ECLI:CZ:NSS:2007:8.AZS.102.2006
sp. zn. 8 Azs 102/2006 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a
soudců JUDr. Michala Mazance, Mgr. Jana Passera, JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr.
Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: S. A.-D. H., zastoupeného opatrovníkem O. p.
p. u., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, PSČ: 170
34, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti opatrovníka proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, čj. 1 Az 25/2006-25
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 3. 2006, čj. OAM-251/LE-05-05-2006, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. h )
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce proti tomuto
rozhodnutí brojil žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 4. 4. 2006. Kasační
stížností napadeným usnesením pak městský soud žalobci ustanovil podle §29 odst. 3 o.
s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. stěžovatele opatrovníkem s odůvodněním, že se mu ani ve
spolupráci se žalovaným a Policií ČR nepodařilo vypátrat místo žalobcova současného
pobytu.
Stěžovatel (jednající opatrovníkem) v kasační stížnosti uplatnil důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; namítal, že rozhodnutí městského soudu je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z něj nevyplývá, jaké kroky soud činil
ke zjištění místa pobytu žalobce a jaký byl výsledek těchto úkonů. Odůvodnění
předmětného usnesení je tedy podle názoru stěžovatele neakceptovatelné a přístup soudu
ryze formalistický, nešetřící podstatu institutu opatrovníka. Samotná skutečnost, že
žalobce svévolně opustil pobytové středisko, ve kterém byl hlášen k pobytu, bez dalšího
podle stěžovatele neobstojí. Stěžovatel dále připomněl, že rozhodnutí soudu musí obstát
samo o sobě a musí v něm být mj. str učně a jasně vyloženo, které skutečnosti má soud za
prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Postup soudu se musí ve stručné
formě objevit i v samotném rozhodnutí. Stěžovatel dále upozornil na to, že ustanovení
opatrovníka je velkým zásahem do procesních práv účastníka řízení, neboť ten jeho
ustanovením ztrácí možnost disponovat řízením. Svůj výklad stěžovatel opřel o
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 572/05. Ze všech uvedených
důvodů stěžovatel navrhl usnesení Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního
řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005.
Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl
proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006-39.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) k asační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro
potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve
výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně - právního postavení stěžovatele. O
zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jed nat především tehdy, pokud:
a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je
však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak
výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýr azná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 ods t. 1 s. ř. s. Zájmem
stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze
v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že obdobnou kasační stížností, dokonce podanou
tímtéž stěžovatelem, se již dříve zabýval a shledal ji nepřijatelnou (viz usnesení ze dne 8. 2.
2007. čj. 2 Azs 122/2006-43, dostupné na www.nssoud.cz). V souzené věci nemá kasační
soud důvod se od již dříve vyjádřeného právního názoru odchýlit.
K námitce stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti předmětného usnesení
Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 28. 7. 2004, čj. 4 Azs 165/2004-36,
zveřejněný pod č. 378/2004 Sb. NSS, kde se uvádí, že: „Nepřezkoumatelným rozhodnutím
soudu [§109 odst. 3 a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], způsobujícím, že Nejvyšší správní soud není
vázán důvody kasační stížnosti, je usnesení krajského soudu o zastavení řízení z důvodů podle §33
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při zjišťování
místa pobytu stěžovatele a ani které období považoval soud za dobu devadesáti dnů, po kterou nezjištění
místa pobytu bránilo rozhodnutí ve věci. Otázka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského
soudu byla v obecnější rovině řešena dále např. v rozhodnutí zdejšího soudu ze dne ze
dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, zveřejněném pod. č. 244/2004 Sb. NSS, kde bylo
judikováno, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze
seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné.“. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že z napadeného
rozhodnutí městského soudu není seznatelné, které skutečnosti má soud za prokázané a o
které důkazy opřel svá skutková zjištění. Pokud v něm bylo uvedeno, že se soudu
nepodařilo ani ve spolupráci s orgány Ministerstva vnitra a Policie ČR vypátrat místo
současného pobytu žalobce, přičemž poslední místo pobytu v P. s. S. svévolně opustil dne
12. 4. 2006 bez udání nové adresy, lze konstatovat, že takové odůvodnění splňuje
podmínky přezkoumatelnosti, jak byly definovány ve výše uvedených rozhodnutích.
Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že v souzené věci byl přístup soudu ryze
formalistický, nešetřící podstatu institutu opatrovníka. Rozsahem skutečností
zjišťovaných při ustanovení opatrovníka (§29 odst. 3 o. s. ř. a §64 s. ř. s.) se Nejvyšší
správní soud zabýval dříve již ve svém rozhodnutí ze dne 21. 11. 2006,
čj. 2 Azs 113/2006-32, dostupné na www.nssoud.cz, kde bylo judikováno, že: „K tomu, aby
mohl být žalobce považován za osobu neznámého pobytu a ustanoven mu soudem opatrovník podle §29
odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, nepostačuje sdělení žalovaného, že se žalobce nezdržuje v místě hlášeného pobytu. Soud musí
vyčerpat všechny dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu účastníka; vedle informací z ískaných z
databáze žalovaného si soud musí opatřit vyjádření příslušných orgánů Policie ČR, případně provést
šetření v místě žalobcova hlášeného pobytu apod.“. V daném případě se městský soud nespokojil
pouze s informacemi z databáze žalovaného, ale podnikl i další kroky (součinnost s Policií
ČR). Je tedy zřejmé, že městskému soudu nelze přičítat pochybení, o němž by bylo
možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by
způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu