ECLI:CZ:NSS:2007:9.AO.1.2007:9
sp. zn. 9 Ao 1/2007 - 9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci navrhovatelky
P. F., proti odpůrci Obci Z., v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - Územního
plánu obce Z., schváleného usnesením zastupitelstva obce Z. ze dne 29. 12. 2006,
takto:
I. Návrh se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se podáním ze dne 28. 2. 2007, došlým dne 1. 3. 2007 Nejvyššímu
správnímu soudu, domáhá zrušení opatření obecné povahy – Územního plánu obce Z.,
schváleného usnesením zastupitelstva obce ze dne 29. 12. 2006, jehož závazná část byla
vyhlášena obecně závaznou vyhláškou č. 6/2006, vyvěšenou na úřední desce Obecního úřadu
obce Z. ode dne 29. 12. 2006. V tomto návrhu uvedla, že jako vlastnice „chaty ev. č. 701
s pozemkem 1510 m
2
parc. č. 35/2,
k. ú. B.“ nesouhlasí s tím, aby tento pozemek byl včleněn
do plochy pro individuální rekreaci, neboť takto označené území již dnes není čistě rekreační.
Proto navrhla zrušení předmětného územního plánu, který je podle jejího názoru v rozporu se
zákonem.
Odpůrce se k podanému návrhu nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se v projednávané věci nejprve musel zabývat
otázkou, zda Územní plán obce Z., schválený usnesením zastupitelstva obce Z. dne 29. 12.
2006 dle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), je opatřením obecné povahy ve smyslu ust. §101a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále též „s. ř. s.“).
Při posuzování této otázky vycházel Nejvyšší správní soud z usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007, č. j. 3 Ao 1/2007 - 44,
který ve svém rozhodování dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který byl
vysloven v rozsudku ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 - 74, publikovaném
pod č. 968/2006 Sb. NSS.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ao 1/2007 musel
při řešení předložené otázky nejprve definovat kritéria rozhodná pro posouzení, zda příslušný
akt je opatřením obecné povahy či nikoli. Při posuzování této otázky přitom dospěl
k následujícím závěrům:
Opatření obecné povahy je institutem, který do českého právního řádu
(alespoň co se jeho výslovného pojmenování týče) zavedl zákon č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“).
Tento zákon předepsal vydání opatření obecné povahy pro některé činnosti
telekomunikačních orgánů přímo, např. v ust. §34 odst. 4 zákona, právní účinky pak blíže
rozvedl v ust. §124 zákona. Zákon o elektronických komunikacích nabyl účinnosti dne
1. 5. 2005 a těmito svými ustanoveními navázal na již platný (od 24. 9. 2004), ale v té době
dosud neúčinný zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Zároveň
byl novelizován i soudní řád správní a ust. §171, části dvacáté prvé, zákona č. 127/2005 Sb.
do něj byl inkorporován díl 7, části třetí, hlavy II. se svými ust. §101a až §101d a zároveň
doplněna ust. §4 odst. 2 písm. c) a §48 odst. 2 písm. e). Samotný soudní řád správní
však ani po novelizaci definici opatření obecné povahy neobsahuje, výše uvedená ustanovení
upravují pouze pravomoc a kompetenci soudů a některá další procesní pravidla přezkumu.
Odpověď na otázku, co lze považovat za opatření obecné povahy, je proto třeba hledat
(jak bylo ostatně uvedeno již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 1 Ao 1/2005 – 98) v novém správním řádu, v části šesté.
Podle ust. §171 správního řádu postupují podle této části správní orgány v případech,
kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné opatření obecné povahy, které není právním
předpisem ani rozhodnutím. V dalších ustanoveních jsou pak upravena procesní pravidla
pro jeho vydání.
Z uvedeného je zřejmé, že ani nový správní řád opatření obecné povahy materiálně
nedefinuje a s ohledem na velkou rozmanitost možných případů ponechává na zákonodárci,
aby stanovil ve zvláštních zákonech, která autoritativní opatření správních orgánů jsou
v právním smyslu opatřeními obecné povahy a mají být připravována, projednávána a
vydávána způsobem upraveným v části šesté správního řádu. Lze tudíž shrnout, že opatření
obecné povahy mohou správní orgány vydávat jen v těch případech, kdy jim to zvláštní zákon
ukládá, a to v rozsahu a za podmínek tam uvedených. Pomocí argumentu a contrario lze pak
dovodit, že pokud jim to zvláštní zákon výslovně neukládá, nemohou samy podle vlastního
uvážení určitá opatření podřizovat režimu ust. §171 a násl. správního řádu. Tento závěr
je podepřen i zněním čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je
tak možno uzavřít, že rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda je příslušný správní akt
opatřením obecné povahy, nejsou materiální znaky (byť je nepochybné, že by zákonodárce
měl při své legislativní činnosti dbát na to, aby při úpravě tohoto institutu ve zvláštních
zákonech byl obsah v souladu s formou), ale rozhodující je skutečnost, zda tuto právní formu
pro vydání aktu zvláštní zákon předepisuje. Pravomoc a kompetence Nejvyššího správního
soudu k přezkumu dle ust. §4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. a §101a a násl. s. ř. s. je pak dána jen
v těch případech, kdy správní orgán vydal opatření obecné povahy na základě zmocnění
uvedeného ve zvláštním zákoně.
V dané věci zastupitelstvo obce Z. schválilo územní plán této obce usnesením ze dne
29. 12. 2006, tedy v době účinnosti nového správního řádu. Na režim vydávání opatření
obecné povahy tak beze zbytku dopadala ustanovení jeho části šesté. Zvláštní zákon, který
pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace v té době upravoval, tj. stavební
zákon, však pro žádnou z činností prováděnou správními orgány na úseku územního
plánování a stavebního řízení vydávání opatření obecné povahy nepředepisoval. Ust. §29
odst. 3 stavebního zákona, které upravovalo finální fázi schvalování územního plánu a které
jako právní formu pro vyhlášení jeho závazné části určovalo obecně závaznou vyhlášku,
zůstalo beze změny. Formou opatření obecné povahy jsou územní plány vydávány až na
základě zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
který nabyl účinnosti teprve dnem 1. 1. 2007. Z uvedených důvodů proto Územní plán obce
Z., schválený usnesením zastupitelstva dne 29. 12. 2006, ani samo toto usnesení opatřením
obecné povahy nejsou.
Nejvyšší správní soud se v projednávané věci zabýval také otázkou, zda povinnost
umožnit soudní přezkum územních plánů i před 1. 1. 2007 nevyplývá pro Českou republiku
z jejích mezinárodních závazků, z komunitárního práva, případně z ústavního pořádku České
republiky.
K otázce posouzení souladu vnitrostátní právní úpravy s mezinárodní smlouvou
(zde Aarhuskou úmluvou) a s komunitárním právem Nejvyšší správní soud uvádí,
že v případě územních plánů se jejich pojetí v jednotlivých zemích, jež se staly stranami
Aarhuské úmluvy (včetně zemí Evropské unie), liší, a stejně tak se liší i proces
jejich přijímání a forma jejich vydávání. Do těchto otázek Aarhuská úmluva ani příslušné
směrnice Evropské unie nijak nezasahují. Ze žádné mezinárodní smlouvy či komunitárního
předpisu tedy nelze dovodit, že územní plán musí být z povahy věci vždy opatřením obecné
povahy a že toto opatření je jedinou přípustnou formou jeho vydání, neboť uvedené otázky
řeší výhradně vnitrostátní právní předpisy. V českém právním řádu byl proces pořizování
a schvalování územně plánovací dokumentace upraven až do 31. 12. 2006 zákonem
č. 50/1976 Sb., který pro vydání územního plánu (jeho závazné části) předepisoval formu
obecně závazné vyhlášky. Sama skutečnost, že přezkum opatření obecné povahy byl
dle vnitrostátních předpisů umožněn již s účinností ode dne 1. 5. 2005 a tento institut byl
zakotven v jednom zvláštním zákoně, tedy neměla bez dalšího ve vztahu k dosavadní právní
úpravě pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace žádný význam. Nejvyšší
správní soud tak nemá pochyb o tom, že z Aarhuské úmluvy ani z komunitárního práva
povinnost smluvních stran umožnit soudní přezkum územních plánů přímo nevyplývá.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Územní
plán obce Z., schválený usnesením zastupitelstva dne 29. 12. 2006, není opatřením obecné
povahy a není tedy dána pravomoc soudu dle ust. §4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. k jeho přezkumu
v řízení dle ust. §101a a násl. s. ř. s. Nedostatek pravomoci je svou povahou neodstranitelným
nedostatkem podmínek řízení, Nejvyšší správní soud proto návrh na zrušení opatření obecné
povahy podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu