ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.36.2006
sp. zn. 8 As 36/2006 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně Z.
o. o. s. s. h. B. a Š. (označovaná též jako „Z . o. evid. č. X O. s. s. o. o. “), zastoupené
JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Komenského nám. 381,
proti žalovaným 1) Národnímu památkovému ústavu, Praha 1, Valdštejnské náměstí 3,
a 2) Ministerstvu kultury, Praha 1, Maltézské náměstí 1, o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005, čj. 6 Ca 255/2004 - 73,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005,
čj. 6 Ca 255/2004 - 73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 10. 2004 doplněnou podáním ze dne 8. 12. 2004,
doručeným Městskému soudu v Praze dne 22. 12. 2004 domáhala přezkoumání a zrušení
fiktivního rozhodnutí žalovaného ad 1), kterým bylo odepřeno poskytnutí i nformace
týkající se opravy II. mostu na hradě B. a fiktivního rozhodnutí žalovaného ad 1)
o zamítnutí odvolání žalobkyně event. fiktivního negativního rozhodnutí žalovaného ad
2), o odvolání proti témuž rozhodnutí správního orgánu prvého stupně.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2006, čj. 6 Ca 255/2004 - 73, žalobu
odmítl, dále odmítl žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
zástupce z řad advokátů a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Usnesení odůvodnil tím, že přes výzvu i vlastní šetření soudu nebylo prokázáno
oprávnění PhDr. H. V. P., která předmětnou žalobu a návrhy podala, za stěžovatelku
jednat.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti usnesení městského soudu včasnou kasační
stížností. Namítla, že jí přes její žádosti městský soud odmítl ustanovit zástupce
a znemožnil jí tak doložit požadované skutečnosti nezpochybnitelným způsobem
a formou. Stěžovatelka nesouhlasila s postupem městského soudu, který vyzýval prvního
žalovaného k předložení nelegálně získaných kopií interních materiálů stěžovatelky, aniž
by se zabýval otázkou jejich pravosti. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že jí první
žalovaný dne 21. 6. 2004 násilně zabavil veškeré materiály, když vyměnil zámek u její
kanceláře. Městský soud bez uvedení relevantního důvodu také odmítl čestné prohlášení
předsedkyně stěžovatelky PhDr. H. V. P., aniž uvedl, v čem spatřuje jeho nedostatečnost
či nedůvěryhodnost osoby předsedkyně. Stěžovatelka rovněž namítla, že ustanovený
zástupce mohl pomoci s formulací čestného prohlášení Z. B., aby nebylo z formálních
důvodů odmítnuto. Dále zdůraznila, že se řídila vyjádřením místopředsedy městského
soudu ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St, podle kterého by postačoval dotaz na
některého člena organizace směřující k ověření skutečností uvedených v čestném
prohlášení předsedkyně stěžovatelky. Stěžovatelka doplnila, že Z. B. je členem výboru
stěžovatelky a je plně orientován v časové posloupnosti změn na předsednickém postu,
takže by svým čestným prohlášením neosvědčoval skutečnosti, které by nebyly aktuální.
Stěžovatelka dále namítla podjatost soudkyň městského soudu JUDr. Karly Cháberové,
JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Jany Neckářové s tím, že z neznámých důvodů
považovaly stěžovatelku, PhDr. H. V. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranily prvnímu
žalovanému. Stěžovatelka zdůraznila, že zpochybnit předsednictví PhDr. H. V. P. by
mohlo pouze nesouhlasné stanovisko některého z členů stěžovatelky, nikoliv však
nedůvodné námitky prvního žalovaného. Ten n emůže nijak zasahovat do činnosti
stěžovatelky a vyjadřovat se k jejímu vnitřnímu uspořádání či volbě jejího orgánu.
Stěžovatelka uzavřela, že postupem městského soudu došlo k porušení ústavně
zaručeného práva stěžovatelky domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na soudní přezkum zákonnosti
rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Městský soud nesprávně vyložil §33 odst. 4 s. ř. s. a neodůvodněně odmítl stěžovatelkou
navržené důkazy k prokázání jí tvrzených skutečností. Odmítnutím žaloby pak bylo
omezeno ústavní právo stěžovatelky podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 16. 9. 2006 stěžovatelka uve dla, že uplatňuje důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti uvážil, vázán jejím rozsahem i důvody
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
takto:
Nejvyšší správní soud i v této věci vycházel ze závěrů rozšířeného senátu
ve skutkově i právně obdobné věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 1 As 38/2006,
jakož i z dalších věcí na toto rozhodnutí rozšířeného senátu navazujících. Tak např.
shodně s odůvodněním rozsudku ze dne 31. 7. 2007, čj. 8 As 37/2006 - 93 je možno
i v této (nyní posuzované) věci uvést:
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že v řízení u městského soudu
rozhodovaly vyloučené soudkyně, které z neznámých důvodů považov aly stěžovatelku,
PhDr. H. V. P. a Z. B., za osoby nečestné a stranily prvnímu žalovanému. Nejvyšší
správní soud posoudil tuto námitku jako námitku podjatosti soudkyň, které ve věci
rozhodovaly.
Podle §8 odst. 5 s. ř. s. může účastník nebo osoba zúčastn ěná na řízení namítnout
podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit
do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti
při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám
se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti,
z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření
Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce,
senát po jejich vyjádření.
Skutečnosti, ve kterých stěžovatelka spatřuje podjatost soudkyň městského soudu,
vyplývají z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které bylo stěžovatelce doručeno dne
3. 10. 2005. V tomto okamžiku se stěžovatelka dozvěděla o možné podjatosti soudkyň,
proto je tento den určujícím pro počátek běhu zákonné lhůty pro vznesení námitky
podjatosti. Tato lhůta počala plynout dne následujícího a skončila dne 11. 10. 2005.
Stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti až v kasační stížnosti, kterou podala
u městského soudu osobně dne 12. 10. 2005, tj. po uplynutí lhůty pro vznesení námitky
podjatosti. K uvedené námitce proto Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poukázat na to,
že z §8 odst. 1 s. ř. s. jednoznačně vyplývá, že důvodem pro vyloučení soudce není jeho
právní názor vyjádřený v rozhodnutí o projednávané věci, a to ani tehdy, když jej
Nejvyšší správní soud později shledá nesprávným. Podobný závěr vyslovil
Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003, čj. Nao 25/2003 - 47, č. 283/2004
Sb. NSS, podle nějž důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci nejsou podle §8
odst. 1 s. ř. s. okolnosti spočívající v postupu soudu podle §36 odst. 3 věty dr uhé s. ř. s., který vedl
k zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že žaloba zjevně
nemůže být úspěšná, a to ani v případě, že by takové rozhodnutí nebylo věcně správné. Námitku
stěžovatelky, že soudkyně, které v projednávané věci rozhodovaly, z neznámých důvodů
považovaly stěžovatelku, PhDr. H. V. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranily prvnímu
žalovanému, pokládá Nejvyšší správní soud především za vyjádření nesouhlasu
stěžovatelky s právním názorem městského soudu, podle kterého stěžovatelka
předloženými dokumenty neprokázala, že PhDr. H. V. P. je oprávněna za stěžovatelku
jednat. Uvedenou námitku by proto ani v případě jejího včasného uplatnění Nejvyšší
správní soud neshledal důvodnou, neboť tvrzené skutečnosti nejsou důvodem pro
vyloučení soudkyň a stěžovatelka tak žádný relevantní důvod pro jejich vyloučení
ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s. nepřednesla.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval věcnou podstatou kasační námitky, tj.
zda PhDr. H. V. P. prokázala své oprávnění jednat za stěžovatelku v řízení o žalobě.
Podle §33 odst. 4 s. ř. s. za právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn
podle zvláštního zákona. Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou
v rozporu se zájmy právnické osoby. Kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění
na výzvu soudu prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat pouze
jediná osoba.
Základními dokumenty, které v případě stěžovatelky mohly sloužit k prokázání
oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za stěžovatelku, jsou zakladatelský dokument (zápis z
ustavující členské schůze) či stanovy, které upravují jednání za stěžovatelku, a zápis z
členské schůze, na níž byla PhDr. H. V. P. zvolena předsedkyní stěžovatelky.
Obsahem soudního spisu je mj. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
18. 11. 2004, sp. zn. 33 Nc 1461/2004 z něhož je zřejmé, že první žalovaný převzal
bez souhlasu stěžovatelky její interní materiály a jak vyplynulo ze sdělení stěžovatelky,
ta je dosud nemá k dispozici. Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze proto
důvodně předpokládat, že stěžovatelka skutečně bez vlastního zavinění nedisponuje
výše uvedenými dokumenty, které by mohly bezpečně prokázat oprávnění PhDr. H. V. P.
jednat za stěžovatelku. Těmito dokumenty naopak zřejmě disponuje první žalovaný.
Nejvyšší správní soud k tomu zdůrazňuje, že prokázání oprávnění jednat
za právnickou osobu ve smyslu §33 odst. 4 s. ř. s. je jednou z podmínek řízení, a proto
nemůže být závislé na vůli jiného účastníka řízení, zejména ne na protistraně. V opačném
případě by žalovaný mohl zabránit stěžovatelce v přístupu k soudu, což představuje
v právním státě nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu.
Za této situace lze za dostatečné podklady k prokázání uvedené skutečnosti
považovat dokumenty, které stěžovatelka před vydáním napadeného usnesení předložila
městskému soudu, tzn. čestné prohlášení Z. B. a dopis prvního žalovaného ze dne
12. 5. 2004, ve kterém je PhDr. H. V. P. označena jako předsedkyně stěžovatelky.
Zmíněný dopis vyvrací argument prvního žalovaného, že předsedkyní stěžovatelky byla v
dané době Š. S., zvolená členskou schůzí konanou dne 18. 12. 2003, a podporuje tvrzení
stěžovatelky, že Š. S. na funkci předsedkyně rezignovala a členská schůze konaná v březnu
2004 následně opětovně zvolila předsedkyní stěžovatelky PhDr. H. V. P. V opačném
případě by se totiž první žalovaný, kter ý byl o zvolení Š . S. informován, neobracel
dne 12. 5. 2004 na PhDr. H. V. P. jako na předsedkyni stěžovatelky. Vzhledem k tomu
shledal Nejvyšší správní soud námitku důvodnou.
Nejvyšší správní soud rovněž přisvědčil stěžovatelce, která odkazovala na vyjádření
místopředsedy městského soudu ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St, podle nějž
by k prokázání oprávnění jednat za stěžovatelku postačoval dotaz na některého člena
organizace směřující k ověření skutečností uvedených v čestném prohlášení předsedkyně.
Podobně městský soud v usnesení ze dne 28. 7. 2005, jímž stěžovatelku vyzval
k prokázání oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za stěžovatelku, poukázal na možnost
prokázat tuto skutečnost výslechem svědků. Nejvyšší správní soud považuje důkaz
výslechem svědků, který by městský soud zřejmě akceptoval jako důkaz dostatečně
průkazný, za srovnatelně věrohodný s předloženými listinami, které městský soud
považoval za nedostačující.
Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že žádost o poskytnutí
informace ze dne 15. 11. 2004 podepsala za stěžovatelku rovněž PhDr. H. V. P. jako její
předsedkyně a první žalovaný na tuto žádost reagoval odpovědí ze dne 23. 11. 2004, čj.
9222/2004, aniž zpochybňoval oprávnění PhDr. H. V. P. za stěžovatelku jednat a naopak
ji jako předsedkyni stěžovatelky označil. Není tedy pochyb o tom, že první žalovaný s
PhDr. H. V. P. jednal jako s předsedkyní stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud
nesprávně aplikoval §33 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení městského soudu zrušil pro
nezákonnost všech jeho výroků a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu (Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Na městském soudu nyní bude, aby rozhodl o návrhu na ustanovení zástupce
stěžovatelky pro řízení o žalobě a v tomto říz ení dále pokračoval s tím, že oprávnění
PhDr. H. V. P. jednat za stěžovatelku v souzené věci bylo dostatečně prokázáno.
V novém rozhodnutí ve věci městský soud podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Samotným závěrem Nejvyšší správní soud uvádí k názvu stěžovatelky, že součástí
spisů je zápis z členské schůze stěžovatelky ze dne 15. 8. 2005, kdy byla odsouhlasena
změna názvu stěžovatelky. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo,
že do spisů ve vě cech vedených u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 As 48/2005
a 8 As 49/2005 bylo prvním žalovaným založeno sdělení O. s. s. o. a o. (dále jen „Svaz“)
ze dne 26. 1. 2007, podle nějž předsednictvo Svazu odmítlo provést změnu názvu
stěžovatelky v evidenci Svazu, neboť nově navržený název nemá dostatečnou rozlišovací
schopnost. Součástí spisu v nyní posuzované věci je i potvrzení Svazu ze dne 27. 10. 2004
o evidenci stěžovatelky a o skutečnosti, že Svaz je evidován Ministerstvem vnitra podle
zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, a že základní
organizace mají právní subjektivitu na základě stanov Svazu. Z těchto stanov (dostupné
na www.statorg.cmkos.cz) vyplývá, že právní subjektivita základních organizací Svazu je
fakticky odvozená od Svazu a základní organizace Svazu jsou přes svoji právní
subjektivitu v určitých úkonech Svazem omezeny (srov. např. čl. 4.1, čl. 5.1, nebo čl. 15
stanov Svazu). Svaz přitom mj. eviduje základní organizaci pod určitým názvem (čl. 4.1 a
čl. 15.5 stanov Svazu), který musí splňovat požadavky stanov Svazu. Je nepochybné, že
při jejich nesplnění nemusí Svaz základní organizaci zaevidovat. Z uvedeného je zřejmé,
že jakkoliv stanovy Svazu výslovně nehovoří o změně názvu základní organizace, musí být
tato změna zaevidována Svazem. Nestane-li se tak, disponuje základní organizace svojí
právní subjektivitou v rozsahu původní evidence, tj. pod původním názvem. Nelze přitom
dovodit, že by odmítnutím registrace změny názvu zanikla právní subjektivita existující
základní organizace. Vystupuje-li proto stěžovatelka pod novým, dosud nezaevidovaným
názvem, a je-li takto označena i soudem, představuje tato skutečnost vadu řízení, ovšem
vadu řízení odstranitelnou. Tak je tomu v posuzované věci tím spíše, že nevzniklo pochyb
o totožnosti subjektu na straně stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu