ECLI:CZ:NSS:2007:8.AZS.46.2006
sp. zn. 8 Azs 46/2006 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: L. A.,
zastoupená JUDr. Karlem Jarešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Prokopská 8, proti
žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 12. 2004, čj. OAM-3453/VL-07-04-2004, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005,
čj. 65 Az 111/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
I. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů
II. Odměna advokáta JUDr. Karla Jareše se určuje částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 12. 2004,
čj. OAM-3453/VL-07-04-2004. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost
stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako nedůvodná podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 citovaného zákona. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu
věci.
Stěžovatelka dle obsahu kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Obecně namítá, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť správní orgán
nezjistil úplně a přesně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a porušil
tak ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a v důsledku toho i nesprávně
posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné
a porušil tak ustanovení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu a že rozhodnutí
správního orgánu nevyplývá ze zjištěných podkladů, neboť není dána logická vazba mezi
rozhodnutím a podkladem pro ně. Dále uvedla, že v zemi svého původu je ohrožena
na životě pro svou osetinskou národnost. Musí čelit nadávkám, výhrůžkám zabitím, byla
okradena přímo policistou, který jí pak rovněž vyhrožoval. Na policii nebylo možné
se dále obracet o pomoc z důvodů poměrů v zemi. Domnívá se, že v jejím případě jde
i o důvody humanitární ve smyslu §14 uvedeného zákona a v této souvislosti se odvolala
na ustanovení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále poukázala
na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991, A-201,
§69-70, a rozsudek ve věci Vilvarajah z roku 1991, A-215, §3. Zdůraznila, že není možné
se obrátit na policii v domovské zemi, neboť nelze po nikom požadovat, aby se vystavil
perzekuci, aby mohl lépe prokázat své obavy z pronásledování. Vzhledem k uvedenému
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádala o přiznání odkladného účinku
této kasační stížnosti, o tlumočníka do ruského jazyka a o osvobození od soudních
poplatků.
V kasační stížnosti taktéž požádala o ustanovení právního zástupce. Advokát byl
stěžovatelce ustanoven usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2006,
čj. 65 Az 111/2004 - 74.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu s právními předpisy a odkázal
na správní spis. Stěžovatelkou uváděné důvody pro udělení azylu nelze posoudit
jako azylově relevantní. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl a odkladný účinek jí nepřiznal.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza
zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z předloženého spisu správního orgánu Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelka dne 29. 11. 2004 podala návrh na zahájení řízení o udělení azylu, v němž
uvedla, že Gruzii opustila 17. 11. 2004 pro vyhrožování a z národnostních důvodů,
tyto důvody pro opuštění země podrobně rozvedla při pohovoru konaném v přijímacím
středisku Vyšní Lhoty dne 9. 12. 2004. Jako důvody pro opuštění své vlasti uvedla,
že je osetinské národnosti, provozovala obchod, který byl několikrát vykraden, navíc
někteří lidé si brali u ní potraviny a odmítali za ně zaplatit, nadávali jí, že je Osetinka.
V prosinci 2003 přišly tři osoby v maskách se zbraněmi a vzaly peníze a drahé zboží,
tuto skutečnost oznámila policii, na policii podle hlasu poznala, že jedním z lupičů byl
i policista, proto do podání uvedla jeho jméno. Domnívala se, že policie její stížnosti
neprošetřovala, avšak na stav vyšetřování se ze strachu nedotazovala ani si následně
nestěžovala. Policista, jehož označila za lupiče, po stěžovatelce požadoval, aby své podání
vzala zpět. Za hlavní příčinu odchodu označila, že v den její svatby někdo zničil její byt,
zabil psa a v bytě zanechal výhružný dopis, z čehož se psychicky zhroutila a po propuštění
z nemocnice odcestovala s manželem do České republiky. Neznala osobu, která jí byt
vykradla ani důvod tohoto činu, uvedla, že je možné, že to byl policista, jehož obvinila
z loupeže. Jiné potíže se státními orgány v Gruzii neměla. Nejvyšší správní soud dále
zjistil, že si správní orgán k posouzení skutečností uváděných stěžovatelkou vyžádal
informace o politické a ekonomické situaci a o dodržování lidských práv v Gruzii.
Vycházel při tom ze Zprávy ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv
v Gruzii za rok 2003, z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR a informací
Velvyslanectví České republiky v Tbilisi ze dne 24. 4. 2001.
Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení stěžovatelčiných námitek
týkajících se uváděných vad řízení před správním orgánem. Pokud jde o namítané
nedostatečné zjištění skutkového stavu, vad dokazování a nelogickou vazbu mezi
rozhodnutím a podklady pro ně, jde pouze o obecně namítané vady řízení bez konkrétní
argumentace. Nejvyšší správní soud proto zhodnotil obsah správního spisu v kontextu
uvedeného správního rozhodnutí a dospěl k závěru, že správní orgán vycházel
ze skutečností uváděných stěžovatelkou v žádosti o azyl a pohovoru s ní k tomuto účelu
provedenému, tyto skutečnosti hodnotil v souvislosti s oficiálními zprávami o situaci
v zemi původu stěžovatelky a svá zjištění v odůvodnění rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Správní orgán se vypořádal se všemi stěžovatelčinými tvrzeními a nelze mu v tomto
směru vyčítat žádné pochybení. Rovněž závěry správního orgánu vyplývající z jeho
rozhodnutí jsou v kontextu stěžovatelkou uvedených skutečností a důkazů, jež byly
v řízení provedeny, logické a vzájemně nerozporné. Stěžovatelka ve správním řízení
ani v řízení o žalobě nenavrhla žádné další důkazy či jejich doplnění. Nejvyšší správní
soud dále konstatuje, že stěžovatelka byla správním orgánem, pokud jde o uvádění
informací nezbytných pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci náležitě poučena
a v průběhu správního řízení neshledal ze strany správního orgánu žádné nedostatky.
Nejvyšší správní soud v souladu s krajským soudem konstatuje, že tyto stěžovatelčiny
námitky nejsou důvodné.
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení stěžovatelkou tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky neudělení azylu podle
ustanovení §12 zákona o azylu, neboť krajský soud dospěl k závěru, že okolnosti,
které vedly stěžovatelku k opuštění země, nejsou takové intenzity, aby mohly být
označeny za pronásledování ve smyslu ustanovení §12 citovaného zákona. Uváděná
loupež v obchodě stěžovatelky, i když jedním z pachatelů byl policista, je jednáním
soukromých osob, jež bez dalšího nelze přičítat orgánům státní moci. Ze správního spisu
vyplývá, že státní orgány v zemi původu stěžovatelky neodmítly zabývat se případem
loupeže v jejím obchodě, a přestože stěžovatelka s šetřením policie nebyla spokojena,
na její postup si dále již nestěžovala – neobrátila se tedy ani na státní orgány Gruzie
ani případně na mezinárodní či nevládní organizace. Nelze přehlédnout ani skutečnost,
že se ani nezajímala o postup policie v dané věci či výsledek případného šetření. Lze tedy
shrnout, že stěžovatelka nevyčerpala prostředky ochrany v zemi svého původu. Ačkoliv
projevené obavy stěžovatelky se jeví pochopitelnými, nezbývá než konstatovat, že obavy
z pronásledování ze strany soukromých osob nelze zahrnout mezi azylově relevantní
důvody ve smyslu §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje,
že za pronásledování nelze považovat ani případný masový výskyt negativních jevů v zemi
původu stěžovatelky za předpokladu, že nejde o součást státní politiky. Pokud státní
orgány tyto negativní jevy potírají, pak nelze hovořit o pronásledování, a to ani tam,
kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a tato opaření nemají trvalý efekt.
Příslušníci určité národnosti mohou být objektem ústrků, verbální či případně i fyzických
útoků ze strany svých spoluobčanů, jež pramení z negativních lidských vlastností,
jimiž jsou např. animozita, závist, strach z ohrožení sociálních jistot, dřívější příkoří
skutečná i domnělá či xenofobie, to však samo o sobě není možné podřadit pod pojem
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatelka sama uvedla, že si na jednání
svých spoluobčanů nestěžovala a o pomoc se v těchto záležitostech na státní orgány země
svého původu neobrátila. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že ani tato
stížností námitka stěžovatele není důvodná.
Stěžovatelka v poslední řadě namítá nesprávné posouzení právní otázky neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud uvádí,
že posuzování podmínek pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14
zákona o azylu spadá do diskreční pravomoci žalovaného a jeho smyslem je možnost
daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce
postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena
pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu (obdobně viz. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 - 55)
1
. S ohledem na skutečnosti,
které stěžovatelka uvedla v průběhu správního řízení, je zřejmé, že žalovaný vyhodnotil
podmínky v souladu s hledisky, které je oprávněn Nejvyšší správní soud při přezkumu
zohledňovat.
Jde-li o stěžovatelkou uváděné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva,
konkrétně rozsudek ve věci Cruz Varas a ostatní proti Švédku z 20. března 1991
a rozsudek Vilvarajah a ostatní, Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o rozhodnutí
vztahující se k aplikaci zásady „non-refoulement“ a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.) a podává se z nich, že vyhoštění
cizince smluvní stranou může založit porušení čl. 3 citované Úmluvy v případě,
že by vyhoštěná osoba byla v zemi, do níž má odcestovat, vystavena reálnému riziku
zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Byla-li by vyhoštěná osoba takovému riziku
vystavena, čl. 3 předpokládá povinnost osobu do takového státu nevyhostit. Stěžovatelka
na uvedené rozsudky odkázala bez uvedení jakékoliv souvislosti s její osobní situací
či situací v zemi jejího původu. Z oficiálních zpráv shromážděných správním orgánem
ve správním spise a ze samotné výpovědi stěžovatelky však nelze dospět k závěru,
že by v zemi svého původu měla být vystavena hrozbě mučení či nelidského
a ponižujícího zacházení či trestu. Tento obecný poukaz stěžovatelky na citovaná
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tak nelze považovat za důvodný.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
K žádosti stěžovatelky, aby jí byl ve věci ustanoven tlumočník, Nejvyšší správní
soud sděluje, že v dané věci vycházel, na základě §64 s. ř. s., z ustanovení §18 odst. 2
občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český
jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu
řízení však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatelka podala kasační stížnost v češtině
a dokázala na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně
zareagovat. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nesporně stala aktuální až v případě
ústního jednání, které však zdejší soud s ohledem na ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.,
nenařídil. O žádosti stěžovatelky, aby byla osvobozena od soudních poplatků, Nejvyšší
správní soud vůbec nerozhodoval, neboť podle §11 odst. 2 písm. ch) zákona č. 544/1991 Sb., o soudních poplatcích, jsou cizinci v řízení o přiznání statutu uprchlíka (dnes
o přiznání azylu) od soudních poplatků osvobozeni.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl pro řízení ve věci kasační stížnosti před Nejvyšším správním
soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou
2x 1000 Kč za 2 úkony právní služby – převzetí a příprava věci, doplnění kasační stížnosti
1
dostupný na www.nssoud.cz
a 2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. d) a f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem
2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu