ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.11.2007
sp. zn. 9 As 11/2007 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Ing. T. N., zastoupeného JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v Boskovicích,
nám. 9. května 10, za účasti Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru sekretariátu
ředitele a krajského živnostenského úřadu, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2006, č. j. 57 Ca
24/2006 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru sekretariátu ředitele a krajského živnostenského
úřadu (dále jen „žalovaný“), ze dne 10. 3. 2006, č. j. KUJI 18993/2006. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Žďár nad Sázavou
ze dne 8. 12. 2005, č. j. 274/2005/PŘ, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze s páchání
přestupku proti veřejnému pořádku dle ustanovení §47 odst. 1 písm. a) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
když opakovaně neuposlechl výzvy strážníka Městské policie města Žďáru nad Sázavou
k prokázání své totožnosti, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že rozsudek krajského soudu je nezákonný z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem a dále napadá celé řízení pro vadu spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu. Dle stěžovatele krajský soud objektivně
nevyhodnotil všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, jím navrhované důkazy
neprovedl a skutečnosti důležité pro posouzení a rozhodnutí věci zcela pominul.
Žalovaný ve stručném vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá vyjádření,
která učinil již v řízení před krajským soudem, neboť je toho názoru, že stěžovatel v podstatě
opakuje námitky, které uvedl již v žalobě. Napadený rozsudek považuje žalovaný za správný
a ztotožňuje se rovněž s důvody, které soud k jeho vydání vedly. Námitky stěžovatele
tedy pokládá za nedůvodné a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 4. 8. 2005 vydal Městský úřad Žďár nad Sázavou příkaz o uložení pokuty
č. j. 274/2005/PŘ, ve kterém uznal stěžovatele vinným za spáchání přestupku proti veřejnému
pořádku podle ustanovení §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Přestupku
se dle správního orgánu dopustil tím, že neuposlechl výzvy veřejného činitele při výkonu
jeho pravomoci, když dne 18. 6. 2005 v době kolem 22:10 hodin u recepce hotelu J. ve Ž. n.
S. opakovaně neuposlechl výzvy strážníka městské policie k prokázání své totožnosti, odmítl
za tímto účelem následovat hlídku městské policie na obvodní oddělení Policie České
republiky a následně se bránil předvedení za použití donucovacích prostředků. Správní orgán
stěžovateli udělil za tento přestu pek pokutu ve výši 400 Kč. Stěžovatel proti tomuto příkazu
podal prostřednictvím svého právního zástupce dne 4. 10. 2005 odpor, příkaz o uložení
pokuty tak byl zrušen. Správní orgán prvního stupně pokračoval v řízení a dne 8. 12. 2005
vydal pod stejným číslem jednacím rozhodnutí shodného obsahu. Stěžovatel toto rozhodnutí
napadl odvoláním, které žalovaný jako odvolací orgán podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že spáchání předmětného přestupku bylo stěžovateli spolehlivě
prokázáno, stěžovatel nepopřel, že neuposlechl výzvy veřejného činitele a jen poukazoval na
skutečnost, že této výzvy bylo použito neoprávněně.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu. Dle jeho názoru žalovaný
nesprávně dovodil, že nehodlal na výzvu městské policie kladně reagovat a přinést
požadované doklady ze svého pokoje. Za podstatnou stěžovatel považoval skutečnost,
že v předmětnou chvíli se již nekonala hudební produkce a postup městské policie,
včetně použití donucovacích prostředků, tak nebyl oprávněný. Jako důkaz pro svá tvrzení
navrhl stěžovatel výslechy osob, které byly na místě a mohou vypovídat jako svědci. Krajský
soud tuto žalobu však neshledal důvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl
rozsudkem. V odůvodnění krajský soud velmi obsáhle konstatoval skutková zjištění správního
orgánu, z nichž považoval za prokázané, že stěžovatel na výzvu městské policie nepředložil
občanský průkaz a poté se chtěl vzdálit, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku
podle §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť neuposlechl výzvy veřejného činitele
při výkonu jeho pravomoci. Dále se krajský soud zabýval výší pokuty a konstatoval, že byla
uložena v dolní hranici zákonné sazby (400 Kč z možných 1000 Kč) a není nepřiměřená.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá
kasační stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. o nezákonnost
rozhodnutí pro nesprávné posouzení právní otázky soudem a vadu řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Obsahově námitky tomuto určení odpovídají s tím,
že stěžovatel dále též namítá porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem
při zjišťování skutkové podstaty takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
V prvé řadě je nutné pro přehlednost a dobrou orientaci v rámci skutkového stavu
provést jeho stručné shrnutí. Stěžovatel je spolumajitelem hotelu J. ve Ž. n. S., kde se dne 18.
6. 2005 konala hudební produkce. Pořadatel tuto produkci v souladu se zákonem předem
ohlásil Městskému úřadu Žďár nad Sázavou a byl v souvislosti s tím výslovně upozorněn
na nutnost ukončení zmíněné hudební produkce před 22. hodinou. Jelikož se tak nestalo, byla
na místo vyslána hlídka městské policie, jmenovitě strážníci M . K. a A. V., s úkolem zajistit
ukončení hlasité produkce. Po příjezdu této hlídky na místo požádali strážníci recepční hotelu,
aby přivolala osobu odpovědnou za průběh akce, na její výzvu se dostavil stěžovatel.
Stěžovatel byl strážníky městské policie vyzván k okamžitému ukončení hudební produkce.
Ten však uvedl, že akce už končí a hudba za chvíli přestane hrát. Strážníci trvali na tom, aby
hudební produkce byla ukončena ihned, na což stěžovatel reagoval nevhodnou poznámkou, a
byl proto vyzván k prokázání své totožnosti. Stěžovatel odmítl totožnost prokázat a odebral se
k odchodu zpět do prostoru zadní hotelové zahrádky, kde probíhala celá akce. Byl ovšem
zastaven oběma strážníky a znovu vyzván k prokázání své totožnosti s tím, že pokud výzvy
neuposlechne, bude předveden na Policii České republiky. Stěžovatel výzvy strážníků
městské policie neuposlechl, naopak na jejich adresu směřoval ostřejší slova, chtěl pokračovat
ve svém odchodu. Z jeho jednání bylo zřejmé, že nemá v úmyslu uposlechnout výzvy
strážníků, z tohoto důvodu proti němu po další zákonné výzvě použili donucovacích
prostředků. V reakci na to byla na místo přivolána hlídka Policie České republiky,
která situaci uklidnila.
Stěžovatel byl uznán vinným za spáchání přestupku dle §47 odst. 1 písm. a) zákona
o přestupcích. Tohoto přestupku se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy veřejného činitele
při výkonu jeho pravomoci. Nejvyšší správní soud k obsáhlému zjišťování skutkového stavu
ze strany správního orgánu i krajského soudu podotýká, že vzhledem k citovanému vymezení
skutkové podstaty tohoto přestupku je v dané věci podstatné, zda strážníci městské policie
byli oprávněni požadovat po stěžovateli prokázání totožnosti, zda stěžovatel byl k prokázání
totožnosti vyzván v souladu se zákonem a jakým způsobem následně na tuto výzvu
zareagoval.
Oprávnění požadovat prokázání totožnosti strážníkem obecní policie je upraveno
v §12 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o obecní policii). Dle odst. 2 písm. a), b) a c) zmíněného ustanovení je strážník oprávněn
vyzvat osobu, aby prokázala svoji totožnost, jde-li o osobu, vůči které provádí úkon k plnění
úkolů obecní policie, jde-li o osobu podezřelou ze spáchání přestupku, případně jde-li
o osobu, od níž bude třeba požadovat vysvětlení. Dotyčná osoba je dle §12 odst. 3
zákona o obecní policii povinna výzvě podle odstavce 2 vyhovět. Úkolem obecní policie
je dle §1 odst. 2 zákona o obecní policii zabezpečování místních záležitostí veřejného
pořádku v rámci působnosti obce. V souladu s §2 písm. b) téhož zákona pak obecní policie
při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku a plnění dalších úkolů
podle tohoto nebo jiného zákona též dohlíží nad dodržováním pravidel občanského soužití.
Jestliže byl hudební produkcí probíhající v hotelu rušen noční klid, bylo
dle citovaného ustanovení zákona o obecní policii zcela nepochybně v její kompetenci
zabezpečit veřejný pořádek zajištěním nočního klidu, v daném případě zamezením další
hlasité hudební produkce. Přivolala-li recepční po příjezdu hlídky městské policie na místo
stěžovatele, který je spoluvlastníkem hotelu, v němž se akce konala, strážníci městské policie
jej zcela oprávněně považovali za osobu, vůči které provádí úkon k plnění úkolů obecní
policie a zároveň i za osobu podezřelou ze spáchání přestupku. Při nejmenším se pak strážníci
mohli domnívat, že jde o osobu, která může přispět k objasnění skutečností důležitých
pro odhalení přestupku a jeho pachatele, jakož i ke zjištění skutečného stavu věci,
a v této situaci byl osobou, od níž bude třeba požadovat vysvětlení ve smyslu §11 zákona
o obecní policii. Na základě těchto skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že strážníci městské policie byli v dané konkrétní situaci oprávněni požadovat po stěžovateli
prokázání jeho totožnosti a vznesením výzvy vůči stěžovateli nepřekročili rámec
svých zákonných oprávnění.
Z výše uvedeného shrnutí skutkového stavu je zřejmé, jakým způsobem byl stěžovatel
ze strany strážníků městské policie vyzván k prokázání své totožnosti a jak na tuto výzvu
reagoval. Nejprve byla stěžovateli adresována prostá výzva v souladu s §12 odst. 2 zákona
o obecní policii. Jelikož ji stěžovatel neuposlechl s odůvodněním, že strážníci vědí,
kdo je, a jeho totožnost znají i bez nutnosti jejího prokazování, byl znovu vyzván,
tentokrát i s poučením o tom, že pokud odmítne výzvě vyhovět, bude za účelem zjištění
totožnosti předveden na místní oddělení Policie České republiky tak, jak to předpokládá
zákon o obecní policii v ustanovení §13 odst. 1. Vzhledem k tomu, že ani této výzvě
stěžovatel nevyhověl, odebral se k odchodu a bylo zřejmé, že nemá v úmyslu svou totožnost
prokázat, byl následně k prokázání totožnosti vyzván se slovy „jménem zákona“ a výstrahou
možnosti použití donucovacích prostředků v souladu s §18 odst. 3 zákona o obecní policii.
Tímto postupem strážníci beze zbytku dostáli svým povinnostem a stěžovatele řádně vyzvali
k prokázání totožnosti v souladu se zákonem. Stěžovatel naopak prokazatelně porušil
svou zákonnou povinnost vyhovět výzvě k prokázání své totožnosti zakotvenou v ustanovení
§12 odst. 3 zákona o obecní policii.
Jak je již výše uvedeno, podle §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích přestupku
se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci.
Definici veřejného činitele upravuje §89 odst. 9 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
ve znění pozdějších předpisů. Strážník obecní policie je veřejným činitelem jakožto orgán
samosprávy, tento závěr byl opakovaně vysloven v rozhodnutí soudů (např. rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1994, sp. zn. 7 To 137/94; též rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 3 To 102/94). Záměr zahrnout
strážníky obecní policie mezi veřejné činitele je výslovně uveden i v důvodové zprávě
k zákonu č. 153/1995 Sb., který novelizoval zákon o obecní policii.
Oprávnění strážníka obecní policie požadovat prokázání totožnosti je zákonem
upraveno v již citovaném §12 zákona o obecní policii. Z výše uvedeného vyplývá,
že stěžovatel neuposlechl výzvy strážníka obecní policie jakožto veřejného činitele,
která byla vznesena při výkonu jeho pravomoci, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku
dle §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.
S ohledem na výše uvedené posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé námitky
uvedené stěžovatelem v kasační stížnosti. K obecné námitce, že krajský soud objektivně
nevyhodnotil všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, navrhované důkazy neprovedl
a některé skutečnosti zcela pominul, Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí
jeho rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 (zveřejněno
na www.nssoud.cz), dle něhož je takový obecný a typový odkaz samostatně
nepřezkoumatelný. Proto se jím Nejvyšší správní soud nezabýval a dále přezkoumal
jen dostatečně konkrétní a individualizované námitky.
Stěžovatel se nesprávně domníval, že svou totožnost prokázal, neboť měl
ve svém hotelovém pokoji uložen občanský průkaz. Vzhledem k výše uvedenému vymezení
přestupku dle §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích není podstatné, zda stěžovatel
svou totožnost mohl teoreticky prokázat (například přinesením občanského průkazu
ze svého pokoje), ale skutečnost, že neuposlechl výzvy strážníků obecní policie, což bylo
ve věci prokázáno. Z výpovědí samotného stěžovatele a očitých svědků vyplývá, že stěžovatel
na výzvu k prokázání totožnosti reagoval námitkami, že jej jako majitele hotelu znají,
z tohoto důvodu nepovažoval výzvu strážníků za opodstatněnou a snažil se odejít do prostoru
hotelové venkovní zahrádky. Nebylo potvrzeno, že by se stěžovatel domáhal přístupu
na svůj pokoj za účelem přinesení občanského průkazu a bylo mu v tom zabráněno.
Nelze souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud se při hodnocení zjištěného
skutečného stavu věci nezabýval výpovědí poskytnutou J. K.. Krajský soud její výpověď
hodnotil, dospěl však k závěru, že není věrohodná, neboť svědkyně se v ní vyjadřovala ke
skutečnostem, u kterých prokazatelně osobně nebyla. S tímto závěrem se Nejvyšší správní
soud ztotožnil, neboť tomuto závěru odpovídá vylíčení události ostatních svědků. Sám
stěžovatel při podání vysvětlení dne 20. 6. 2005 uváděl, že pořadatelka produkce J. K. byla
v době jeho komunikace se strážníky na hotelové zahrádce. Věrohodnost výpovědi J. K. byla
popřena několika dalšími důkazy (výpověď stěžovatele, recepční, strážníků městské policie),
závěr krajského soudu neobsahuje rozpory, bez existence dalších skutečností, které by jeho
závěr zpochybnily, mu tedy nelze důvodně vytýkat, že neprováděl další důkazy.
K další dílčí námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že nebyl postižen za to,
že se po hotelu pohyboval bez občanského průkazu, ale za své jednání, kterým reagoval
na výzvy strážníků městské policie, jež dle výsledku provedeného dokazování nesměřovalo
ke snaze vyhovět výzvě a prokázat svou totožnost.
Na spáchání přestupku stěžovatelem nemá žádný vliv skutečnost, že nebyl osobou
odpovědnou za konání hudební produkce. Jak je výše odůvodněno, strážníci městské policie
měli oprávnění jej vyzvat k prokázání totožnosti i z několika jiných důvodů (viz výše uvedená
citace §12 odst. 2 zákona o obecní policii), například zjištění totožnosti osoby, která může
podat vysvětlení. Ani předpoklad stěžovatele, že strážníci jeho totožnost znají, není zákonem
upraveným důvodem pro neuposlechnutí výzvy strážníka dle §12 zákona o obecní policii.
Z výpovědí stěžovatele i svědků nebylo zjištěno, že by totožnost stěžovatele byla zjišťována
stejnými strážníky předmětného dne opakovaně, ostatně ani stěžovatel toto nenamítal.
Pro věc nepodstatné je též sdělení, že v době jednání strážníků městské policie
se stěžovatelem již hudební produkce skončila, neboť k narušení nočního klidu, tj. pravidel
občanského soužití, prokazatelně došlo (hlídka byla na místo konání akce poslána
po 22. hodině) a obecní policie byla oprávněna činit úkony ke zjištění okolností
této skutečnosti.
Stěžovatelem tvrzené nesrovnalosti a opravy v časové posloupnosti zákroku na straně
městské policie nemohou mít vliv na závěr, k němuž správní orgány i krajský soud dospěly,
a to především proto, že úřední záznamy a výpovědi strážníků městské policie jsou jedním,
nikoli jediným, důkazem, z něhož soud při posouzení věci vycházel.
Další námitka směřovala do údajného nesprávného procesního postupu správního
orgánu. Z jeho spisové dokumentace však krajský soud nedovodil, že by se správní orgán
prvého stupně dopustil pochybení při provádění výslechů, jak uvádí stěžovatel,
a po prostudování spisů se s tímto názorem ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. I za situace,
že by pro procesní pochybení nebylo přihlédnuto k výpovědím strážníků městské policie,
jejichž autenticitu stěžovatel zpochybňuje, je i po porovnání ostatních výpovědí patrné,
že stěžovatel se přestupku skutečně dopustil. Konečně poslední kasační námitka se týká
výpovědi stěžovatele, kterou měl krajský soud nesprávně interpretovat tak, že stěžovatel
nepopřel, že neuposlechl výzvy městské policie k prokázání totožnosti. V úředním záznamu
Policie České republiky z 18. 6. 2005, sepsaném bezprostředně po vzájemném incidentu
mezi stěžovatelem a strážníky městské policie, je však takto vyjádření stěžovatele zachyceno.
Krajský soud logicky a správně k tomuto tvrzení přihlédl s větším důrazem než k vyjádření
z 20. 6. 2005 podanému s odstupem času a po poradě stěžovatele s jeho právním zástupcem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu
důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní
soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu
s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Nejvyšší správní soud na závěr k této věci podotýká, že přestupkem je míněno jednání,
které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. V případě §47 odst. 1 písm. a)
přestupkového zákona je tímto chráněným veřejným zájmem potřeba respektování autority
veřejného činitele. Podstatou námitek stěžovatele je jeho přesvědčení, že strážníci městské
policie mohli v dané situaci (zamezení rušení nočního klidu produkcí, kterou nepořádal) volit
jiné vhodnější řešení, nežli trvat na prokázání totožnosti jeho osoby a používat autority
veřejného činitele k dosažení tohoto cíle. Je však třeba si uvědomit, že v případě, kdy veřejný
činitel uplatňuje vůči občanům zákonem dané kompetence, je možno zpochybnit zákonnost
jeho postupu, nikoli však jeho účelnost. Pokud strážníci městské policie stěžovatele vyzvali
zákonným způsobem k prokázání totožnosti, byl povinen této výzvě vyhovět, jak mu ukládá
§12 odst. 3 zákona o obecní policii.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu