ECLI:CZ:NSS:2007:9.AFS.101.2007
sp. zn. 9 Afs 101/2007 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele J.
K., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7,
za účasti Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 Ca
154/2004 – 42,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 Ca 154/2004 – 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým tento soud zamítl
jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Ministerstva financí, Generálního ředitelství cel
(dále též „správní orgán“) ze dne 20. 4. 2004, zn. 2004/2728/2, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 11. 12. 2003,
č. j. 9292-02/03-0101-21, o zamítnutí žádosti o obnovu řízení podle ust. §55 odst. 1 a 3
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady rozsudku v jeho nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a dále ve vadách řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Stěžovatel namítá nezákonnost, která spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky objektivní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení městským soudem.
Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud měl návrh na obnovu řízení posoudit
podle původně platného procesního práva a pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru,
že obnova je přípustná. Dále uvádí, že by soud měl přihlédnout k tomu, že se skutečným
viníkem trestného činu odnětí zboží celnímu dohledu R. V. je vedeno trestní řízení ohledně
tohoto trestného činu u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 8/2004. Proto navrhl zrušení
rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 16. 4. 2007,
v němž uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Správní orgán nesouhlasí
s tvrzením stěžovatele, že rozsudek je nezákonný, neboť spočívá na nesprávném posouzení
právní otázky. Nelze se ztotožnit ani s tvrzením, že rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné z tohoto důvodu, že se nezabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky
pro povolení obnovy řízení. Obnově řízení bránila v daném případě zákonná překážka
ve smyslu ust. §54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, neboť žádost nebyla podána
ve stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že nebyla dodržena objektivní lhůta pro podání návrhu
na obnovu řízení, kterou nelze prodloužit ani povolit navrácení v předešlý stav, žádosti
nemohlo být vyhověno. K námitce stěžovatele o formálním vyměření celního dluhu pouhým
řidičům, kteří nebyli vlastníky zboží, odkazuje správní orgán na své vyjádření k žalobě ze dne
1. 7. 2005, č. j. 2005/168/30, a pouze doplňuje, že tito se sami postavili do role deklaranta,
tedy osoby odpovědné za splnění podmínek stanovených celními orgány. Použité odkazy
na nálezy Ústavního soudu a rozsudek Nejvyššího správního soudu jsou podle správního
orgánu pro daný případ právně nevýznamné. Pokud jde o stanovisko Veřejného ochránce práv
JUDr. Otakara Motejla k rozhodnutí celních orgánů, správní orgán uvádí, že celní orgány
musí především respektovat zákon. Pokud zjistí, že celní dluh nebyl uhrazen,
je jejich zákonnou povinností celní dluh vyměřit a vymáhat. S ohledem na shora uvedené
proto správní orgán navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody
kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Podle ust. §54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků žádost o obnovu řízení musí
být podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel prokazatelně dozvěděl o důvodech obnovy
řízení, nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit.
Tyto lhůty nelze prodloužit ani povolit navrácení v předešlý stav.
Podle ust. §268 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „celní zákon“), pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak,
nelze částku cla zapsat do evidence po uplynutí 3 let od konce roku, v němž celní dluh vznikl.
Podle ust. §268 odst. 4 citovaného zákona lhůty pro vyměření částky cla a její zapsání
do evidence uvedené v odstavcích 2 a 3 neplatí v případě, kdy příslušná částka cla nemohla
být vyměřena a zapsána do evidence v důsledku jednání, které má znaky trestného činu.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s posouzením právní otázky
objektivní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení městským soudem. Proto Nejvyšší správní
soud zhodnotil obsah spisu Městského soudu v Praze a napadený rozsudek přezkoumal
z důvodů uplatněných v kasační stížnosti.
Stěžovatel nesouhlasí s argumentací městského soudu, když tento poukázal
na skutečnost, že právní úprava platná v době podání návrhu se nemohla dotýkat řízení
pravomocně skončených před její účinností a konstatoval, že v řízení o žádosti o obnovu
řízení musely správní orgány vycházet z okamžiku, kdy celní dluh byl pravomocně vyměřen.
Ačkoliv městský soud dospěl ke správnému právnímu názoru, že návrh na obnovu řízení
je třeba posoudit podle procesních předpisů platných ke dni vyměření celního dluhu,
tj. 30. 10. 1995, nevyvodil z tohoto právního závěru důsledky. Stěžovatel je přesvědčen,
že městský soud měl návrh na obnovu řízení posoudit podle tohoto původně platného
procesního práva a pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že obnova je přípustná.
Tímto směrem se však městský soud vůbec nepustil a namísto logicky vyplývajícího postupu
žalobu nelogicky zamítl. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 6 A 175/2002 ve věci jiného postiženého řidiče a rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007, č. j. 2 Afs 25/2006 - 104, k nimž správní
orgán nikdy nepřihlédl. Stejně tak měl přihlédnout k tomu, že se skutečným viníkem trestného
činu odnětí zboží celnímu dohledu R. V. je vedeno trestní řízení ohledně tohoto trestného činu
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 8/2004. Stěžovatel zdůrazňuje, že není neplatičem
daní ani se placení daní nevyhýbá. Je pouze řidičem cisterny, který byl přesvědčen, že
postupuje v souladu s celními předpisy, když převážel ze Slovenska pohonné hmoty a řádně je
odevzdával vlastníku zboží. Protože však byl vlastníkem zboží uveden v omyl, je povinen za
své pochybení zaplatit 2,5 mil. Kč. Stěžovatel považuje v souladu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 267/02 a sp. zn. IV. ÚS 393/02 za spravedlivé řešení nařízení obnovy řízení, ve
kterém by se prokázalo, kdo způsobil celní dluh a viník by měl povinnost tento dluh zaplatit.
Formální vyměření celního dluhu řidičům, kteří plnili příkazy svého zaměstnavatele a
vlastníka zboží, je podle stěžovatele nespravedlivé. Proto navrhl zrušení rozsudku městského
soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že předmětnou
otázkou se již zabýval ve stěžovatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 2 Afs 25/2006 - 104, www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že obnova řízení je institutem
umožňujícím mimořádné přezkoumání v případě, že jsou zjištěny nové skutkové okolnosti
nebo závažné vady řízení, které mohly mít vliv na vydané rozhodnutí. Obnova řízení
může být nařízena správním orgánem z moci úřední i povolena na základě žádosti účastníka
řízení. Objektivní lhůta přitom musí být v obou případech shodná (ust. §54 odst. 3, ust. §55
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). Zákon o správě daní a poplatků lhůtu limituje
odkazem na lhůtu pro vyměření daně (v daném případě cla). Celní zákon stanoví lhůty
pro vyměření či doměření cla a jeho zapsání do evidence a z nich činí výjimku uvedenou
v ust. §268 odst. 4. Toto ustanovení prvotně slouží k tomu, aby mohl být celní dluh vyměřen
a zapsán do evidence i po uplynutí základní lhůty v případech, kdy k tomu nedošlo v důsledku
jednání majícího znaky trestného činu. Tato lhůta má zabránit úniku cla v důsledku trestné
činnosti. Současně však má tato výjimka význam i pro stanovení lhůty pro obnovu řízení.
Proto je při posouzení zachování lhůty k povolení či nařízení obnovy řízení také nutno
vycházet z charakteru institutu obnovy řízení jako prostředku k nápravě nezákonného
rozhodnutí, který slouží jak správnímu orgánu, tak i účastníku řízení. Neplatí-li tedy lhůta,
kterou je omezena možnost povolení či nařízení obnovy řízení v případě, kdy nedošlo
k vyměření cla a jeho zapsání do evidence v důsledku jednání, které má znaky trestného činu,
musí se tato výjimka týkat jak případů nařízení obnovy, tak i případů povolení obnovy
na základě návrhu. Je vyloučeno, aby neomezená možnost pro provedení obnovy řízení
sloužila pouze v neprospěch povinného subjektu (dlužníka) a v jeho prospěch by jí nebylo
možno užít s odůvodněním, že celní dluh byl jakkoli zapsán do evidence a někomu
byl vyměřen. Tak, jak výjimku z objektivní lhůty vyložil městský soud, by bylo možno
obnovit pouze řízení, v němž k zapsání dluhu do evidence a k jeho vyměření vůbec nedošlo -
tedy obnova by byla možná jen tehdy, jestliže v důsledku trestného jednání nebyl dluh vůbec
zapsán a nebyl nikomu vyměřen. Vůbec by se tedy nevztahovala na řízení, v němž došlo
k zapsání a vyměření celního dluhu v důsledku trestného jednání v nesprávné výši
nebo kdy byl celní dluh v důsledku stejného jednání zapsán a vyměřen někomu jinému
než tomu, kdo byl dlužníkem. Za ústavně konformní výklad ust. §268 odst. 4 celního zákona
lze považovat jen takový výklad, který není znevýhodněním jednoho z oprávněných k využití
institutu obnovy řízení. Stanoví-li tedy ust. §268 odst. 4 celního zákona výjimku z objektivní
lhůty pro vyměření cla a pro její zapsání do evidence, vztahuje se tato výjimka i na případy
neexistujícího či nesprávného zápisu a vyměření, pokud jsou následkem jednání majícího
znaky trestného činu.
Závěr městského soudu o nemožnosti posouzení lhůty podle ust. §268 odst. 4 celního
zákona tam, kde došlo v minulosti k jakémukoliv zápisu a vyměření cla, nelze akceptovat
a jen z této skutečnosti nelze dovodit, že tato výjimka v daném případě nemohla být uplatněna
a že lhůta pro povolení obnovy marně uplynula.
Podmínkou pro užití uvedené výjimky však je, že šlo o důsledek jednání majícího
znaky trestného činu. Celní zákon nezvolil formulaci obvyklou ve správním řízení
(§63 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb. nebo §100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., že: rozhodnutí
bylo dosaženo trestným činem). Není tedy nezbytné pravomocné rozhodnutí orgánu činného
v trestním řízení; nicméně znaky konkrétního trestného činu musí být naplněny a musí být
dána souvislost mezi tímto jednáním a následkem spočívajícím v tom, že clo nebylo
vyměřeno tomu, komu ze zákona být vyměřeno mělo. Naplnění těchto podmínek je oprávněn
posoudit celní orgán.
Tyto skutečnosti však městský soud (ani správní orgán) v úvahu nevzal a nezabýval
se tím, zda z tvrzení stěžovatele plynou důvody, pro které by bylo možno posuzovat lhůtu
k povolení obnovy řízení podle §268 odst. 4 celního zákona.
Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Závěrem lze poukázat na to, že řízení o žádosti o obnovu řízení je odlišným
a samostatným řízením od řízení o vyměření celního dluhu. Proto je také odlišný předmět
řízení při přezkoumání takových rozhodnutí soudem. Zatímco v druhém případě se jedná
o přezkoumání samotné povinnosti zaplatit vyměřený celní dluh, v prvém případě soud
pouze přezkoumává, zda žádost o obnovu řízení byla zamítnuta (nebyla povolena) v souladu
se zákonem či nikoliv. Vzhledem k tomu, že v daném případě se tak stalo jen s poukazem
na uplynutí objektivní lhůty, nelze se vyjadřovat k tomu, zda zde byly naplněny podmínky
pro povolení obnovy, ani k samotnému vyměření celního dluhu.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu
pro nezákonnost zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud
podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (ust. §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu