ECLI:CZ:NSS:2007:9.AFS.2.2007
sp. zn. 9 Afs 2/2007 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele
L. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova
31, za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká
Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 28. 8. 2006, č. j. 15 Ca 158/2006 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou kasační stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 9. 2006,
postoupenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 3. 1. 2007, domáhal zrušení shora uvedeného
pravomocného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým soud odmítl jeho žalobu
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán“), kterým
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti zajišťovacímu příkazu. Zajišťovacím příkazem ze
dne 14. 3. 2006, č.j. 6884/06/202970/5448, vydaným Finančním úřadem v Podbořanech (dále
jen „správce daně“) bylo stěžovateli přikázáno, aby ve prospěch správce daně nejdéle do tří
dnů od doručení příkazu složil jistotu v částce 13 411 825 Kč a zajistil tak daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2002.
47
Krajský soud žalobu odmítl, neboť dospěl k názoru, že rozhodnutí, které bylo žalobou
napadeno, je svým charakterem rozhodnutím předběžné povahy, které slouží k zajištění účelu
vedeného správního řízení a které je dle ustanovení §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), ze soudního přezkumu
vyloučeno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky Krajským soudem v Ústí nad Labem a také nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Dle názoru stěžovatele ustanovení §78, věta druhá, s. ř. s., dává možnost podání
žaloby s odkazem na §65 s. ř. s. v těch případech, kdy ze strany orgánu veřejné moci došlo ke
zneužití veřejného práva a současně k překročení mezí správního uvážení. Dle právního
názoru stěžovatele lze z dostupné literatury dovodit, že předmětem soudního přezkumu musí
být vždy, a to bez ohledu na §70 s. ř. s., správní úvaha, ke které je namítáno zneužití
správního uvážení. Samotným předmětem žaloby není rozhodnutí předběžné povahy, ale
nezákonná správní úvaha, kterou jako samostatný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí
předpokládá věta druhá §78 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel opírá svoji argumentaci o rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 154/2004, ze kterého lze dovodit, že samotné
vydání zajišťovacího příkazu je úkonem, který má předběžnou povahu, avšak správní úvaha,
která vydání takového příkazu předchází, nikoli. S ohledem na skutečnost, že pracovník
správce daně do protokolu neuvedl žádné racionální důvody pro vydání zajišťovacího
příkazu, je předmětem žaloby právní úkon, který vydání vlastního rozhodnutí předchází.
Stěžovatel dále argumentuje rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, ze kterého cituje: „Absolutní či neomezené správní
uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající
v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace,
příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí
podléhá soudnímu přezkumu“.
Při řádně doloženém tvrzení obsaženém v žalobním návrhu, spočívajícím v absenci
správního uvážení nebo zneužití správního uvážení, by dle názoru stěžovatele mělo být
takové žalobní tvrzení posouzeno věcně, nikoliv odmítnuto z důvodu kompetenční výluky.
Porušení zákazu libovůle jako ústavního principu ani nelze z přezkumné činnosti soudu, byť
z důvodu kompetenční výluky, vyloučit. Musí totiž existovat cesta, jak nezákonné „dočasné“
rozhodnutí odstranit. Závěrem stěžovatel rekapituluje podstatnou část žalobních bodů.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že krajský soud nepochybil,
neboť k přezkoumávání správního rozhodnutí může přistoupit pouze za předpokladu, že není
dána překážka, která by mu bránila věc rozhodnout. Takovou překážkou jsou právě
kompetenční výluky stanovené v §70 s. ř. s. Správní orgán odmítá tvrzení stěžovatele o
bezdůvodnosti vydání zajišťovací příkazu, neboť stěžovatel činil právní úkony s úmyslem
znemožnit správci daně vymožení vyměřené daňové povinnosti, když správce daně svým
šetřením zjistil, že stěžovatel má na účtech u bank peněžní prostředky v částkách, které
zdaleka nedosahují výše doměřené daně, a svůj nemovitý a movitý majetek společně
s manželkou vložil do nově založené společnosti. Ze všech výše uvedených důvodů správní
orgán navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
48
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem v rozsahu kasační stížnosti [§103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.] a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen [§105 odst. 2 s. ř. s.].
Zajišťovací příkaz vydá správce daně v těch případech, kdy má odůvodněnou obavu,
že úhrada nesplatné nebo dosud nestanovené daně bude v době její splatnosti a
vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými
obtížemi - §71 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). V zajišťovacím příkazu uloží
daňovému subjektu, aby nejdéle do tří dnů v příkazu uvedenou částku daně zajistil ve
prospěch správce daně, a to způsobem v příkazu uvedeným, zejména složením jistoty na jeho
účet nebo do určené depozitní úschovy. Složí-li daňový subjekt dostatečnou jistotu, jiné
zajištění se neprovede a již provedené zajišťovací úkony správce daně zruší.
Zajišťovací příkaz je tedy specifický institut umožňující zajistit v budoucnu splatnou
nebo v budoucnu stanovenou daň a předejít tak možným problémům při jejím vybrání.
Zajišťovací příkaz tak nemá charakter konečného rozhodnutí, ale je prostředkem, který má
v odůvodněných případech poskytnout záruku, že daňový dlužník svoji zákonnou povinnost
uhradit daň splní. Jedná se tedy o prostředek dočasný.
Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel zejména
z ustanovení §68 s. ř. s. a z ustanovení §70 písm. b) s. ř. s., která byla v daném případě
krajským soudem aplikována. Podle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, domáhá-li se
přezkoumání rozhodnutí, které je ze soudního přezkoumání vyloučeno, podle §70 písm. b)
s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy.
Pro stručnost je přitom nutno odkázat na dosavadní správní judikaturu, podle které zajišťovací
příkaz podle ustanovení §71 zákona o správě daní a poplatků je rozhodnutím předběžné
povahy, neboť jde o dočasný prostředek k zajištění účelu daňového řízení (viz judikát
publikovaný pod č. 143/2004 Sb. NSS). Od tohoto právního názoru Nejvyšší správní soud
neshledal racionální důvod se v této věci odchýlit. S výše uvedeným ostatně souhlasí i
stěžovatel, neboť ten se v kasační stížnosti domáhá přezkoumání úvahy, která vydání
zajišťovacího příkazu předcházela.
Pokud stěžovatel argumentuje tím, že přezkoumána má být úvaha předcházející vydání
zajišťovacího příkazu, nezbývá než poukázat na předběžnou povahu zajišťovacího institutu
jako celku. Účelem této úpravy je umožnit správcům daně reagovat na nebezpečí možné
nedobytnosti vyměřené daně v budoucnu, tj. ještě před vydáním rozhodnutí ve věci samé
(meritorního rozhodnutí o daňové povinnosti), a včas zajistit ve prospěch správce daně
v příkaze uvedenou finanční částku k provedení budoucího konečného rozhodnutí.
Zajišťovací příkaz není rozhodnutím o daňové povinnosti. Jsou-li v hypotéze §71 odst. 1
zákona o správě daní a poplatků použity podmínky jako „odůvodněná obava“, „vybrání daně
bude spojeno se značnými obtížemi“ nebo „vybrání lze považovat za ohrožené“, je zřejmé, že
úvahu o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu jako
instrumentu majícího dočasný charakter, nelze oddělit od vydání samotného zajišťovacího
příkazu. Bez této úvahy by totiž zajišťovací příkaz vůbec nemohl být vydán. Je-li ze soudního
přezkumu zajišťovací příkaz pro svůj předběžný charakter bez dalšího vyloučen, pak musí být
logicky z tohoto přezkumu vyloučena i úvaha správce daně, která jeho vydání předcházela.
49
Soud v případě rozhodnutí vyloučeného ze soudního přezkumu nezjišťuje, zda pro jeho
vydání byly splněny zákonem stanovené podmínky, ani zda rozhodnutí obsahuje všechny
zákonem požadované náležitosti.
Namítaná možnost libovůle správce daně v jednání a v rozhodování ve věci zajištění
daně je vyloučena právě tím, že jde jen o úpravu prozatímní a stěžovatel má k dispozici
všechny prostředky ochrany proti meritornímu konečnému rozhodnutí. Podmínky, za nichž
může správce daně vydat zajišťovací příkaz (tj. odůvodněná obava, značné obtíže při vybrání
daně, ohrožené vybrání), by zcela jistě byly v případném přezkumném řízení konečného
rozhodnutí o uložení daně předmětem posouzení správního soudu, pokud by je daňový
subjekt v rámci svého dispozičního oprávnění uplatnil (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 374/05).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle
kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na
náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, správnímu orgánu náklady řízení nad rámec jeho činnosti nevznikly. Soud
proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu
50