ECLI:CZ:NSS:2007:8.AZS.91.2006
sp. zn. 8 Azs 91/2006 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a
soudců JUDr. Michala Mazance, Mgr. Jana Passera, JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr.
Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně M. M., zastoupená Mgr. Zbyňkem Stavinohou,
advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, 602 00 Brno, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2005,
čj. OAM-856/VL-ZA07-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, čj. 55 Az 102/2005 – 31
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 7. 2005, čj. OAM-856/VL-ZA07-2005, nebyl
žalobkyni udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu) a dále žalovaný rozhodl o tom, že se na žalobkyni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, čj. 55 Az 102/2005–31, zamítl s následujícím
odůvodněním. Především se krajský soud podrobně zabýval důvody, proč nelze
žalobkyni udělit azyl dle §12 zákona o azylu. Dále uvedl, jak hodnotil posuzování
podmínek pro udělení humanitárního azylu žalovaným (tvrzení žalobkyně o vlastním
zdravotním stavu, způsob její léčby v zemi původu, lékařské zprávy opatřené se
souhlasem žalobkyně apod.); k tomu konstatoval, že humanitární azyl lze udělit také
osobám zvlášť těžce zdravotně postiženým či nemocným. Krajský soud však dovodil,
že o takové důvody se v případě žalobkyně nejedná a poukázal na skutečnost, že byla
v Arménii opakovaně hospitalizována, léčila se ve specializované psychiatrické léčebně,
při domácím léčení využívala možnosti přivolat v případě potřeby ambulanci. Ohledně
zdravotního stavu žalobkyně se dále zabýval důkazy předloženými v řízení o žalobě –
lékařskými zprávami. Konečně krajský soud hodnotil, proč se na žalobkyni nevztahuje
překážka vycestování dle §91 zákona o azylu.
Tento rozsudek napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Přestože
kasační stížnost neobsahuje odkaz na konkrétní ustanovení §103 s. ř. s., z jejího
obsahu Nejvyšší správní soud seznal, že se opírá o důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatelka krajskému soudu vytkla , že nesprávně interpretoval §
2 odst. 6 ve spojení s §12 zákona o azylu, takže dospěl k nesprávnému závěru, že
stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Dále podle
názoru stěžovatelky krajský soud dostatečně nezjistil skutkový stav pro posouzení
udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Přitom stěžovatelka v řízení před
žalovaným a následně i v žalobě důrazně poukazovala na svoje zdravotní potíže
způsobené stresem vyvolávaným možnými následky jejího návratu do země původu.
Stěžovatelka má za to, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu, neboť
jedním z relevantních důvodů může být zdravotní stav žadatele o azyl. Zdůvodnění
závěrů žalovaného o neudělení azylu podle §14 nepovažuje stěžovatelka za
dostatečné. Stejně tak stěžovatelka namítá, že žalovaný dostatečně neposoudil
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a krajský soud měl proto jeho
rozhodnutí zrušit. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla rozsudek
krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by
být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního
soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatelky, a je podmíněn již
zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního
řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005.
Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl
proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006-39.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To
znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy
jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se
v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v
jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je
však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak
výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby
způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné
zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti
(§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného
posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatelky nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti
stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatelky je rovněž uvést, v čem spatřuje
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést, že stěžovatelka
žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila a Nejvyšší správní soud se mohl
otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
K námitce stěžovatelky, že nebyl přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci,
připomíná Nejvyšší správní soud, že se otázkou takto zdůvodněných kasačních
stížnosti již dostatečně zabýval a uvádí např. svůj rozsudek ze dne 22. 3. 2005,
sp. zn. 4 As 56/2003 (publ. na www.nssoud.cz), v němž konstatoval: „Pokud je z
odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem soud
shledal zjištění skutkového stavu žalovaným za úplné a spolehlivé, jakými úvahami se řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky v žalobě, potom není důvodná
námitka, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu.“
Nejvyšší správní soud dostatečně vyložil i pojem „humanitární azyl“ a co rozumí
„důvody hodnými zvláštního zřetele“, když uvedl např. v rozsudku ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 (publ. na www.nssoud.cz), že: „Na udělení azylu z
humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č.
2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ V rozsudku ze dne 28. 12.
2005, sp. zn. 6 Azs 182/2005, kasační soud blíže vysvětluje: „Humanitární azyl podle §14
zákona o azylu může být správním orgánem (tedy žalovaným) udělen pouze v případě hodném zvláštního
zřetele. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok a posouzení důvodů v každém konkrétním
případě je otázkou správního uvážení žalovaného. Rozhodnutí správního orgánu, které je založeno na
zákonem stanoveném správním uvážení, tedy podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda
nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Úsudek správního orgánu pak musí
najít řádný odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby bylo zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno, jak tyto
podklady byly vyhodnoceny a k jakému závěru správní orgán dospěl. Krajský soud byl tedy na základě
žalobního bodu směřujícího do neudělení azylu z humanitárních důvodů limitován na zjištění, zda postup
správního orgánu byl postupem zákonným a žádným způsobem nepřekračujícím meze volné úvahy
správního orgánu, která je v §14 zákona o azylu žalovanému umožněna.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s.
ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu