podstatou odvolacího tvrzení, neboť na základě tohoto názoru soud dospěl k závěru,
že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Nepřezkoumatelnost je totiž vadou tak závažnou, že by se jí Nejvyšší správní soud musel
zabývat přednostně i z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.).
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění napadeného rozhodnutí. Musí se
přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž správní orgán opírá své rozhodovací důvody
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Za takové vady lze považovat
případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy
byly v řízení provedeny. Rozhodnutí správního orgánu, v jehož odůvodnění nejsou uvedeny
důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry, je v rozporu s §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí,
a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51,
na www.nssoud.cz).
V dané věci byl spornou otázkou ze strany paní L. V. tvrzený nesoulad projektové
dokumentace schválené v územním řízení a dokumentace předložené stavebníkem v žádosti o
vydání stavebního povolení a tento nesoulad se měl týkat rozdílu v kapacitě lanovky.
Jmenovaná účastnice řízení opakovaně tvrdila, že v územním řízení byla původně schválena
dvousedačková lanovka, zatímco ve stavebním řízení byla předložena dokumentace ke stavbě
lanovky čtyřsedačkové. Po přezkoumání napadeného správního rozhodnutí dal Nejvyšší
správní soud za pravdu Městskému soudu v Praze a námitku stěžovatele uvedenou v kasační
stížnosti shledal zcela lichou. Stěžovatel se totiž v napadeném rozhodnutí s výše uvedenou
námitkou paní V. prakticky vůbec nevypořádal. Konstatování stěžovatele v napadeném
rozhodnutí, že (cit.): „lanová dráha se čtyřmístnými sedačkami s pevným uchycením byla
vybrána ve výběrovém řízení, neboť splňovala podmínky požadované pro přepravu osob se
sníženou schopností pohybu a orientace, že kapacitu lanové dráhy nelze zaměňovat s počtem
návštěvníků, který je vždy výrazně nižší, než schopnost dopravního zařízení přepravovat
osoby, a že na tuto lanovou dráhu mohou nastupovat pouze dva pěší cestující, a proto její
skutečná kapacita oproti teoretické hodnotě, bude méně než poloviční“, nelze chápat jako nic
jiného, než pouhé tvrzení, ze kterého není zřejmé, z jakých podkladů a úvah správní orgán
vycházel. Všechny relevantní okolnosti, které k takovému tvrzení správní orgán vedly, musí
být v dostatečné míře promítnuty do odůvodnění správního rozhodnutí. Z něj pak musí pro
účastníky transparentně vyplývat, jak se správní orgán s každou námitkou účastníků řízení
vypořádal, jaké úvahy ho k jeho závěrům vedly a z jakých podkladů přitom vycházel.
Odůvodnění:
rozhodnutí proto musí být zcela jasně formulováno a všechny podstatné úvahy
správního orgánu v něm musí být přesvědčivě a explicitně vyjádřeny, nikoli jen konkludentně
naznačeny. Z tohoto pohledu výše citované konstatování stěžovatele, které v napadeném
rozhodnutí působí jako konstatování vytržené z kontextu, nemůže obstát.
Z odůvodnění rozhodnutí v tomto případě není zřejmé, v jaké podobě byla schválena
projektová dokumentace v územním řízení, z jakých podkladů správní orgán vycházel
v následném řízení o vydání stavebního povolení, zda se tyto podklady skutečně liší, či nikoli,
a pokud ano, tak v čem konkrétně. Z napadeného rozhodnutí taktéž nelze vyvodit,
z čeho stěžovatel usoudil, že na čtyřmístnou sedačkovou lanovku budou nastupovat
pouze dva pěší cestující a proč tedy byla ve výběrovém řízení vybrána lanovka čtyřsedačková,
bude-li, dle tvrzení stěžovatele, její skutečná kapacita méně než poloviční. Z textu odůvodnění
napadeného rozhodnutí není vůbec patrné, že ke zvýšení kapacity dopravního zařízení
nedošlo.
Popsaná vada řízení, kterou městský soud shledal vadou tak závažnou, že způsobuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, je natolik zjevná, že o splnění podmínek
ustanovení §76 odst. 1 písm. a) a c) ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení s. ř. s., které byly
důvodem, jenž Městský soud v Praze vedl ke zrušení napadeného rozhodnutí, nemá Nejvyšší
správní soud pochyb.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační námitku stěžovatele
směřující proti postupu městského soudu jako nepřípadnou odmítl.
Pokud jde o druhou kasační námitku, je nutno připomenout, že sám stěžovatel porušení
procesních práv účastníků řízení připustil a pouze oponoval názoru soudu, zda tuto vadu
řízení lze považovat za způsobilou vyvolat nezákonnost rozhodnutí. S tvrzením stěžovatele,
že žádná z listin založených do správního spisu po uplynutí lhůty pro podání námitek
účastníků řízení nemohla mít vliv na konečné rozhodnutí Drážního úřadu, nelze souhlasit.
Z hlediska posouzení zákonnosti postupu správního orgánu je zcela irelevantní,
o jaké konkrétní podklady byl v daném případě správní spis po uplynutí výše zmíněné lhůty
doplněn, případně kolik jich ve skutečnosti bylo (protože zde se tvrzení stěžovatele
a účastníků řízení rozcházejí), rozhodující je pouze skutečnost, že se tak stalo. Nejvyšší
správní soud tuto námitku proto musí odmítnout a přisvědčit argumentům Občanského
sdružení a paní L. V., že účastníci řízení byli postupem správního orgánu zkráceni na svých
procesních právech, a to flagrantním způsobem. Opačný výklad by byl v rozporu se zásadami
správního řízení a s konstantní judikaturou správních soudů včetně Nejvyššího správního
soudu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 - 36, na který mimo
jiné odkazuje ve svém vyjádření i paní V.).
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovateli, který ve věci neměl úspěch, právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo,
a Občanské sdružení S. jako účastník řízení ani paní L. B. jako osoba zúčastněná na řízení
právo na náhradu nákladů řízení neuplatnili. Účastnice řízení paní L. V. požadovala náhradu
nákladů řízení spočívající v úhradě dvou úkonů právní služby za zastupování advokátem
v řízení o kasační stížnosti. Výše jmenované účastnici řízení soud přiznal náklady řízení
spočívající v odměně za jeden úkon právní služby v částce 1000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006] a v náhradě
hotových výdajů v částce 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 1075 Kč, neboť byl-li
účastník řízení zastoupen ve věci stejným advokátem již v řízení vedeném městským soudem,
s věcí byl již seznámen a vyjádření v řízení o kasační stížnosti se významně neliší od námitek
žalobních, pak zdejší soud neshledal důvod k přiznání odměny advokáta za převzetí věci
v řízení o kasační stížnosti (srov. obdobně i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10.
1998, č. j. 35 Ca 75/98 - 18). Tuto částku je stěžovatel povinen uhradit k rukám zástupkyně
účastnice řízení JUDr. Ivany Čadkové, advokátky se sídlem v Plzni, Modřínová 2, do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu