ECLI:CZ:NSS:2007:9.AFS.36.2007:98
sp. zn. 9 Afs 36/2007 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatelů a) P.
K., b) H. K., obou zastoupených JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi,
Rooseveltova 335, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci
Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 27. 10. 2006, č. j. 31 Ca 44/2006 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného
rozsudku krajského soudu, kterým byly zamítnuty jejich žaloby proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále též „správní orgán“) ze dne 13. 9. 2004,
č. j. 4494/110/2004-Ja, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a) proti dodatečným
platebním výměrům ze dne 11. 6. 2003 a ze dne 13. 6. 2003 vydaným Finančním úřadem
ve Vysokém Mýtě („dále též správce daně“) na daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 1999, 2000 a 2001, a proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 13. 9. 2004,
č. j. 4495/110/2004-Ja, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky b) proti dodatečným
platebním výměrům ze dne 8. 9. 2003 a ze dne 9. 9. 2003 vydaným Finančním úřadem
ve Vysokém Mýtě na daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, 2000
a 2001. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ve věci již jednou rozhodoval, a to o kasačních
stížnostech správního orgánu proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. 4. 2005, č. j. 31 Ca 267/2004 – 27, a č. j. 31 Ca 266/2004 - 31, na základě
kterých byly rozsudky krajského soudu zrušeny z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky a věci mu byly vráceny k dalšímu řízení. Předkládaná
kasační stížnost však v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu napadá z jiných důvodů.
Usnesením ze dne 19. 10. 2006, č. j. 31 Ca 44/2006 - 61, 31 Ca 40/2006, spojil Krajský soud
v Hradci Králové ke společnému projednání věci vedené pod sp. zn. 31 Ca 44/2006
a sp. zn. 31 Ca 40/2006 s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 31 Ca 44/2006.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatelé (dále též „daňové subjekty“) uvedli
ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelé předně zdůraznili, že krajský soud
se ve svém rozhodnutí nevypořádal s argumenty uváděnými v žalobě. Stěžovatelé nejprve
nesouhlasili se závěrem správního orgánu a krajského soudu, že podklady jimi předložené
v rámci daňového řízení nebyly postačující ke stanovení daně dle dokazování. Stěžovatelé
trvají na tom, že jimi vedené účetnictví splňuje požadavky stanovené zákonem o účetnictví
a rovněž i čl. IX. odst. 5 Opatření Min. fin. ČR čj. 281, 283/77 411/2000, kterým se stanoví
postupy pro účtování v jednoduchém účetnictví, a rovněž na faktu, že jimi předložené
materiály byly úplné a umožňovaly stanovit daň na základě dokazování. Dále uvádí,
že způsob vedení skladové evidence, kdy nejsou evidovány jednotlivé druhy zboží,
ale hodnota stejných druhů zboží v prodejních cenách, je v souladu s principy evidence zboží
tímto způsobem, když v kasační stížnosti tento svůj názor dále rozvádí. Zdůraznili, že způsob
popsaný správním orgánem je sice teoreticky možný, ale v praxi zcela nereálný. Stěžovatelé
dále podtrhli, že pokud poskytovali slevy při prodeji na faktury, jsou tyto údaje uvedeny
na příslušném daňovém dokladu. Oni však většinou prodávali tzv. „přes pult“, na základě
sjednané ceny. Prodejní sortiment zboží v počtu více jak deset tisíc druhů neumožňuje vést
tvorbu cen tak, jak ji teoreticky předpokládá správce daně, když navíc povinnost vést evidenci
slev není v zákoně o účetnictví zmíněna. Za další stěžovatelé poukazují na skutečnost,
že evidence zásob byla vedena v souladu s platnými předpisy, proto zjištěné rozdíly
v účetních a skutečných stavech byly zaúčtovány správně. Nadto jsou přesvědčeni, že zjištění
nesprávně zúčtovaného výdaje či příjmu doloženého dokladově nemůže vést správce daně
ke stanovení daně dle pomůcek. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s hodnocením vedení evidence
denních tržeb, která má v jejich pojetí formu sešitu a následného daňového dokladu;
zdůraznili, že ačkoliv jim správce daně uložil v tomto záznamní povinnost, nebyl jim přikázán
způsob vedení této evidence, a proto na nich není možno požadovat předložení pásek
z pokladny. Správce daně dále při vlastním pokusu stanovit marži zkreslil svůj výsledek
díky nepřesnostem, kterých se dopustil a které stěžovatelé vypočítávají v kasační stížnosti.
Stěžovatelé v poslední řadě nesouhlasí s neuznáním jejich záznamní povinnosti. Na závěr
uvedli, že pokud se v jejich účetnictví vyskytly chyby, nebyly takového rozsahu,
aby odůvodňovaly prohlášení celého účetnictví za nevěrohodné. Navrhli proto zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Z obsahu správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Protokolem o ústním jednání ze dne 19. 9. 2002, č. j. 35283/02/274980/5150/01,
byla se stěžovatelem a) (dále též „daňový subjekt“) zahájena daňová kontrola na mj. i daně
z příjmů za zdaňovací období let 1999 až 2001. Protokolem o ústním jednání ze dne
19. 9. 2002, č. j. 35284/02/274980/5150/01, byla se stěžovatelkou b) zahájena daňová
kontrola na mj. i daně z příjmů za zdaňovací období let 1999 až 2001. V protokole o ústním
jednání ze dne 1. 10. 2002, č. j. 35283/02/274980/5150/02, daňový subjekt k dotazu správce
daně popsal způsob vedení skladové evidence (tzv. kontrola korunou), cenové evidence
(vedena není), výše průměrné marže (11 až 15 %), provádění fyzické inventury a plnění
rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti. V protokole o ústním jednání ze dne 11. 10. 2002,
č. j. 35283/02/274980/5150/03, daňový subjekt vysvětlil rozdíl zjištěný správcem daně
při místním šetření ze dne 16. 9. 2002 spočívající v rozdílu prodejní ceny zjištěné
na prodejně v účetní evidenci „starými, novými dodávkami, akcemi, kde jsou ceny různé,
kdy se potom stává, že na stejném výrobku jsou různé ceny, ať ve skladu nebo v prodejně“;
rovněž uvedl, že se u jednotlivého zboží může marže pohybovat v „určitém rozpětí“,
že se od září 2002 zvedla, když nebylo současně provedeno přecenění starých zásob na vyšší
ceny. Výzvou k předložení dokladů ze dne 29. 10. 2002, č. j. 38530/02/274980/7018,
byl daňový subjekt vyzván k vysvětlení a předložení důkazních prostředků ohledně rozdílů
uvedených v daňových přiznáních a zjištěných přijatých a vydaných faktur za kontrolovaná
zdaňovací období. Daňový subjekt v přípise nazvaném „Vysvětlení“ ze dne 18. 11. 2002
uvedl, že pro hotovostní prodej používá marži v rozpětí 11 až 15 %, pro zboží na faktury
však vyšší, i když pro některé odběratele nižší. Součástí správního spisu je i úřední záznam
ke zprávě z kontroly ze dne 29. 4. 2003, Stanovení pomůcek pro daň z příjmů fyzických osob
pro roky 1999, 2000 a 2001, a rovněž i Zpráva z kontroly ze dne 26. 5. 2003,
č. j. 35283/02/274980/5150. Na základě těchto podkladů pak správce daně vyhotovil
dodatečné platební výměry. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatelka b) podnikala ve sdružení
se stěžovatelem a), jsou závěry pro oba subjekty shodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle ust. §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), nesplní-li daňový
subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností,
takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1
až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek,
které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.
Podle ust. §1 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o účetnictví“), stanoví tento zákon rozsah
a způsob vedení účetnictví a jeho průkaznosti pro všechny právnické osoby a dále pro fyzické
osoby, které provozují podnikatelskou nebo jinou výdělečnou činnost podle zvláštních
předpisů, pokud prokazují pro daňové účely své výdaje vynaložené na dosažení, zajištění
a udržení příjmů. Pro účely tohoto zákona se považují osoby podle odstavce 1 za účetní
jednotky.
Podle ust. §4 odst. 2 zákona o účetnictví účetní jednotky jsou povinny dodržovat
při vedení účetnictví účtové osnovy a postupy účtování, uspořádání položek účetní závěrky
a obsahové vymezení těchto položek, rozsah údajů ke zveřejnění z účetní závěrky, postupy
pro provedení konsolidace účetní závěrky, které stanoví federální ministerstvo financí
a vyhlašuje je oznámením o jejich vydání ve Sbírce zákonů.
Podle čl. IX odst. 5 Opatření č. 281, 283/77 411/2000, kterým se stanoví postupy
účtování pro účetní jednotky účtující v soustavě jednoduchého účetnictví, vyhlášeného
ve Sbírce zákonů pod č. 51/2000 (OP) (dále jen „Opatření“), v účetních jednotkách
provozujících maloobchodní činnost, při které je technicky obtížné vedení skladních karet
podle jednotlivých položek zásob (např. prodej potravin), se za záznamy o zásobách považují
i jiné vhodné způsoby, které prokazují celkový stav zásob, např. kontrola korunou. Zvolený
způsob záznamů o zásobách účetní jednotka srozumitelně popíše a popis uloží jako účetní
písemnost.
Před tím, než se Nejvyšší správní soud vyjádří ke stížním námitkám, považuje
za vhodné předeslat, že v dané věci se jedná o stanovení daně na základě pomůcek.
V takovém případě je přezkum odvolacího orgánu a rovněž i soudu omezen
pouze na okolnost, zda-li byly v daňovém řízení splněny předpoklady pro stanovení daně
tímto způsobem, a v případě, že ano, zda-li správce daně při stanovení daňové povinnosti
přihlédl k výhodám plynoucím pro daňový subjekt.
Dále je vhodné připomenout, že jednou ze základních zásad daňového řízení (na rozdíl
od např. řízení trestního), která je zakotvena v ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků, je zásada tzv. „obráceného důkazního břemene“ spočívající v okolnosti, že daňový
subjekt má v průběhu daňového řízení nejen povinnost tvrzení (v souzené věci podat daňové
přiznání), ale také povinnost důkazní, tedy prokázat všechny skutečnosti, které ve svém
daňovém přiznání uvedl. V případě, že správce daně v průběhu daňového řízení daňový
subjekt vyzve k prokázání skutečností jím tvrzených, je tento povinen tvrzené skutečnosti
doložit. Jestliže jsou však skutečnosti, jimiž se daňový subjekt snaží prokázat svá tvrzení,
zpochybněny správcem daně, tj. správce daně jim nepřiřadí hodnotu důkazních prostředků,
je správce daně oprávněn postupovat tak, že skutečnosti daňovým subjektem neprokázané
při stanovení nového daňového základu a daně nezohlední. Zákon o správě daní a poplatků
ve svém ust. §31 odst. 5 zohledňuje i případ, kdy daňovou povinnost není možno stanovit
na základě skutečností, které jsou správci daně známy, a to díky nesoučinnosti daňového
subjektu v průběhu daňového řízení.
V souzené věci je zásadní otázkou posouzení, zda-li daňový subjekt v průběhu
daňového řízení doložil účetnictví, které by umožňovalo stanovení daně na základě
dokazování, či nikoliv. Odpověď na tuto otázku je nutno hledat ve způsobu, jakým daňový
subjekt vedl evidenci zásob zboží, neboť se od ní odvíjejí ostatní. Jak je zřejmé z vyjádření
daňového subjektu učiněných v průběhu daňového řízení, zvolil si tento pro své sdružení,
ve kterém podnikal společně se stěžovatelkou b), přičemž to byl on, kdo měl na starosti
vedení účetnictví, způsob evidence zásob zvaný „kontrola korunou“. Využil tedy možnost
danou mu Opatřením a nevedl knihu zásob (na karty zásob). Takovýto způsob je, jak vyplývá
ze shora provedené citace uvedeného předpisu, možný. I při jeho aplikaci je však nutno
dodržet základní pravidla vedení účetnictví stanovená pro účetní jednotky zákonem
o účetnictví a dalšími předpisy. Lze tak jen ocitovat z rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě ze dne 17. 7. 2003, č. j. 22 Ca 339/2002 - 34, že „tzv. "kontrola korunou"
je sice možným způsobem evidence zásob zboží, avšak i tento způsob musí být přesvědčivý
a musí z něj být patrny veškeré údaje pro potřeby řádně vedeného účetnictví“ (citováno
dle ASPI, č. 26304 JUD). Je tak třeba mít vždy na paměti, co je cílem evidence zásob,
ať ve formě skladových karet či kontroly korunou, tj. vedení evidence zásob průkazným
způsobem, oceňování nakoupených zásob stanoveným způsobem a provádění inventarizace
zásob v souladu se zákonem. Ačkoliv zákon nestanovil bližší pravidla pro způsob vedení
skladové evidence formou kontroly korunou a ponechal je na samotné účetní jednotce,
nelze toto oprávnění vykládat tak, že by tím zákonodárce rezignoval na výše uvedené
principy; naopak i tyto byly účetní jednotky při stanovení svého vnitřního účetního postupu
povinny respektovat. V žádném případě tak nelze a priori jen na základě tvrzení účetní
jednotky, že eviduje zásoby za pomoci tohoto prostředku, dospět k závěru o průkaznosti
takovéto evidence. Samotná skutečnost, že daňový subjekt evidoval zásoby tímto způsobem,
neříká nic o tom, zda tato jeho evidence dostála požadavkům účetních postupů. Bylo
proto zcela legitimní, aby správce daně zkoumal věrohodnost této evidence tak, jak činil
v daňovém řízení. V této souvislosti je rovněž nutno odmítnout poukaz daňového subjektu
na objem a různorodost zboží, jenž je předmětem jeho podnikání, protože tato skutečnost
nemá žádný vliv na jeho povinnosti jako účetní jednotky. Naopak, jestliže se rozhodl
pro vedení skladové evidence za pomoci kontroly korunou, bylo na něm, aby si vytvořil
natolik přehledný vnitřní systém, aby dostál všem povinnostem.
K první stížní námitce stěžovatelů spočívající v tvrzení, že správci daně byl předložen
dostatek důkazních prostředků, Nejvyšší správní soud uvádí, že je nerozhodné, jaký počet
či jaký druh účetních a jiných dokladů byl předložen, neboť určujícím je pouze jejich obsah.
Jestliže tedy daňový subjekt sice předložil dle jeho tvrzení „skladovou evidenci“,
přičemž správce daně tuto neosvědčil jako faktickou skladovou evidenci, nebylo
z těchto dokumentů v daňovém řízení možno vycházet, proto i předložení dokladů v množství
uváděném stěžovateli bylo nedostatečné. Rovněž není pravdou, že by správce daně v průběhu
daňového řízení netvrdil, že některé doklady chybí, viz např. jeho požadavek na předložení
evidence slev. Tato námitka je proto, i z důvodů uvedených níže, nedůvodná.
K námitce týkající se vedení skladové evidence pomocí tzv. kontroly korunou
se Nejvyšší správní soud částečně vyjádřil výše. Je proto nutno zopakovat, že kontrola
korunou je průkazně vedenou evidencí skladových zásob pouze v případě, že respektuje
účetní principy. I v případě, že stav zásob zboží není sledován v jednotkách množství
a podle jednotlivých druhů, ale v celkovém peněžním vyjádření (v prodejních cenách),
je nutné, aby tato evidence byla vedena přesně a průběžně, tj. aby byla věrným obrazem
skutečného stavu zásob. Jestliže měl však daňový subjekt různou výši marže pro různá období
a různé komodity (když sám v daňovém řízení nebyl schopen ji přesně konkretizovat) s tím,
že se tato skutečnost odrážela v „cenové evidenci zásob“ až v měsíčním odpisování
na základě průměrné výše rabatu, když dle tvrzení daňového subjektu se „případné změny
rabatu vyrovnají a v ročním průměru jsou zcela objektivní“, lze tak jen přisvědčit správci
daně, že nastíněný způsob evidence je cokoliv jiného než věrohodný. Jestliže v průběhu
daňového řízení sám daňový subjekt uvedl, že se marže (rabat) pohybovala v rozpětí
od 6 do 20 %, muselo zákonitě docházet ke značným rozdílům mezi zásobami
takto „evidovanými“ a fyzicky přítomnými. To, že tento rozdíl daňový subjekt následně
zaúčtoval do výdajů snižujících základ daně, jen dokumentuje neprůkaznost jeho účetnictví.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovateli v tom smyslu, že jim žádný právní předpis
nestanoví povinnost mít po celou dobu podnikání stejnou výši marže, avšak za situace,
kdy je právě výše marže esenciální pro vedení skladové evidence, je povinností daňového
subjektu stanovit ji tak, aby umožňovala průkazný způsob vedení účetnictví. Rovněž
je pravdou, že způsob faktického provádění kontroly korunou nastíněný správním orgánem
v jeho rozhodnutí je pouze možný, nikoliv nutný (proto není ani v rozporu s Ústavou České
republiky), což však nic nemění na faktu, že alternativou k tomuto způsobu rozhodně
není způsob zvolený stěžovateli z důvodů popsaných výše. Proto je i tato námitka nedůvodná.
Na tom nic nemůže změnit ani znalecký posudek předložený stěžovateli až v žalobním řízení,
neboť hodnotí právní otázky, k nimž je primárně povolán soud.
Stěžovatelé dále rozporují jejich údajnou povinnost vést evidenci slev.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že skutečně v účetních předpisech není tato povinnost
explicitně uvedena, avšak vyplývá ze zvoleného způsobu vedení skladové evidence.
Jestliže totiž daňový subjekt evidoval zásoby pouze na základě faktoru ceny, byl ve svém
účetnictví povinen zohlednit veškeré činitele, které mohly mít na stanovení ceny zásob vliv.
Úbytek zboží vedeného v prodejní ceně totiž představuje nejen dosaženou tržbu za prodané
zboží, ale i poskytnuté slevy při prodeji zboží a rovněž i prodejní cenu zboží vyřazeného
(např. poškozené či neprodejné zboží) a prodejní cenu zboží použitého pro režijní spotřebu
poplatníka, např. údržba, úklid (Vychopeň, J. Kontrola korunou, citováno dle ASPI, č. 26683
LIT). Jak je zřejmé i z obsahu kasační stížnosti, stěžovatelé sami uvádějí, že při prodeji zboží
slevy poskytovali; tato skutečnost se však neodrazila v jejich účetnictví. Je tak možno
jen přisvědčit správnímu orgánu, že zákon o účetnictví přikazuje účetním jednotkám vést
nad rámec výslovně stanovené dokumentace i tzv. pomocné knihy, jestliže pro ně mají
použití. Z těchto důvodů se rovněž jedná o nedůvodnou námitku.
Dále stěžovatelé nesouhlasí s jejich povinností vést evidenci denních tržeb tak,
jak požadoval správce daně. Lze přisvědčit stěžovatelům, že nebylo jejich povinností dokládat
denní tržby pokladním dokladem, neboť jim tuto povinnost nestanovil ani právní předpis,
ani takto expresis verbis záznamní povinnost ze dne 2. 11. 1993 (ta stanovila
povinnost evidovat denní záznamy tržeb a výdajů z pokladny v knize kontrolní pokladny).
Jestliže však daňový subjekt vedl tuto denní evidenci pouze „ručně“, dostal se sám do důkazní
nouze, jestliže správce daně na základě jím provedeného šetření shledal, že zápis o denní
evidenci tržeb neodpovídá skutečnosti. Nelze však přisvědčit krajskému soudu,
že by „sjetiny“ z pokladen měly podobu účetního dokladu, avšak ve světle dalších zjištění
nemá tato nepřesnost vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tak uzavírá,
že vedení denní evidence tržeb v kontextu celého daňového řízení nebylo průkazné,
proto je i tato námitka nedůvodná.
Jestliže se stěžovatelé dále domnívají, že způsob, jakým došel správce daně
ke stanovení marže, byl vadný, Nejvyšší správní soud k této námitce s ohledem na ust. §109
odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §104 odst. 4 s. ř. s., pro její novost nepřihlédl. Nadto zdůrazňuje,
že tímto způsobem správce daně pro vlastní potřeby stanovil marži, na základě
které poté upravil účetnictví daňového subjektu. Jednalo se tedy o pomůcku,
jejíž přezkoumání v rovině, v jaké navrhuje daňový subjekt, by Nejvyššímu správnímu soudu
nepříslušelo.
Nejvyšší správní soud se rovněž nevyjádřil k námitce spočívající v uložené záznamní
povinnosti dle §11 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť tato otázka nebyla obsahem
přezkoumávaného daňového řízení.
Na závěr Nejvyšší správní soud odkazuje na vlastní podání stěžovatelů a písemnosti
správního orgánu a správce daně, ze kterých je zcela zřejmá nekonzistentnost tvrzení
stěžovatelů, a rovněž i hodnocení jejich námitek (které jsou do jisté míry shodnými
s kasačními) správním orgánem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé
ve své kasační stížnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé v soudním řízení úspěch neměli, proto nemají právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení
nevznikly, proto mu soud nepřiznal jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu