ECLI:CZ:NSS:2007:9.AFS.105.2007
sp. zn. 9 Afs 105/2007 - 70
Spis 9 Afs 105/2007 byl spojen se spisem číslo 9 Afs 87/2007 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 9 Afs 87/2007 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele V.
B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 11,
za účasti Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o
kasačních stížnostech podaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2006,
č. j. 30 Ca 155/2005 – 43, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007, č. j. 30 Ca
156/2005 – 38,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnými kasačními stížnostmi domáhal zrušení shora uvedených
pravomocných rozsudků Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterými byly
zamítnuty jeho žaloby proti níže specifikovaným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně
(dále jen „správní orgán“). Rozhodnutími správního orgánu ze dne 13. 4. 2005,
č. j. 5824/03/FŘ 130 a č. j. 5825/03/FŘ 130, byla zamítnuta odvolání stěžovatele
proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty, vydaným Finančním úřadem
v Blansku (dále jen „správce daně“), za zdaňovací období druhé čtvrtletí roku 1997 a první
čtvrtletí roku 1998. Dodatečnými platebními výměry byla na základě výsledků provedené
daňové kontroly dodatečně vyměřena dle ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), daň z přidané hodnoty za zdaňovací období druhé čtvrtletí roku 1997
71
ve výši 340 814 Kč a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období první čtvrtletí roku 1998
ve výši 234 849 Kč.
Krajský soud shledal žaloby nedůvodné, když dospěl k závěru, že ke stěžovatelem
namítaným vadám v řízení před správními orgány nedošlo. Konstatoval, že tvrzení
stěžovatele o společně vedeném řízení s jiným daňovým subjektem je neopodstatněné,
neboť ze spisového materiálu vyplývá, že daňová kontrola provedená u stěžovatele proběhla
v souladu se zákonem. Dále uvedl, že se správní orgány v průběhu řízení nedopustily
nesprávného hodnocení důkazů. Zdůraznil, že závěr správního orgánu o neprokázání přijetí
stěžovatelem deklarovaných zdanitelných plnění je v souladu s §2 odst. 3 zákona o správě
daní a poplatků, neboť to byl stěžovatel, kdo neunesl důkazní břemeno ohledně
jím uplatňovaného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), když žádný
ze stěžovatelem předložených důkazů faktické přijetí deklarovaného plnění věrohodně
nepotvrdil.
Stěžovatel v kasačních stížnostech namítá nezákonnost výše uvedených rozsudků
Krajského soudu v Brně spočívající ve skutečnosti, že se krajský soud dostatečně nevypořádal
se všemi důkazy, které stěžovatel v řízení uplatňoval zejména pod bodem 1. a 2. žalob,
resp. vyjádřil se pouze k jejich nepatrné části a tím jsou napadené rozsudky nesrozumitelné
a v tomto důsledku nepřezkoumatelné. Dle stěžovatele se soud dostatečně nevypořádal
ani s otázkou zmatečnosti předchozího správního řízení, které bylo vedeno současně
jak se stěžovatelem, tak se třetí osobou. Soud zjevně provedl a vypořádal se pouze s těmi
důkazy, které chronologicky souvisí se shora uvedenými příslušnými dodatečnými
platebními výměry, vydanými na DPH za zdaňovací období druhé čtvrtletí roku 1997
a první čtvrtletí roku 1998 a s nimi souvisejícími napadenými rozhodnutími správního orgánu.
Krajský soud opomněl, že po jednom správním řízení bylo vydáno několik platebních
výměrů, což je zřejmé jak z protokolu o zahájení daňové kontroly, tak i ze závěrečné zprávy
o daňové kontrole, která obsahuje shrnutí výsledků celého řízení jako celku, na základě
kterého pak byly vydány platební výměry k jednotlivým zdaňovacím obdobím,
jakož i k jednotlivým druhům daňových povinností. Závěr soudu, že pochybení správních
orgánů dopadá na jiná správní rozhodnutí a je pro posouzení věci irelevantní, je nesprávný,
neboť vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci a napadené rozsudky
tak nemohou obstát ani z hlediska správného právního posouzení věci. Stěžovatel v závěru
kasačních stížností zejména zdůraznil, že významná část žalobních námitek směřovala
právě do nezákonnosti předchozího správního řízení, kterou soud posoudil nesprávně.
S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel napadené rozsudky zrušit a věc vrátit soudu
k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádřeních ke kasačním stížnostem uvedl, že námitky
stěžovatele o společně vedeném řízení se třetí osobou nemají oporu ve spisovém materiálu,
když jak z průběhu daňové kontroly, tak z jednotlivých výzev adresovaných stěžovateli,
jakož i z průběhu dokazování, je zjevné, že jako s daňovým subjektem bylo jednáno
pouze se stěžovatelem, případně s jeho zástupcem. Skutečnost, že se krajský soud nevyjádřil
ke všem jednotlivým písemnostem, na které stěžovatel odkazoval, nemá za následek
nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí. Správní orgán odmítl také tvrzení, že se krajský
soud dostatečně nevypořádal s namítanou zmatečností řízení, když konstatoval, že okolnost,
že na výzvu správce daně ze dne 17. 8. 2000 reagoval zástupce stěžovatele označením věci,
jakoby šlo o řízení A. Š. (tedy třetí osoby, druhého účastníka sdružení, ve kterém stěžovatel
podnikal - sdružení C. R.-J., B.-Š., dále jen „C.“), nelze přičítat správci daně a ostatně ani
sama o sobě neprokazuje, že by šlo o společně vedené řízení. Dále pak správní orgán
konstatoval, že krajský soud uvedl, z jakého důvodu nemohlo jít o namítanou zmatečnost
72
řízení, když např. z podání ze dne 24. 5. 2001 je zřejmé, že na požadavek správce daně
(konkretizován ve výzvě ze dne 17. 8. 2000 pod bodem 1., 2.), aby stěžovatel prokázal, kde
nakoupil druhotné suroviny, deklarované na fakturách vystavených společnostmi R. D. s.r.o. a
R., spol. s r.o. v likvidaci, jakým způsobem byly dovezeny a s kým konkrétně v uvedených
společnostech jednal, adekvátně reagoval zástupce stěžovatele návrhem na výslech jednatelů
těchto firem. Závěrem správní orgán uvedl, že se krajský soud podrobně vypořádal se všemi
námitkami stěžovatele, tedy s namítaným nezákonným postupem při daňové kontrole,
s namítaným krácením procesních práv stěžovatele, s dotčením procesní možnosti obrany
stěžovatele, s porušením zásady mlčenlivosti, s nesprávným hodnocením důkazů, jakož i
s námitkou nesprávně zjištěného skutkového stavu. Tvrzení stěžovatele, že se krajský soud
vypořádal pouze s těmi důkazy, které chronologicky souvisí s dodatečnými platebními
výměry, vydanými na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 1996, 1997 a 1998
a s nimi souvisejícími napadenými rozhodnutími správního orgánu, správní orgán odmítl.
Dle jeho názoru byla soudem vyloučena pouze výzva správce daně ze dne 28. 8. 2001,
č. j. 16638/01/28390/3990, protože se netýká daňových povinností, které byly předmětem
daňové kontroly. Zdůraznil, že stěžovatel neuvedl žádný konkrétní důkaz, který měl
být opomenut, a neuvedl ani žádné konkrétní pochybení správce daně či správního orgánu.
Závěrem správní orgán odkázal na vyjádření k žalobám a navrhl zamítnutí kasačních stížností.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 9 Afs 87/2007 – 66,
byla podle §39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), věc vedená u tohoto soudu pod sp. zn. 9 Afs 87/2007 (kasační
stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 20. 12. 2006, č. j. 30 Ca 155/2005 – 43)
spojena ke společnému projednání a rozhodnutí s věcí vedenou pod sp. zn. 9 Afs 105/2007
(kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 30 Ca 156/2005 – 38) s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 9 Afs 87/2007.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že obě stížnosti jsou podány včas, jde o rozhodnutí, proti nimž jsou kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Poté přezkoumal napadené rozsudky krajského soudu v rozsahu kasačních stížností a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)., zkoumal při tom, zda napadená rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné.
Stěžovatel uplatňuje důvody namítající nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí
z důvodu jejich nesrozumitelnosti, dále vady řízení před soudem spočívající v nesprávném
provedení navrhovaných důkazů a nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.]. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud uvádí, že tvrzené důvody kasační stížnosti posuzuje podle jejich obsahu
a nikoliv podle formálního označení. Pokud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody
seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům, není rozhodující, že stěžovatel
sám kasační důvody k jednotlivým zákonným ustanovením nepodřadil. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Soud se přednostně zabýval námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti napadených
rozsudků, která podle názoru stěžovatele spočívala v tom, že rozsudky jsou nesrozumitelné,
neboť soud pominul stěžovatelem navrhované důkazy a nedostatečně se vypořádal
s namítanou zmatečností předchozího správního řízení. Nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů je vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší
73
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 3 s. ř. s.). Nelze se zabývat hmotněprávní argumentací,
pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce – tedy pokud soud
nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz)
lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl,
nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku
důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze považovat i rozhodnutí, která vůbec neobsahují právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Nejvyšší správní soud neshledal důvody
pro vyslovení nepřezkoumatelnosti předmětných rozhodnutí. Z výroků napadených rozsudků
Krajského soudu v Brně lze jednoznačně zjistit, jak soud ve věci rozhodl, rozsudky
neobsahují výrok, který by byl vnitřně rozporný, výrok a odůvodnění je možno od sebe
rozlišit a z rozsudků je také zřejmé, kdo je účastníkem řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Z výroků obou rozsudků je kromě toho jasně patrno, z jakých důvodů soud žaloby stěžovatele
zamítl. V napadených rozsudcích je podrobně uvedeno, z jakého důvodu je námitka
zmatečnosti řízení před správními orgány nedůvodná a na základě jaké úvahy soud dospěl
k závěru, že tvrzení stěžovatele o společně vedeném řízení s třetí osobou není opodstatněné.
Poté se soud zabýval otázkou, zda krajský soud pochybil, neprovedl-li stěžovatelem
navrhované důkazní prostředky a zda skutkový stav, který vzal za podklad svých rozhodnutí,
byl v dosavadním řízení dostatečně spolehlivě zjištěn. Na tomto místě je vhodné připomenout,
že stěžovatel podnikal s panem A. Š. ve sdružení C. R.-J., B.- Š. v oblasti sběru, výkupu a
úpravy odpadů, které vedlo jediné účetnictví, jehož vedením dle smlouvy o sdružení byl
pověřen stěžovatel.
Z obsahu soudního spisu soud ověřil, že stěžovatel jako důkazní prostředky
prokazující zmatečnost řízení, spočívající v tvrzení, že daňová kontrola nebyla provedena
pouze u stěžovatele, ale že jedna a tatáž daňová kontrola byla vedena s oběma účastníky
sdružení fyzických osob společně, navrhl jednak výzvu ze dne 28. 8. 2001,
č. j. 16638/01/28390/3990, a reakci na výzvu ze dne 19. 3. 2001, které se týkaly daně
z převodu nemovitostí a daňových povinností A. Š., druhého účastníka řízení
a jeho manželky, a jednak zprávu o daňové kontrole ze dne 10. 1. 2003,
č. j. 26483/00/283930/3990, resp. její strany 11, 16 a 19.
Podle §52 odst. 1 s. ř. s. má soud právo posoudit a rozhodnout, které z navržených
důkazů provede a které nikoli; toto právo však soud nezbavuje povinnosti odůvodnit,
co ho vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné.
74
Této povinnosti v projednávané věci krajský soud dostál. V souzené věci odůvodnil, z jakého
důvodu považuje navrhované důkazní prostředky za nepodstatné, když uvedl, že z podaných
žalob vyplývá, že se navrhované dokumenty netýkaly daní, které byly předmětem
přezkoumávaného daňového řízení. V této souvislosti soud uvádí, že předmět daňové kontroly
provedené u stěžovatele byl vymezen protokolem ze dne 30. 3. 2000,
č. j. 26480/00/283930/3990, a to na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let
1996, 1997 a 1998, daň z přidané hodnoty za I. čtvrtletí 1997 až IV. čtvrtletí 1999
a daň silniční za zdaňovací období let 1996, 1997 a 1998. Z celého spisového materiálu
je zřejmé, že stěžovatel ani jeho zástupce neměli pochybnosti o tom, s kým je daňová kontrola
vedena, k uplatnění stěžovatelových práv navrhovali svědky, v případě, kdy se svědci
nedostavili k podání svědecké výpovědi, žádali po správci daně jejich předvedení, zástupce
stěžovatele se účastnil svědeckých výpovědí. Skutečnost, že stěžovatel nebyl zkrácen
na svých zákonných právech, vyplývá mimo jiné i z níže uvedených okolností. V rámci
projednání zprávy o daňové kontrole dne 3. 4. 2002 navrhl zástupce stěžovatele,
že se ke kontrolním zjištěním vyjádří písemně, a to v termínu do 15. 4. 2002, přičemž jeho
návrh byl také správcem daně plně akceptován. Po vyhodnocení námitek stěžovatele správce
daně seznámil zástupce stěžovatele s vypořádáním se s jeho námitkami a se změnami
závěrečné zprávy a daňová kontrola byla ukončena dne 18. 3. 2003, a to protokolem o ústním
jednání č. j. 21786/03/283931/0436. Správní orgány v posuzovaném případě nepochybily,
neboť dle ustanovení §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků byly při zjišťování
skutkového stavu provedeny stěžovatelem navrhované důkazy, popřípadě bylo odůvodněno,
z jakého důvodu nebyly provedeny (navrhovaná dokladová inventarizace pořízeného
a prodaného zboží) či z jakého důvodu nebyly osvědčeny jako důkazy (např. čestné
prohlášení L. K.). Vedle účetních dokladů byly stěžovatelem navrženy výslechy svědků, které
však tvrzení stěžovatele nepotvrdily, naopak sám stěžovatel jejich výpovědi následně
zpochybňoval. V posuzovaném případě je z obsahu správního spisu zřejmé, z jakých
důkazních prostředků správní orgány obou stupňů ve svém rozhodování vycházely,
jak hodnotily jednotlivé důkazní prostředky, jakož i to, že provedené dokazování vyústilo
v řádně zjištěný skutkový stav, na jehož základě správní orgány rozhodovaly. Důkazní
břemeno, které stěžovatele ve smyslu §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků stíhá,
nelze přenášet s poukazem na §31 odst. 8 citovaného zákona na správce daně. Jestliže daňový
subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nelze s odkazem
na toto ustanovení dovozovat, že je to naopak správce daně, kdo byl povinen tyto skutečnosti
prokazovat za stěžovatele s tím, že pokud tak neučinil, vydal své rozhodnutí na základě
neúplných skutkových zjištění. S ohledem na výše uvedené považuje kasační soud námitku
stěžovatele týkající se neprovedení navrhovaných důkazních prostředků a v tomto důsledku
nesprávného zjištění skutkového stavu za nedůvodnou. Vzhledem ke shora uvedenému
předmětu daňové kontroly, který se týkal jednak daně z příjmů fyzických osob, jednak daně
z přidané hodnoty a silniční daně za výše specifikovaná zdaňovací období, neobstojí
ani stěžovatelova argumentace spočívající na skutečnosti, že po provedené daňové kontrole
bylo vystaveno několik platebních výměrů na různé daňové povinnosti. Takový postup
je nejen obvyklý, ale vzhledem k zásadě přiměřenosti, podle které správce daně volí
v daňovém řízení jen takové prostředky, které daňové subjekty co možná nejméně zatěžují,
i zcela odpovídající zákonu (§2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků).
Konečně pokud jde o namítané nesprávné posouzení právní otázky, uvážil zdejší soud
o této námitce následovně. Nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď v tom,
že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl
správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením
toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní
75
předpis, avšak tento byl nesprávně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít
také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
Rozhodující ve věci samé je posouzení právní otázky dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy, zda stěžovatel splnil podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH ve smyslu §19
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro posuzovaná
zdaňovací období (dále jen „zákon o DPH“). Ve smyslu výše cit. ustanovení má plátce daně
nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem
použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, případně k dosažení příjmů nebo výnosů
za plnění, která nejsou zdanitelná. Plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým
dokladem zaúčtovaným podle zvláštního předpisu, případně daňovým dokladem evidovaným
podle §11 zákona o DPH, který má všechny zákonem o DPH předepsané náležitosti
a který byl vystaven plátcem daně, a to u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou. V případě,
že doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle
zákona o správě daní a poplatků.
Uplatňuje-li plátce daně nárok na odpočet DPH, leží důkazní břemeno ohledně
skutečného přijetí zdanitelného plnění od jiného plátce daně a jeho použití k dosažení obratu
za svá zdanitelná plnění na tomto plátci. V případě stěžovatele však nebylo faktické přijetí
zdanitelného plnění od plátců deklarovaných na daňových dokladech prokázáno; předložené
důkazní prostředky vyhodnocené v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, které provedl
správce daně v souladu s §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků a §31 odst. 4 citovaného
zákona, neobstály a jinými důkazy stěžovatel svá tvrzení neprokázal. Zjištění, že daňové
doklady formálně z hlediska náležitostí či účtování odpovídají zákonné úpravě, není samo
o sobě způsobilé prokázat přijetí konkrétního zdanitelného plnění. Obdobně ani skutečnost,
že plátce DPH uskutečnil určité zdanitelné plnění na výstupu, v posuzovaném případě zboží
ve stejném rozsahu a druhové skladbě prokazatelně prodal, také ještě sama o sobě neznamená,
že deklarované plnění bylo pořízeno od plátce DPH uvedeného na daňovém dokladu.
Pro nárok na odpočet daně je nezbytné, aby přijaté plnění mělo přímou souvislost s transakcí
na výstupu. Jedním ze základních principů daně z přidané hodnoty je princip neutrality daně,
kdy pozice osoby povinné k dani musí být neutrální. Základním smyslem tohoto principu
je neutralita vybírané daně z přidané hodnoty vzhledem k délce řetězce plátců daně,
pro něž by daň z přidané hodnoty neměla být nákladem, tj. daňová povinnost jednoho plátce
daně by měla být následována nárokem na odpočet daně druhého plátce daně. Proto je plátce
daně obecně oprávněn odečíst z vlastní daňové povinnosti jen tu částku DPH, kterou uhradil
svému dodavateli, jinému plátci DPH, přičemž důkazní břemeno, že se tak skutečně stalo, leží
primárně ze zákona na tomto plátci. Jakkoliv z výše uvedeného závěru existuje celá řada
zákonných výjimek, ponechává je kasační soud stranou, neboť na souzenou věc nedopadají.
Naopak v souzené věci bylo pro oprávněné uplatnění nároku na odpočet DPH podstatné
prokázat, že plnění deklarované na daňových dokladech bylo skutečně přijato, a to od plátců
DPH uvedených na příslušných dokladech.
Daňové řízení je ovládáno zásadou, že každý daňový subjekt má povinnost jednak
přiznat daň (břemeno tvrzení) a rovněž i povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní).
Z rozhodnutí správních orgánů založených v soudním spisu, jakož i ze žalob samotných,
je zřejmé, že stěžovateli bylo v rámci daňového řízení umožněno bránit svá práva a předkládat
důkazy navrhované k jeho tvrzením. Stejně tak jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny
76
za účelem prokázání skutkového stavu, jejich hodnocení a právní závěry na jejich základě
přijaté. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování; způsob, jakým správní orgány a posléze
krajský soud zhodnotily výsledky provedeného dokazování a jeho zákonnost, má oporu
ve spisu a je výsledkem logického uvažování opřeného o řádně získané důkazy, jež
byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve svém celku a tvoří dostatečnou oporu skutkovému stavu
tak, jak byl zjištěn správními orgány a následně krajským soudem.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnosti nejsou důvodné, a proto je zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, účastník řízení nárok na náhradu nákladů řízení neuplatnil
a ani ze soudního spisu nevyplynulo, že by mu nějaké náklady řízení v souvislosti s řízením
o kasačních stížnostech vznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasačních
stížnostech za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu