ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.51.2005
sp. zn. 8 As 51/2005 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Josefem Kuchtou, CSc., advokátem se sídlem v Kuřimi,
Vojtova 473, za účasti 1) Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Třebíč, se sídlem
v Třebíči, Bráfova 1, 2) J. K., 3) Ing. E. P., 4) E. S., 5) A., zastoupeného JUDr. Boženou
Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Leopolda Pokorného 37, 6) S. s. J., s. p., 7)
Obce Okarec, 8) Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště Jihlava, se sídlem
v Jihlavě, Fritzova 4 (dříve Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Třebíč, se sídlem
v Třebíči, Otmarova 82/3), v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 18. 3. 2005, č. j. 30 Ca 52/2005 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi JUDr. Josefu Kuchtovi, CSc.,
se sídlem v Kuřimi, Vojtova 473, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 2150 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou dne 29. dubna 2005 se Ing. M. J. (dále jen „stěžovatel“)
domáhal zrušení shora uvedeného pravomocného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým
soud odmítl jeho žalobu proti rozhodnutí Okresního úřadu Třebíč, pozemkového referátu
(dále jen „pozemkový úřad“), ze dne 4. 5. 2000, č. j. 111-930/72.9/2000-Ž.
Tímto rozhodnutím pozemkový úřad zrušil původní rozhodnutí Pozemkového
úřadu Okresního úřadu v Třebíči ze dne 30. 11. 1993, č. j. 3590/93-Du, a rozhodnutí ze dne
12. 7. 1994, č. j. 111-3590/93/2-Du, kterými došlo k přiznání vlastnictví k zemědělským
nemovitostem v k. ú. O., T. a H., u kterých byla nařízena obnova řízení rozhodnutím
Okresního úřadu v Třebíči, okresního pozemkového úřadu, ze dne 5. 9. 1995, č. j. POZ
111/2253/95-Du/Ko. Rozhodnutí o povolení obnovy řízení bylo jako příslušným odvolacím
orgánem potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu
v Praze ze dne 15. 12. 1995, sp. zn. 3900/95-3152 (výrok I.). Současně pozemkový úřad
rozhodl, že podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších úprav, stěžovatel a E. S., jsou vlastníky
id. 1 nemovitostí p ůvodního vlas tníka E. H., tedy každý v rozsahu id. 1 v katastrálních
územích, které pozemkový úřad dále vyjmenoval (výrok II.). Závěrem pak pozemkový úřad
rozhodl o založení nových listů vlastnictví, resp. o zápisu do již založených listů vlastnictví
pro k. ú. O., H. a T. (výrok III.).
Krajský soud v Brně v napadeném usnesení nejprve provedl krátkou genezi daného
případu, z níž vyplývá, že uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 4. 5. 2000,
č. j. 111-930/72.9/2000-Ž, bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002,
č. j. 30 Ca 259/2000 - 35, nejprve ve výroku I. potvrzeno a ve výrocích II. a III.
zrušeno a věc vrácena zpět k dalšímu řízení. Nálezem Ústavního soudu ze dne
1. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 316/03, však bylo k ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto,
že se tento rozsudek Krajského soudu v Brně zrušuje, a sice ve výroku I. a III., tj. ve výroku,
kterým soud rozhodl o potvrzení výroku I. rozhodnutí pozemkového úřadu, a ve výroku,
kterým soud rozhodl o nákladech řízení. Celá věc se tak vrátila zpět ke Krajskému soudu
v Brně, který však v souvislosti s novou právní úpravou správního soudnictví žalobu
stěžovatele odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého soud návrh
(žalobu) odmítne, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci,
o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li
se návrhem na přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné
pravomoci v soukromoprávní věci. V daném případě bylo totiž podle soudu zahájeno řízení
o přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci, neboť jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, bylo rozhodováno
o vlastnictví k zemědělským nemovitostem. Je tak podle soudu zřejmé, že předmětem
rozhodování byla otázka týkající se vlastnických vztahů k nemovitostem, kterou mohou
být dotčeny občanskoprávní vztahy. Proto návrh podle §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl s tím,
že od 1. 1. 2003 je možno danou věc projednat podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
V této souvislosti tedy poučil stěžovatele, že odmítnutí návrhu neznamená ukončení řízení
o předmětné věci, avšak je nezbytné, chce-li pokračovat v řízení, aby podal žalobu
podle ustanovení §246 o. s. ř. k místně příslušnému okresnímu soudu, a to ve lhůtě
do jednoho měsíce od právní moci usnesení o odmítnutí návrhu.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, tj. zákonný důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který však ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu
v Brně blíže nespecifikoval a ve své argumentaci se věnoval v podstatě výhradně řízení,
které tomuto rozhodnutí předcházelo. Teprve podáním doručeným dne 25. 7. 2005 stěžovatel
svoji kasační stížnost upravil a doplnil, a to prostřednictvím svého právního zástupce,
ustanoveného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, č. j. 30 Ca 52/2005 - 43.
Také v tomto podání se stěžovatel zabýval předchozím řízením v dané věci, když rozšířil
kasační důvody i na důvody uvedené v §103 písm. b) a d) s. ř. s. Nově se však zabýval také
odmítnutím žaloby ze strany krajského soudu, ke kterému uvedl, že nebyly splněny
podmínky §46 odst. 2 s. ř. s., neboť v dané věci nejde o rozhodování správního orgánu
v soukromoprávní věci; rozhodování o restituci nemovitého majetku vykazuje spíše
charakter věci administrativněsprávní (např. vyvlastnění jako zásah do vlastnických
práv k nemovitostem je upraveno ve správně-právním předpisu – stavebním řádu).
I kdyby se přesto jednalo o přezkoumání rozhodnutí v soukromoprávní věci, je třeba
podle stěžovatele poukázat na ustanovení §131 s. ř. s., podle něhož kasační stížnost lze podat
proti rozhodnutím krajských soudů vydaným po dni účinnosti tohoto zákona, což v daném
případě bylo realizováno. Dále je třeba poukázat na přechodná ustanovení zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního,
konkrétně Čl. XXV, body 1. a 2., jejichž výklad nasvědčuje tomu, že řízení započatá
před účinností tohoto zákona by měla být dokončena podle dosavadních předpisů. Stěžovatel
tedy uplatnil rovněž kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a s ohledem na tyto skutečnosti navrhl Nejvyššímu správnímu
soudu, aby výrok I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2005 zrušil a uložil soudu
pokračovat v řízení. Dále navrhl, aby Nejvyšší správní soud v souladu s nálezem Ústavního
soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 316/03, zrušil výrok I. a výrok III. v rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002, č. j. 30 Ca 259/2000 - 35, a uložil soudu
pokračovat v řízení.
Ke kasační stížnosti se ve svém přípisu ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 852/2005/PUTR/Ž,
vyjádřilo Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Třebíč, který k některým námitkám
stěžovatele vztahujícím se k řízení předcházejícímu a k postupu krajského soudu v souzené
věci konstatoval, že mu tento postup nepřísluší hodnotit. Ke kasační stížnosti se vyjádřil
rovněž Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště Třebíč, který ve svém přípisu
ze dne 14. 8. 2005, č. j. 6298/05, sdělil, že vyčká na rozsudek soudu, případně na vydání
pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu, a bude je plně respektovat.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud
přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelem je tvrzen důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., i když v jeho podáních jsou též výslovně
zmíněny i důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Důvod podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení
řízení, je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem
speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d),
neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení v každém
případě i tehdy, byla li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. nebo je-li rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je u kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu (na zahájení řízení) nebo o zastavení
řízení z povahy věci vyloučen, když se v obou těchto případech jedná sice o rozhodnutí,
jímž se řízení před krajským soudem končí, ovšem nikoli o rozhodnutí ve věci samé. Ovšem
toliko rozhodnutími soudu ve věci samé lze posuzovat vady řízení před správním orgánem
včetně nepřezkoumatelnosti jeho správního rozhodnutí, jak jsou definovány jako důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
S ohledem na tyto skutečnosti a při znalosti toho, že Krajský soud v Brně
svým usnesením ze dne 18. 3. 2005, č. j. 30 Ca 52/2005 - 24, návrh stěžovatele odmítl,
považoval Nejvyšší správní soud za rozhodnou námitku stěžovatele odpovídající ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když otázkou, kterou bylo třeba při posouzení zákonnosti
cit. usnesení Krajského soudu v Brně posoudit, bylo, zda lze ve správním soudnictví
přezkoumávat rozhodování o vlastnictví k nemovitostem podle §9 odst. 4 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že není sporu o tom, že daná věc
je věcí podle §9 zákona o půdě a že jde o restituční nárok, který je třeba považovat za věc
spadající do soukromého práva, neboť je zde rozhodováno správními orgány o vlastnickém
právu k nemovitostem. Právo vlastnické je evidentně právem soukromým a soukromé právo
vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl poskytován ve správním soudnictví
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002. Proto zákonodárce stanovil v §68 písm.b) s. ř. s.,
že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci, vydané v mezích pravomoci správního orgánu. Od 1. 1. 2003
– v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva – takové věci projednávají
a rozhodují obecné soudy podle novelizované části páté o. s. ř., která poskytuje soukromým
právům větší ochranu, neboť soud nebude pouze provádět přezkum správního rozhodnutí,
ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl o věci; není tedy pouze orgánem
oprávněným v případě zjištěné nezákonnosti postupu správního orgánu napadené rozhodnutí
zrušit, jako tak dosud činily soudy ve správním soudnictví.
V tomto směru je třeba pro úplnost poznamenat, že daná otázka byla předmětem
posuzování zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, který svým usnesením ze dne 22. 6. 2004,
č. j. Konf 123/2003 - 7 (publikovaným pod č. 372/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz),
rozhodl tak, jak již předtím rozhodl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 4. 2. 2003,
č. j. 7 A 148/2001 - 33 (publikovaném pod č. 4/2003 Sb. NSS, www.nssoud.cz), či v usnesení
ze dne 27. 2. 2003, č. j. 6 A 23/2002 - 47 (publikovaném pod č. 208/2004 Sb. NSS,
www.nssoud.cz), či v rozsudku ze dne 17. 9. 2003, č. j. 7 As 2/2003 - 69 (www.nssoud.cz),
že rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví k nemovitosti podle §9 odst. 4 zákona
o půdě je rozhodnutím správního orgánu o soukromoprávním nároku. Soudní ochrana
je zde zajištěna postupem podle §244 a násl. o. s. ř., tedy projednáním a rozhodnutím
v civilním řízení, a nikoliv ve správním soudnictví [§68 písm. b) s. ř. s.].
Jestliže tedy Krajský soud v Brně podle §46 odst. 2 s. ř. s. rozhodl o odmítnutí návrhu
stěžovatele s tím, že věc, v níž se jedná o rozhodování správního orgánu o vlastnickém právu
oprávněné osoby k nemovitostem, je věcí soukromoprávní povahy, o níž nemohou soudy
rozhodovat podle s. ř. s., rozhodl v souladu se zákonem. Nic na tom nemůže změnit
ani stěžovatelem namítané znění ustanovení §131 s. ř. s., ani body 1. a 2. Čl. XXV, části
dvacáté páté, zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
soudního řádu správního.
Podle §131 s. ř. s. lze kasační stížnost podat proti rozhodnutím krajských soudů
vydaným po dni účinnosti tohoto zákona. Bylo totiž nutno pamatovat na přechodné
ustanovení §129 odst. 3 s. ř. s., které připouští, aby do 31. ledna 2003 podal účastník řízení
kasační stížnost proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí správního
orgánu (ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení), jestliže o odvolání,
které podle dosavadních předpisů bylo podáno, nebylo do 31. 12. 2002 rozhodnuto a řízení
bylo zastaveno ex lege. Vzhledem k soustavě soudů rozhodujících ve správním soudnictví
po 1. lednu 2003 a jejich pravomoci již o odvolání nemohl rozhodovat vrchní soud.
Aby účastníci řízení nebyli touto změnou zkráceni na svých právech, byla jim dána možnost
místo dříve podaného odvolání zajistit si přezkoumání původně odvoláním napadeného
rozhodnutí formou kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu.
Podle zákona č. 151/2002 Sb., části dvacáté páté, Čl. XXV, přechodných ustanovení
k části šesté, bodu 1., lze ve věcech uvedených v §244, v nichž zvláštní právní předpis
svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů
podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu ve znění účinném k 31. prosinci 2002,
ode dne účinnosti tohoto zákona podat žalobu podle části páté tohoto zákona za podmínek
jím stanovených. Podle bodu 2. cit. zákona, části dvacáté páté, Čl. XXV, přechodných
ustanovení k části šesté, není-li dále stanoveno jinak nebo nestanoví-li tento zákon
nebo zvláštní právní předpis jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Daná přechodná ustanovení (k novele o. s. ř.,
provedené zákonem č. 151/2002 Sb., s účinností od 1. 1. 2003) tedy řeší, resp. řešila
další osud zákonných úprav, které svěřovaly soudům rozhodování o těch „opravných
prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů“, kde věc měla charakter soukromoprávní,
přičemž stanovila, že napříště budou tyto věci rozhodovány ve zvláštním řízení upraveném
v nové páté části o. s. ř.
Lze proto uzavřít, že o věci stěžovatele jako o věci soukromoprávní nebylo možné
rozhodnout ve správním soudnictví podle s. ř. s., ale v řízení vedeném na základě žaloby
podle §246 o. s. ř., o čemž byl stěžovatel poučen v odůvodnění napadeného usnesení
Krajského soudu v Brně, a ve světle těchto skutečností tedy byla kasační stížnost shledána
nedůvodnou, a proto ji Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1, věty poslední,
s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a další účastníci nárok na náhradu řízení neuplatnili a ani ze soudního spisu nevyplynulo,
že by jim nějaké náklady řízení v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci proto Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci
– advokátu JUDr. Josefu Kuchtovi, CSc. – přiznal náklady spočívající v odměně za dva úkony
právní služby v částce 2000 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 1. 9. 2006) a v náhradě hotových výdajů v částce
150 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 2150 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce stěžovatele do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu