ECLI:CZ:NSS:2007:8.AZS.19.2006
sp. zn. 8 Azs 19/2006 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci
žalobce: I. U., zastoupený JUDr. Martinem Sochorem, advokátem v Praze,
Čelakovského sady 1580/4, PSČ 110 00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2005,
čj. OAM-3460/VL-07-04-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2005, čj. 10 Az 13/2005 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
IV. Odměna advokáta žalobce JUDr. Martina Sochora se určuje
částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 5. 2005 nebyl žalobci udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákonů č. 2/2002 Sb. a č. 57/2005 Sb. Současně bylo rozhodnuto,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu
rozsudkem ze dne 12. 10. 2005 zamítl.
Žalobce (stěžovatel) rozsudek napadl kasační stížností; důvody kasační
stížnosti přitom uvedl ve dvou podáních (jedno psané ručně, jedno počítačem),
která byla Městskému soudu v Praze doručena v jedné zásilce. Stěžovatel v kasační
stížnosti psané ručně popsal důvody, proč žádal o azyl. Tvrdil, že patří do skupiny
Albánců a muslimů, kterým Makedonie odmítá udělit státní občanství,
a to z důvodu, aby se tato skupina nemohla účastnit voleb a ovlivňovat složení
parlamentu. Stěžovatel tím, že mu je odpíráno státní občanství, nemá vedle toho,
že nemá právo volit, ani právo na vzdělání, práci, sociální zabezpečení a podporu
v nezaměstnanosti. Stěžovatel se proto domnívá, je jsou v jeho případě splněny
důvody podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství a národnosti. Tato tvrzení stěžovatel
pod žádný z důvodů vymezených v soudním řádu správním nepodřadil.
Stěžovatel dále tvrdil, že městský soud rozhodnutí žalovaného v části,
v níž se zabýval překážkou vycestování, přezkoumával z jiných důvodů, než které
byly uvedeny v žalobě, resp. je nezkoumal z hlediska všech žalobních námitek,
a že je rozhodnutí městského soudu z tohoto důvodu nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s]. Hlavní žalobní námitka
se týkala toho, že rozhodní žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný
argumentoval pouze rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva,
aniž by z jeho rozhodnutí bylo zřejmé, jak byl aplikován §91 odst. 1 písm. a)
bod 2 zákona o azylu na konkrétní případ stěžovatele. V žalobě stěžovatel rovněž
argumentoval tím, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a rozhodnutí
vydaná na jejím základě Evropským soudem pro lidská práva představují pouze
minimální standart ochrany a jednotlivé státy mohou zvolit standart vyšší,
a v tomto směru odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003 - 96. Městský soud se přitom omezil pouze
na konstatování, že nevyplynuly pochybnosti to tom, jak danou otázku posoudil
žalovaný, aniž se vyslovil k tomu, proč dolovávaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu nedopadá na stěžovatele.
Stěžovatel dále namítl nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Městský soud se v otázce,
zda stěžovateli po návratu do Makedonie, hrozí nelidské nebo ponižující
zacházení, ztotožnil s právním názorem žalovaného. Názor žalovaného však
stěžovatel považuje za nesprávný, a proto tvrzení městského soudu je důsledkem
nesprávného posouzení právní otázky. Názor městského soudu je také
nepřijatelný s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003 - 96, v němž tento soud konstatoval, že správní
orgán musí uvést, v čem spatřuje rozdíl mezi zacházením ve smyslu §91 odst. 1
písm. a) bod 2 zákona o azylu a zacházením, kterého se žadatel o azyl po návratu
do země původu obává, jinak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Stěžovatel uváděl, že mu po návratu do Makedonie bude
odepřeno státní občanství této země a tedy i řada občanských, sociálních a jiných
práv. Proč uvedené jednání žalovaný nepovažuje za nelidské a ponižující
zacházení, žalovaný v rozhodnutí neuvedl. Stěžovatel také brojil proti závěru
žalovaného, že pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek
porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, neboť správní orgán
je povinen nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení posuzovat podle §91
odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu a nikoli přímo podle čl. 3 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv. Navíc v daném případě nejde o pouhou možnost,
ale o velmi pravděpodobnou skutečnost.
Stěžovatel rovněž požádal o odkladný účinek kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba
rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde
je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok
na udělení víza za účelem strpění pobytu mj. tehdy, pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové vízum
opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před
rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud poté posoudil napadené usnesení městského soudu
v rozsahu a v mezích důvodů vymezených přípustnými stížními body a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Námitkou, že v případě stěžovatele jsou splněny důvody podle §12
písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
rasy, náboženství a národnosti, se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože
jde o námitku nepřípustnou, a to s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.,
dle kterého je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl. Stěžovatel sice v žalobě uvedl, že rozhodnutí žalovaného
napadá v celém rozsahu, nicméně v důvodech své žaloby se soustředil výlučně
na tvrzené porušení §47 odst. 3 správního řádu a na porušení §91 odst. 1 písm. a)
bod 2 zákona o azylu. Proti nesprávnému právnímu názoru ohledně aplikace §12
písm. b) zákona o azylu tedy v žalobě nebrojil. Kasační stížnost je proto v části,
v níž stěžovatel přichází s touto námitkou, nepřípustná.
K námitce stěžovatele, že městský soud rozhodnutí žalovaného v části,
v níž se zabýval překážkou vycestování, přezkoumával z jiných důvodů,
než které byly uvedeny v žalobě, resp. je nezkoumal z hlediska všech žalobních
námitek, je v prvé řadě třeba poznamenat, že jde o námitku tvrdící
nepřezkoumatelnost způsobenou nedostatkem důvodů rozhodnutí městského
soudu a nikoli o námitku nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, jak říká
stěžovatel. Nesprávné podřazení důvodů kasační stížnosti k jednotlivým
zákonným ustanovením, či jejich nepodřazení vůbec, však není rozhodující,
neboť požadavek na uplatnění některého z důvodů taxativně vypočtených v §103
odst. 1 s. ř. s. je třeba vykládat v souladu se zásadou, že procesní právní úkon
účastníka řízení (zde: kasační stížnost) se posuzuje podle jeho obsahu.
K této námitce se pak patří uvést následující:
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního
soudu zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sb. ÚS, nález Ústavního soudu
zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sb. ÚS) je jedním z principů, představujícím
součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, povinnost soudů
své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření
v §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo
nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno
v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz též v judikatuře
Nejvyššího správního soudu - č. 689/2006 Sb. NSS: „Není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“
Nejvyšší správní soud se tedy při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy
námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu v duchu těchto zásad
zaměřil na otázku, zda je z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce
a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.
Z příslušné pasáže rozsudku městského soudu (str. 5) plyne, že městský
soud v prvé řadě vymezil podmínky, které zákon stanoví pro případ,
že pro cizince platí překážka vycestování; tj. volně parafrázoval ustanovení §91
odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu. Dále městský soud určil, že překážka
vycestování se vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele
o azyl do země původu, z čehož vyvodil, že se hodnotí současná situace
v Makedonii. Závěr, že žalovaný o překážce vycestování rozhodl správně,
pak městský soud učinil na základě dokumentů, o které žalovaný opřel svůj výrok;
i když je nevyjmenoval, jsou zřejmá z rozhodnutí žalovaného a také ze správního
spisu, jehož jsou součástí. Dále z rozsudku městského soudu plyne, že hodnotil
i skutečnosti, které uvedl sám stěžovatel, tj. fakt, že proti stěžovateli nebylo a není
vedeno trestní stíhání, a také fakt, že stěžovateli nebylo uděleno státní občanství
z důvodu nesplnění podmínek příslušného makedonského zákona, zejména šlo
o podmínku trvalého usazení v zemi po dobu stanovenou zákonem.
Navíc městský soud v rozsudku (str. 3 – 4) konstatuje také to, že neudělení
státního občanství v zemi původu není samo o sobě důvodem pro udělení azylu
a dodává, že za nelidské či ponižující jednání nelze považovat neudělení občanství
pro nesplnění podmínek vyplývajících z požadavku očekávané integrace žadatele
do dané společnosti, a to zcela v souladu se zákonnou procedurou platnou v dané
zemi.
Výše popsané odůvodnění městského soudu Nejvyšší správní soud
považuje z hlediska §54 odst. 2 s. ř. s. za vyhovující, neboť městský soud
se námitkou brojící proti způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s překážkou
vycestování ve smyslu §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu, zabýval,
a z jeho odůvodnění je zřejmé, proč stěžovatelově námitce nedal zapravdu,
resp. proč se ztotožnil se závěrem žalovaného. Především je třeba vyzdvihnout
úvahu o tom, že neudělení státního občanství stěžovateli v Makedonii nelze
považovat za nelidské či ponižující jednání. Tuto úvahu přitom městský soud
učinil na základě konkrétních okolností případu, tj. že stěžovateli nebylo státní
občanství uděleno především proto, že se v Makedonii po požadovanou dobu
nezdržoval.
Nepochybně by bylo možné představit si podrobnější odůvodnění,
a to s ohledem na propracovanost žaloby; je také pravdou, že městský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nereagoval na všechny dílčí výtky
formulované v žalobě v rámci námitky proti překážce vycestování. V dílčích
nedostatcích odůvodnění rozhodnutí městského soudu však nelze spatřovat přímo
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, protože zejména s ohledem na shora
vyzdvihnutou úvahu, s níž se Nejvyšší správní soud po věcné stránce ztotožňuje,
je zcela zřejmé, proč se stěžovatele nemůže týkat překážka vycestování ve smyslu
§91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu. Argumentace městského soudu je pak
i logická a vnitřně nerozporná. Proto je stěžovatelova námitka ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nedůvodná.
Pod námitkou, kterou stěžovatel podřadil pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., se pak skrývají dva okruhy problémů. Jednak stěžovatel nesouhlasí
s názorem městského soudu, že mu po návratu do Makedonie nehrozí nelidské
nebo ponižující zacházení a jednak nesouhlasí s tím, jak žalovaný rozhodnutí
v této části zdůvodnil.
Názor na první problém Nejvyšší správní soud již naznačil, když se shora
vyjádřil, že se ztotožňuje s tím, že neudělení státního občanství stěžovateli
v Makedonii nelze považovat za nelidské či ponižující jednání. Obecně
lze konstatovat, že udělení státního občanství je projevem svrchované státní
suverenity a je pouze na státu, jak vymezí katalog podmínek, jejichž splnění bude
vyžadovat pro udělení státního občanství. Stanoví-li makedonský zákon
o občanství jako jednu z podmínek délku legálního pobytu na území Makedonské
republiky (dříve 15, nyní 8 let), jde o podmínku běžnou i v jiných právních
úpravách. Obdobná podmínka je ostatně známa i z českého zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství [(srov. §7 odst. 1 písm. a)].
Že státní občanství nebylo stěžovateli uděleno právě pro nesplnění podmínky
délky legálního pobytu na území Makedonie, bylo v řízení jednoznačně prokázáno
(viz rozhodnutí ze dne 8. 7. 1998); důkazy o tom, že tomu bylo jinak, stěžovatel
nepředložil, ač to při pohovoru avizoval. Ve světle těchto úvah tedy obavu
stěžovatele z toho, že se situace bude opakovat, tj. že mu nebude opakovaně
uděleno státní občanství, nelze rozhodně kvalifikovat jako obavu z nelidského
či ponižujícího jednání. I tato námitka je nedůvodná.
Druhou právní otázkou, kterou městský soud údajně posoudil nesprávně,
je otázka, zda je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů; opět jde o odůvodnění výroku o tom, že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování. V žalobě k tomu stěžovatel namítal, že odůvodnění
žalovaný shrnul do jedné věty, v níže uvedl, že „po zhodnocení výpovědí žadatele
o udělení azylu, posouzení jeho hlavních motivů k odchodu z vlasti a Zprávy USA za rok
2004 a aktuální databáze České tiskové kanceláře nedospěl správní orgán rozhodující ve věci
k závěru, že v současnosti v případě návratu do vlasti hrozí žadateli mučení, nelidské
či ponižující zacházení nebo trest či že je ohrožen v důsledku válečného konfliktu“. Žalobce
v takovém rozhodnutí postrádal uvedení skutečností týkajících se neudělení azylu,
které žalovaný zvažoval při zkoumání neexistence překážek vycestování. K tomu
je třeba uvést, že rozhodnutí žalovaného je zapotřebí posuzovat jako celek a nikoli
se zaměřit pouze na několik závěrečných odstavců, které se výslovně týkají
překážky vycestování. U nich žalovaný skutečně pouze vyjmenoval jednotlivé
dokumenty a skutečnosti, které bral při rozhodování v úvahu, a blíže
je nerozebíral co do jejich obsahu. Bylo by to nadbytečné, neboť se jim podrobně
věnoval v úvodních částech odůvodnění. Jestliže žalobce zemi původu opustil
v roce 2001, o jeho žádosti o azyl bylo rozhodováno v polovině roku 2005
a žalovaný podrobně rozebíral vývoj v zemi původu i v roce 2004 a 2005,
např. věnoval se změně zákona o občanství snižující limit dlouhodobého pobytu
apod., je zřejmé, které skutečnosti je třeba brát za relevantní pro posuzování
podmínek udělení azylu a které pro posuzování překážky vycestování. Rozhodnutí
žalovaného tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. I tato námitka
je tedy nedůvodná.
Z citované části rozhodnutí žalovaného je pak zřejmé, že žalovaný
podmínky pro uplatnění překážky vycestování posuzoval podle §91 odst. 1
písm. a) bod 2 zákona o azylu (je i citováno), a nikoli pouze podle čl. 3 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky
jako nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí
kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady
řízení nevznikly. Při rozhodování o odměně zástupce stěžovatele, advokáta
JUDr. Martina Sochora, který byl žalobci ustanoven zástupcem usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, se soud řídil ustanoveními §7,
§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. 8. 2006 a přiznal zástupci
stěžovatele 1000 Kč odměnu za jeden úkon právní služby a 75 Kč jako paušální
náhradu hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. února 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu