ECLI:CZ:NSS:2007:9.AFS.52.2007
sp. zn. 9 Afs 52/2007 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele
Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, za účasti
Mgr. H. K., v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. 11. 2006, č. j. 31 Ca 265/2005 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4057/140/2005-PN-O-75-Du, jakož i rozhodnutí
Finančního úřadu v Holicích (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 7. 2004,
č. j. 14144/04/249970/5420, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobou napadeným
rozhodnutím stěžovatel změnil výše specifikované rozhodnutí správce daně tak, že platebním
výměrem zvýšil základ daně z převodu nemovitostí z 520 000 Kč na 561 200 Kč, a daňovou
povinnost Mgr. H. K. (dále jen „daňový subjekt ) tak zvýšil z částky 26 000 Kč na částku
28 060 Kč.
Krajský soud dospěl k závěru, že ačkoli na základě smlouvy o zajišťovacím
převodu práva dochází nesporně k převodu vlastnického práva, nelze z toho bez dalšího
dovodit, že se jedná o převod podléhající dani z převodu nemovitostí. Na základě smlouvy
o zajišťovacím převodu práva podle §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „občanský zákoník“), si smluvní strany
neposkytují žádná protiplnění, převod nemovitostí na základě takovéto smlouvy není
vyvažován žádným hodnotovým ekvivalentem ze strany nabyvatele, a ani na straně převodce
není převod motivován úmyslem poskytnout nabyvateli majetkový prospěch. Ratio legis
zajištění závazku převodem práva spočívá v tom, aby dočasná ztráta převedeného práva
stimulovala dlužníka ke splnění svého závazku, v důsledku čehož získá zpět své vlastnické
právo, a obnoví tak své dřívější právní postavení. Názor stěžovatele, že dnem vzniku právních
účinků vkladu dochází k převodu vlastnického práva a současně ke vzniku předmětu daně
v souladu s §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2003 (dále jen „daňový
zákon“), by bylo možno akceptovat pouze v případě, že by bylo nesporné, že se jedná
o některý z převodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení daňového zákona,
jež je ustanovením kogentním.Úmysl zákonodárce zdanit převod vlastnictví k nemovitosti
na základě smlouvy o zajištění práva není podle názoru soudu možné dovodit ani ze znění
ustanovení §10 písm. d) daňového zákona účinného od 1. 1. 2004, které bylo doplněno tak,
že „základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu
platná v den nabytí nemovitosti i na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva“. Krajský
soud proto podle §78 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), zrušil jak přezkoumávané rozhodnutí stěžovatele,
tak i prvostupňové rozhodnutí správce daně.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné kasační důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesouhlasí se závěrem,
že v případě převodu vlastnického práva na základě smlouvy o zajišťovacím převodu
práva nelze dovodit, že se jedná o převod podléhající dani z převodu nemovitostí a trvá
také na svém přesvědčení, že „protiplněním“ je v daném případě „úplata – služba,
poskytnutí půjčky“ se zárukou rychlosti, anonymity (tj. bez zápisu do bankovního registru
a bez potvrzení zaměstnavatele o výši platu i bez zajištění příp. ručení), minimálního
administrativního a finančního zatížení, a s možností reálného splnění zamýšleného záměru.
Bez určitého zajištění věřitele by totiž dlužník půjčku nezískal. Stěžovatel se domnívá,
že rozhodující skutečností pro vznik předmětu převodní daně je poskytnutí úplaty,
za niž se považují veškerá protiplnění, jež nemusí být nutně vyjádřena v penězích,
a to bez rozlišení toho, zda jde o převody podmíněné a dočasné, či nikoli. Předmětem
této daně je úplatný převod nebo přechod vlastnického práva k nemovitosti z jedné osoby
na druhou. Na základě institutu zajišťovacího převodu vlastnického práva ve smyslu §553
občanského zákoníku nabývá toto právo věřitel a stane se tak, byť podmíněně,
vlastníkem nemovitosti. Přestože hlavním účelem zajišťovacího převodu práva je v prvé řadě
jeho zajišťovací funkce s rozvazovací podmínkou, jde o plnohodnotný převod vlastnictví,
a to buď do doby, než dojde ke splnění zajištěného závazku, nebo v případě jeho nesplnění
natrvalo, což bylo v článku V. předmětné smlouvy výslovně mezi účastníky ujednáno.
Nahlédnutím do katastru nemovitostí bylo zjištěno, že vlastnické právo k předmětným
nemovitostem svědčí i nadále nabyvateli, tj. věřiteli. Z toho lze dovodit, že zřejmě nebyla
splněna rozvazovací podmínka a nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího institutu.
Tento institut však poskytuje věřiteli vyšší stupeň jistoty již při vzniku závazku a svým
charakterem se tak blíží zástavnímu právu. Pokud by podle smlouvy uzavřené dle §553
občanského zákoníku mělo k převodu vlastnického práva z dlužníka na věřitele dojít až poté,
co se dlužník ocitne v prodlení, nejde již o institut uvedený v tomto ustanovení,
ale takové ujednání by podle svého obsahu mohlo být ujednáním o propadné zástavě,
což je dle §39 občanského zákoníku neplatné.
Stěžovatel dále odkazuje na srovnání s předválečnou právní úpravou a právní
úpravou německou, podle níž je zajišťovací převod práva v podstatě jen zhoršené
zastavení, a v daňovém právu by se mělo se zajišťovacím převodem majetku nakládat
také jako se zastavením. Stěžovatel dále uvádí, že zatímco v německé praxi se zajišťovací
převod práva k nemovitostem neprosadil, dnešnímu českému právu je podle jeho názoru
blízká prvorepubliková judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž plyne,
že pro poplatkovou povinnost z převodu nemovitého majetku nebylo ani zapotřebí,
aby byl převod uskutečněn, nýbrž stačilo nabytí titulu k němu (odkaz na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 3. 1931, Boh. F 5701 4301/31). Poplatku tak podléhal
každý převod tuzemského nemovitého majetku, tzn. převod z titulu zajišťovacího nabytí
vlastnictví stejně jako převod z titulu kupní smlouvy.
V předmětné věci je nepochybné, že vlastnické právo bylo převedeno, nemovitost
se stala vlastnictvím věřitele, a to nikoliv bez protihodnoty. Za tuto protihodnotu bylo možno
podle názoru stěžovatele v okamžiku převodu bezesporu považovat poskytnutí půjčky.
Dle §9 odst. 1 daňového zákona se za předmět daně v rozhodné době považoval (a i nadále
považuje) každý úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Nemohly
proto vzniknout pochybnosti o tom, že zajišťovací převod práva dani z převodu nemovitosti
podléhá. Ke dni převodu vlastnického práva nelze předjímat, zda nastane rozvazovací
podmínka předpokládaná smlouvou o zajišťovacím převodu práva a zda vlastnictví
k nemovitostem bude vráceno zpět či nikoli. Systematika daně z převodu nemovitosti ani
neumožňuje vyčkat s vyměřením daně až do chvíle, kdy dojde k nesplnění rozvazovací
podmínky a bude postaveno na jisto, že vlastnictví nemovitosti nebude vráceno,
neboť podmínka může být sjednána i na dobu delší, než činí prekluzívní lhůty pro vyměření
daně. Novelizací §10 písm. d) daňového zákona účinného od 1. 1. 2004 bylo dle mínění
stěžovatele nově vyjádřeno, co je základem daně. Novou právní úpravu je třeba interpretovat
tak, že toliko zpřesňuje stanovení základu daně. Zajišťovací převod vlastnického práva
k nemovitosti podléhal dani z převodu nemovitostí i před účinností zákona č. 420/2003 Sb.,
jenž novelizoval daňový zákon z roku 1992.
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Daňový subjekt se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Ze soudního a správního spisu kasační soud ověřil, že na základě smlouvy ze dne
15. 8. 2003 uzavřené mezi daňovým subjektem a P. M. byl s účinností ke dni 3. 9. 2003 do
katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem v Pardubicích uskutečněn vklad
vlastnického práva k ideálnímu podílu na nemovitosti v katastrálním území H. v Č., za účelem
zajištění závazku (půjčky) ve výši 520 000 Kč, který měl být ze strany daňového subjektu
splacen do 30. 9. 2005. K předmětné nemovitosti bylo ve prospěch 3. osoby zřízeno v roce
1984 věcné břemeno spočívající jednak v doživotním právu užívat vymezenou část
nemovitosti k bydlení, a dále v osobním závazku poskytovat péči této třetí osobě (výčet úkonů
osobní povahy je přesně specifikován ve smlouvě o prodeji nemovitosti z roku 1984, jež je
založena ve spise). Dle závěrů daňových orgánů zajišťovací převod vlastnického práva
k nemovitosti podléhá dani z převodu nemovitostí, kdy v daňovém řízení se oba orgány
zabývaly především výší této daňové povinnosti, dle závěru daňového subjektu
v posuzovaném případě povinnost přiznávat a platit daň z převodu nemovitostí nevznikla,
neboť k žádnému úplatnému převodu spoluvlastnického podílu na předmětných
nemovitostech, jehož obsahem by byl trvalý převod vlastnického práva, nedošlo.
Dle názoru stěžovatele zajištění závazku převodem práva k nemovitosti naplňuje
definiční znaky ustanovení §9 odst. 1 písm. a) daňového zákona, podle něhož „předmětem
daně z převodu nemovitostí je úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem…“.
Na podporu svého právního názoru uvádí, že zákonodárce v zájmu jednoznačnosti upravil
§10 odst. 1 písm. d) novelou č. 420/2003 Sb. účinnou od 1. 1. 2004 doplněním
jeho původního znění týkajícího se základu daně z převodu nemovitostí (cit.: „cena zjištěná
podle zvláštního právního předpisu (zákon o oceňování majetku) platná v den nabytí
nemovitosti na základě smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci“)
o dovětek „nebo na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva“.
Nejvyšší správní soud již shora nastíněnou problematiku řešil v rozsudku ze dne
27. 7. 2006, č. j. 7 Afs 126/2005 – 75, (dostupný na www.nssoud.cz), a dospěl k závěru,
že jestliže je citované ustanovení ustanovením kogentním a v taxativním výčtu převodů
nebo přechodů vlastnictví k nemovitosti podléhajících dani není zajišťovací převod práva
k nemovitosti výslovně uveden, pak není možno dovozovat úmysl zákonodárce takovýto
převod zdanit. Soud v citovaném rozhodnutí současně uvedl, že nesdílí názor, že v poskytnutí
půjčky převodci práva lze spatřovat úplatu. I když zákon neupřesňuje, co se rozumí úplatným
převodem, je třeba považovat za úplatu veškerá finanční plnění sjednaná ke dni převodu
vlastnického práva k nemovitosti s tím, že tato plnění nemusí být nutně vyjádřena v penězích.
Na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva podle §553 občanského zákoníku
si však smluvní strany žádná plnění neposkytují a převod nemovitosti tak není vyvažován
žádným hodnotovým ekvivalentem ze strany nabyvatele.
K výše uvedenému navíc kasační soud na tomto místě uvádí, že půjčka nemůže být
považována za úplatu zejména proto, že podstatou smlouvy o půjčce je přenechání věci
určené podle druhu (zejména peněz) dlužníkovi ze strany věřitele, přičemž dlužník
se zavazuje po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu věřiteli vrátit. Z definice půjčky
tedy plyne, že ji nelze chápat jako úplatné plnění za jiný hodnotový ekvivalent,
v tomto případě nemovitost. U zajišťovacího převodu nemovitosti se předpokládá, že půjčka
bude vrácena, tedy jinými slovy nemovitostí zajištěný závazek bude splněn, a nemovitost
bude zpět převedena do vlastnictví dlužníka (buď bude naplněna rozvazovací podmínka
sjednaná ve smlouvě, nebo bude uskutečněn zpětný převod nemovitosti). Teprve v případě
nesplnění závazku by došlo k tomu, že nemovitost by zůstala již bez dalšího ve vlastnictví
věřitele, a teprve v tomto časovém okamžiku by bylo možno považovat původní půjčku
za jistou formu úplaty. Pouze však „ex-post“, nikoli „ex-ante“.
Dalším argumentem, který kasační soud považuje v této věci za zásadní, je účel
institutu zajištění. Zajišťovací převod vlastnického práva se totiž od klasického převodu
vlastnického práva liší právě a především svou kauzou. Jeho účelem je co možná nejsilnější
zajištění závazku, nejde však o „dokonaný“ převod, ale z podstaty věci pouze o převod
dočasný. Velmi důležitou roli zde hraje časové hledisko, neboť až do momentu, kdy závazek
není splněn, zůstává tento převod pouhým zajišťovacím prostředkem. Teprve v momentě
případné kompenzace s nesplněným závazkem dlužníka dochází k definitivnímu převodu
vlastnického práva a teprve tehdy se tento převod může stát předmětem zdanění. Argument
stěžovatele, že závazek může být sjednán na dobu delší, než činí objektivní lhůta
pro vyměření předmětné daně, nelze přijmout, neboť by to znamenalo de facto preventivní
zdanění převodu vlastnického práva, o němž není postaveno na jisto, zda vůbec bude daňové
povinnosti někdy podléhat. Pokud by platilo, že dani má podléhat každý převod bez ohledu
na svůj charakter a účel, jak to tvrdí stěžovatel, pak byl nutně musel být zdaněn i zpětný
převod na dlužníka - tj. původního vlastníka nemovitosti - v případě splnění závazku
(o němž se však již v katastru učiní pouze záznam), čímž by teoretická úvaha stěžovatele
byla v praxi dovedena ad absurdum.
Stěžovatel poukazoval ve svých námitkách mimo jiné i na podobnost institutů
zajišťovacího převodu práva a zástavního práva. Tato teoretická polemika je pro posouzení
věci relevantní pouze z toho úhlu pohledu, nakolik může případná podobnost obou institutů
podpořit konečný právní závěr o zdanitelnosti, resp. nezdanitelnosti převodu vlastnického
práva k nemovitosti směřujícího k zajištění závazku. Stěžovateli lze dát za pravdu
pouze v tom, že úvahy o blízkosti těchto institutů se v právní teorii objevují relativně často,
a to zcela legitimně, neboť ačkoli jde o dva právně různé způsoby zajištění závazku,
jejich účel je prakticky shodný. V obecné rovině lze konstatovat, že tímto účelem
je především zlepšení ekonomicko-právního postavení věřitele a zároveň silnější motivace
dlužníka k řádnému a včasnému splnění jeho závazku. Základní odlišnost těchto právních
institutů spočívá v tom, že zástavní právo je typově věcným právem k věci cizí, ať už se jedná
o zástavu movitou či nemovitou, a de facto znamená omezení dispozice vlastníka
s předmětem jeho vlastnického práva. Původní vlastník však stále zůstává vlastníkem
zastavené věci. Naproti tomu podstatou zajišťovacího převodu je převod práva majetkové
hodnoty z dlužníka na věřitele (fiduciární cese), tzn. že nastává změna v subjektu
závazkového vztahu. Na místo původního vlastníka věci (dlužníka) tak nastupuje věřitel
jakožto nový vlastník, který je však také omezen v dispozici s předmětem vlastnictví
vzhledem k tomu, že účelem transakce není trvalý převod práva, ale jen převod
dočasný, který má pouze více motivovat dlužníka ke splnění jeho závazku. Oba instituty
se tak skutečně velmi podobají, podobnosti obou institutů z hlediska právního
však podle názoru Nejvyššího správního soudu svědčí spíše pro závěr, ke kterému dospěl
krajský soud, než pro teorii stěžovatele. Na zmíněné instituty lze nahlížet v podstatě
analogicky z hlediska jejich účelu. Faktickou odlišnost je pak možno vidět především v tom,
který z obou subjektů právního vztahu na sebe bere větší riziko, že zajištěný závazek nebude
splněn, a nastanou tak negativní důsledky zajištění (tzn. v případě zástavy dojde
k jejímu zpeněžení a uspokojení věřitele v rozsahu pohledávky, a v případě zajišťovacího
převodu práva dojde k tomu, že původní vlastník v postavení dlužníka natrvalo ztratí nárok
na zpětný převod vlastnictví). Jestliže u zástavního práva k nemovitosti je jakékoli zdanění
pojmově vyloučeno, pak toto zdanění není logické ani u převodu vlastnického práva
k nemovitosti směřujícího k zajištění závazku, neboť účel obou institutů je v podstatě
identický.
Ve světle toho, co bylo shora řečeno, lze shrnout, že dlužník se u zajišťovacího
převodu práva k nemovitosti i bez ohledu na zde diskutované případné daňové aspekty
tohoto převodu dostává dobrovolně do velmi nevýhodného postavení vzhledem k věřiteli,
jehož postavení je v daném případě mnohem silnější, než v případě zřízení zástavního
práva. Jak správně uvádí stěžovatel v kasační stížnosti, ujednání o tzv. „propadné zástavě“
by bylo podle §39 občanského zákoníku neplatné, neboť by svým obsahem nebo účelem
odporovalo zákonu (tj. zde účelu zástavní smlouvy). Smluvní svoboda se totiž vztahuje
pouze na úpravu závazkových právních vztahů a nezahrnuje změny věcných práv
včetně zástavního práva (ta platí erga omnes, nikoli pouze inter partes). Jakákoli úmluva,
která by již v okamžiku svého vzniku ohrožovala vlastnictví zástavce, by proto byla v rozporu
s účelem zástavního práva, a tím i se zákonem. Věřiteli tak zastavená nemovitost nikdy
nemůže zcela „propadnout“, a dlužníkovi tak nehrozí přímé nebezpečí, že by o tuto hodnotu
mohl z titulu zástavního práva přijít. Zastavená nemovitost může být sice v případě nesplnění
závazku zpeněžena způsobem zajišťujícím co nejvyšší výtěžek, aby pohledávka věřitele
mohla být uspokojena pokud možno v plné výši, avšak zastavená nemovitost zpravidla
kryje pohledávku nižší, než je hodnota nemovitosti. Proto by „propadnutí nemovitosti“
bylo pro věřitele výhodou. Ze stručného srovnání obou institutů je také patrno, že ochrana
dlužníka je u zástavního práva k nemovitosti mnohem výraznější, než u zajišťovacího
převodu práva k nemovitosti, kde z podstaty věci skutečná hodnota nemovitosti a zajištěného
závazku nehraje vůbec žádnou roli. Pokud by volbou tohoto typu zajištění závazku
(zajišťovacího převodu vlastnického práva) kromě výše uvedeného rizika na sebe dlužník
vědomě bral i daňovou povinnost vůči státu, která by na něj dopadla automaticky již ve chvíli,
kdy se převodem nemovitosti pouze zajišťuje závazek, o němž se předpokládá, že má být
v budoucnosti splněn, pak by využití takového zajišťovacího institutu bylo pro dlužníka
do té míry nevýhodné, že by prakticky potlačovalo jeho smysl. Závěrem této části je nutno
také zdůraznit, že nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že pokud by k převodu mělo dojít
až poté, co se dlužník ocitne v prodlení (kasační soud zastává názor, že teprve tehdy k dochází
k převodu, který je předmětem zdanění), pak nejde o institut uvedený v §553 občanského
zákoníku, ale o nepřípustnou propadnou zástavu. Vzhledem k tomu, že jde o instituty
v mnoha ohledech odlišné (viz shora), není možno je přes jejich podobnost jakkoli
zaměňovat. Zajišťovací převod práva se tudíž nikdy nemůže stát ujednáním o propadné
zástavě ani při posouzení podle obsahu ujednání, jak to v kasační stížnosti uvádí
stěžovatel. Taktéž je třeba odmítnout argumentaci stěžovatele novelou daňového zákona,
resp. jeho ustanovením §10 písm. d). Ten se totiž týká stanovení základu daně
a nijak nereflektuje časový okamžik převodu, pouze upřesňuje, že tímto základem daně
může být v určitých případech i cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, platná
v den nabytí nemovitosti na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Stane
se jím však u tohoto typu převodu až ve chvíli, kdy závazek není splněn, nikoli v okamžiku
účinnosti vkladu práva do katastru nemovitostí.
Co se týče odkazu stěžovatele na prvorepublikovou českou a současnou německou
právní úpravu, je nutno vzít v úvahu, že vzhledem k tomu, že pozitivní právní úprava se vyvíjí
v čase, tak se i názory judikatury a jurisprudence na některé právní instituty, a to zejména
mají-li nejednoznačnou nebo v jistém smyslu hraniční povahu, také mění, a to nejen ve vazbě
na konkrétní znění jednotlivých právních předpisů platných v určitém časovém období,
ale v kontextu systému pozitivního práva jako celku, a i s ohledem na potřeby právní praxe.
Proto pouhé tvrzení, že dnešnímu právnímu řádu je blízká prvorepubliková judikatura
Nejvyššího správního soudu (konkrétně rozsudek ze dne 19. 3. 1931, Boh. F 5701 4301/31),
z níž dle stěžovatele plyne, že „poplatku podléhal každý převod tuzemského nemovitého
majetku, a že i převod z titulu zajišťovacího nabytí vlastnictví podléhal stejnému poplatku
jako převod z titulu kupní smlouvy“, nelze bez dalšího přijmout. Institut zajištění závazku
byl do občanského zákoníku přenesen ze zákona č. 101/1963 Sb., zákoníku mezinárodního
obchodu, v souvislosti s jeho zrušením a s přijetím zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), a s „velkou novelou“ občanského zákoníku
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Proto aktuální ustanovení §553 občanského zákoníku
zcela odpovídá ustanovení §207 zákoníku mezinárodního obchodu, s tím rozdílem,
že v zákoníku mezinárodního obchodu ustanovení §2 odst. 3 vylučovalo z použití
tohoto zajišťovacího prostředku nemovitosti, jinými slovy, převod vlastnického práva
k nemovitosti za účelem zajištění závazku za účinnosti zákoníku mezinárodního obchodu
nebyl možný. Toto ustanovení však do občanského zákoníku přeneseno nebylo, což znamená,
že teprve s účinností od 1. 1. 1992 bylo zajištění závazku umožněno i převodem vlastnického
práva k nemovitosti. V obchodním zákoníku současně tento typ zajištění závazku upraven
nebyl, a není, až pozdějšími novelami byly zajišťovací prostředky v obchodním právu
rozhojněny, mj. o zajišťovací převod finančního nástroje (§323f obchodního
zákoníku) nebo zajišťovací převod peněžních prostředků (§323h obchodního zákoníku).
Proto se i v obchodních vztazích v souladu s §1 odst. 2 obchodního zákoníku pro řešení
otázek spojených se zajišťovacím převodem práva, které obchodním zákoníkem nebyly
(a nejsou) upraveny, použilo (a použije) občanského zákoníku. Je zřejmé, že v daném případě
aktuální právní úprava zajištění závazků vznikala bez bližšího vztahu k právní úpravě
prvorepublikové a tvrzení stěžovatele, že dnešnímu právnímu řádu je blízká právě judikatura
z této doby, je proto s ohledem na výše popsanou genezi dotčených právních institutů
nepřípadné.
Již jen na okraj Nejvyšší správní soud na tomto místě poznamenává, že k argumentům
stěžovatele vycházejícím ze srovnání českého práva s cizí právní úpravou a praxí lze přihlížet
pouze podpůrně, ačkoli komparativní pohled na jakoukoli posuzovanou problematiku
je třeba v obecné rovině téměř vždy hodnotit jako přínosný. Stěžovatel však v daném případě
pouze konstatuje, že v německé praxi se zajišťovací převod práva neprosadil, což jako pouhé
tvrzení samo o sobě žádným způsobem nepotvrzuje (a zároveň ani nepopírá) jeho právní
názory.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že stěžovatel, jakož i správce daně,
vycházel z nesprávného posouzení právní otázky, a proto krajský soud nepochybil,
když zcela v souladu s ustanovením §78 odst. 1 a odst. 3 s. ř. s. rozhodnutí obou správních
orgánů pro nezákonnost zrušil.
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., když stěžovateli, který ve věci neměl úspěch, nevzniklo právo na náhradu nákladů
řízení, a Mgr. H. K. jako druhé účastnici řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu